Renčina červená knihovna

A je tu další, doufám, že zajímavý díl našeho románu na pokračování. Dlouho jsme neměli žádnou anketku, takže to dnes napravíme. Zvažujte pečlivě, otázka je dosti ožehavá.

A abych nezapomněla dodat, komentujte. Vaše slovní přestřelky mě minule velmi pobavily a určitě se odrazily na mých nápadech

Sophie-Claire ještě dlouho po Chrisově odchodu seděla v kanceláři a snažila se pochopit, co se právě stalo. Připadala si velmi hloupě a nečestně. Nemůže přece takhle podléhat hraběti, když miluje Richarda. Tyto dvě skutečnosti se vzájemně vylučují.

A přece na malý okamžik toužila, aby ji objal a políbil. Jeho šarm, ono osobní kouzlo, kterým disponoval a kterým ji ovládal, bylo silnější než její vůle. Jak se teď podívá Richardovi do očí?

Příval výčitek zastavil až příchod Faith. V bílých šatech vypadala jako víla a také se tak nesla.

„Sophie, přišel posel se vzkazem od lady Vermontové. Čeká dole na odpověď.“ Předala sestřenici pečlivě nadepsaný dopis s velkou pečetí Vermontů.

„Děkuju, Faith. Donesu mu odpověď sama.“

Dívka se vílím krokem vzdálila a nechala Sophii o samotě. Ta otevřela dopis od své přítelkyně a začala číst. Drobným, elegantním písmem stálo na papíře toto:

Drahá,

onehdy večer v Shady Hall jsem si uvědomila, jak moc mi schází Tvé přátelství. Teď, když už jsi odložila smutek, mohly bychom se vídat tak často jako dřív. Máme si toho tolik co vyprávět.

Jestli souhlasíš, přijedu zítra na odpolední čaj. Odpověď pošli zpět po Benovi, dostal ode mě patřičné instrukce.

S pozdravem

Tvá nejvěrnější přítelkyně

Grace Vermontová

Sophie rázem zapomněla na svou nepatřičnou reakci na hraběte. Grace stále stojí o její přátelství. A to si myslela, že ta vznešená lady Vermontová na svou méně světem protřelou kamarádku dočista zanevřela.

Během Sophiina smutku se v Doomsday neobjevila ani jednou a její občasné, strohé dopisy byly velmi neosobní. Přitom před válkou tvořily nerozlučnou dvojici, ve společnosti se objevovaly výhradně spolu. Grace věděla o Sophii-Claire všechno, znala dokonce i její city k Richardovi. Zato pro Sophii byla vždy Grace záhadou. Nikdy se před nikým neotevřela víc, než bylo nutné.

Pomalu, s přehnanou pečlivostí sepsala Sophie-Claire odpověď. Samozřejmě, že může přijet. Bude se na ni těšit. Pak dopis zabezpečila malou pečetí svého otce a odnesla jej poslíčkovi.

* * *

Chris ležel v posteli a upíral prázdný pohled na strop. Byl dosud nahý, milování se služebnou Katty skončilo teprve před pár minutami. Už teď nechápal, proč to vlastně udělal. Asi si bude muset na pár dní zajet do Londýna, aby se pořádně vybouřil. Jinak tady nevydrží.

Beztak za jeho náhlou touhu mohla Sophie. Její vůně mu naprosto učarovala. Zvláštní, že takového prostopášníka, jakým bezesporu byl, mohla tak jednoduše vzrušit venkovská vdova. Navíc tak vážná vdova. Občas pochyboval o tom, jestli se vůbec dovede smát. Možná by stálo za to zkusit ji nějak pobavit.

Poslal Katty okamžitě pryč. Služebná na něj vrhla vyčítavý pohled, ale neřekla ani slovo. Jen co za ní zapadly dveře, málem vyprskl smíchy. Nepodívala se na něj totiž tak ošklivě proto, že ji využil, aby ukojil svůj chtíč, ale protože chtěla ještě.

„Neboj, Katty, určitě to nebylo naposledy,“ řekl si pro sebe a ještě pořád se usmíval.

* * *

„Faith? Prosím tě, kde vězíš?“ Sophie-Claire hledala svou sestřenku po celém domě. Nakonec ji objevila v kuchyni, jak pomáhá kuchařce Rose s těstem na koláč.

„Umyj si ruce a přijď za mnou do salonu. Musím s tebou mluvit.“

„Ano, paní vikomtová.“ Faith vysekla pukrle a jala se zbavovat kousků těsta z rukou i ze šatů.

Za deset mimut již stála před Sophií a ve tváři se jí zračila zvědavost. Její sestřenice přešla celý salon, než konečně začala mluvit. Faith se to zdálo jako celá věčnost.

„Za čtrnáct dní ti bude sedmnáct. Asi víš, co to znamená?“

„Že pojedeme k nám na faru a společně to oslavíme?“

„To taky. Na oslavě se domluvíme později. Jde mi o to, že tě tví rodiče budou chtít co nejdřív provdat.“

Faith přejel mráz po zádech. „Ty snad už něco víš?“

„Ne, zatím ne. Ale divila bych se, kdyby tvá matka už dávno nerozhodila sítě.“ V duchu však doufala, že to nebude tak vážné. Přála by Faith ještě alespoň rok svobody, ačkoli to znamenalo odklad její vlastní svatby. Soucitně na sestřenici pohlédla svýma velkýma smaragdovýma očima.

Dívka vyhlédla z okna a zadívala se na vzdálenou dubovou alej. Nebyla si jistá tím, co je lepší. Být volná nebo osamělá?

* * *

Druhý den, bylo právě úterý, dala všem Sophie na srozuměnou, že nebude odpoledne k dispozici. Faith jí bez námitek přepustila pomyslnou vládu nad domem a vytratila se za Richardem. Ten byl s návštěvou lady Vermontové také obeznámen. Samozřejmě ji znal z minulosti a nijak se netajil tím, že k ní nechová příliš vřelý vztah. Grace se mu vždy zdála arogantní, necitelná a snobská. A byla to právě ona, kdo mu Claire odváděl do zářivých salónů svých bohatých přátel, kam on neměl přístup.

Sophie dlouho přemýšlela, jaké šaty zvolit. Její přítelkyně si potrpěla na dodržování zavedených zvyklostí, tudíž jako vdova mohla zapomenout na všechny zářivé barvy. Nakonec si vybrala temně fialové šaty, které měla dosud na sobě jen jednou. Vlasy si ponechala rozpuštěné, i když to bylo výsadou mladých neprovdaných dívek. To bude muset Grace překousnout.

Jakmile byla spokojena se svým vzezřením, sešla dolů a jala se čekat v salonu. A nečekala dlouho. Za dvacet minut již Berta, se strohostí sobě vlastní, uváděla vzácnou návštěvnici.

Lady Vermontová políbila Sophii na tvář a poté přijala nabízené místo. Sophie si ji prohlížela, jakoby ji viděla poprvé.

Grace se vůbec nezměnila. Pořád to byla ta vysoká, vážná žena, budící svou elegancí rozruch kdekoli, kam přišla. Leckterý muž by ji neoznačil za krásnou, ale za zajímavou určitě. Její výrazné rysy dávaly tušit, že jejich majitelka je energická a rozhodná bytost, tedy pravý opak Sophie-Claire. Kaštanové vlasy nosila sepnuté do přísného drdolu, ze kterého jí nikdy neunikl ani vlásek. Šedé oči, bystré a inteligentní, poukazovaly na další vlastnost lady Vermontové – rozhodně nebyla sentimentální. Život brala tak, jak přicházel – nikdy se zbytečně nezastavovala a vždy kráčela pevně vpřed.

„Chci slyšet, jak se máš. U Hughese na večeři jsme o sebe sotva zavadily.“

„Doufám, že se nezlobíš.“ Sophie si ten večer připomínala jen nerada.

„Ne, drahá. Na tebe jsem se nikdy doopravdy nezlobila. A teď mi pověz, jak si žije vdova na osamělém panství.“

„Jsem tu šťastná. Ta odlehlost mi svým způsobem vyhovuje.“

„Jistě. Musíš mít hodně svobody. Cestou sem jsem zahlédla Richarda. Vypadal dost spokojeně.“

Sophie zrudla. Grace samozřejmě o jejich lásce věděla a nebylo pro ni těžké uhádnout, jak se teď věci mají, když je George Beauford po smrti.

„Nic ti nevyčítám, drahá. Žena si musí najít nějakou zábavu.“ V jejím hlase zaznělo cosi, co Sophii znepokojilo. Že by její manželství nebylo šťastné? Grace se vdávala až ve dvaadvaceti, ovšem ve stejný rok jako Sophie. Její přítelkyně byla totiž o tři roky starší.

„A teď prosím povídej ty,“ vyzvala ji a oběma nalila šálek čaje.

Grace se pousmála, ale veselý úsměv to nebyl. „Je to právě má současná situace, co mě dovedlo zpátky k tobě, Sophie. Po celou dobu tvého smutku jsem se tu neukázala, nepřipadalo mi to vhodné. Teď mě to mrzí.“ Odmlčela se a napila se horkého čaje. „Tobě smutek skončil a mě začne.“

Sophie překvapením zamrkala. „Co je Edwardovi?“

„Francouzská nemoc, drahá. Nakazil se ještě jako mladík.“ Grace se ve tváři nepohnul ani sval. Věděla o zdravotním stavu svého manžela již dlouho a byla s tím smířená.

„A je to zlé? Grace, je mi to tak líto.“

„Je to velmi zlé. Edward ovšem nehodlá zemřít v posteli. To by mohlo ještě nějakou dobu trvat a nemoc by se zhoršila.“

„A jak tedy?“ Sophie se snažila poskládat si rozbouřené myšlenky do spořádanějšího celku.

„Chystá se do války. Nechce se z ní vrátit živý.“

„Ach bože, Grace. A ty mě tu necháš vykládat takové hlouposti.“

„Kdepak, Sophie, ani nevíš, jak ráda poslouchám o normálních starostech ostatních. Edward mi bude scházet, ale chápu ho. Nemůže připustit, aby se o jeho nemoci veřejně vědělo. Takovou ostudu by jeho rodina neunesla.

Sophie-Claire věděla, že má její přítelkyně pravdu. Přesto ji Edwardovo rozhodnutí děsilo. Ona by takto vyjít vstříc smrti asi nedokázala.

„Jak vidíš, život je často velmi nevypočitatelný. A krátký. Škoda každé chvíle, která není rozumně využita. Jsem ráda, že alespoň ty si užíváš. Předpokládám, že Richard je dobrý milenec.“

Sophie zrudla až ke kořínkům vlasů. Grace okamžitě uhodla důvod.

„Ne, neříkej, že pořád pomýšlíte na svatbu! Takový sentimentální nesmysl si přece nemůžeš dovolit. Ne se svým správcem!“

„Je napůl Lanscombe,“ namítla chabě.

„Ale pořád správce. Měla bys to konečně vzít do vlastních rukou, Sophie. Užívej si s ním po libosti, ale nikdy nedovolím, aby sis ho vzala.“ Lady Vermontová rázně odložila šálek, až se trochu zlatavé tekutiny vylilo na podšálek.

„Já teď pojedu domů. Edward už sám na panství nestačí. A ty o tom popřemýšlej,“ řekla už mírnějším tónem.

„Pozdravuj Edwarda,“ bylo jediné, nač se Sophie ještě zmohla.

* * *

Návštěva lady Vermontové uvrhla Sophii-Claire do naprostého zmatku. Překvapivě ji však tolik nerozrušila zpráva o zdraví jejího manžela, ale její rady ohledně Sophiina milostného života.

Během posledních tří let dokázala mnohým, že není pouhou krasavicí bez špetky rozumu, ale že je i zdatnou a úspěšnou obchodnicí. Rozhodování v těchto záležitostech jí nedělalo nejmenší problémy. Za to uspořádat si vlastní život se jí jevilo jako nemožné.

Musí za Richardem, a to hned. On je klíčem ke správnému rozhodnutí.

—————————————————————-

—————————————————————-