Renčina červená knihovna

Minule jste měly možnost hlasovat, o tom, zda se Chris Sophii omluví. Protože jsem však ve skluzu (nemohu předvídat, jak se vejdu do počtu stran), přečtete si o tom příště. Jinak už nic slibovat nebudu, snad jen další, doufám, povedený díl.

Pro dnešek nedávám ani anketu, protože věřím, že se k pokračování budete chtít vyjádřit trochu obšírněji

Během zpáteční cesty nepromluvila Sophie-Claire jediné slovo. Jednak neměla co říct a jednak by ji Faith ani nepustila ke slovu. Nadšeně brebentila o všem a o všech. Její vtipné glosy dnes však Sophii nerozesmály. Ta měla důvod být vážnější a zamyšlenější víc, než kdy dřív. Hrabě Hughes ji schválně vyprovokoval, aby se sama prozradila. A ona mu na to skočila jako nějaká hloupá a nezkušená debutantka!

Vrátily se domů jen chvíli před půlnocí. Věrná Berta na ně čekala v hale, aby pomohla svým slečnám s odstrojováním večerních toalet. Richarda nebylo nikde vidět. Zřejmě už po namáhavém dni spal.

Sophie náhle zatoužila po jeho uklidňující společnosti. Potřebovala pohlédnout do jeho upřímných očí barvy nebeské modři, naslouchat jeho sametovému hlasu a možná pocítit dotek jeho upracované dlaně ve své jemné, aristokratické ručce…

„Jdeš nebo tu budeš stát do rána?“ Faith už byla v polovině schodiště. Berta stála za ní jako nějaký strážný anděl.

Sophie se dala neochotně do kroku. Nechtělo se jí do prázdné ložnice, kde bude až do rána přemýšlet nad drzostí hraběte, svou hloupostí a důsledky, které z toho zákonitě poplynou. Všichni se dozví, že má poměr se svým správcem. O ni tak ani nešlo, na její pověsti už příliš nezáleželo, ale musí myslet na Faith. Její krásná sestřenice má zatím dobré vyhlídky na slušný sňatek. A Sophie by jí je rozhodně nechtěla zkazit.

Nahoře na schodišti se paní domu znovu zastavila, tentokrát aby udělila příkazy. „Berto, pomoz prosím Faith. Já se odstrojím sama. Půjdu si pak rovnou lehnout.“

„Samozřejmě, slečno.“

Sophie se usmála nad „slečnou“ a zmizela ve svém pokoji. Namísto toho, aby se však pustila do svlékání, otevřela skříň a vzala si z ní teplý vlněný šál. Přehodila si jej přes ramena a pak jako pravý špion naslouchala hovoru ve vedlejším pokoji. Faith právě zahrnovala Bertu popisem dnešního večera. Sophie tušila, že to bude ještě nadlouho a tudíž je nejvhodnější doba k úniku. Potichu se vykradla na chodbu a ke schodišti. Tam už opatrnosti nebylo zapotřebí, a tak se dala do běhu. Večerní šaty ji sice zpomalovaly, ale přesto běžela s větrem o závod. Její kroky směřovaly k domku správce panství.

K domku Richarda Henleyho.

* * *

Potom, co kočár s lady Beaufordovou a její svěřenkou zmizel za zatáčkou, odlepil se Richard od sloupu na verandě a došel zpět ke svému obydlí. Usadil se na kmen, jenž mu sloužil jako lavička, a jal se pokračovat v načaté práci. Vyřezávání ze dřeva pro něj nebylo pouhou nutností, ale i zábavou. Osvojil si toto umění u táborových ohňů během války, kde mu o dva roky mladší Stanley Giles ukázal několik základních tvarů. Několik dní nato Stanley padnul v bitvě s roajalisty.

Richard pracoval, dokud nepadla tma. Pak si rozdělal oheň a jen tak hleděl do plamenů. Neviděl teď svůj dům, vzdálené Doomsday nebo les kolem sebe; a neslyšel ani zpívat slavíka vysoko ve větvích. Viděl před sebou tváře otrhaných vojáků, sedících kolem ohně, viděl rozsekaná těla, která dříve byla jeho přáteli, a slyšel zmatené rozkazy velitelů a nikdy nekončící zvuk polnice. Byl znovu ve válce, znovu ji prožíval, bitvu po bitvě, ústupy i výpady, vítězství i prohry. Čas pro něj přestal existovat. Dokud bude hořet tento oheň, Richard Henley bude vojákem Cromwelova vojska.

Jemný dotek na rameni ho polekal stejně jako ostří dýky v zádech. Rychle se otočil a spatřil Sophii-Claire, jak se omluvně usmívá.

„Nezlob se. Nechtěla jsem tě polekat.“

„To nic.“ Vstal a prohrábl si kštici hnědých vlasů. „Jak to, že jsi tak pozdě venku?“ Nedal na sobě znát, jak moc je rád, že za ním přišla.

„Chtěla jsem tě ujistit, že jsme se v pořádku vrátily,“ zalhala. Ani ona nechtěla vystavit své city otevřeně na odiv.

„Děkuji. To jsem rád. Chceš se posadit?“ Dodal, když viděl, že se nemá k odchodu.

Claire přikývla. Podal jí ruku, aby mohla překročit kmen a usadit se čelem k ohni. Sám složil své štíhlé, svalnaté tělo nebezpečně blízko ní.

„Zase jsi byl u Prestonu, že?“

„Ano.“

„Nikdy jsem neměla odvahu se tě zeptat, jak přesně zemřel George.“

„Nebyl jsem u toho. On byl pán a já kmán. To se rozlišuje i ve válce.“ Aby zmírnil svá tvrdá slova, dodal: „Neměla by ses tím trápit, Claire. Je to pryč.“

„Pro tebe ne.“

„Protože jsem tam byl.“ Jeho zahořklý tón prozradil víc, než chtěl. Natáhl se po suchém dřevu a přiložil jej do ohně. „Raději mi řekni, jaký byl dnešní večer.“

„Ucházející. Faith se výborně bavila.“

Něco v jejím hlase ho přinutilo se zeptat: „A ty ne?“

Sophie pokrčila rameny. „Nevím. Asi nejsem tak společenská, jak jsem si myslela.“

„Je za tím Hughes?“ Zeptal se zpříma.

Překvapilo ji, že uhodl. Přesto se rozhodla zapírat. „Ne. Je to jen velice nudný hostitel.“

„Nesnesl bych, kdyby ti ublížil.“ V Richardových očích se opět objevil onen zvláštní žár. Sophie naprázdno polkla a zachvěla se. Richard jí beze slova přehodil přes ramena svůj kabát.

„Claire,“ přisunul se blíž k ní a dvěma prsty ji pohladil po hraně čelisti, „ty víš, co k tobě cítím. I po tak dlouhém čekání…“ Jeho hlas se vytratil v nočním tichu.

Sophie-Claire se vpíjela očima do jeho prosté, krásné tváře a hlavou se jí honila snad stovka myšlenek. Do této chvíle mezi nimi její šaty černé barvy tvořily jakousi zeď, která jim nedovolila vyjádřit si vzájemné city. Nyní ta hradba byla definitivně pryč. Před Sophií stála její vysněná budoucnost. Stačilo po ní jen sáhnout.

Richard ji něžně pohladil po tváři. „Udělal bych teď jednu takovou hloupou věc.“

„Jakou?“

„Tuhle.“ Naklonil se k ní a zlehka ji políbil. Pak se odtáhl, ale jen tak, aby si mohl prohlédnout její tvář. Claire překvapeně zamrkala.

„Vůbec to nebylo hloupé.“ Naposledy ji políbil George, když se během jednoho z tažení stavil na pár hodin v Doomsday. Jak si však matně vzpomínala, nebylo v jeho polibcích ani stopy po hlubokých citech jako v těch Richardových.

„Můžeš tu věc zopakovat?“ Zeptala se nesměle, ale koketně pootevřela rty v očekávání další slasti.

Richard zabořil jednu ruku do jejích nádherných, bohatých vlasů a druhou si ji k sobě lehce přitáhl. Jejich rty se setkaly nejprve ve zdráhavém, křehkém polibku, který se však stával vteřinu po vteřině vášnivějším a smělejším. Sophie cítila Richardův jazyk, prozkoumávající každé zákoutí jejích úst, a opatrně se sama vydala na průzkum. Richard její iniciativu nadšeně přivítal. Hladil ji po zádech a pravačkou se nořil stále hlouběji do jejích vlasů, až vlásenky odletovaly na všechny strany. Sophii na tom však nezáleželo. Mimo ně nic neexistovalo.

Přerušil polibek, aby mohl pokračovat v laskání trochu níž. Jeho rty sjely na Sophiin krk, kde dychtivě pátraly po nejcitlivějším místečku. Claire rozkošnicky zaklonila hlavu a z úst jí uniklo tiché zasténání.

„Ach, Dicku.“

Oslovení z dob dávno minulých ho přinutilo přestat a zvednout hlavu. Nikdo mu takto neřekl už dobrých pět let.

„Sakra, Claire.“ Vstal a otočil se k nic nechápající ženě zády.

Sophie ještě přerývavě dýchala, když se odvážila promluvit. „Stalo se něco?“

„Ano, stalo.“ Udělal dva kroky směrem k domu a otočil se k ní čelem. Ještě se celá chvěla prožitou rozkoší. „Stalo se to, že jsem si tě tu málem vzal. Kdybys nevyslovila mé jméno, neovládl bych se a pokračoval dál.“

Sophie-Claire vstala a vrátila mu kabát. Svůj vlněný šál si přitáhla víc k tělu. „Neudělal jsi nic, co bych sama nechtěla. Raději už ale půjdu.“

Richard němě přikývl. Bál se, že by dalšími slovy jen zas něco pokazil.

„Dobrou noc,“ řekla tiše a zmizela ve tmě.

* * *

Faith se probudila poměrně pozdě. Rozespale si protřela oči a protáhla se jako kočka. Nebyla zvyklá chodit spát tak pozdě. Včerejší večer byl pro ni náročný.

A také hodný k zamyšlení.

Faith Lanscombová měla před sebou velmi nejistou budoucnost. Její otec, třetí z bratrů Lanscombových, byl farářem v malé obci nedaleko Prestonu. Jejich společenský život byl ještě chudší než v Doomsday, a tak se její matka Caroline rozhodla předat dceru do Sophiiných rukou. Doufala, že jí vážená vdova po vikomtovi zajistí přístup do lepší společnosti a možná tak i vhodného manžela.

Nebylo těžké uhodnout, koho by si zlatovlasá dívka vybrala. Hrabě Hughes jí imponoval nejen vzhledem, ale i inteliencí. Proti němu vypadal takový Eustach Herrman jako nafoukaný panák bez špetky rozumu.

V duchu slyšela, jak by ji Sophie napomenula. Po válce zbylo velmi málo svobodných gentlemanů a ještě méně těch, kteří by si ji byli ochotni vzít. Nesmí být proto příliš vybíravá.

Vymotala se z přikrývek a rozhrnula smetanové závěsy. Do místnosti proniklo světlo prosycené sluncem. V ten moment na všechny ženichy zapomněla. Však má ještě do svatby alespoň rok čas.

* * *

Christopher vyhlédl z okna a znechuceně se ušklíbl. Ta ruina tam pořád stála. A pořád mu hyzdila výhled.

Vzpomněl si na včerejší výstup s lady Beaufordovou. Ta zdánlivě počestná vdova ho pobavila. Správce Henley se zřejmě nemá vůbec špatně.

Odvrátil se od okna a jal se přecházet po místnosti. Stále nechápal, co pohledává na venkově. Jeho místo bylo v londýnských klubech, v palácích jeho majetných přátel a v postelích mnoha dam. Namísto toho trčel v jakémsi zapadákově, kde se mu střecha div nezřítí na hlavu.

Že by tím důvodem byla nuda? Ne, to určitě ne. Nudu nezažil již od dětství. Vždycky bylo co podniknout. Londýn nabízel příliš mnoho příležitostí, aby se bohatý muž nudil.

Tak co tedy? Únava? Možná. Přece jen už mu není dvacet, ale třicet dva. Při svém bouřlivém stylu života se však cítil na čtyřicet. Nejspíš by měl trochu zpomalit. Ale ani to není ten pravý důvod.

Zastavil se uprostřed pracovny a znovu se podíval z okna. On těm lidem tam záviděl! Jejich klid, jejich zázemí a samozřejmost, s jakou se probouzeli každé ráno do dalšího dne! Při tom poznání se otřásl.

On, Christopher Hughes, vyhlášený povaleč a svůdník, se zatoužil usadit!

—————————————————————-

—————————————————————-