Renčina červená knihovna

V minulém díle jste rozhodli o tom, že si Faith své dohady nechá pro sebe a nebude čeřit vodu.

Dnes Vás čeká anketa zcela jiná – po libosti můžete vyjádřit sympatie k mužským hrdinům příběhu. Takže se dejte do čtení ( a když už, tak i do toho hlasování a komentování) Vaše Sirael

Ebenové hodiny v hale Doomsday začaly právě odbíjet půlnoc. Sophie-Claire tiše jako myška, oblečena jen v tenké noční košilce a se svíčkou v ruce, vyklouzla ze svého pokoje. Jindy útulná a přívětivá místnost jí dnes připadala jako vězení. Nedokázala usnout, a tak vstala a jala se přecházet ode dveří k oknu. Brzy ji to však přestalo bavit a rozhodla se, že se projde spícím domem.

Brzy potom, co dopoledne opustil hrabě Hughes její salon, rozbolela ji silně hlava. Dokonce musela zrušit plánovanou vyjížďku na koních. Natřásání v sedle by dlouho nevydržela.

Na Richardovi bylo vidět zklamání. Mrzelo ji, že musela odřeknout a slíbila si, že mu to v dohledné době vynahradí. Přece jen to nebylo poslední dopoledne, které pro sebe měli.

Zastavila se na ochozu a zaclonila rukou svíčku proti průvanu. Tlumené světlo dopadlo na okolní zdi a odhalilo tak sérii portrétů.

Ze stěny na ni hleděly čtyři páry očí. Očí natolik podobných a zároveň rozdílných, jak jen čtyři bratři mohli mít. Sophie přistoupila k prvnímu portrétu a pozorně si jej prohlížela. Její otec, vikomt Henry Lanscombe, měl oči stejně zelené jako ona i její strýcové. Narozdíl od nich však vyzařovaly inteligenci a mazanost. Henry jako jediný z bratrů čas od času podlehl hazardu. A také jako jediný zadlužil své panství.

Sophii bodlo u srdce. Neměla by mu nic vyčítat. Na mrtvé se má myslet jen v dobrém. Pohladila zlatý rám obrazu, jakoby tím mohla odčinit onu výčitku.

„Chybíš mi, tati,“ zašeptala. Pak se přesunula k dalšímu obrazu.

Joshua Lanscombe, druhý nejstarší syn George Lanscomba, na ni shlížel lehce pohrdavým, tvrdým pohledem. Malíř své dílo namaloval zcela realisticky, bez příkras, a tak Joshua vypadal stejně jako ve skutečnosti – vysoké čelo, orlí nos a špičatá brada. Sophii napadlo, že strýci chybí už jen rohy, a v duchu se té představě zasmála.

„Lakomec jeden,“ uklouzlo jí nahlas, až se sama polekala. Ještěže ji nikdo neslyšel.

Raději se odvrátila a věnovala pozornost třetímu rámu. Z něj se vlídně usmíval Benjamin Lanscombe, nejmladší z bratrů a otec Faith. Strýce Bena Sophie zbožňovala už jako dítě. Dobrácký farář byl moudrý člověk a vždycky jí dokázal dobře poradit. A také ji oddával.

Vrátila se ve vzpomínkách do onoho dne. Znovu stála před oltářem v malém vesnickém kostelíku a slibovala věrnost a lásku do konce života Georgovi Beaufordovi. Ačkoli toho pohledného muže s delšími tmavými vlasy nemilovala, nemohla proti němu vznést jedinou stížnost.

Plamen svíčky se nebezpečně zakomíhal a Sophie-Claire se vrátila do reality. Na stěně zbýval jediný obraz, na nějž dosud nepohlédla. A neměla nejmenší chuť to udělat. Věděla přesně, co spatří. Často nad čtvrtým rámem dumala a snažila se proniknout do duše svého třetího strýce. A stejně tak často toužila obraz sundat a uklidit jej na půdu. Nakonec sebrala odvahu a vzdorovitě se do plátna zabodla očima.

Soames Lanscombe byl podivný, zlý člověk. V jeho tváři se zračilo něco dočista jiného než u strýce Joshui. Tomu se mohla zasmát a mávnout nad ním rukou. Nad Soamesem však ne.

Nikdy se s ním naštěstí nesetkala, protože se s ním Henry pohádal a zakázal mu vstup na svou půdu. Sophie se zachvěla, když pomyslela na předmět jejich sporu. Na Richarda.

Soames byl na svého syna velmi tvrdý. Neustále mu opakoval, že je jeho syn, ale upíral mu všechna práva. V domě znamenal méně než poslední sluha, ba i poslední kůň ve stáji. Richard vyrůstal s vědomím, že je pouze bezvýznamným levobočkem mocného muže. A vědělo to i celé okolí – Soames to každému vykládal na potkání. Především to se nelíbilo ostatním bratrům, ale jen Henry se odvážil zasáhnout. Přivezl Richarda do Doomsday, dal mu základní vzdělání a později práci.

Dokázala si ještě teď vybavit okamžik, kdy Richarda uviděla poprvé. Bylo jí šest a jemu deset let. Už tenkrát byl hodně vysoký. A také velmi plachý. Brzy si však na všudypřítomnost zvídavé Sophie zvykl a stali se z nich nerozluční kamarádi.

Usmála se sama pro sebe nad tou vzpomínkou a vydala se zpět do své ložnice. Teď už určitě usne.

* * *

Faith naslouchala krokům na chodbě a zachvěla se. Určitě to musí být Sophie, ujišťovala sama sebe opakovaně. Duchové přece neexistují. A i kdyby, na Doomsday uřčitě žádní nejsou.

Převalila se na bok a dívala se z okna na noční oblohu. Už před hodinou roztáhla závěsy, aby do pokoje mohlo proudit měsíční světlo. Tma ji dnes děsila.

Odpoledne se ztratila do lesa, aby mohla přemýšlet. Nyní ji výsledek, ke kterému po zralé úvaze došla, nedal spát. Rozhodla se, že Richardovi nic nepoví. Nic o Sophii-Claire a hraběti. Všechno byly jen její domněnky, nemohla stavět na žádném pevném podkladě (díky bohu), a tak nemělo smysl Richarda znepokojovat. Má svých starostí už tak dost. Na druhou stranu však bude mít oči i uši nastražené a v případě potřeby si promluví se samotnou Sophií.

Ano, to by šlo. Spokojena s tím, jak dobře to vymyslela, zazívala a zavřela oči. Za dvě minuty již tvrdě spala.

* * *

Christopher se již od brzkého rána probíral záznamy v učetní knize. Jeho časné vstávání zaskočilo dokonce i komorníka Drella, jehož Chris nemilosrdně vytáhl od snídaně a nadiktoval mu kupu příkazů. Některé z nich považoval Drell za holé nesmysly. Byl však na vrtochy svého pána zvyklý, a tak se jen tiše vzdálil plnit jeho vůli.

Záznamy v účetní knize nedávaly chvílemi žádný smysl. Ať počítal, jak chtěl, pokaždé mu vycházela špatná čísla. Zlostí udělal několik kaněk. Nechtěl si přiznat, že by něčemu tak primitivnímu jako je vedení zchátralého hospodářství nerozuměl.

Právě, když hlasitě zaklapl účetní knihu, vstoupil do pracovny správce celého panství. Will Black byl menší, podsaditý chlapík s vlasy barvy písku a malýma, ospalýma očima.

„Promiňte, pane, ale dveře byly otevřený.“

Chris jen mávl rukou. Black se mu ani trochu nezamlouval. Nevypadal na někoho, kdo se ve své práci vyzná.

„Nelíbí se mi váš způsob hospodaření, pane Blacku.“

„Pan Gilbert neměl nikdá žádný námitky,“ Will se podrbal na bradě.

„Jenže tomu už Shady Hall nepatří. Teď jsem tu pánem já.“

„To sice jo, pane hrabě, ale troufám si tvrdit, že se v zemědělství vyznám líp než vy.“

Christopher se zavrtěl na židli. Black uhodil hřebíček na hlavičku.

„S půdou si dělejte, co chcete, pokud alespoň pokryjete náklady. Ale účetnictví si odteď beru na starost já.“

„Jak si pán přeje.“ Will pokrčil rameny. Aspoň má o starost méně.

Potom, co správce odešel, se Chris hluboce zamyslel. Jestliže má na Shady Hall zůstat déle, bude potřebovat někoho schopného, kdo by mu pomohl postavit panství na nohy. Zkusí se nenápadně poptat v Cliftonu a třeba někoho sežene.

* * *

„Říkáte někoho, kdo se vyzná ve správě panství?“ Starostův korbel se nebezpečně naklonil. Nebyl to také jeho první.

Chris mlčky přisvědčil.

„To jste si mohl ušetřit cestu. Nejschopnějšího správce má vaše sousedka. Richard Henley se jmenuje. A vdova Beaufordová by vám taky v lecčems poradila. Zachránila ten svůj barák před smečkou věřitelů. Její otec hrál moc rád karty, víte.“

„Spíš jí pomohly peníze jejího manžela, ne?“ Zeptal se zvědavě. Konečně nějaká zajímavá informace.

„Kdepak. George toho kromě svýho vikomtskýho titulu moc neměl. Jestli si dobře pamatuju, měl jedno menší sídlo na severu a tím jeho majetek končil.“

„A jak to tedy dokázala?“

„Vlastní chytrostí a důvtipem. Nechala část majetku přepsat na svého strýce.“ Starosta přivolal hospodského a objednal pro oba další pivo.

Christopher pomalu upíjel a přitom se zaobíral svými myšlenkami. Přece jen nebyla cesta sem zbytečná. I když žádat Henleyho o pomoc rozhodně nehodlal. To by si raději zoral celé pole sám. Ale ta informace o krásné vdově pro něj možná bude mít v budoucnosti nějakou cenu.

* * *

Richard pracoval od božího rána. Přes léto bylo vždycky hodně práce a málo šikovných lidí. Dnes potřeboval dodělat celou ohradu na nejvzdálenější louce od domu. Slunce se mu nepříjemně opíralo do zad a nutilo ho dělat časté přestávky.

Náhle k němu vítr zanesl povědomý zvuk – cinkot rolniček. Zvedl hlavu, aby se přesvědčil, že se mu to jen nezdálo. V dálce zahlédl hnědou klisnu a elegantní jezdkyni. Claire.

Čím víc se k němu blížila, tím víc se jí zamlouvalo, co vidí. Takhle neupravený se jí Richard líbil mnohem víc. Bílá košile mu volně plandala přes kalhoty a její vrchní knoflíčky byly rozepnuté. Rozcuhané vlasy mu dodávaly rošťácký výraz.

„Claire. Co ty tady?“

„Vezu ti vodu. Rosa říkala, že sis nevzal moc zásob.“

„Počkej, pomůžu ti dolů.“ Přistoupil k Fortuně a pevně ji uchopil za uzdu.

„Zvládnu to sama.“ Claire seskočila na zem způsobem, za který by jí Berta pořádně vyhubovala. Úplně ji v duchu slyšela. Richard to sledoval s pobavením.

„Vůbec jsi se nezměnila. Pořád jsi ta malá Claire.“

„Už mě nudí být váženou vdovou,“ obrátila oči v sloup. „Zrovna včera jsem si vzpomněla, co jsme se navyváděli jako děti.“

„Byly to moc pěkné časy. Zdá se mi, jakoby od té doby uběhla celá věčnost.“

„Mě taky. Pojď, sedni si se mnou chvíli do stínu.“ Vedla ho pod rozložitý dub na okraji louky.

„A já si myslel, že mi jdeš pomoct,“ řekl naoko vážně.

„Já? Pane Henley, to slunce vám nedělá nějak dobře.“

„Drahá lady, radil bych vám, abyste nebyla drzá.“

„Nebo co?“ Šťouchla do něj loktem a vesele se rozesmála. „Sešviháte mě opaskem?“

„Něco mnohem horšího. Políbím vás.“

Najednou ji držel v náručí. Cítil, že se chvěje jako listí ve větru.

„Na to nemáte odvahu, pane.“ Rozpustilý tón  jejího hlasu se změnil ve výzývavý.

„Myslíte?“

—————————————————————-

—————————————————————-