Renčina červená knihovna

Minulý týden jsme nahlédli do nitra Richarda a Sophie-Claire. Tento týden byl vyhrazen Chrisovi a Faith, ale bohužel mi rozsah dílu nevyšel, jak jsem původně zamýšlela, a proto se o nich více dozvíte příští týden.

Dnes máte také možnost hlasovat, takže neváhejte Těším se na vaše komentáře a ohlasy.

„Je mi líto, ale musím to celé vyměnit. A to už nestihnu.“ Ačkoli si Richard velmi přál, aby do Shady Hallu nejezdily, myslel to s tou lítostí vážně. Hleděl do Sophiiných náhle pohaslých očí a zmocňoval se ho vztek. Vztek na chudobu, na válku, která velkou měrou oloupila Doomsday o jeho původní lesk, i na George Beauforda, že tu nechal Claire tak samotnou a bezbrannou. On sám nikdy pána domu plně nahradit nemohl. Jako správce a jako pouhý levoboček bez přiznaných práv si například nemohl jít vypůjčit peníze k majetnějším sousedům. Což George Beauford mohl.

„V pořádku. Pojedeme jindy.“ Sophie položila Faith ruku na rameno a povzbudivě se na ni usmála.

„Neměli jsme prodávat kočár,“ zaprotestoval Richard, protože ho Claiřin úsměv neoklamal. Toužila jet a na chvíli se zbavit pocitu tíhy a zodpovědnosti.

„Víš dobře, že kdybychom ho tenkrát neprodali, nemohli bychom zasít.“

Richard pokývl hlavou na souhlas. Ano, věděl to. Bylo marné tento krok zpochybňovat.

Na prahu pokoje se objevila Berta s lístkem ve velké ruce. Jediná Sophie stála tak, že si jí všimla a vyzvala ji, aby šla dál. Služebná sjela Richarda káravým, nesouhlasným pohledem a pak teprve podala své paní dopis nebo spíše vzkaz. Sophie-Claire si díky ní uvědomila, jak je nevhodné konverzovat v její soukromé ložnici a zlehka se začervenala.

„Já půjdu.“ Richard také pochopil a rychle vycouval z pokoje. Faith se jeho ústupu tiše uchechtla. Pak obrátila svou pozornost k Sophii, čtoucí onen tajemný lístek.

„Vypadáš rozrušeně, sestřenko. Co tam stojí?“

Sophie jí beze slova podala lístek a vyňala ze skříně saténové šaty. Přece jen se ještě dnes zbaví té fádní černé.

Faith nadšeně zavýskla a odhodila lístek na zem. Vzápětí zmizela i s modrými šaty. Sophie ji chtěla napomenout, ale i ona měla radost. Sebrala dopis ze země a ještě jednou si jej přečetla.

Vážená lady Beaufordová,

prosím, přijměte ode mne malou pozornost v podobě mého kočáru. Bude na Vás čekat před branou Doomsday přesně o půl sedmé. Bene ambula.*

Ch. Hughes

* * *

„A před nikým neříkej, že bychom se sem bez hraběcího kočáru nedostaly. Tím spíše ne před Hughesem,“ poučovala Sophie-Claire svou svěřenku těsně před odjezdem. „Nikdo nemusí vědět, jak špatně na tom jsme.“

„Neboj, sestřenko. Už nejsem žádné dítě.“ Faith v modrém atlasu vypadala skutečně starší. Sophie se již delší čas obávala okamžiku, kdy se Faith zasnoubí. Věk by na to již téměř měla. Ona sama se vdávala v devatenácti, což bylo celkem pozdě.

Richard se opíral o sloup na verandě a pozoroval přípravy k odjezdu. Nejvíc jeho pohled zaměstnávala Claire. Ve smaragdových šatech, perfektně padnoucích na jejím štíhlém, pružném těle, s odhalenými alabastrovými rameny bohyně a s vyčesanými vlasy do rafinovaného, zdánlivě volnému účesu, ho přitahovala jako magnet. Už téměř zapomněl, jak vypadá v jiné barvě než černé. Měl chuť ji přede všemi sevřít pevně v náručí a už ji nikdy nepustit.

A takhle ji pro sebe bude mít celý večer ten panák! Richard mu byl na jednu stranu vděčný – Claire a Faith nebudou sedět zklamané doma. Na druhou stranu mu však Hughesova nevyžádaná pozornost dělala starosti.

„Počítám, že se vrátíme dost pozdě, Berto. Nemusíš na nás čekat.“ Sophie-Claire se už chystala nasednout k Faith do kočáru, když se její pohled střetl s Richardovým. Něco v jeho postoji ji zneklidnilo. Jak se tam tak ležérně opíral zpola ve stínu, s rukama založenýma před sebou, vyzařovalo z něj cosi naprosto odlišného od jeho obvyklého klidu. Bohužel neměla tolik času, aby si uvědomila, že podobný žár v jeho očích spatřila naposledy před svou svatbou. Zlehka mu zamávala a prsty se dotkla  zelenkavé brože, kterou jí daroval v sobotu, na znamení, že bude celý večer myslet jen na něj. Pak konečně usedla vedle nedočkavé Faith a kočár se s trhnutím rozjel.

* * *

Shady Hall bylo majestátní sídlo umístěné téměř přesně čtyři míle od hranic Doomsday. Panství lady Beaufordové se s tímto domem a přilehlými pozemky nemohlo zdaleka měřit. Ovšem stejně jako všechny usedlosti v okolí, i nový domov hraběte Hughese utrpěl v občanské válce patrné šrámy, které původní majitel, starý Gilbert, nemohl pro nedostatek financí opravit.

Dámy vystoupily na konci příjezdové cesty, jen několik kroků od hlavního vchodu. Ačkoli se průčelí pozdně renesančního domu ještě koupalo ve zlatavých tónech večerního slunce, po obou stranách cesty hořely vysoké louče a zvaly hosty do útrob domu.

Faith se zavěsila do své starší příbuzné a společně vešly dovnitř. Dívka o domě čas od času něco zaslechla, například, že má dvacet ložnic, ale nikdy neměla příležitost jej navštívit osobně. Teď ji ohromila rozlehlá vstupní hala a toporně vyhlížející muž ve směšném obleku. Přiblížil se k nim, aby se zeptal, koho má ohlásit.

„Lady Beaufordová a slečna Lanscombová,“ špitla Sophie-Claire a vzápětí uslyšely to stejné, jen v hlasitější a hlubší verzi.

Hlavy všech urozených hostů se otočily jejich směrem. V celém domě se nenacházel nikdo, koho by nezajímalo, jak se během své povinné izolace lady Sophie změnila. Naneštěstí pro místní drbny nezanechalo držení smutku na krásné aristokratce žádné viditelné stopy.

„Drahoušku! Nečekala jsem, že také dorazíte!“ Jako první se k Sophii-Claire přihnala lady Herrmanová. Impulsivně ji objala a pak si ji zálibně prohlédla. „Zelená je lepší než černá, no neříkala jsem to?“

Sophie se v odpověď na spiklenecké zamrkání staré dámy pouze usmála.

„Eustachu! Pojď se přivítat s lady Beaufordovou!“

Na matčino zavolání se z davu neochotně vynořil asi čtyřicetiletý muž. Eustach Herrman nepatřil právě ke krasavcům ani k vyhledávaným společníkům. Proto se zřejmě dosud neoženil a setrvával se svou matkou, za jejíž chování se často styděl. Byl také jediným mužem, na kterého nijak nepůsobila krása lady Sophie.

Obě ženy z Doomsday mu nabídly ruku k políbení. Když se o chvíli později i se svou upovídanou matkou vzdálil, pošeptala Faith své gardedámě, že se Eustach dnes tváří jako nafouknutá ropucha.

„Faith,“ napomenula ji Sophie, ale nedokázala zadržet smích.

* * *

Po dvouhodinové nudné večeři, kdy se hostitel bavil pouze se dvěma pány o politické situaci, se Sophie-Claire vytratila do knihovny. Ponechala Faith v dobrých rukou lady Grace Vermontové, své dávné přítelkyně, a sama si šla odpočinout od omšelé společenské konverzace a zároveň se pokochat rozsáhlou sbírkou knih, kterou byl Shady Hall známý. Zavřela za sebou dveře a svezla se na pohovku u krbu.

Hořící dřevo vydávalo tlumené světlo a ozařovalo hned hřbety knih napravo, hned nalevo. Sophie zavřela oči a spokojeně si povzdechla. Cítila se o čtyři roky mladší.

„Hledal jsem vás marně po celém domě.“

Polekaně sebou trhla. Poznala ten hlas okamžitě.

„Jen klidně seďte,“ vyzval ji hrabě Hughes, když viděl její pokus posbírat sukně a ladně vstát. Nakonec se jí to ovšem podařilo a nyní mu hleděla do tváře.

„Promiňte, hrabě, neslyšela jsem vás vejít.“

„Jestli narážíte na to, že jsem nezaklepal, mohu vás ujistit, že to není nic osobního. Klepu pouze zřídka. Ve svém domě však nikdy.“

Sophie se odmlčela, aby si promyslela odpověď. O omluvy zřejmě tenhle náfuka nestojí.

„Škoda, že tu není slečna Lanscombová. Ta by vám uměla odpovědět lépe než já.“

Christopher mávl rukou na znamení, že ho Faith nezajímá. „Celý večer čekám na příležitost promluvit si s vámi o samotě. A vy jste mi ji přímo darovala. Měl bych vám být za to vděčný.“

Sophie cítila onen kouzelný vliv, kterým ji spoutal při jejich prvním setkání. Tentokrát však byla rozhodnuta mu nepodlehnout.

„Pouze jsem obdivovala vaši knihovnu.“

„Samozřejmě.“ A proto máš na sobě zelenou a ne černou, dodal v duchu. „Lady Beaufordová, mám na vás otázku.“ Opřel se rukama o police za sebou. Sophii připomněl opět havrana. Havrana, skládajícího svá křídla po dlouhém a únavném letu.

„Jaký jsem podle vás hostitel?“

V knihovně se rozhostilo ticho, jen občas narušované zapraskáním dřeva v krbu. Sophie-Claire, zaskočena podivnou otázkou, se vpíjela do mužových ledových očí a připadala si jako omámená. Srdce jí pojednou splašeně tlouklo a její dech se stal rychlejší a mělčí. Christopher vyzařoval víc než jen sebejistotu a pýchu. Byla to mužská síla v podobě, s jakou se dosud nesetkala.

Pod černým kabátcem a košilí ve stejné barvě se rýsovalo svalnaté, vypracované tělo, které nepřipouštělo pochybnosti o sportovních aktivitách svého majitele. Vlasy barvy havranního peří se mu draly do očí a zvýrazňovaly poměrně ostré rysy v obličeji. Jejich pravidelnost však působila harmonickým dojmem, a tak se celek dal prohlásit za velmi povedenou tvář. Sophie odhadovala, že hraběti bude něco málo přes třicet.

„Dobře, napovím vám.“ Bylo vidět, že se dobře baví. „Jsem chladný, zábavný, nudný, lakomý či snad štědrý?“ Při každém slově udělal krok dopředu a zmenšil tak vzdálenost mezi nimi na necelý metr.

„Jistě jste štědrý. A také zábavný.“

„Skutečně? Já sám bych se tak nikdy neoznačil. Domnívám se, že z vás hovoří pouze slušnost.“

Sophie i přes své přesvědčení nepodlehnout nedokázala odolat. Ten jeho hlas! Tak melodický, uhrančivý a zároveň prostý, bez přízvuku, tolik typického pro městské lidi. Ten hlas dokázal hladit i ranit v jediné chvilce, pouhým slůvkem mohl změnit vše, co bylo předtím řečeno.

„Nedokáži vám dát v tuto chvíli lepší odpověď, sire.“

„Nevadí. Víte o tom, že jste docela krásná, Sophie?“

Zvuk jejího jména ji dokonale probral. Lehce se zamračila nad takovou důvěrností. „Pane, asi bych vám měla připomenout, že jsem vážená vdova.“

Christopher se hlasitě rozesmál. Kouzlo okamžiku bylo pryč.

„Čemu se smějete?“

„Vám, drahá. Myslím, že byste to spíše měla připomenout svému správci.“

Sophie-Claire se na tvářích objevil krvavý ruměnec.

„Copak? Já nejsem slepý, vážená lady.“

„A taky nejste gentleman! Na rozdíl od Richarda, který ví, jak má jednat s dámou!“

„O tom nepochybuji,“ zaslechla ještě za sebou smích, než důrazně přirazila dveře zvenku a málem narazila do Faith.

„Všichni se po tobě shání, sestřenko.“

„Bohužel mají smůlu. Odjíždíme.“

„Stalo se snad něco?“ Faith se zatvářila starostlivě.

„Nic, miláčku,“ usmála se na dívku Sophie a objala ji kolem ramen. „Jenom je už čas vyrazit na cestu domů.“

——-

* Bene ambula (z lat.) – šťastnou cestu

—————————————————————-

—————————————————————-