Renčina červená knihovna

Minulý díl končil tajuplným příslibem návštěvy Eustacha Herrmana. Dnes je na řadě lehce „infarktový“ díl a já jsem moc moc zvědavá na Vaše komentáře.

Dnes Vás nemine ani anketa takže nezapomeňte hlasovat.

 

Herrmanovi dorazili do Doomsday těsně před třetí hodinou. Sophie-Claire a Faith je přišly přivítat až před dům. Lady Herrmanová obě ženy srdečně objala a tradičně si postěžovala na cestu, kočího a dnes i na koně. Eustach všemu jen netečně přihlížel. Až když jeho matka pustila Sophii ze spárů, formálně a s jistou dávkou chladnosti se s ní pozdravil.

„Následujte mě, prosím. Dáme si čaj v zahradě. Dnes by byla škoda sedět uvnitř.“ Sophie měla pravdu. Byl nádherný letní den, takový, jaký se v oné části Anglie povedl jen jednou za čas. Podle svých zkušeností věděla, že se počasí již brzy zkazí, a nechtěla promeškat jedinou chvilku zavřená v domě.

Ve stínu pravého křídla domu na ně čekalo překvapení. Berta s Rosou rychle prostřely ke svačině a zahradní stolek se nyní prohýbal pod tíhou dobrot. Sophie se usadila mezi své hosty a ujala se role hostitelky. Nalila všem čaj a obrátila se k lady Herrmanové.

„Velmi nás potěšila zpráva o vaší návštěvě. Nemáme často příležitost pohovořit si s někým z města.“

Lady už už otevírala pusu k odpovědi, když ji předběhl její syn. „Domnívám se, že nejsme žádná výhra, madam.“

Všechny na něj překvapeně pohlédly. Eustach však jen dál netečně pozoroval ucho porcelánové konvice. Zdvořilá konverzace skončila tak rychle, jako začala.

Sophie-Claire se po chvíli ještě pokusila situaci zachránit a znovu promluvila ke starší dámě. „Jestli počasí vydrží, máme v plánu zítra s Faith vyrazit na trh do Cliftonu.“

„To je ovšem báječné,“ lady se celá rozzářila. „Musíte nám oplatit návštěvu. Jistě se rády setkáte i s hrabětem Hughesem. Včera přijal mé pozvání.“ Poslední větu pronesla s patřičnou hrdostí.

Abys nepraskla, pomyslela si Faith pobaveně.

„Samozřejmě, rády přijdeme.“ Sophie neměla na výběr. Bude se opět muset postavit tomu londýnskému hejskovi tváří v tvář. Už teď z toho byla nesmyslně nervózní.

Jakmile odložili prázdné šálky, vyskočila lady Herrmanová z židle a projevila přání prohlédnout si zahradu. Sophie vyslala prosebný pohled k Faith, která okamžitě pochopila. Je čas vyslechnout Eustacha. Odcupitala za starou dámou a nechala sestřenici s mužem o samotě.

Eustach vstal také a protáhl si dlouhé nohy. „Pojďme se také projít.“ Nabídl Sophii rámě a zamířil s ní na druhou stranu zahrady než jeho matka s Faith.

„Poslouchám,“ obrátila se na něj s otázkou v očích.

„Považuji vás za inteligentní ženu, a tak přeskočím zdlouhavý úvod. Moje matka dostala šílený nápad. Chce, abych si vás vzal.“

Sophie překvapeně zamrkala. Má to snad být nabídka k sňatku? Jestliže ano, pak není příliš povedená. Zvláště se jí dotklo sousloví „šílený nápad.“ Ne, že by toužila po svatbě právě s Eustachem, ale nechápala, proč by to mělo být šílené. Také se ho na to hned zeptala.

„Protože já se ženit nehodlám. Nemohu.“

„Proč?“ Vypálila bez rozmyslu. Otázka se však již nedala vzít zpět.

Eustach se pousmál jejím rozpakům. Bylo to vůbec poprvé, co ho viděla jinak než s přísně sevřenými rty.

„Budu vám to muset vysvětlit, že? Jinak si budete myslet, že je v tom něco osobního.“

Sophii nápadně zrudly tváře.

„Myslel jsem si to.“

Opravdu zaslechla v jeho hlase pobavení?

„Všimla jste si někdy toho, jak je má matka roztěkaná a zmatená?“

„Ano,“ odpověděla upřímně.

„Její otec a sestra na tom byli o dost hůř. Ano, máme v rodině krapet šílenství. A to je důvod, proč se nemohu oženit s vámi ani s kýmkoliv jiným. Nehodlám nikoho zatěžovat svými budoucími stavy.“

Byla to ta nejdelší a nejpodivnější řeč, jakou kdy od Eustacha slyšela. Tak takhle je to! Proto se vždy stranil dámské společnosti. Používal svou lhostejnost a chlad jako jakýsi štít před láskou a sympatiemi. Sophii bylo najednou muže před sebou velmi líto.

„Spoléhám na to, že to zůstane jen mezi námi. Neřekl bych vám to, kdybych vás nepovažoval za důvěryhodnou osobu.“

„Máte mé slovo.“

„Děkuji.“ Eustachovi se velmi ulevilo. Konečně se mohl někomu po tolika letech svěřit.

* * *

Návštěva opustila Doomsday něco po půl páté. Sophie a Faith si oddechly, když kočár Herrmanových zmizel v oblaku prachu a do domu se vrátil starý známý klid. Jen Falco zaštěkal na uvítanou – během návštěvy musel zůstat v domě. V posledních dnech moc času se svou paní nestrávil – nesnesl se s koňmi, a tak musel trpělivě čekat doma, kdykoli si Sophie vyrazila na projížďku.

„Tak co žabák vlastně chtěl?“

Sophie-Claire se na sestřenici káravě zadívala.

„Nepožádal tě snad o ruku, že ne?“

„Ne, to tedy nepožádal. Můžeš být klidná.“

„Jsi tajnůstkářka, abys věděla,“ řekla Faith naoko uraženě.

„Jednalo se o pozemky. Nic, co by tě zajímalo.“

„Aha. Tak já zaběhnu za Richardem kvůli zítřku.“

Dřív, než stačila na cokoli odpovědět, byla Faith pryč.  Sophie-Claire se zastavila u paty schodiště a přemýšlela nad tím, kdy se z ní stala tak obratná lhářka.

* * *

Vyjeli hned po snídani, aby byli kolem deváté na místě. Sophie-Claire seděla na kozlíku vedle Richarda vzpřímeně, jakoby spolkla pravítko, a snažila se nedívat jeho směrem. Faith ji však neustále zatahovala do rozhovoru, a tak musela Richardovi alespoň odpovídat. Nemluvili o ničem vážném, většina poznámek směřovala k chodu panství.

Richard co chvíli střelil po Claire pohledem, ale bez úspěchu. Ona se na něj ani nepodívala. Kdyby však uměl číst v její mysli, zjistil by, že se na něj nezlobí. Pouze si není jistá tím, jak by se teď k němu měla chovat.

„Tak a jsme tady. Pošetilé městečko Clifton a jeho báječný trh, kde seženete všechno,“ okomentoval Richard vjezd do města.

Faith se Sophií nevěděly, kam se mají dívat dřív. Čtvercové náměstí bylo plné stánků s nejrůznějším zbožím, od hřebíků ke sladkostem až po mušelínové šerpy na šaty. Jakoby se tu zastavil čas a válka nikdy neproběhla. Clifton dýchal blahobytem a penězi.

„Držte se pořád blízko mne. A když si něco vyberete, zaplatím to,“ udělil jim Richard stručné instrukce a pomohl jim z vozu. Na krátký okamžik se jeho oči setkaly s Claiřinýma. To, co v nich spatřil, se mu zamlouvalo mnohem víc, než celý rozhovor během cesty.

* * *

Christopher zvolil na cestu do Cliftonu koně. Jednak mu čas strávený v sedle prospíval a za druhé mu kočár připadal na návštěvu u lady Herrmanové příliš luxusní. Popravdě přijal pozvání proto, že doufal, že najde někoho, kdo mu pomůže proniknout do tajemství zemědělství a správy panství. Musel se sám sobě smát – role statkáře k němu prostě neseděla. Přesto po ní naprosto nepochopitelně toužil.

Dům Herrmanových našel snadno, zelené okenice byly již zdálky dobře viditelným orientačním bodem. Dojel až k němu a seskočil z koně. Ještě než se jeho nohy dotkly země, ze dveří se vybelhal starý, dlouhovlasý muž a natáhl se po uzdě černého hřebce. Tento muž se jmenoval Jeremiáš a byl sluhou u Herrmanových již celá čtyři desetiletí. Znal všechna rodinná tajemství i skandály.

Hned za Jeremiášem se na prahu objevil Eustach. Formálně se s hrabětem pozdravil aodvedl jej do salonu, kde už dámská část společnosti popíjela čaj z miniaturního porcelánového servisu.

„S lady Beaufordovou a slečnou Lanscombovou se již určitě znáte,“ pronesla směrem k němu hostitelka, i když samozřejmě věděla, že se znají.

„Ano, jistě.“ Krátce se s nimi pozdravil, jak velela etiketa, a usedl naproti nim do křesla. Jejich přítomnost zde ho příjemně překvapila. Alespoň to nebude taková nuda, pomyslel si a příjal šálek s kouřící tekutinou.

„Ještě jsem neměla příležitost poděkovat vám za onen krásný večer v Shady Hallu. Lady Sophii se také líbil, že ano?“

Zaskočena otázkou, se při vzpomínce na scénu v knihovně bojovně narovnala v ramenou. Chris si toho všiml a v duchu se zasmál.

„Ano, bylo příjemné být po takové době zase mezi lidmi,“ odpověděla zdvořile, jak se od ní očekávalo.

Vyhledal její pohled a mlčky jí podal jasnou zprávu. Nuda. Řekni, co si myslíš doopravdy.

Sophie-Claire na jeho výzvu nereagovala. Místo toho se obrátila k Eustachovi, který seděl vedle své matky. „Slyšela jsem, že poroste výkupní cena pšenice. Je to pravda?“

Nezvyklá otázka nikoho nezarazila. Nebyla doba na prázdné tlachání a úzkostlivé dodržování etikety. A Sophie si jako vdova mohla dovolit leccos. Dokonce i jako první oslovit staršího muže.

„Ano, slyšel jsem to také. Je to pro nás dobrá zpráva.“

„I pro mne. Z pšenice máme tradičně nejvyšší zisky.“

„Tak to vypadá, že ani já na tom neprodělám,“ zapojil se Chris opatrně.

„To určitě ne. Máte tolik pšenice co my.“ Věděla naprosto přesně, na čem Shady Hall vydělá a kde prodělá. S Richardovou pomocí si sehnala informace o všech statcích v okolí a snažila se na jejich základě maximalizovat svůj vlastní zisk.

„A co ječmen?“

„Letos to s ním nebude moc slavné,“ zachmuřil se Eustach.

„Naštěstí budeme mít jen pro vlastní potřebu. Ječmen je velmi nevděčná plodina.“ Sophie-Claire odložila čaj a usmála se směrem ke Chrisovi. „Máte štěstí, že ječmene také moc nemáte.“

Vida, tak přece jen měl starosta pravdu. Ona se v tom vážně vyzná! Toho bude muset využít, pomyslel si a oplatil jí úsměv.

A nejen toho.

—————————————————————-

—————————————————————-