Renčina červená knihovna

Milé dámy,

předkládám Vám další díl PD, již jedenáctý v pořadí. Upřímně doufám, že se Vám bude líbit a náležitě jej okomentujete

A příště! Příště Vás čeká velmi, velmi zajímavý díl A víc už neprozradím.

Neděle se ohlásila slabým, ale vytrvalým deštěm. Sophie-Claire využila špatného počasí a zasedla ke svým propočtům. Panství se nyní dařilo trochu lépe, nepřibyl žádný nový dluh a dokonce se jí podařilo několik menších závazků splatit. Ze zisku z nadcházející úrody by mohla poplatit zbytek a osvobodit tak Doomsday z dlouholetého zadlužení.

Odpoledne se na obloze přece jen ukázalo slunce. Sophie neváhala ani na moment, v rychlosti se převlékla do jezdeckých šatů a vyrazila ke stájím. Cestou nepotkala živou duši. Osedlá si tedy Fortunu sama.

Poté, co tak učinila, vyvedla kobylku ze stájí a nemotorně nasedla. Dámské sedlo, dlouhé šaty a vysoký kůň nebyly zkrátka dobrou kombinací. Častokrát pomýšlela na to, že by jezdila v pánském sedle. Ale ani v tak odlehlém místě jako Doomsday si to nemohla dovolit. Lidé zde zkousli leccos, dokonce i její způsob komunikace s Richardem, ale takový výstřelek jako ježdění obkročmo by neunesli. V duchu se tomu paradoxu zasmála a pobídla Fortunu ke klusu.

Přejela dvě pole a stočila koně obratným manévrem doprava. Richard jí včera řekl, kde se dnes chystá spravovat ploty, a tak se rozhodla, že za ním zajede na kus řeči. Občas jí dělalo starosti, že tráví tolik hodin o samotě. Měla strach, aby znovu nepropadl chmurným myšlenkám na válku. Muselo být těžké na to nemyslet, zvláště nyní, když byla další bitva doslova cítit ve vzduchu. Válka dýchala ze všeho – z podupaných polí a zničené úrody, z vypálených trosek domů a především z nových, často neoznačených hrobů. Sophie děkovala bohu, že Doomsday neleželo v cestě ani jedné z armád. Nejhorších hrůz tak byli ušetřeni.

Až na Preston před třemi lety. Projela jí vlna ledového chladu. Okamžitě se donutila myslet na něco jiného. Ty vzpomínky byly ještě příliš čerstvé, příliš bolestivé.

Zahlédla v dálce mužskou postavu v bílé košili a hned se cítila lépe. Pouhé vědomí Richardovy přítomnosti jí dodávalo klid a jistotu. Pobídla Fortunu do cvalu a narovnala se v sedle.

Otevřenou krajinou se neslo cinkání rolniček, upevněných na koňském postroji. Richard zvedl hlavu právě včas, aby viděl, jak Claire elegantním skokem překonala hromadu čerstvě nařezaného dříví a zastavila o kus dál. Došel až k ní, na tváři výraz pobavení a zvědavosti.

„Co to bylo?“ Pomohl jí sesednout.

„Ukázka mé mladické nezodpovědnosti. Víš, co jsme si včera slíbili.“

Vážně pokývl hlavou na souhlas. „To abych také vyvedl něco lehkomyslného.“

„A co to bude?“

„Nech mě chvíli přemýšlet,“ nasadil tak zadumaný výraz, až se rozesmála.

„Už to mám.“

Než si stačila uvědomit, co se děje, držel ji Richard pevně v náručí a skláněl se k jejím rtům. Chtěla ještě něco říct, popíchnout ho, ale rázně ji umlčel dlouhým polibkem. Pak se odtáhl a spokojeně se díval na její zardělou tvář.

„Bylo to dostatečně lehkomyslné?“

„Myslím, že ano.“ Úplně ji rozhodil.

„Tak si dohodneme pokračování našeho nového přístupu k životu. Přijeď za mnou zítra ráno k Thorn Hill.“

„Zítra ráno bohužel nemohu. Přijede Hughes.“

„Co chce?“ Příkrost jeho tónu ji zarazila. Takhle Richarda neznala.

„Nevyzná se v účetnictví a potřebuje rady ohledně panství. Zdá se, že mu tam Black napáchal nějaké škody.“

Richard se zamračil. Dobře to ten panák vymyslel. Ale jen tak mu to neprojde. „Jestli potřebuje pomoci, jsem ochotný mu pár lekcí o venkovském životu dát. Zavěď ho zítra ke mě. Pojedu na Thorn Hill odpoledne.“

„Děkuji. Nechtěla jsem tě s tím obtěžovat.“ Claire spadl kámen ze srdce. Nebude muset čelit hraběti o samotě.

* * *

Tak takhle si to tedy Christopher v nejmenším nepředstavoval.

Podstoupil brzké vstávání jen proto, aby mohl být se Sophií. Tu však viděl pouze pět minut, když ho přišla přivítat a převzít od něj účetní knihu. Zbytek dopoledne strávil obíháním Doomsday ve společnosti odtažitého správce. Sophie ho tedy pěkně doběhla.

Richard vysvětloval a vysvětloval. Ani mu nijak nezáleželo na tom, zda hrabě poslouchá či nikoliv. Hlavně, že je daleko od Claire. Už od prvního setkání v něm Chris vzbuzoval zvláštní pocit nejistoty a strachu. Odmítl však tyto emoce hlouběji zkoumat nebo je dokonce pojmenovat. Kdyby jeden z nich označil za žárlivost, nebylo by to vůči Claire fér. Znamenalo by to, že má o ní pochybnosti a plně jí nedůvěřuje. A to nebyla pravda.

Dokončil výklad o sklizni obilí a chystal se pokračovat dál. Hrabě ho však zarazil strohým gestem.

„Jak dlouho tady děláte správce?“

„Čtyři roky, pane.“

„Působíte dojmem, jako byste tu žil celou věčnost.“

„Vyrůstal jsem tady.“

Aha. Tak je to tedy. Proto ten velmi důvěrný vztah s paní domu. Hned od začátku se mu zdálo dost nepravděpodobné, že by si Sophie-Claire začala něco se správcem, kterého zná sotva pár let. Společná minulost těch dvou však byla dostatečným vysvětlením. A také velkou komplikací. Oddělit je od sebe bude těžší, než si myslel.

„Pro dnešek mi to stačí,“ řekl nakonec.

Richardovi přišla jeho slova velmi vhod. Claire snad již dokončila kontrolu účetní knihy, a tak hrabě nebude mít důvod zůstávat. Nejraději by ho viděl zpátky v Londýně. Doprovodil ho k domu a chladně se s ním rozloučil.

* * *

Faith pozorovala oba muže z okna. Skryta za záclonou, aby ji náhodou nezahlédli, kdyby se podívali nahoru, vyslechla jejich rozhovor. O ten jí však tolik nešlo. Mnohem zajímavější byla možnost porovnat muže mezi sebou.

Každý z nich byl úplně jiný, to bylo patrné už na první pohled. Richard, vážný, zaměstnaný člověk, dobrosrdečný, vždy ochotný pomoci. Naproti němu Chris, uhlazený, šarmantní, ale také nebezpečný a vzrušující. A nebezpečí ji narozdíl od Sophie přitahovalo.

I ve svých šestnácti, respektive téměř sedmnácti letech, si uvědomovala, že by Chris nebyl dobrý manžel. Jejich vztah by byl jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole. Možná by to ale bylo zajímavější než nudný stereotyp. Pro ten Faith nebyla stavěná.

Muži dole se stručně rozloučili. Chris zamířil do domu za Sophií a Richard se pomalu vracel ke své práci. Faith si všimla, že se v jeho pohybu odráží cosi nového. Něco jako radost z vítězství.

* * *

Sophie-Claire se blížila s kontrolou ke konci, když se ozvalo zaťukání na dveře kanceláře. Po jejím vyzvání vstoupila Berta a s nesouhlasem vepsaným ve tváři uvedla hraběte Hughese. Chvíli ještě otálela na prahu, dokud ji Sophie neposlala pryč. Pokynula hraběti, aby se posadil.

„Byl jste s panem Henleym venku dost dlouho.“

Skoro se jejím slovům zasmál. Jako by v tom sama neměla prsty.

„Doufám, že jste se dozvěděl, co jste potřeboval.“

„Víc než to. Stal se ze mě odborník na sklizeň obilí.“

Sophie se pousmála. Vypadá to, že mu Richard sebral vítr z plachet.

„Jak se má mé účetnictví?“ Pohodlněji se opřel v křesle, dlouhé nohy ležérně natažené téměř až pod její stůl.

„Popravdě nijak zvlášť. Objevila jsem spoustu chyb.“

„Můžu se podívat?“ Vstal, obešel velký pracovní stůl a dostal se tak k Sophii nebezpečně blízko. Pokusila se odtáhnout, ale to už se Chris skláněl vedle ní a zaujatě hleděl na sloupce proškrtaných čísel.

Ani za mák tomu nerozuměl. Zato rozuměl něčemu jinému. Sophie byla jen třicet centimetrů od něj a krásně voněla po květinách a slunci. Nečekaně ho to vzrušilo. Pokusil se opanovat, najít ztracenou rovnováhu, ale už bylo pozdě. K čertu se slušným vychováním!

„Mohla byste mi vysvětlit tyhle škrty?“ Ukázal prstem na řadu čísel a naklonil se k ní ještě o kousek blíž, až se jejich obličeje téměř dotýkaly. Sophie-Claire neměla kam couvnout. A vlastně ani nemohla. Už zase na ni používal zvláštní kouzlo svého hlasu.

„To jsou zaplacené dluhy.“ Cítila, jak jí vyschlo v krku.

„A tohle je co?“ Ptal se dál zastřeným hlasem a lehce se dotkl její ruky.

Projela jí vlna zvláštní energie. Zmateně mu pohlédla do očí, ale žádnou odpověď v nich nenašla.

Škoda, že si dnes nemohl dovolit víc. Nejraději by ji popadl do náruče a odnesl na koženou pohovku pod oknem. Tam by ji v chvatu vysvlékl, aby se mohl potěšit pohledem na její dokonalé tělo, a pak by si ji jednoduše vzal. A ne jednou. Celibát se na něm začal neblaze podepisovat.

„Už bych vás neměl zdržovat od práce, madam. Velmi vám za všechno děkuji a doufám, že se nad účetnictvím nevidíme naposledy.“ Hbitě se odtáhl a zaklapl knihu. Musel co nejrychleji pryč.

„Ach, jistě. Ráda vám zase pomohu.“ Sophie byla jeho náhlým odchodem zmatená.

Chris se formálně uklonil a skoro vyběhl z místnosti. Spěchal. Potřeboval od ní být co nejdál, jinak za sebe neručil. Nasadil koni ostruhy a tryskem dojel do Shady Hall.Ale ani tady se mu nepodařilo uklidnit. Přecházel z místnosti do místnosti a myslel na její vláčné tělo. Nakonec zazvonil na služebnou, aby mu donesla víno.

Osud rozhodl za něj. Víno donesla  Katty, asi dvacetiletá služtička s kuchyně. Christopher od ní převzal sklenku a přitom ji chytil za ruku. Dívka nebyla vůbec ošklivá.

Za deset minut se Kattyina zástěrka povalovala odhozená na zemi a pokojem se nesly typické zvuky milování.

—————————————————————-

—————————————————————-