Renčina červená knihovna

Minule jsem se Vás ptala na Vaši nejoblíbenější mužskou postavu OL. S přehledem vyhrál Henry, takže se žádné překvapení nekonalo. Hlasovalo Vás pro něj celých 65%.

Dnes  se ptám na obdobnou věc – na Vaši nejoblíbenější ženskou postavu. Hlasujte, komentujte a kritizujte A připomínám, že příští díl OL bude již POSLEDNÍ. Ale nesmutněte, chystám pro Vás překvapení

„Odvezu tě na nádraží.“

„Nemám sbaleno a musím se převléknout. Nemohu tě zdržovat, Henry.“

„Nesmysl. Počkám na tebe. Mám spoustu času.“ Vyměnili si pohled plný porozumění.

„Dobře, pospíším si.“ Odběhla do ložnice, aby se připravila. Henry zůstal sedět v křesle a pobaveně naslouchal zvukům z vedlejšího pokoje. Kromě narychlo otevíraných skříní a zásuvek zaslechl i tiché klení, za které by se nemusel stydět ani jeho štolba.

* * *

O hodinu později vystoupila Annabel s Henryho pomocí z kočáru před nádražím King´s Cross. Jeho dotek na ni i přes kozinkovou rukavičku zapůsobil jako zásah elektrickým proudem. Nedala to však na sobě nijak znát.

„Máš štěstí. Vlak tím směrem odjíždí za dvacet minut.“

„Neměl by ses se mnou ukazovat na veřejnosti,“ sykla tiše.

„Na tom už nezáleží, Bel. Počkám tu s tebou.“ Hrabě Spencer se usadil na lavičku a gestem ji vybídl, aby se posadila vedle něj. Lehce přejela rukavičkou po dřevě, a když zjistila, že je lavička čistá, usedla dobrých třicet centimetrů od něj.

„Děkuji,“ řekla prostě.

Podíval se jí do očí a na okamžik zapomněl, na co se jí chtěl vlastně zeptat. „Proč mi děkuješ?“

„Za všechno. Za to, že jsi mi to přišel oznámit, za odvoz a za tvou společnost.“

„Dělám to z čistě sobeckých důvodů, drahoušku, takže děkování není na místě.“ Otázka v jejích očích ho donutila dodat: „Chtěl jsem s tebou strávit aspoň trochu času. Nesejde na tom, jestli na nádraží nebo v pekle.“

„Henry-.“

„Ne, Bel,“ zarazil ji. „Dnes se nebudeme o ničem dohadovat. Jak dlouho tam chceš zůstat?“ Změnil téma.

„Nevím. Uvidím podle situace.“

Henry přikývl. Náhlé ticho mezi nimi nebylo nepříjemné. Bel jeho přítomnost uklidnila a zažehnala obavy z toho, s čím se setká v Hartley. Henry si svou společnici pokradmu prohlížel a ukládal si každičký detail jejího profilu do paměti. Ano, jeho důvody byly opravdu sobecké – chtěl ji ještě naposledy vidět, než jí definitivně zmizí ze života.

Dvacet minut uteklo jako voda a nastal čas loučení. Vlak vyfukoval oblaka páry, nosiči nakládali zavazadla a průvodčí zaháněl otálející cestující do vlaku. Bel a Henry stáli před otevřenými dveřmi vagónu a mlčeli.

„Jestli se tam zdržíš, tak mi napiš,“ prolomil snové ticho, které mezi nimi panovalo.

„Dobře. Musím už jít.“

„Sbohem, lásko.“ Upravil jí pramínek vlasů uvolněný z účesu.

„Sbohem, Henry.“ Stoupla si na špičky a rychle jej políbila. Než se stačil vzpamatovat, mávala mu Bel z odjíždějícího vlaku. Tak tedy takový je poslední polibek na rozloučenou. Krátký, vášnivý a slaný od slz.

* * *

Několik posledních dní bylo pro Johna Doolishe nejhorším obdobím jeho života. Upoután na lůžko, snažil se smířit s vědomím, že jeho dosavadní způsob života je minulostí a jeho možnosti teď budou omezené. Jeho švihácké vycházkové hůlky budou nově sloužit praktickým účelům. Jediným zpestřením jeho útrap byla Nancy – ta dobrá duše, která tu sedí celé hodiny a naslouchá jeho žalozpěvům. Byla u něj i v tuto chvíli a snažila se ho přivést na jiné myšlenky.

Ozvalo se zaklepání na dveře a po vyzvání vstoupil do místnosti komorník Brenton.

„Promiňte, pane, ale dole je nějaká lady a ptá se po slečně Duncannové. Odmítla mi říct své jméno.“

„V pořádku. Jdu tam.“ Nancy se zvedla, povzbudivě se na Johna usmála a následovala starého sluhu do haly.

* * *

Annabel si prohlížela velké kyvadlové hodiny, avšak bez většího zájmu. Nakráčela z nádraží rovnou do Warwick House a s přímostí sobě vlastní se komorníka zeptala rovnou na Nancy. Když jí řekl, že pro ni hned dojde, ani nehnula brvou. Čekala to.

Slyšela bouchnutí dveří kdesi nahoře a obrátila zrak ke schodišti. Na jeho vrcholku se záhy objevila její kamarádka s překvapeným a trochu provinilým výrazem.

„Bel? Co tady děláš?“ Nancy se snažila o radostný tón.

„Na to bych se měla zeptat spíš já tebe. Proč jsi mi nenapsala, že teď děláš ošetřovatelku?“

„Nezlob se, úplně jsem v tom zmatku zapomněla.“ Byla to ovšem lež. Nenapsala Bel záměrně. Nepřála si, aby ji John ještě někdy v životě viděl. Chtěla ho mít jen pro sebe.

„Samozřejmě.“ Bel přimhouřila oči. Nebylo těžké si domyslet pravdu. „Zavedeš mě prosím k Johnovi?“

„Nevím, jestli tě přijme.“

„Dost vytáček, Nan. Dobře víš, že by ti neodpustil, kdybys mu zatajila moji návštěvu.“ Líbezně se na ni usmála.

„A jak by se o ní dozvěděl, hm?“

„Třeba tak, že si stoupnu do zahrady a budu křičet, dokud nezburcuji celý dům. To nebude tak těžké.“

Nancy si povzdechla. Nemělo cenu jí odporovat. Tuhle bitvu prohrála. „Pojď za mnou.“

* * *

„Nancy?“ John uslyšel klapnutí dveří. Masivní čelo postele mu však bránilo ve výhledu, a tak postava přitisklá ke dveřím zůstala skryta jeho zraku.

Bel se zhluboka nadechla a udělala krok vpřed. Světlo z bočního okna jí plně dopadlo na tvář a na okamžik ji oslepilo.

„Annabel?“ V jeho hlase se mísil údiv s radostí.

„Lorde,“ oslovila jej tiše. Pátravě si prohlížela jeho tvář. To, co objevila, ji příliš nepotěšilo. Temné kruhy pod očima značily nevyspání, propadlé tváře starosti a strádání.

„Pro vás John. Co tady děláte? Pojďte a posaďte se sem, ke mě.“

Vyhověla mu bez protestů. Náhle ji zaplavila vlna lítosti a soucitu.

„Nancy vám to napsala, že?“

Už už mu chtěla prozradit pravdu, ale včas se zarazila. Neměla právo mu brát iluze o osobě, která by ho mohla učinit šťastným, když ona sama to být nemohla.

„Ano, napsala. Jak se cítíte?“

„Bývalo to lepší.“ Zadíval se jí do očí. „Měl jsem teď spoustu času na přemýšlení, Bel.“

„O čem?“ Zeptala se se zájmem.

„O své budoucnosti. Přál bych si, abyste její součástí byla i vy.“

Zavrtěla hlavou. „Dobře víte, kdo jsem.“

„Vím. Ale na tom už nezáleží. Nevrátím se do Londýna.“

„Proč, Johne?“

Krátce se zamyslel. „V Londýně už nezbylo nic, co pro mě mělo dříve nějaký význam.“

„Přesto nemůžete svůj život spojit s někým tak nechvalně proslulým, jako jsem já. Co vaše rodina?“

„Sestry mají před svatbou. Takový drobný skandál se jich ani nedotkne. Bratr mrzák se oženil s hraběnkou de Chartlitts.“ Míra hořkosti v jeho hlase ji překvapila.

„Váš plán má však ještě jeden háček. Nedala jsem vám svůj souhlas.“

„Máte pravdu. Annabel, vezmete si mě?“ Podal jí ruku dlaní vzhůru.

Odvrátila se od něj, poté vstala a přešla k oknu. „Nemohu, Johne. Nebyl byste se mnou tak šťastný, jak si myslíte.“

„Pořád milujete Suffolka.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ano,“ připustila po chvíli. „To máme společné. Milujeme toho, koho nemůžeme mít.“

„Ne, Bel. Ne ve vašem případě. Neříká se mi to lehce, ale vy máte ještě šanci.“

Obrátila se k němu čelem, s pochybovačným výrazem ve tváři. „Myslíte?“

„Já to vím. Henrymu nic nebrání, žádná rodina, žádné závazky. Nanejvýš pár klevetivých ženských.“

„Já mu bránila. Odmítala jsem ho, abych ho ochránila.“

„Tak běžte za ním a řekněte mu to. Bel, nezahazujte šanci být šťastná. Je to ironie osudu, že vás za ním posílám právě já, když bych si vás přál mít u sebe.“ Neradostně se pousmál.

„Možná máte pravdu, Johne. Měla bych to zkusit. A věřte mi, i vás si Fortuna najde. Cítím to ve vzduchu.“

„Sbohem, má krásná lady Marianno.“ Naposledy si stiskli ruce a vyměnili si povzbudivé pohledy.

„Sbohem, Johne. A děkuji. Otevřel jste mi oči.“

* * *

Annabel prohodila v hale pár slov s Nancy a pak rychlým krokem opustila Warwick House.  O nabídce k sňatku se před přítelkyní nezmínila. Nemělo smysl ji tím trápit, obzvlášť, když si byla jistá, že Johna dlouho neuvidí a on bude mít čas zapomenout.

Na nádraží zjistila, že příští spoj jí jede až za dvě hodiny. Nevadí. Alespoň bude mít dostatek času promyslet si, co řekne Henrymu. Uvelebila se na lavičce a zavřela oči. V hlavě jí tančilo tisíce myšlenek, všechny do jedné patřily Henrymu. Jak snadné se teď zdálo všechno být. Půjde rovnou za ním a se vším se mu svěří.

Tento nápad však brzy zavrhla. Tak lehké to nebude. Nemůže být. Vrátí se hezky do svého bytu a do rána si to promyslí.

* * *

Henry přelétl očima po sbalených zavazadlech. Neměl si toho brát sebou tolik, vždyť si může vždycky cokoli koupit, ať už po cestě nebo přímo ve Florencii.

Zbývala mu poslední noc v Londýně. Usadil se v rozlehlé knihovně Spencer Hall, vytáhl z polic několik svazků, ale každý po zběžném prolistování zase odložil. Nedokázal se soustředit, jeho myšlenky ho neposlouchaly. Pořád před sebou viděl Bel. Jak byla krásná a žádoucí dnes dopoledne! A její rty na jeho – ten letmý slaný polibek, který v sobě obsahoval tolik slov, že si to ani nedokázal představit…

Hbitě se vymrštil z klubovky a zamířil do své pracovny. Vylovil z šuplíku kus dopisního papíru a naškrábal na něj několik slov. Hned zítra ráno jej odešle. Musí.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-