Renčina červená knihovna

Uběhl týden a je tu druhá část z nového románového cyklu na pokračování. Pevně věřím, že se Vám bude líbit stejně jako díl první.

Nezapomeňte prosím komentovat právě na Vašich ohlasech tento román stojí. V komentáři pod článkem najdete malý úkol

Richard se toho odpoledne vracel z Cliftonu. Rok co rok, týden co týden se vždy v sobotu rozjel na zdejší jarmark, aby obstaral zásoby všeho možného – od sladkostí pro Faith, vlásenky pro Claire až po hřebíky a nářadí. Nikdy za sebe neposlal žádného z pacholků, na vše chtěl osobně dohlédnout. Dnes však poprvé zalitoval, že to neudělal.

Na jarmarku se kromě zboží vyměňovaly také klepy a nejrůznější novinky. Richard jich toho dne slyšel tolik, že se mu z toho točila hlava. A všechny do jednoho byly o něm – o novém pánu na Shady Hall.

Už teď toho muže neměl rád, a to jej ani neznal. Od baculaté Moiry, dcery zdejšího hospodského, vyslechl zaručeně pravdivé informace. Hrabě Hughes měl vlastnit pohádkové jmění, přepychové sídlo v Londýně a podle posluhovačky z Shady Hallu byl oslnivý krasavec. Richard se nad takovým popisem ušklíbl. Zdálo se mu neskutečné, že by někdo takový chtěl trávit čas v tomto kraji.

Projel branou Doomsday v podivném rozpoložení. Na jednu stranu se těšil, že opět spatří Claire, na druhou se však právě toho okamžiku obával. On sám bude poslem těch senzačních zpráv.

„Richarde! Richarde!“ Zvonivý hlásek kdesi za ním ho donutil zastavit. Faith doběhla k vozu a chytila se postranice.

„Páni, ty se ale mračíš. Že by v Cliftonu došly hřebíky?“

„Naskoč si.“

„Nebo ses snad doslechl o konci světa?“ Popichovala ho dál.

„Neměli perníčky,“ odpověděl jí se zlomyslným úsměvem. Věděl totiž, jak se na ně Faith každou sobotu těší.

„Cože?! Řekni, že si ze mě děláš legraci.“

Richard se už dál nedokázal mračit. To by ve společnosti Faith nedokázal nikdo. „Neboj, mám jich plnou ošatku.“

„Děkuji, jsi drahoušek.“

„Kde je Claire? Taky pro ni něco mám.“

„Sedí v zahradě a čte de La Barcu. Celá se u toho rozplývá.“ Vyměnili si pohled plný porozumění. Sophie-Claire je jemná romantická bytost, která musí být ušetřena všední reality a veškerých nepříjemností. Alespoň tak ji oba vnímali.

Richard vysadil Faith před domem a sám zajel ke kočárovně. Značně zchátralá budova mu znovu připomněla jeho hlavní problém. Hrabě Hughes měl peníze – a on je neměl. Tento rozdíl však bohužel nesmaže.

Zkontroloval horní kapsu kabátce a slabě se usmál. Claire si jistě bude více cenit maličkosti koupené z lásky než čehokoliv jiného.

* * *

Sophie-Claire seděla pod největším stromem v zahradě, zády se opírala o silný kmen. Knihu už před nějakou chvílí odložila, ta teď spočívala rozevřená v jejím klíně. Sophie s úsměvem sledovala mourovaté kotě hrající si s klubkem vlny, které mu předtím Faith donesla. Rychle odehnala myšlenku na plýtvání a dál se radovala z kočičí hry.

„Jednoho dne se všechny kočky vzbouří a obsadí dům. Nedivil bych, kdyby se jim to při jejich počtu povedlo.“

Zvedla hlavu a setkala se s Richardovým pohledem. „Tak copak je nového v Cliftonu?“

„Hodně věcí. Raději se na to posadím.“ Ve skutečnosti chtěl získat čas na rozmyšlenou. Co všechno má Claire prozradit?

„Závidím ti, že se dostaneš mezi lidi. Škoda, že někdy nemohu jet s tebou.“

„O nic jsi nepřišla, věř mi. Půlka Cliftonu posedává na náměstí, každý si na něco stěžuje a všichni si to náramně užívají. Myslím, že z toho mají větší potěšení než z nedělní návštěvy kostela.“

Sophie si přikryla rukou ústa nad takovým rouháním. Stěží však nad vykreslenou scénou potlačovala úsměv. „Ještě povídej, prosím.“

Richard se nenechal dlouho pobízet. Byl rád, že může mluvit o něčem jiném, než o panákovi ze Shady Hallu. „Starý Mulberry každý týden prodává svého koně. Je to pěkné zvíře, jen co je pravda, a proto se pokaždé najde kupec. Mulberry tu kobylku ovšem miluje, a tak zatím ze všech obchodů vycouval. Všem v Cliftonu je už pro smích.“

„Neumím si představit, že bychom měli prodat Fortunu a Persea.“ Její hlas byl náhle plný obav a úzkosti.

Výborně, to se ti povedlo, pogratuloval si Richard v duchu. Chtěls ji rozveselit a tady máš výsledek.

„My je prodávat nebudeme. Podívej, co jsem ti přivezl.“ Vylovil z kapsy plátěný sáček a podal jí jej.

„Co je to?“ Claire vysypala obsah sáčku na dlaň. V její bílé ručce se objevila zelenkavá brož.

„Bude ti ladit k očím. Koupil jsem ji na dobu, až odložíš smutek.“

Sophie jeho slova pochopila. Až se zbaví té černé, tak -

„Sophie! Richarde! Máme návštěvu!“ Okamžik něžného, tichého vyznání byl v nenávratnu.

„Kdo je to, Faith?“ Zavolala Sophie zpět do okna, ze kterého se dívka nebezpečně vykláněla.

„Náš nový soused, hrabě Hughes!“

„Vyřiď mu, že už jdu.“ Sophie se chvatně zvedla a odcházela do domu. Zelenou brož stále svírala v ruce.

Richard tiše zaklel a pomalým krokem ji následoval. Na to, aby se uraženě vzdálil, byl příliš zvědavý, zda Moira mluvila pravdu.

* * *

Christopher zastavil koně uprostřed příjezdové cesty, široké tak akorát pro jeden kočár. Měl odsud výborný výhled na celý dům i přilehlé stavby. Takhle zblízka to všechno vypadalo ještě zoufaleji. Kladl si otázku, zda stojí před zámkem, statkem či ruinou. Po krátkém zvažování dospěl k závěru, že Doomsday se nedá zařadit do žádné z těchto kategorií.

Vyrazil vpřed s nehezkým, pokřiveným úsměvem na rtech. Jak se tak rozhlížel, spatřil v horním okně pravého křídla zlatovlasou postavičku. Že by to byla ona pověstná vdovička? Byl na ni opravdu zvědav. Malé povyražení v tomhle zapadákově by mu přišlo vhod. A koneckonců jí určitě také. Christopherova samolibost naznala mezí.

Před hlavním vchodem seskočil z koně. Než stačil zaklepat, dveře se před ním samy otevřely a v nich stála ohromná, stará služka.

„Pán si přeje?“ Přimhouřila oči a s nelibostí si ho prohlížela. Darebák, ohodnotila ho ihned.

„Už se mi dostalo i horšího přijetí, takže na sebe nebuďte moc pyšná. Jsem hrabě Hughes. Chci mluvit s vaší paní.“ Během řeči si sundal černé kožené rukavice.

Služebná Berta se na něj ještě jednou zamračila a pustila jej dál. Nelíbilo se jí, že takový holomek bude otravovat její Sophii. Co na tom, že je to hrabě.

Neuběhly ani dvě minuty a v hale se objevila lady Beaufordová. Zamračený Richard se loudal za ní jako její stín.

„Omlouvám se, že jsem k vám vpadl neohlášen. Připadalo mi však méně zdvořilé nepřijít vůbec. Jsem hrabě Hughes. A by budete lady Beaufordová.“

Sophie-Claire mu podala ruku k políbení. Ten jeho hlas! Jakoby ji zhypnotizoval nebo co. Stála jako přikovaná a nezmohla se na jediné slůvko. Jen tiše obdivovala charizmatického, uhrančivého muže před sebou. Vysoký, štíhlý, ale svalnatý, s kočičím držením těla připomínal šelmu na lovu. Jeho tmavě modré oči a vlasy černé jako uhel však v Sophii evokovaly jinou asociaci. Hrabě Hughes vypadal jako chytrý, mazaný havran.

Christopher byl na podobné reakce u žen zvyklý a v duchu se usmál. Vida, ženy jsou všude stejné. I tato nevinná Madona vnímá jeho mužnost a charizma.

Richard si odkašlal, aby na sebe upozornil. Sophie se vzpamatovala a představila ho. „Toto je pan Henley, správce panství a má pravá ruka.“

Chris pouze kývl hlavou. Nebude přece podávat ruku obyčejnému sluhovi, ať je jeho vztah k vikomtce jakýkoliv. A že tu jistě nějaký vztah je. Na to měl nos.

„Sophie, doufám, že představíš i mě.“ Faith scházela ze schodů tak pomalu a elegantně jako ještě nikdy předtím.Vždycky si uměla načasovat příchod.

„Hrabě, dovolte, abych vám představila svou setřenici Faith Lanscombovou.“

„Těší mě,“pronesl k dívce upřímně a políbil nabízenou ručku. „Netušil jsem, že se na konci světa schovávají ty nejkrásnější poklady.“

Jeho hlas v kombinaci s ledovým pohledem modrých očí na ni zapůsobil stejně jako Sophii. Faith se však výborně ovládala, a tak na sobě nedala nic znát. To Chrise zmátlo. Rozhodl se, že prolomí její obranu další lichotkou.

„Původně jsem vás chtěl pozvat do Shady Hallu na malou slavnost, kterou pozítří pořádám, ale nyní si netroufám. Příliš se bojím odmítnutí.“

„Dokud se nás nezeptáte, nemůžete vědět, jak si stojíte.“ Faith se taková slovní výměna líbila. Před cizími lidmi vždy tak trochu hrála. Na Doomsday k tomu však moc příležitostí neměla.

Christopher poznal, že má před sebou rovnocennou soupeřku. I přesto jeho zájem však patřil Sophii-Claire. Proto se nyní obrátil k ní. „Vaše setřenice mi nedává na výběr. Přijdete tedy?“

„Během zítřka vám pošlu naši odpověď.“

 Hrabě se usmál, jeho oči ale zůstávaly i nadále chladné. „Šalamounská odpověď. Budu čekat. Nyní mě omluvte. Nashledanou.“ Otočil se a byl pryč. Zahlédli už pouze mizející černý plášť.

„Divný pavouk,“ ohodnotila jej Sophie, jakmile zaklaply hlavní dveře.

„Ale krasavec,“ doplnila ji Faith v duchu svých šestnácti let.

Jediný Richard neříkal vůbec nic. Moira nelhala. Nyní se cítil doopravdy ohrožen. Jeho křehké, nežné pouto s Claire mohlo být kdykoli zpřetrháno. Pro peníze, pro panství i pro krásu. Bude muset něco vymyslet. Něco, co by Claire od cesty na Shady Hall odradilo.

* * *

„Mám připravit lázeň, pane?“ Věrný sluha Drell se objevil ve dveřích salonu, kde již celý večer vysedával s lahví vína jeho pán, sir Christopher. Ten jen mávl odmítavě rukou a dál hleděl do plamenů v krbu.

Přemýšlel nad svou odpolední návštěvou v Doomsday a nestačil se divit. Co ho vedlo k tomu přímočarému výboji, který podnikl? A co si od toho vlastně sliboval? Že přijede, nabídne vdově peníze a ona se ihned ochotně vystěhuje? Nebo že jí snad při prvním setkání nabídne místo ve své posteli?

Jsem hlupák. Na co to zas proboha myslím? Jsem z města pryč teprve týden a už se mi stýská po vyhřátých postelích u madam Sheldonové.

Rychle se napil, aby zaplašil náhlý příval touhy po ženském těle. Ještě ne. Až nastane ten správný čas, vybere si jednu ze svých sousedek. Obě dvě mají jisté přednosti – jedna mládí, druhá zkušenosti. Bude si muset důkladně promyslet, čemu dá přednost.

—————————————————————-

—————————————————————-