Renčina červená knihovna

Je vidět, že si Oklamaná láska vybudovala okruh svých pravidelných čtenářů, protože vás tentokrát hlasovalo 67. 72% z vás se rozhodla pro možnost, že Annabel odpoví na Charlottinu otázku ohledně Henryho záporně.

V dnešním pokračování se můžete těšit na malý zvrat v Annabeliných rozhodnutích. Takže hlasujte, komentujte. Uvítám vaše připomínky a nápady. Obzvláště by mě zajímalo, jak byste si přáli, aby byla Oklamaná láska dlouhá

„Hrabě Suffolk mi připadá jako velice chladný člověk,“ odpověděla Annabel uvážlivě. Rozhodně si nepřála, aby ji kdokoli s Henrym spojoval. Zvláště ne John a jeho rodina.

„Henry má rád koně, panství a svůj klid. Uvidíte, až s ním budete mluvit na dráze. Mimo Londýn je to úplně jiný člověk.“ John švihácky zatočil hůlkou.

Bel si mladého lorda pátravě změřila. Nelíbilo se jí, že se Henryho zastává. A zároveň ji zajímalo proč.

„Odkdy jsi se Suffolkem takový kamarád?“ Ozvala se Charlotta překvapeně.

„To se ty, sestřičko, nikdy nedozvíš.“

Charlotta se hbitě natáhla po bratrově holi, ale John byl rychlejší. Oba dva se začali hlasitě smát. Annabel se jen pousmála. Tahle rodina se jí líbila. Tedy kromě Cecilie, která nehybně seděla a bez zájmu zírala z okna. Ve tváři se jí nepohnul ani sval.

Přestup v Cambridgi proběhl hladce a rychle. Opět měli kupé sami pro sebe. Tentokrát Charlotta zaujala místo vedle své znuděné sestry a donutila tak Johna, aby si sedl vedle Bel.

„Jak dlouho ještě pojedeme?“ Zeptala se, protože se domnívala, že se to od ní jako od cizinky očekává.

„Ještě hodinku a půl,“ řekl John a povzbudivě se na ni usmál.

Od té doby se v kupé rozhostilo ticho. Čtveřice mladých lidí upřela své pohledy z okna. Lokomotiva vesele uháněla k New Marketu a vypouštěla oblaka páry. Annabel sledovala ubíhající krajinu a představovala si blížící se setkání s Henrym. Jak se k ní bude chovat a jak by se ona měla chovat k němu? Lehce si povzdechla nad svou situací. Najednou se cítila bezradně a hloupě.

Možná by s touhle komedií měla skončit. Ale kým by pak byla? Měšťáckou dcerkou? Hodnou a poslušnou hospodyňkou? To ne. Na to je už příliš pozdě. Zvolila si určitou cestu a už z ní není možné sejít. Teď jde o všechno. Může si zajistit pohodlnou budoucnost coby lady Doolishová nebo skončit jako modistka na Bond Street.

Z úvah jí vytrhlo až pronikavé skřípění brz. Vlak s trhnutím zastavil a John pomohl všem dívkám vystoupit. Poté nabídl Annabel rámě. Charlotta se vesele zavěsila do své starší sestry. Ta se pokusila oplatit sestře úsměv, ale výsledek za mnoho nestál. I když Cecilia nesdílela veselou povahu svých sourozenců, přesto je milovala celým srdcem.

Před nádražím na ně již čekala drožka z hotelu. Bylo vidět, že lord na nic nezapomněl a pro své sestry a především pro krásnou hraběnku zajistil to nejlepší.

„Doufám, Marianno, že se na mě nebudete zlobit. Dal jsem na Charlottinu radu a zamluvil velké apartmá pro vás tři,“ oznámil jí John v hale hotelu Morning Star.

„Uvidíš, kolik si spolu užijeme legrace.“ Charlotta stále překypovala energií. „Nebudeme potřebovat ani komornou. Rády ti s Cecil pomůžeme.“

Až teď si Bel uvědomila, co znamená to „pro vás tři.“ Bude muset sdílet pokoj s tou neuvěřitelně znuděnou osobou. Snad jí Charlottina společnost vynahradí toto utrpení.

„Dnes večer se budeme muset zabavit sami. Ples bude až zítra večer. Navrhuji vám, dámy,“ John se uklonil, „skromnou večeři v hotelu v mé nudné společnosti.“

„Příliš se podceňujete, Johne. Vaše společnost není nikdy nudná,“ odpověděla mu Bel. Za to tvoje sestřička je zábavná jako škaredé počasí, pomyslela si.

Dívky se s Johnem prozatím rozloučily a vydaly se do svého pokoje, aby se zabydlely a především si odpočinuly po dlouhé cestě. Charlotta začala vybalovat šaty a vyptávala se hraběnky na její názor na ně. Annabel seděla na posteli a žasla nad modely právě dovezenými z Paříže. Cecilia se uvelebila v křesle u okna s tlustou knihou, přičemž si dívek nevšímala.

Večer se nesl v podobném duchu jako všechna setkání Doolishových s hraběnkou de Chartlitts. I přes to, že se Bel dobře bavila, připadalo jí, že je dnešek nekonečný a že se nedočká zítřka. Tak moc se těšila na dopoledne i odpoledne strávené na závodišti. Nepřiznala si ale už, že za to také může touha spatřit znovu Henryho. Už se na něj nezlobila, pocit beznaděje v ní však i nadále přetrvával.

„Jste připraveny, dámy?“ Zeptal se ráno John svých sester a hraběnky. Annabel schválně scházela ze schodů jako poslední, vědoma si toho, jak na lorda zapůsobí v hedvábných světle růžových šatech. Róbu doplňoval nenápadný, na stranu posazený klobouček.

Johnův obdivný pohled jí poskytl zadostiučinění a zároveň ospravedlnění pro cenu šatů. Jedenáct metrů hedvábí totiž spolklo nemalou finanční částku.

„Marianno, budete mě muset omluvit, ale já nemám slov,“ John si ji nepřestával prohlížet.

Dorazili na dráhu v půl jedenácté, tedy třicet minut před zahájením prvního dostihu. Na závodišti nebylo k hnutí.

„Jsou tu všichni, kdo něco znamenají,“ zavýskla Charlotta.

„A tamhle je Henry,“ John ukázal drahný kus před sebe. „Půjdeme ho pozdravit a rovnou se ho zeptáme, na koho máme vsadit.“

Henry James Spencer stál na samém okraji tribuny a prohlížel si koně, které prováděli jejich majitelé kolem dokola. Když zahlédl, jak k němu míří Doolish s Annabel, bylo již pozdě na to, aby se ztratil. Nečekal, že se s nimi setká tak brzy.

„Poradí nám slavný chovatel koní, na kterého máme vsadit?“ Zeptal se ho John přátelsky.

„Johne! Jak rád vás vidím. Hraběnko,“ uklonil se Henry zdvořile.

Annabel si pomyslela, že se Henry umí pěkně přetvařovat. A také, že mu to sluší.

„Rád bych vám poradil, ale žádný z těch koní není jasný favorit. Vsaďte si raději až odpoledne na mojí klisnu Prosperity.“ Na Henryho tváři se usadil pyšný výraz.

„Doufám, že vyhraje,“ řekla Annabel prostě a podívala se svému bývalému snoubenci do očí. Nenašla v nich však nic víc než touhu po vítězství.

„Johne, Johne.“ Charlotta se přihnala jako velká voda s Cecilií v patách a tahala bratra za rukáv. „Musíš nám vsadit. Právě jsem viděla jistého vítěze.“

„Když to musí být,“ svolil a neochotně odcházel. Bel mu dala posunkem najevo, že tu na něj počká.

„Nezapomněl jsi, jak se mi tu líbilo,“ začala poněkud smířlivým tónem.

„Ne. A zároveň jsem se ti chtěl omluvit za to, co jsem řekl na plese.“

„Kyselé hrozny, sladký citrón,“ zamumlala.

„Cože?“

„Nic, nic. Jen, že na tom už nezáleží. Tahle situace je kyselá i sladká zároveň.“

„A nemohli bychom z ní udělat pouze sladkou?“ Navrhl tiše.

„Obávám se, že ne, Henry.“ Zmkla a sklopila oči.

„Proč ne?“ Jeho hlas zněl najednou naléhavě.

Annabel mu chtěla odpovědět, ale to už John stál vedle ní a za sebou měl své sestry.

„Nedaly jinak, musel jsem vsadit deset liber na Prince Edwarda.“

„To je dobrá volba. Závod však bude velmi vyrovnaný,“ přisvědčil Suffolk suše, jakoby předchozí rozhovor s Annabel nikdy neproběhl.

Bel pocítila jistý zmatek. Před chvílí jí žádal o smír, teď se na ni ani nepodíval. Zahrávat si s ní tedy nebude. Navíc si vzpomněla na Charlottina slova o tom, že to ona ho opustila. Náhle se jí vrátila energie, kterou po plese ztratila. Její ostrý jazyk byl znovu připraven ke slovním přestřelkám. Bude však muset počkat na vhodnější příležitost.

Princ Edward prohrál o jednu délku a zklamané sestry se chtěly vrátit do hotelu na oběd. John jim ochotně vyhověl. Annabel nápad také uvítala. Alespoň bude mít dostatek času na převléknutí do karamelového úboru.

Odpolední slunce ozařovalo dráhu The Rowley Mile a odráželo se od lesklých koňských těl. Annabel byla ve svém živlu. Pozorovala přípravy před závodem, společně se sestrami Doolishovými kritizovala šaty ostatních žen a s Johnem nedočkavě vyhlíželi Suffolkovu klisnu Prosperity. Každý z nich na ni vsadil pět liber.

„Marianno, nechcete kukátko?“ Nabídl jí John dvorně.

„Vy myslíte úplně na všechno.“ Vzala si od něj nabízený předmět, ale vzápětí toho litovala. Daleko od nich stál Henry s Rosalind Greyovou. Na tom nebylo nic tak hrozného, protože s tím počítala. Rosalind však v pravé ruce svírala kukátko, které dal kdysi Henry Annabel. V ten moment zapomněla na všechno, co si umínila. I když je dělí rozdílný původ, musí se vrátit k plánu A. Henry patří jí.

Prosperity vyhrála s náskokem tří délek. Bel tak získala dvacet liber, ale v tu chvíli pro ni nic neznamenaly. Dokonce jí ani nezáleželo na tom, jaký poprask způsobil její karamelový klobouk. Tak byla uchvácena myšlenkou vrátit se k původnímu plánu. Rozhodla se, že večer bude k zahájení jejího tažení ideální.

Henry sledoval své hosty a přitom se neustále usmíval. Jeho kůň zvítězil a ples byl také v nejlepším pořádku. Rozhodl se, že hosty něčím překvapí. Excentrik v něm na malou chvíli vyhrál nad jinak klidným a tichým introvertem.

„Dámy a pánové,“ zvolal uprostřed tanečního parketu, když kapela dohrála valčík. Dvě stě párů očí se k němu naráz obrátilo.

„Chtěl bych vám představit nový tanec, který se k nám právě dostal z Rakouska. Jmenuje se polka. Žádám vás, dámy, které tento tanec již ovládáte, abyste postoupily vpřed.“

Sálem to zašumnělo. Nikdo z přítomných o polce ještě neslyšel. Annabel se jemně vymanila z Johnova sevření a udělala krůček dopředu. Polku ji naučila Nancy, která ji uměla z měšťáckých tancovaček a prorokovala jí velkou budoucnost.

„Výborně,“ Henry došel až k ní. „Hraběnka de Chartlitts a já vám teď ukážeme, jak se polka tančí.“ Pohybem ruky naznačil kapele, aby spustila.

V rohu sálu seděly starší ženy a sledovaly dění kolem sebe. Lady Pattriová se naklonila ke své sousedce, lady Denayové, a začala hovořit.

„Ta hraběnka je tu sice s Doolishem, ale všimla jste si, jak celý večer sleduje Suffolka? To neskončí dobře.“

„Máte pravdu, drahá. To nebude jen tak. Chudáček mladý Doolish, vypadá to, že je do ní zamilovaný.“

Ani jedna z dam si nevšimla Cecilie stojící kousek od nich. Dívka celý rozhovor vyslechla a teď se pátravě zadívala doprostřed sálu, kde tančila hraběnka s Henrym. Možná mají pravdu, pomyslela si. V tom případě by to měla ihned oznámit svému bratrovi.

—————————————————————-

—————————————————————-