Renčina červená knihovna

Minulý týden jste měli možnost nahlédnout do nitra Chrise a Faith. Dnes se konečně dozvíte, jak to bylo s Chrisovou omluvou, kterou jste si odhlasovali už předminule.

I v tomto pokračování naleznete anketu takže neváhejte hlasovat a hlavně komentovat. Vaše komentáře mi slouží jako nevyčerpatelná studnice nápadů Přeji příjemné počtení.

Sophie-Claire toho rána vstávala levou nohou. Její první myšlenka patřila včerejšímu večeru, respektive dvěma událostem, které ji zmátly a rozladily. Zamračila se na smaragdové šaty, jež smutně visely přes proutěné křeslo u okna, jakoby právě ony byly tím viníkem.

Pomalu se oblékala a přitom v duchu rozebírala včerejšek. S hrabětem nic nesvede, to je jasné. Bude prostě muset počkat na výsledek svého prořeknutí. S Richardem je to však jiné – dříve nebo později se s ním opět setká tváří v tvář.

Při vzpomínce na včerejší polibek zčervenala jako pivoňka. Ne, že by se jí to nelíbilo, to rozhodně ne. Jen měla obavy, že Richardova slova mezi ně opět postaví bariéru. Nechtěla, aby se jí vyhýbal nebo cítil v její přítomnosti rozpaky.

Zapletla si zlaté kadeře do volného copu a prohlédla se v zrcadle. Žluté šaty s černým zdobením na korzetu jí velmi slušely a zvýrazňovaly její vosí pas.

„Tak a je to,“ prohodila ke své dvojnici a vyšla na chodbu.

* * *

Faith se již dvacet minut šťourala v ovesné kaši a nedokázala se přinutit ji sníst. Nebyla to však chyba kuchařky Rosy, že jí nechutnalo. Jakmile odešla z prosluněného pokoje do stinné jídelny, vrátily se jí chmurné myšlenky. Koho si vezme? Bude svého muže milovat nebo ji rodiče přinutí do sňatku z rozumu?

Proud otázek v její mysli přerušila až Sophie svým příchodem. „Dobré ráno.“

„Dobré.“

Její nezvykle smutný tón donutil Sophii, aby si svou chráněnku pozorněji prohlédla. Až na to, že se neusmívala, vypadala v pořádku. Rozhodla se, že nebude dívku nutit k hovoru. Však ona jí to později poví sama. A tak snídaně probíhala v tichu, které jen občas narušil cinkot příborů.

Když Berta začala sklízet nádobí, dolehl k nim křik a výskání odněkud z venku. Faith bleskurychle přiskočila k oknu a otevřela je dokořán. Sophie odložila šálek kávy a připojila se k ní.

„Podívej, to je Richard,“ Faith ukázala na právě přijíždějícího grošáka a jeho jezdce. Řítili se tryskem za hlasitého povzbuzování pacholků a ostatního personálu. Sophie se chtě nechtě usmála. Staré časy se vrátily.

Zato Faith z toho nebyla vůbec moudrá. Znala Richarda jako klidného, rozvážného muže, jenž se vrátil z války. Tento popis se však rozhodně nedal použít na muže dole.

Richard si všiml, že ho pozorují z okna, a vesele jim zamával. Sophie-Claire jeho pozdrav opětovala.

„Nechceš se projet na koni?“ Zavolal na ni.

Sophie váhala jen chvilku. „Za půl hodiny jsem dole!“ Musela se převléknout do šatů vhodných k ježdění.

„Připravím Fortunu.“ Obrátil hřebce a vyrazil ke stájím.

Služebnictvo se vrátilo zpět ke své práci. Nebyl to jeho a Sophiin styl komunikace, co je vyvedlo z míry. Na to už byli dávno zvyklí. Ale stejně jako Faith byli zmateni výstupem, který odporoval obrazu, jenže si o správci Henleym vytvořili. Jen kuchařka Rosa spokojeně mlaskla. Konečně je starý Dick zpátky, pomyslela si a dala se do válení těsta.

* * *

O půl hodiny později sestoupila Sophie-Claire do haly. Oblečena v černých, jezdeckých šatech opět budila pocit vážené vdovy. Tento dojem podtrhovaly pevně stažené vlasy. Faith dokázala s obyčejnými vlásenkami hotové divy.

Vyšla před dům, ale Richard tu ještě nebyl. Často se stávalo, že ho z ničeho nic odvolali na nějaký vzdálený kout panství, a tak ji to nepřekvapilo. Opřela se o dům a zavřela oči. Sluneční paprsky pronikaly slabou látkou šatů a rozehřívaly jí věčně ledové ruce. Bylo to velmi příjemné.

Zaslechla klapot koňských kopyt a otevřela oči. Blížil se k ní Richard na Perseovi a za uzdu vedl Fortunu, hnědou kobylku s bílou lysinou na krku. Ani jeden z koní nebyl právě nejmladší, ale to Sophii nevadilo. Milovala je, tak jako vše, co patřilo k Doomsday.

Richard dojel až k ní a seskočil z koně. Při pohledu na Claiřiny rty si vybavil včerejší noc a na okamžik sklopil hlavu. Jak rád by udělal to, co včera! Okamžitě se však ovládl a předal Claire Fortuniny otěže.

„Kam pojedeme?“

„Kam budeš chtít,“ odpověděl zvesela a chystal se jí pomoci do sedla. V ten moment ovšem oba uslyšeli nevítaný zvuk – klapot kopyt, která nepatřila jejich koním.

„Zdá se, že máš návštěvu,“ Richard si zaclonil oči před sluncem, aby si mohl prohlédnout přijíždějícího. Jakmile ho poznal, zamračil se a udělal krok vpřed, jakoby chtěl Claire chránit.

Oním návštěvníkem nebyl nikdo jiný než hrabě Hughes. Doklusal k nim, jedním elegantním, plavným pohybem se snesl na zem a zdvořile se Sophii uklonil. Ta by při pohledu do jeho studených, posměvačných očí nejraději utekla do svého pokoje. Etiketa jí však velela jinak.

„Přeji příjemné dopoledne,“ Christopherův hlas se vznášel vzduchem jako sametová pavučinka a počal Sophii spoutávat proti její vůli.

„Vám také. Co vás k nám přivádí?“

„Jedna neodkladná záležitost. Mohu dál?“ Přezíravě pohlédl na Richarda, aby dal najevo, že o jeho přítomnost nestojí.

„Pojďte za mnou, prosím,“ vybídla hraběte a vykročila k domu.

„Pohlídejte mi koně,“ prohodil Chris k Richardovi a jal se ji následovat.

Richard zůstal s třemi koňmi stát na místě a v duchu zuřil. Kéž by se sem ten panák nikdy nepřistěhoval!

* * *

Stáli proti sobě v přijímacím salonu. Christopher odmítl nabízenou židli, protože to, co se chystal vdově Beaufordové povědět, se hodilo vyslovit vestoje.

Přijel se totiž omluvit.

Sám nevěděl, jak k takovému bláznivému nápadu přišel. Čím déle nad tím ale přemýšlel, tím více se mu to jevilo správné. Včera ji nešikovně urazil; i když se přitom královsky bavil. Jestliže však chce získat její důvěru, musí se chovat slušně. Přístup do tohoto domu byl pro něj důležitý. Byl si jist, že větší krásky v tomhle koutku Anglie nenajde. Bude se tedy muset spokojit s nimi.

„Prosím. Poslouchám,“ vyzvala ho Sophie chladně.

„Včera jsem se k vám nezachoval právě adekvátně. Tímto se vám omlouvám za to, co jsem o vás řekl.“ Tón jeho hlasu se k proneseným slovům vůbec nehodil. Nebyl zvyklý se někomu za své chování omlouvat a bylo to znát.

Sophie-Claire mlčela. Čekala, že hrabě bude ještě pokračovat. Ten se však k dalším proslovům nechystal. Stál před ní se založenýma rukama a nestydatě si ji prohlížel. Už zas byla v černém. Jak fádní.

Sebrala odvahu a opětovala jeho drzý pohled. Jeho urostlá postava se do dámského salonu naprosto nehodila. To už tu spíše nevadil Richard. Svým chováním vždy dokázal navodit domáckou atmosféru. Což se o hraběti z Lancashire říci nedalo. Život ve velkoměstě se mu pevně vepsal do tváře.

„Přijímáte?“

„Ano.“

„Jsem rád, že má návštěva splnila svůj účel.“

„Jel jste sem jen kvůli omluvě?“

„Měl jsem snad přijet kvůli něčemu jinému?“ Usmál se nevinně.

Dvojsmyslnost otázky ji zaskočila.

„Vlastně máte pravdu. Dívám se na váš dům z okna a zajímal mě zblízka. Minule jsem si jej nestačil pořádně prohlédnout.“

Sophie, potěšena jeho zájmem, nasadila o stupeň přívětivější výraz. Když chtěl, dokázal být i příjemný. Přesto cítila, že je dobré mít se před ním na pozoru. Tento muž s oblibou hledal tajemství a slabiny ostatních, aby jich pak náležitě využil ve svůj prospěch.

„Zajímáte se o něco konkrétního?“

Rozhlédl se po salonu, jakoby do něj právě vstoupil. „Tenhle dům musí být žrout peněz,“ odpověděl nepřímo.

„Jen občas, když je potřeba něco opravit.“ Tak jednou týdně, dodala v duchu.

„Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste se přestěhovala? Do něčeho, co by nehrozilo zřícením?“

Sophie-Claire zbledla. „Já tento dům miluji nadevše.“

Christopher poznal, že opět šlápl vedle. Tentokrát ale nechtěně. „O tom nepochybuji. Ale podívejte se pravdě do očí, Sophie.“ Vložil do toho co nejvíc ze svého šarmu. Jakmile však šlo o její dům, neměl na ni sebemenší vliv.

„Pro vás navždy zůstanu lady Beaufordovou, to si laskavě zapamatujte, hrabě.“

„Jak myslíte,“ zvedl ruce v obranném gestu. Tak tahle návštěva nakonec účel nesplnila. Že raději nedržel jazyk za zuby.

„Měl byste jít.“

„Jistě. Trefím ven sám, neobtěžujte se.“ Otočil se a pevným, rázným krokem vyšel z pokoje.

Sophie se sesula do křesla. Ten muž ji rozčiloval a zároveň přitahoval. Co však bylo nejhorší – měl pravdu.

* * *

Nikým nezpozorována, seděla Faith na vrcholu schodiště, odkud slyšela ze salonu každé slovo. A že bylo co poslouchat.

Tak přece jenom se včera večer něco stalo! Faith by dala své nejkrásnější šaty za to, aby věděla co. Bylo jí divné, že se jí sestřenka nesvěřila. Nemívaly mezi sebou nikdy žádná tajemství. Faith zadoufala, že se mezi nimi nestalo nic pikantního, už kvůli Richardovi.

A taky tak trochu kvůli sobě.

Čím déle poslouchala, tím méně se jí zamlouvalo, co slyší. Nešlo ani tak o slova, ale o tón, jakým spolu ti dva mluvili. Pod ledovou slupkou se ukrývalo cosi, co ji znepokojilo. To zvláštní napětí, které v salonu panovalo, by se dalo lehce zaměnit za flirtování. Především z jeho strany se dal vycítit jasný zájem.

Tohle by se Richardovi nelíbilo, pomyslela si. Měl by to vědět? A měla by mu to říct právě ona? Obávala se jeho reakce.

Ale co Sophie? Nebude to vůči ní zrada?

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-