Renčina červená knihovna

Tento týden nahlédneme společně do nitra hlavních hrdinů, Sophie-Claire a Richarda. Máte také možnost hlasovat, a to jaký styl se Vám více líbí. Takže komentujte a hlasujte

Těšte se na příští pátek dozvíte se něco víc o Chrisovi a Faith.

V bývalé pracovně George Beauforda seděla Sophie-Claire již dvě hodiny nad účetní knihou panství a nemohla se rozhodnout, které výdaje z rozpočtu na příští měsíc definitivně vyškrtne. Blížil se srpen a s ním sklizeň úrody, ale i daně. Ty Sophii zaměstnávaly nejvíc. Peněz nebylo nazbyt a daně byly po válce vyšší než kdy dřív.

Kdyby ji teď viděl Richard nebo Faith, nutně by si museli poopravit mínění o křehké bytosti čtoucí poezii. Faith nikdy nepátrala po tom, kde se v její skříni objevily nové šaty, a Richard se nevyptával, z čeho uhradila pohledávky a platy ostatních zaměstnanců. Za tím vším stála pouze její tvrdá práce a detailní plánování. Sophie obrátila každou pomyslnou libru několikrát v ruce, než ji použila na konkrétní věc.

Zaklapla účetní knihu s nezvyklou razancí, až málem zhasila jedinou hořící svíci. Pocit beznaděje a marnosti ji přepadl s takovou silou, jakou ještě nezažila. Aby jej zaplašila, rozevřela dokořán jedno z oken a zhluboka se nadechla vlhkého nočního vzduchu. Kromě ní celé Doomsday spalo. Její drahé Doomsday, na které, jak si musela s bolestí přiznat, sama nestačí.

* * *

Sophie-Claire nebyla jediná, kdo oné noci nespal. Richard ležel na posteli s blankytnýma očima široce rozevřenýma a zpytoval svědomí. Dnes poprvé lhal Claire. I když to vlastně nebyla lež, jen si něco nechal pro sebe, ospravedlňoval sám sebe. Přesto se zalekl vlastních myšlenek v souvislosti s hrabětem. Nejraději by tomu havranovi zakroutil krkem.

„Láska a válka dělají z mužů zvířata,“ zamumlal si pro sebe a otočil se na pravý bok, čelem ke zdi. Nechtěl vzpomínat, ale hrůzné obrazy před ním samy vyskakovaly a nutily jej hledět zpět do minulosti, do války, kterou prošel a kterou tolik nenáviděl. Válka ho změnila téměř k nepoznání – z mladého, troufalého pacholka se stal vážný správce toužící po klidu a míru. Jediné, co ho pojilo s oním nerozvážným chlapcem, byla jeho láska k Sophii a Doomsday. Tyto dvě hodnoty si v srdci uchoval i přes všechno, čím ve válečném pekle prošel. A nyní, v čase míru a obnovy, mu hrozilo, že o obě přijde. Doomsday postupně zchátrá nebo bude zabaveno a Claire si odvede ten londýnský hejsek.

S tím se ovšem nehodlá smířit. Jeho prostředky k boji jsou sice omezené, ale on už si nějak poradí.

* * *

„Sophie,“ zašeptala Faith a jemně se svou příbuznou zatřásla. Ta se zlehka pohnula a neochotně otevřela oči.

„Faith? Děje se něco?“ Děvče v bílé noční košili sedělo na okraji její postele. Ranní slunce dopadalo na její vlasy a vytvářelo jí tak kolem hlavy svatozář. Sophiin rozespalý pohled se poté stočil k hodinám na toaletním stolku. Bylo šest ráno. To znamená, že spala nějakých pět hodin.

„Neděje se nic. Já jen, že jsem přemýšlela.“

„Nad čím?“ Vážný výraz na dívčině tváři ji donutil definitivně opustit říši snů.

„Nad pozvánkou hraběte Hughese.“

„Chtěla bys tam jet?“ Zeptala se jí Sophie zpříma.

„Ano. Prospělo by to nám oběma.“

„Je mi líto, že ti nemohu nabídnout víc zábavy, Faith. Pro dívku tvého věku není Doomsday příliš vhodné místo.“

„Tak jsem to nemyslela. Mám Doomsday moc ráda. Ale chtěla bych, aby sis na sebe zítra vzala jiné šaty než černé.“

Sophie-Claire se zarazila nad zvláštní žádostí a pátravě si Faith přeměřila. „Doufám, že sis nevzala do hlavy ten bláznivý nápad lady Herrmanové.“

„Ne, ne, to s tím nemá nic společného. Takový vejtaha si tě nezaslouží.“ Dívka zavrtěla odmítavě hlavou, až se zlaté kadeře rozletěly do všech stran.

„Ani tebe ne. Zítra se tam zajedeme podívat čistě pro zábavu. A teď si lehni a ještě chvíli spi.“

* * *

Lady Beaufordová dodržela svůj slib a jakmile zasedla za manželův psací stůl, aby vyřídila korespondenci a s konečnou platností seškrtala rozpočet, sepsala zdvořilou, leč poněkud strohou odpověď na pozvání hraběte Hughese. Řídila se přitom radou své zesnulé matky – nikdy nedávej najevo, jak moc se na onu společenskou událost těšíš. A Sophie-Claire, jak si nyní překvapeně uvědomila, se skutečně těšila. Nebyla ve společnosti od té doby, co George odešel do války. A to už byly čtyři roky.

S nově nabytým elánem seběhla s dopisem do haly, kde se málem srazila s Bertou, která nad slečniným chováním ( Sophie pro ni zůstala slečnou i po svatbě) nesouhlasně mlaskla.

„Berto, neviděla jsi Richarda?“

„Obhlíží dům, slečno.“

„Děkuji ti,“ zahlaholila vesele už mezi dveřmi a hlasitě za sebou zabouchla.

Richarda našla u zadního traktu panského domu, jenž dodával celému panství duši. Zpomalila svůj krok a svezla se do vysoké trávy vedle něj.

„Claire. Dobré ráno.“

„Dobré ráno. Další pěkný den na černé úvahy o budoucnosti, že?“

Richard si povšiml dopisu v Sophiině ruce a zamračil se. „Odpověď hraběti?“

„Ano. Chtěla jsem tě poprosit, zda bys s tím neposlal některého z pacholků. Nevěděla jsem, kterého bych si mohla vypůjčit.“

„Pošlu Johna. Beztak nemáme dostatek dobrého dřeva na opravení přední ohrady.“

Sophie zavrtěla hlavou. Další věc, na kterou nemají.

„Odmítla jsi hraběte nějak šetrně?“

„Neodmítla jsem ho. Faith si přeje tam jet.“

„Aha. Myslel jsem, tedy podle tvé reakce, že -,“ zarazil se.

„Faith potřebuje mezi lidi, Richarde. A já koneckonců také. Každý den, už čtyři roky stále jen řeším, jak zaplatím daně, za co nakoupím osivo a podobně. Potřebuji alespoň jeden den, kdy to budu moci vypustit z hlavy.“

Její náhlý citový výlev ho polekal. Až do této chvíle si myslel, že je celkem šťastná. Nikdy se ani slůvkem nezmínila o tom, že ji to tolik trápí. Samozřejmě, rozmlouvali spolu o stavu a potřebách panství, vždy ale zachovávali lehký tón a nepřipouštěli si to nejhorší.

„Nezlob se. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Jen je toho na mě občas moc.“ Natáhla ruku a dotkla se jeho snědého předloktí.

„Claire, neomlouvej se. Netušil jsem, že si s tím vším lámeš hlavu. Něco vymyslíme. Společně,“ povzbudivě se na ni usmál.

„Děkuji. Jsi jediný člověk, o kterého se mohu opřít. Nemáš tedy nic proti tomu, abych zítra Faith doprovodila?“

„Samozřejmě, že ne.“ Jeho oči však říkaly něco jiného.

* * *

Odpoledne se nad Doomsday schylovalo k bouřce. Sophie-Claire se procházela s Falcem po boku a užívala si svobody. Toho pocitu se nikdy nenabaží. Nikdo nebyl v dohledu, a tak si našla pěkné místo na okraji pole, kde si lehla na záda a sledovala temná mračna nad sebou.

Ještě teď ji mrzel ten dopolední výstup s Richardem. Nebylo to od ní fér. On se jí vždy snažil pomoci, jak nejlépe uměl. Nebylo to jeho chyba, že panství neprosperuje a chátrá. A ona s ním.

Vzpomněla si, že na Doomsday panoval schodkový rozpočet už za života jejího otce, vikomta Lanscomba. Ten si však vždy dokázal nějak poradit. Škoda, že tuto vlastnost nezdědila.

Vrátila se v myšlenkách k dnešnímu ránu. Co jí tolik rozzlobilo? Snad Richardův automatický předpoklad, že odmítla pozvání? Asi ano. V ten moment si připadalo jako tygr v kleci. Nikdo jí nebude říkat, co smí a co ne. Na to je už příliš stará. Dvacet čtyři let u ženy již není žádné mládí.

Samozřejmě chápala, co Richardovi vadí. Hrabě Hughes je skutečně velmi atraktivní muž. A nepochybně je to také velký záletník. Sophie nepochybovala o tom, že svedl již spoustu žen a další spoustu jich ještě svede. Ona mezi ně však patřit nebude. Tím si byla naprosto jistá.

* * *

Christopher vstával až k obědu, jak bylo jeho celoživotním zvykem. Na stole společně s jídlem našel i svitek papíru nadepsaný drobným, elegantním písmem. Okamžitě mu došlo, od koho je. Lady Beaufordová je přesná jako hodinky.

A chladná jako půlnoční slunce, pomyslel si, když dočetl. Určitě ale taková ve skutečnosti není. Pod tou maskou nezájmu a chladu se skrývá něco víc. Již zítra se o tom přesvědčí na vlastní kůži.

* * *

Pondělní ráno začalo v Doomsday nezvykle brzo. Richard proháněl veškeré služebnictvo, vyjma staré Berty a kuchařky Rosy, a sám hojně přikládal ruku k dílu, kde bylo potřeba. Chlapci si svého nadřízeného vážili a měli ho rádi. Proto na panství nikdy nebylo třeba sahat po trestech nebo dokonce někoho vyhodit.

Richard prací dokonale zaháněl veškeré myšlenky. Nezabýval se tak večerním výletem Sophie a Faith na Shady Hall ani stavem panství či svého měšce. Práce s dřevem mu nabízela plné uspokojení jeho momentálních potřeb.

Někdo mu zlehka položil ruku na rameno. Přestal řezat a setkal se s veselou tváří sestřenice své milované.

„Sophie ti posílá džbán vody, když tolik pracuješ.“

„Zase mě pozorujete z okna?“ Zasmál se a vzal si od ní kameninovou nádobu.

„Tak trochu. A Sophie ti vzkazuje, jestli bys mohl připravit na šestou hodinu povoz.“

„Zařídím to. Slíbíš mi něco na oplátku, zlatovlásko? Dávej tam na Claire pozor. A na sebe taky.“

„Neboj. Na nás si nikdo nic nedovolí.“

„A kdyby přece, tak si to s ním vyřídím.“

„O tom nepochybuji,“ řekla naoko vážně a zase odběhla. Richard se za ní s úsměvem podíval a pak pokračoval v práci.

* * *

Ve tři hodiny odpoledne pobíhala Faith z pokoje do pokoje a hledala poztrácené sponky, rukavičky a další dámské propriety. Pak se přemístila do své prostorné ložnice, aby si vybrala šaty na večer.

Sophie-Claire stála před otevřenou skříní a také se rozmýšlela. Už už natahovala ruku po černém brokátu, když její zrak padl na smaragdový satén. Že by splnila Faithino přání a zbavila se nadobro smutku?

„Sophie, poraď mi! Tyhle nebo ty modré?“ Dívka se objevila za ní a v náručí svírala dva chumly látky.

„Žádné, pokud je pomačkáš.“ Pohlédla zpět na zelený satén a dodala: „Vezmi si ty modré. Já jdu v zelených.“

„Sláva! Už jsem myslela, že budeš nosit černou do konce života.“

Tento křik zaslechl Richard, právě stoupající po schodech do horního patra. Přišel Claire oznámit nemilou novinu. Tedy nemilou pro ni, nikoliv pro něj. Zaklepal na dveře jejího pokoje, které byly beztak otevřené.

„Pojď dál, prosím. Stalo se něco?“ I přes uvolněné mravy na osamoceném panství nebývaly Richardovy návštěvy v Sophiině ložnici zvykem. Byl tu jen několikrát, většinou krátce poté, co skončila druhá válka a ze Sophie se stala vdova.

„Byl jsem zkontrolovat vůz. Praskla přední náprava. Muselo se to stát hned, jak jsem se v sobotu vrátil z trhu. Zřejmě jsem ji nalomil cestou.“

„To znamená, že-,“ začala Sophie.

„…nikam nepojedeme,“ doplnila ji Faith zklamaným hlasem.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-