Renčina červená knihovna

Vážené čtenářky,

máme tu desátý díl. Dovoluji si tvrdit, že tímto nám končí první, seznamovací etapa příběhu. K hlavním hrdinům nám ještě přibyde Eustach, kterého jste si minule odhlasovaly.

Nebudu už déle zdržovat, dejte se do čtení a komentování

Potom, co společnost v domě Herrmanových dopila čaj, přesunula se její větší část do zahrady. Uvnitř domu zůstal pouze Eustach, nejprve svou matkou donucen slíbit, že se k nim ihned připojí, a teprve pak ponechán o samotě.

Lady Herrmanová, jako vždy neustále švitořící, rozverně přijala Christopherovo rámě dřív, než to mohla učinit Sophie-Claire. Ještě než si uvědomil, co se to děje, odvedla ho lady stranou od mladších žen.

„Faith Lanscombová je velmi krásná dívka, že ano? Znám celou její rodinu, i toho strýce, který dělal jen ostudu. A Henryho Lanscomba, toho starého karbaníka! Hazard, to je strašná věc, že ano?“

Chvíli mu trvalo, než se zorientoval v jejích slovech. O vikomtovi a jeho karetní vášni už věděl, ale jaký strýc, proboha?

Staré dámě ticho jejího společníka nevadilo. Nerušeně pokračovala dál. „Jejich panství se topí v dluzích, Sophie nebo Faith by se měly co nejdříve provdat. Když se vdávala Grace Vermontová, měla šaty až z Paříže. Moc se divím, že ne rovnou z Benátek. Nezdá se vám to zbytečné? Já vím, že jsou bohatí, ale víte, jak to myslím.“

To by tedy rád věděl. Snaží se mu tahle pomatená osoba říct, že si má vzít Faith? A proč ne rovnou Sophii, jestliže má svým majetkem zachraňovat Doomsday?

Nenápadně opsal s lady Herrmanovou oblouk a vracel se zpět k výchozímu bodu. Toužil vyměnit svou upovídanou společnici za klidnou a rozvážnou Sophii. Však s ní má velké plány, na kterých by bylo záhodno začít pracovat již dnes.

O deset minut později se Faith vytratila kamsi mezi záhony kvetoucích letniček a lady Herrmanová rozzlobeně odkráčela přivést svého neposlušného syna. Sophie-Claire a Christopher náhle osaměli.

„Netušil jsem, že je obilí váš koníček,“ začal zlehka. Rozhodně ji dnes nechtěl nijak urazit. Potřeboval jí přesvědčit o tom, že se dokáže chovat také slušně. Dosud jí to moc nepředvedl.

„Snažím se pokud možno na vše dohlížet osobně,“ odpověděla popravdě. Pak několikrát naprázdno polkla. Cítila se v jeho přítomnosti nesvá.

Chris v rychlosti přemýšlel, jak ji přemluvit k tomu, aby ho naučila základům vedení venkovského panství. Uměl jezdit na koni lépe než leckterý generál, za noc dokázal obehrát své nejlepší přátele o pěknou sumičku v kartách nebo svést hned několik žen najednou. Na trh s pšenicí a ječmenem byl však krátký.

Nakonec se rozhodl, že bude vystupovat jako naprosto bezradný hlupák. Spoléhal na to, že Sophie takto nebude mít to srdce ho odmítnout.

„Na Shady Hall osobní dohled velmi dlouho chyběl.“

„Starý Gilbert na to už nestačil,“ pokrčila rameny, jakoby to vysvětlovalo vše. „A Will Black, no to také není žádná výhra.“

„Všiml jsem si. Zabavil jsem mu účetnictví. Jenže se v těch jeho klikyhácích nevyznám.“ Zatvářil se tak bezradně, jak nejvíc dokázal.

Sophie-Claire hleděla na hraběte s novým zájmem. Tenhle náfuka přiznává, že něco neumí? Asi se jí to jen zdá, protože to nemůže být v reálu možné.

„Všechno je jen otázka zkušeností,“ řekla po chvíli ticha. „Sežeňte si někoho schopnějšího, než je Black a hned to půjde jinak.“

„To už jsem zkoušel. Všichni mluví pouze o vašem správci.“

„Ano, mám nejlepšího správce v kraji. Ale nemohu jej postrádat.“ Při zmínce o Richardovi se jí na tváři utvořil lehký ruměnec.

„Ani na den? Vážně bych potřeboval pomoci. I od vás.“

Tak a bylo to venku. Čekal, jak se na to vdova zatváří. Sophie nejprve překvapeně zamrkala. Ona a pomáhat jemu? Potom, co všechno jí řekl? Znala ho pár dnů a za tu dobu ji už stihl naštvat tolikrát jako nikdo za celý její dosavadní život. Odmítnout však sousedskou výpomoc bylo velmi těžké. Nikdy předem nevíte, kdy budete potřebovat pomoci i vy.

„Potřebuji dát dohromady pouze účetnictví a naučit něco o hospodaření. Tohle mě soukromý učitel v dětství nenaučil.“

Sophie se usmála. „Pomohu vám. Ale nejprve mi musíte něco slíbit.“

„Kromě modrého z nebe pro vás cokoliv.“

„Nikdy nikomu neříkejte, o čem jsme mluvili tenkrát ve vaší knihovně.“ Byla by velká škoda ho nezavázat mlčenlivostí, když k tomu měla příležitost.

Christopher se v duchu uchechtl. Ta je tedy mazaná. Rovnocenný soupeř.

„Máte mé slovo.“

„Výborně. V pondělí kolem deváté vás čekám ve své pracovně. A nezapomeňte přivézt vaši účetní knihu.“

„Kolem deváté?“ Chrisovi se zježily chloupky na zátylku.

„Je to moc pozdě? Můžeme se domluvit i na osmou.“

„Ne, ne. Devátá je ideální,“ řekl rychle. Už tak ho to vstávání zabije.  Jak se zdá, nebude Sophie právě nenáročná učitelka. Ale ani on nebude nenáročným žákem.

* * *

Návrat na Doomsday byl tichou záležitostí. Ani Faith již netěšilo mluvit, byla naprosto vyčerpaná konverzací s lady Herrmanovou. Stará dáma jí udělila tolik rad za jediný den, že měla zásobu na celý rok dopředu. Většina oněch rad se týkala toho, jak získat nápadníka. Faith se nad nimi v duchu smála. Kdyby měla všechno přesně dodržovat, trvalo by jí pět let, než by našla ženicha a dalších deset, než by ji otec konečně odvedl k oltáři.

Pohlédla na dvojici před sebou a tlumeně si povzdechla. Jestlipak tihle dva také najdou cestu do kostela a ke štěstí? Upřímně doufala, že ano. Milovala je jako bratra a sestru.

Bylo očividné, že ti dva patří k sobě. Podle jejího mínění to ani nemohlo dopadnout jinak. A jestli si to neuvědomují, bude jim s tím muset nějak pomoci. Ještě nevěděla jak, ale doma už něco vymyslí. A nevzdá se, dokud nepůjde za družičku.

* * *

Richard seděl u prostého kuchyňského stolu a hrbil se nad soupisem dnešního nákupu pro panství. Ve svícnu na stole hořela jen jedna svíce, o zbytek světla v místnosti se přičinily plameny v krbu. Navečer se přihnala bouřka a citelně se ochladilo. Nerad plýtval dřevem v červenci, ale dnes to bylo nutné.

Papírování ho k smrti nebavilo. Claire ho proto většiny těchto povinností zbavila a začala je vykonávat sama. Zůstaly mu jen tyto soupisy.

Přesně si vzpomínal na den, kdy Claire převzala velení nad svým majetkem. Vikomt Beauford byl tři týdny po smrti a on sám všechno nestíhal. Claire ho tehdy navštívila právě zde, v těžkých černých šatech a se závojem na bledém obličeji. Oznámila mu, že chce vědět vše, co se s hospodářstvím děje, a pak se hořce rozplakala. Dovolil si ji obejmout a pohladit po zádech. Krep byl na omak tuhý a nepoddajný.

Promnul si oči a chystal se sečíst konečnou sumu, když se ozvalo ťukání na dveře. Odložil pero, vstal a šel otevřít. Na zápraží stála Claire v červených šatech, kolem ramen přehozený batistový šál. Vlasy měla volně rozpuštěné, vodopády lehce zvlněných světlých kadeří jí dopadaly na ramena a záda. Smaragdové oči zářily ve tmě jako kočičí. Byla nádherná.

A očividně jí byla zima. Mlčky ustoupil o krok dozadu, aby mohla vejít. Plaše se na něj usmála a ihned zamířila ke krbu. Posadila se na dubovou stoličku, odložila batistový přehoz, který ji před zimou příliš neuchránil, a pohlédla směrem k Richardovi.

„Dodělávám pravidelný soupis,“ máchl rukou ke stolu, aby dodal svým slovům váhu.

„Počkám, až to doděláš.“

„Už to jen sečtu a zkontroluji.“ Nejraději by to však odložil na dobu, až si bude jistý, že to nepokazí. Claiřina přítomnost ho velmi rozptylovala.

„Nepospíchej. Noc teprve začala.“

Dvojsmyslnost jejích slov ho vykolejila úplně. Natáhl se pro načatou lahev vína a nalil do dvou skleniček. Přešel místnost třemi dlouhými kroky a jednu podal Claire. Poté se usadil na medvědí kožešinu před krbem, tak, aby na ni viděl co nejlépe.

Drahnou chvíli nic neříkali. Slova nebyla zapotřebí. Nakonec však Claire lehce smočila rty ve víně a promluvila. Přece jen měla něco na srdci.

„Mrzí mě, že jsem ranila tvé city. Ale měli jsme si o všem raději nejdříve promluvit.“

„To jsme měli. Asi jsem tě tím polekal.“

„Ne, v tom to není. Jen chci, abys znal všechny mé myšlenky, názory. Mou představu o budoucnosti.“

„Nepřeji si nic jiného, Claire.“ Natáhl ruku, aby se dotkl jejích štíhlých prstů. Byl jí naproto oddán.

„Ty víš, že bych s tebou chtěla strávit zbytek života. A nejlépe jako manželka.“ Na vteřinu se odmlčela, aby si promyslela další větu. „Jen to bude ještě chvíli trvat. Je tu Faith a musíme myslet především na ni. Na mě nezáleží. Nebo spíš mi nezáleží na ostatních.“ Upírala na něj své velké oči v naději, že ji pochopí.

„Ano, rozumím ti. Kdyby mě otec uznal před zákonem, asi by bylo vše jiné.“

„Pro lidi ano. Pro mě ne. Pořád bys byl ten samý Richard, kterého zbožňuji od dětství.“

„Zapomínáš, že byla i období, kdy jsi mě nesnášila.“

„Protože si dělal tolik věcí lépe než já. A otec na tebe byl hrdý.“

Nostalgie starých časů je zcela pohltila. Vzpomínali na své dětství, jako staří lidé vzpomínají na své mládí. Ve vzduchu byla cítit atmosféra let minulých – veselých i smutných okamžiků.

„Nezdá se ti, že jsme na svůj věk trochu moc vážní?“ Richard dopil svou sklenku vína a postavil ji dál od krbu.

„Myslím, že na to máme právo. Prožili jsme válku. Každý jinak, ale přesto nás poznamenala oba. Máme právo být vážní, zahořklí a věčně nespokojení.“

„A není to škoda?“

„Je. Snad bychom se těch výsad mohli vzdát,“ navrhla Claire.

„Tak od zítřka.“

„Od zítřka.“

—————————————————————-

—————————————————————-