Renčina červená knihovna

Dnes startujeme nový román na pokračování! S hlavní hrdinkou Sophie-Claire se budete setkávat pravidelně každý pátek po zatím nevymezenou dobu. Ta se bude samozřejmě odvíjet od Vašeho zájmu Samozřejmě i nadále zůstává Vaše možnost ovlivnit děj pomocí hlasování a nově také komentářů.

Takže směle do čtení a komentování. Už se těším na Vaši odezvu a nápady!

Vaše Sirael

Doomsday, západní Anglie, 1651

Richard ťukl hnědou jezdeckou botou do zídky, z níž se okamžitě začala sypat omítka. Bezradně pokrčil rameny a podíval se na svou paní, lady Beaufordovou.

Sophie-Claire si povzdychla. „Mám pocit, že se mi Doomsday rozpadá pod rukama.“

„Tak už to bývá, když nejsou peníze.“ Vyměnili si chápavý pohled. Šedý greyhound Falco se otřel Sophii o nohu a ona ho automaticky pohladila.

„Žádná rezerva již nezbývá?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a sklopila oči. „Poslední peníze padly na opravu střechy.“

„Jsem rád, že aspoň ta je v pořádku. Kdyby ti mělo pršet na hlavu, šel bych za strýcem.“

„Strýc Joshua by nám nedal ani korunu. Ale děkuji. Jsi hodný, že bys to pro mě udělal.“

Z Richardova výrazu bylo patrné, že by pro svou paní udělal mnohem víc. Sophie-Claire, kromě toho, že byla majitelkou panství, na němž Richard zastával funkci správce, byla také jeho přítelkyně z dětství. Proto se k ní i nyní, když byla váženou vdovou po vikomtovi Beaufordovi, choval jako její starší bratr. Jeho původ také nebyl tak závadný – měli se Sophií dokonce několik společných příbuzných. Richard byl však pouhý levoboček, a tak si nezasloužil plnohodnotné postavení na společenském žebříčku.

„Musím se vrátit do domu. Čekám dnes lady Herrmanovou.“

„Jistě. Obhlédnu zbytek a sestavím seznam nejnutnějších oprav.“

Sophie-Claire přikývla. „Děkuji za procházku. Jdeme, Falco.“

Richard setrval ještě nějakou dobu na místě a hleděl za mizející postavičkou v černém. Claire, jak ji vždycky zkráceně oslovoval, nosila smutek již třetím rokem. Její manžel, sir George Beauford, zahynul ve druhé občanské válce poblíž Prestonu, nejvýznamnějšího města v kraji. Richard byl přesvědčen, že ačkoliv se Sophie nevdávala z lásky, její smutek je upřímný. George nebyl špatný muž, to musel uznat.

Došel k hospodářským budovám a jak se kontrolovat jejich stav. Jeho odhad se potvrdil, i tady bylo zapotřebí všechno zmodernizovat. Doomsday chátralo a ani jeho snaha a řemeslný um jej nemohly zachránit. Bylo mu z toho těžko u srdce. Panství bylo jeho domovem už od raného dětství, stejně jako pro Claire. Odstěhovala se jen na krátký čas hned po svatbě, poté George přesvědčila, aby se tu trvale usídlili. A George jí překvapivě vyhověl.

Vlastně to nebyl žádný div, jak si nyní Richard uvědomil. Sophie-Claire měla jakési kouzlo, kterým si každého podmanila. I on tomu podlehl – už před dlouhým časem. Ovšem namísto toho, aby se vůči tomu stal imunním, kouzlo se stávalo den ode dne silnějším.

Opřel se o jeden z domů a nechal se plně unášet svými myšlenkami. Myšlenkami na Sophii-Claire.

Vybavil si její pravidelný, poměrně úzký obličej s jemnou linií brady, nenápadným nosíkem a višňovými rty. Nejvýraznější částí obličeje však byly oči, zářící v kontrastu s bledou pletí jako dva smaragdy. To vše bylo orámováno dlouhými, lehce zvlněnými kadeřemi barvy měsíční záře.

Claire by zkrátka dokázala okouzlit kohokoliv. A právě toho se Richard v skrytu duše obával.

* * *

Sophie-Claire vklouzla do domu zadním vchodem, následována jako vždy věrným Falcem. Šedý greyhound patřil původně jejímu manželovi, po jeho smrti se však přimkl ke své paní a málokdy ji nechával samotnou. Claire jeho společnost vítala. Doomsday bylo bohem zapomenuté místo.

Jednu velkou výhodu pustota panství i jeho okolí měla – Sophie se nemusela ohlížet na přísnou  morálku a jemnocit sousedů. Přesto jí pevně zakořeněná pravidla, vštěpovaná již od raného dětství, nedovolila žádné skandální chování ani výstřelky.  Byla založením pragmatik, a tak porušovala jen ty normy, které se jí zdály zbytečné nebo ji přehnaně omezovaly.

Procházky s Richardem byly jedním z oněch porušení společenských pravidel. Často se spolu toulali, doprovázeni pouze Falcem, a probírali nejrůznější záležitosti, ať už stav panství, klepy z města nebo společné vzpomínky na šťastnější časy. Při pohledu na jeho vypracované tělo a sluncem osmahlou tvář cítila, jak se do ní přelévá jeho nezdolná energie a touha zachránit vše, co jim bylo drahé. Vědomí, že na tuto práci není sama, jí dodávalo tolik potřebnou odvahu.

V domě panovalo naprosté ticho. Sophii to nikterak nevadilo, ba naopak. Svědčilo o tom, že očekávaná návštěva ještě nedorazila a ona má čas se převléknout. Vyběhla do druhého patra, kde se nacházela její ložnice, a rozevřela křídlo vestavěné ebenové skříně. Vylovila prosté, sametové šaty černé barvy a chvatně si je oblékla. Jediná ozdoba, onyxová brož, se jasně zaleskla v odpoledním slunci.

* * *

Lady Beaufordová sešla pomalým krokem, jak se na váženou vdovu patřilo, do haly, aby uvítala svého jediného hosta. Lady Herrmanová žila se svým synem nedaleko Cliftonu. Do Doomsday jezdila s neochvějnou pravidelností jednou za čtrnáct dní. Považovala Sophii-Claire za výkvět zdejší aristokracie, které bylo poskrovnu, a také ji svým způsobem bylo mladé osamocené vdovy líto. V neposlední řadě vážila nepohodlnou cestu také proto, že Doomsday bylo jediným váženým panstvím, kde pro ni zůstávaly dveře dokořán.

„Dobré odpoledne, drahá.“ Rozpřáhla své velké ruce a sevřela Sophii v mateřském objetí. Mladší z žen se neochotně podvolila. Na nose ji zašimrala kadeř rusých vlasů, které svým zářivým odstínem přímo vyzývaly k pochybnostem o jejich přírodním původu.

„Jaká byla cesta? Doufám, že jste se příliš neunavila.“ Zdvořilost jí velela odříkat omšelé fráze a otázky, ačkoli na ně znala odpověď předem. Když lady Herrmanová znovu promluvila, Sophie-Claire s ní v duchu přeříkávala ohranou písničku.

„Však to znáte, drahoušku. Cesty už nejsou to, co bývaly, a kočár je také v chatrném stavu. A můj nový kočí – je ostudné, že někdo takový přijde žádat o práci, o které nic neví, že ano?“

Sophie projevila patřičné rozhořčení nad takovým úpadkem a přitom nenápadně odvedla svého hosta do odpoledního salonku. Tady už na ně čekala plná konvice horkého čaje a koláčky s povidlovou náplní. Usadily se každá z jedné strany stolku a Sophie nalila čaj.

„Musím vám vyprávět o své minulé cestě do Cliftonu. A ta malá drzá holka! Dnešní mládež si dovolí snad úplně všecko!“ Poněkud zmatený monolog lady Herrmanové přerušil teatrální vstup asi šestnáctileté dívky do místnosti. Oblečena v bílých batistových šatech jednoduchého střihu a s korunou zlatých vln připomínala vílu z pohanských pohádek.

„Dobré odpoledne. Mohu se k vám připojit na čaj?“ Líbezný hlásek jen podtrhl celkový dojem. Sophie-Claire se na svou sestřenici zamračila. Faith to někdy se svou dramatičností přeháněla.

Sophie jí pokynula a dál naslouchala své návštěvnici. Ať se však snažila sebevíc, téma rozhovoru jí neustále unikalo. Lady Herrmanová přeskakovala od jednoho k druhému a nic nedopověděla do konce. Po chvíli Sophie své snažení vzdala a pouze přikyvovala ve vhodné okamžiky.

Faith usrkávala čaj a zpod přivřených víček si nenápadně prohlížela cizí ženu. Samozřejmě, že se s ní již setkala, ale nikdy neměla možnost ji blíže poznat. Brzy ovšem pochopila, že není o co stát, a přesměrovala svou pozornost ke koláčkům.

„Možná jste o tom už slyšely – ale ne, určitě ne, žijete tu tak osaměle,“ opravila se lady Herrmanová, “ starý Gilbert prodal Shady Hall.“ Čekala, jak její zpráva zapůsobí. Shady Hall byl totiž nejbližším panstvím sousedícím s Doomsday.

Sophii-Claire se pouze jemně zachvěla ruka s šálkem. Faith zvedla velké zelené oči od koláčků a nebohou lady si pečlivě změřila. Na kolik je jí možné věřit?

„Povídá se, že to koupil nějaký hejsek až z Londýna. Prý letní sídlo. Zajímalo by mě, kolik za tu zříceninu starý Gilbert chtěl.“

Sophie se při jejích slovech v duchu otřásla. Jestliže nazývá Shady Hall zříceninou, jak by pak pojmenovala Doomsday?

„Takový mladý muž tak blízko dvou osamělých žen, to skýtá mnohé příležitosti, že ano?“ Pokračovala návštěvnice a nehezky se usmívala. „Drahoušku, myslím, že je nejvyšší čas, abyste odložila ty černé šaty. Nejdou vám k pleti.“

* * *

Faith se procházela po kamenném mostku klenoucím se nad mělkým potůčkem. Zkoušela si taneční kroky lidových tanců a přitom přemýšlela o novém tajemném sousedovi, který je jistě přijede brzy navštívit. Vžila se do tance natolik, že ani nepostřehla stín lidské postavy rýsující se u kraje cesty. Rozptýlilo ji až zatleskání jediných, osamělých rukou.

„Fuj, to jsem se lekla! To se nedělá, Richarde.“

„Nezlob se.“ V modrých očích se mu třpytily jiskřičky smíchu. Faith byla rozkošná, když se zlobila.

„Neslyšela jsem tě přijít,“ poznamenala o poznání mírnějším tónem. Měla Richarda ráda stejně jako svého staršího bratra. Narozdíl od Williama se k ní však Richard choval jako k dospělé ženě, a to jí imponovalo.

„Trápí tě něco? Dlouho jsem tě neviděl tak zamyšlenou.“

Pověděla mu ve zkratce o prodeji Shady Hallu a neomaleném komentáři ze strany lady Herrmanové. Richardovi se na čele objevila vráska a s každým dalším slovem se prohlubovala.

„Co na to říkala Claire?“

„Nic. Jako obvykle, klidná a vyrovnaná.“

Richard se ještě víc zachmuřil. Tohle nevěstí nic dobrého. Teď se ale nedá nic dělat. Je příliš brzo.

* * *

Sophie-Claire nemohla usnout. V hlavě jí stále zněla jízlivá slova lady Herrmanové o nové partii, která se měla již brzy přestěhovat do bezprostřední blízkosti Doomsday.

Samozřejmě, že by ji sňatek s bohatým šlechticem zachránil před úpadkem – ovšem za jakou cenu. Musela by snášet výstřelky londýnského hejska, tolerovat mu jeho nevěry a možná se z Doomsday i natrvalo odstěhovat. A navíc tu byl Richard. Nikdy by ho nemohla zradit. Ačkoli si nevyměnili byť jediné něžné slovíčko, pojilo je k sobě něco křehkého, co nedokázala pojmenovat. S Richardem by byl život krásný a snadný, plný slunečných dnů, provoněných šeříkem a růžemi, vyplněných společnými procházkami a péčí o dům. Přesně o takovém životě Sophie-Claire vždycky snila.

Byla tu ovšem ještě jedna možnost. Nového souseda, pokud by splňoval její náročné požadavky, by si mohla vzít Faith. Zlatovlasá dívenka má určitě lepší šance než vážná vdova s ruinou na krku. Sophie nepochybovala o tom, že si ji nový vlastník Shady Hall právě takhle zařadí.

* * *

Sir Christopher Hughes, hrabě z Lancashire, zakončil prohlídku domu, jenž před pár dny koupil. Jeho odhady se potvrdily, na domě bude bude potřeba několik větších oprav a nespočet menších.

Zastavil se v horním patře a rozrazil okenice. Mléčné světlo dopadlo na velmi pěkný borovicový nábytek, ale hrabě si toho ani nevšiml. Hleděl z okna a na tváři se mu během okamžiku vystřídalo několik výrazů. Posledním z nich byla silná nelibost. Sice ho varovali, ale tohle předčilo jeho nejhorší představy. S tím bude muset něco udělat.

Christopher znovu vyhlédl, přejel nespokojeným pohledem zpustošenou zahradu a upřel zrak na bod v dáli. Doomsday, tak onen dům jmenovali. Patří prý nějaké vdově, která se ho nechtěla vzdát, ani když jí padala střecha na hlavu.

„Bláznivá ženská,“ zamumlal a opět přivřel okenice. Však ještě uvidíme, jak rychle se mi tě podaří vyštípat. Klidně ten tvůj barák koupím a pak ho nechám srovnat se zemí. Ale rozhodně mi nebude kazit výhled.

—————————————————————-

—————————————————————-