Renčina červená knihovna

V minulém dílu jste měli možnost hlasovat pro svého mužského oblíbence. A že to tedy dopadlo téměř vyrovnaně po celou dobu hlasování! Tuto anketu si jistě za pár dílů zopakujeme znovu.

Kdyby se dnešní díl měl nějak jmenovat, zvolila bych nejspíš název Tady a teď. Však uvidíte sami nezapomeňte připojit svůj komentář. 

Vaše Sirael

Sophie-Claire neodpověděla, jen okouzleně hleděla Richardovi do očí. Tak dlouho na tento okamžik čekali – a teď byl konečně tu.

Ochotně se mu podvolila, když si ji přitáhl ještě blíž a lehce jí zaklonil hlavu. Pak pomalu a něžně přitiskl své rty na její. Cítila jeho horký dech všude, téměř jakoby hořela. Byl to velmi zvláštní pocit a záhy zjistila, že se jí líbí. Ne že by byla v milostném životě úplný amatér, ale tohle George Beauford s jejím tělem nikdy nedokázal. Slastí se jí zachvěla víčka a unikl jí tichý povzdech.

Richard prohloubil polibek, jak jen to bylo možné. Claire mu nadšeně vycházela vstříc, objala ho kolem krku a co chvíli mu prohrábla kštici neposlušných vlasů. Pod tíhou rozkoše na něj přenesla část své váhy, až zavrávoral.

„Spadneme, hlupáčku.“ Jeho hlas byl zastřený touhou.

„No a?“ Claire pohlédla na zem. „Spadneme do měkké trávy.“

„Mám pocit, že u toho by nezůstalo.“ Její naběhlé rty, rozcuchané vlasy a pomačkané šaty toho byly důkazem. A v očích se jí objevil zvláštní lesk. Nemusela nic říkat, aby uhodl, že by jí to nevadilo. Nemyslel si o ní nic špatného, naopak. Ale jeden z nich musel být rozumný.

„Nechci tě zneuctít na louce, lásko. Počkal bych raději na manželskou postel.“ Neříkalo se mu to zrovna lehce. Byl muž a velmi po ní toužil. Tady a teď.

Sophie-Claire nápadně zbledla. „Říkal jsi manželská postel?“

Změna jejího výrazu ho zarazila a na okamžik mu vzala slova z úst. „Ano. Je na tom snad něco špatného?“

„Ano – tedy ne,“ opravila se chvatně a roztržitě si rovnala pomačkané šaty.

„Claire, ty jsi nepřemýšlela o svatbě?“ Zeptal se nevěřícně. On to považoval za téměř jistou budoucnost jejich vzájemného vztahu.

Zhluboka se nadechla a pohlédla mu do tváře. „Vlastně ne. Nemohu se teď vdávat. První se musí vdát Faith.“

„Jistě. Nemůžeš jí zkazit vyhlídky.“ Hořkost z jeho slov doslova odkapávala.

„Lidé by náš sňatek odsoudili,“ řekla tiše.

„Protože jsem jen správce? Jen levoboček? Ale já jsem také Lanscombe. Jako ty a Faith.“

„Já vím.“

„Všichni to vědí,“ odsekl. „Díky mému drahému otci to ví půlka Anglie.“

„Richarde, víš dobře, že mě na tom nezáleží.“ Sophie se marně snažila zahnat slzy. Nebyla na tak prudký pád z vrcholu štěstí připravená.

Nesnesl pohled na její uslzenou tvář, a tak odvrátil zbaběle hlavu. „Neplač, Claire, nemá to smysl. Jeď raději domů, ať o tebe nemají strach.“ Jak rád by ji objal a utěšil, ale na to bylo jeho zklamání příliš velké. Potřeboval být sám.

Kývla na souhlas a vydala se k trpělivě čekající Fortuně. Richard za ní šel tři kroky zpět, aby jí pomohl do sedla. Claire však na nic nečekala a vyhoupla se na kobylku sama. Co na tom, že si přitom někde natrhla šaty. Ona pomoc nepotřebuje.

Vzdorovitě na Richarda naposledy pohlédla a rozjela se k domu. Ani jednou se neotočila.

* * *

Sophie-Claire rozhodně nehodlala jet v tomto rozpoložení domů. Hnala Fortunu po cestách i polích. Koneckonců to bylo její panství a mohla si jezdit, kde chtěla.

Potřebovala si nutně vyčistit hlavu. Od chvíle, kdy se do sousedství přistěhoval hrabě Hughes, neměla chvilku klidu. Pořád se něco dělo.

Letěla s větrem o závod, nedbala na vypadané vlásenky, zničený účes ani na udivené pohledy svých zaměstnanců. Ona se nemusí nikomu zodpovídat. Jen Bohu, a ten by snad nic nenamítal.

Richardovo chování ji rozhořčilo. Počítal se svatbou tak, jako že zítra vyjde slunce, a přitom se jí na nic ani nezeptal. Samozřejmě, že by souhlasila. Ale rozhodně ne teď. Teď na to není vhodná doba ani situace.

Ano, situace byla velmi zlá. Její panství i Anglie se řítily do záhuby. Sophie si myslela, že válka skončila, ale jak se v minulých dnech ukázalo, mýlila se. Obě strany, roajalisté i Cromwell, byly opět připraveny k boji.

Zpomalila a z náhlého popudu obrátila koně. Méně zkušený jezdec by takový chvatný obrat neustál, ale Sophie-Claire jezdila na koni od osmi let, respektive od chvíle, kdy ji tehdy dvanáctiletý Richard nazval zbabělcem a ona, aby mu to vyvrátila, se natruc vydrápala na jeho klisnu.

Rozjela se k pravému křídlu domu, kde měli Lanscombové svůj soukromý hřbitov. Ležely tu již tři generace, posledním pohřbeným byl její otec a před ním i její matka. Sophie-Claire si na ni nepamatovala. Elizabeth, rozená Carlingtonová, zemřela dřív, než její dcera stihla pronést své první slovo.

Seskočila z koně a uvázala Fortunu ke hřbitovní brance. Ze zkušenosti věděla, že jindy poslušná kobylka od hřbitova odbíhá pryč. Zřejmě za to mohla ponurá atmosféra místa.

Sophie se marně rozhlížela po nějakých lučních květinách, které by mohla položit na hrob svých rodičů. Žádné tu však nerostly, a tak jen pohladila náhrobek své matky a tiše si povzdychla.

„Kéž bys tu tak mohla být, maminko. Nebyla bych alespoň na všechno sama.“

Mohla bys mi poradit, co mám dělat,  dodala v duchu.

* * *

Faith poletovala s prachovkou po saloně a tiše si prozpěvovala. Berta ji s nelibostí pozorovala ode dveří. Mladé slečny přece neuklízejí. Na to je tu ona.

„Nevzala jsem ti tu prachovku proto, že bys to dělala špatně, ale protože se nudím. No tak, Bertičko, usměj se na mne.“

Berta se ještě chvíli mračila, ale pak roztála. Faith byla sluncem tohoto domu a nikdo jejímu kouzlu nemohl vzdorovat.

„Měla byste se raději učit francouzštinu.“

„Abych mohla příští týden oslnit lady Herrmanovou, naši jedinou návštěvnici? Kdepak, francouzština je tady k ničemu.“

„Tak udělejte dobrý skutek a běžte rozveselit slečnu Sophii. Už dvě hodiny pracuje na plném slunci v růžové zahradě.“

„Bude opálená jako selka. Jdu za ní.“ Vrátila Bertě prachovku a tanečním krokem proplula domem až do zahrady. Našla Sophii, jak okopává a pleje záhon s růžemi. Na hlavě jí seděl veliký slamák proti slunci.

„Není to práce pro zahradníka, sestřenko?“ Zeptala se, jakoby zapomněla na své utírání prachu.

„Ráda tohle dělám sama. Tyhle růže přijdou na hřbitov.“

„Aha.“ Faith se odmlčela. „A je nutné to dělat dnes, když je takové horko?“

Sophie zvedla hlavu a usmála se. „Není, máš pravdu. Ale pomáhá mi to nemyslet.“ Vstala a oprášila si pracovní šaty, kdysi pěknou odpolední róbu, která měla za sebou již několikeré přešívání.

„Pojď, dáme si něco dobrého a povíš mi o tom.“ Faith nabídla Sophii rámě a ta se vděčně zavěsila. Koneckonců, zlatovláska byla vždycky její důvěrnicí, tak proč ne i dnes.

* * *

V půl osmé dokončil Richard práci na louce, sklidil nářadí a nasedl na Persea. Rozmrzelý z dnešního incidentu s Claire, kopl ostře koně do slabin a vydal se k domovu. Měl by se jet Claire omluvit? Nebo by se měla ona omlouvat jemu? Nevěděl. Nezdálo se mu, že by řekl něco nevhodného. Zřejmě si o tom měl s Claire nejdřív promluvit, aby si ujasnili své představy o budoucnosti.

Když se přiblížil na dohled k domu, uviděl na schodech sedět zlatovlasou postavičku. Nebyla to však jeho milovaná, ale Faith, jak záhy poznal.

Dojel k domu a svižně seskočil z koně. Faith mu vyšla vstříc, v obličeji výraz bohyně pomsty. Napadlo ho, že by měl znova nasednout a vytratit se z jejího dosahu.

„Richarde Soamesi Henley, na slovíčko.“

Sklopil pokorně oči, aby jí udělal radost. Tak Claire se jí svěřila.

„Musíme si promluvit o Sophii,“ nasadila smířlivější tón.

„Udělal jsem chybu, Faith. Já vím.“

„To je dobře, že to víš. Sophie teď prochází dost těžkým obdobím a ty jí to nijak nezlehčuješ.“

„Pověz mi, co ji trápí.“

„Nemohu ti říct všechno. Však víš, holčičí tajemství. Stačí to, co je očividné. Chátrající panství, neprovdaná příbuzná na krku a nepříjemný nový soused.“

„Rozumím. A teď já se svojí vizí růžové budoucnosti.“

Přikývla. „Dej jí čas, Richarde. To jediné teď potřebuje.“ A podporu a lásku. Stejně jako já. Narozdíl ode mě tohle však Sophie má. Má tebe a já nikoho.

* * *

„Už je zase pátek,“ Sophie usrkla trochu čaje a postavila hrneček na stůl.

„Zítra je trh. Škoda, že na něj nemůžeme jet s Richardem,“ Faith se zakousla do Rosina vynikajícího koláče.

„Ale můžeme. Odložila jsem smutek. Tedy pokud nás Richard vezme sebou.“ Jestli mě bude chtít sebou, upřesnila v duchu. Ještě se s ním od oné scény na louce nesetkala.

„To by bylo báječné! Jednou ochutnám ještě teplé perníčky.“

Sophie-Claire se apetitu své sestřenice zvonivě zasmála.

„Něco k smíchu?“ Zamračila se Faith naoko. „Ty si dáš sladkosti se mnou. Neškodilo by ti, kdybys trochu přibrala.“

Sophii před vysvětlováním svých úbytků na váze zachránila Berta. „Tohle teď přišlo, slečno Sophie.“ Podala své velitelce bílou obálku.

„Děkuji, Berto. Od koho to může být?“

„Rozlep to a uvidíš.“ Faith zvědavostí ani nedýchala.

Uposlechla její rady a začala číst: „Vážená lady Beaufordová, dovolte mi, abych Vás varoval. Dnes odpoledne za Vámi přijede má matka. Nenechala si svou návštěvu vymluvit. Dorazím s ní, mám s Vámi jisté jednání v soukromé záležitosti. Doufám, že Vám nijak nenarušíme Vaše plány. Přijměte prosím předem moji omluvu za náš vpád. S úctou, Eustach Herrman.“

Podívaly se na sebe přes stůl s nechápavým výrazem.

„Co tím ten žabák myslel?“

„To nevím, Faith.“ Byla tak překvapená obsahem dopisu, že sestřenku ani nenapomenula. „Dozvíme se to odpoledne.“

—————————————————————-

—————————————————————-