Renčina červená knihovna

Tak a kdo nemá heslo si dnes moc nepočte. Takže to koukejte honem napravit tedy pokud jste přívrženci žhavých milostných scén.

A do příště máte domácí úkol do komentářů pište prosím Vaše nápady, jak se teď k sobě budou chovat Richard a Sophie-Claire po dnešním dílu.

Sophie-Claire vyběhla naprosto bezmyšlenkovitě ze salonu, aniž si uvědomila, že Richard zcela jistě ještě nebude doma. Zarazila se až při pohledu na slunce, nestálo dosud tak nízko, aby se na panství přestalo pracovat. Vrátila se proto zpět do domu, aby se uklidnila a počkala na večer.

Vhodná příležitost dostat se nepozorovaně ven se jí naskytla po deváté hodině. Faith se s Bertou právě dohadovala o úpravách na některých starších šatech, a tak Sophii nevěnovaly nejmenší pozornost.

Rázně vykročila z domu s jediným cílem. Toužila spojit svou budoucnost s Richardem, ať tak či onak. V jednom okamžiku se jí vybavil svůdný výraz hraběte Hughese, ale honem jej zaplašila.

Zastavila se před správcovým domem a tělem jí projelo zvláštní mrazení. Richard seděl na verandě, obličej schovaný v dlaních. Sophie potlačila náhlé nutkání rozběhnout se k němu a pevně ho obejmout. Bylo pro ni nesnesitelné, když trpěl. A v posledních letech toho natrpěl víc než dost.

Všechno zavinila ta prokletá válka. Od té doby, co se vrátil z vojenského ležení, byl jako vyměněný. Vážný, přemýšlivý, klidný. Jakoby zestárl o dvacet let. Sophie doufala, že už to válečné šílenství nadobro skončí a že Richard v její společnosti opět omládne.

Přiblížila se k domu na dva metry, nijak netajíc svůj příchod. Šustění sukní vyburcovalo Richarda z letargie. Zvedl hlavu, aby se podíval, kdo přišel.

„Dobrý večer,“ pozdravila ho první.

„Claire. Dobrý večer.“ Byl očividně překvapen, že ji vidí tak pozdě venku a ještě k tomu před svým domem.

„Pojďme dovnitř,“ vybídla ho a vystoupila na verandu. Richard se rozhlédl kolem domu, zda je někdo nesleduje, pak otevřel dveře a nechal Claire projít dovnitř jako první. Zastavila se uprostřed místnosti a upřela na něj své smaragdové oči.

„Jak se má Grace?“ Snažil se mluvit uvolněně, ale atmosféra v místnosti byla příliš napjatá, než aby to tak vyznělo.

„Špatně. Její manžel umírá.“

„Edward? Vždyť mu není ani padesát.“

„Má francouzskou nemoc.“

„Aha.“ Na víc se překvapením nezmohl. „A Grace?“

„Je s tím smířená. Ví to už od svatby.“

„To je mi líto.“ Edward Vermont byl podle něj správný muž a tohle si nezasloužil.

Sophie-Claire jen mlčky přikývla.

„Nemá náhodou Grace něco společného s tvou přítomností tady, že ne?“

Má mu povědět pravdu nebo lhát? Obojí ho zraní stejně. „Grace mi připomněla, jak je život krátký. Je škoda jím plýtvat.“

Richard si pravačkou prohrábl čupřinu tmavých vlasů a vzdychl. „Nelíbí se mi, jaký na tebe má vliv. Vždycky měla.“

„Rozhoduji se sama za sebe,“ ohradila se rázně. „Proto jsem dnes přišla. Ujasnit si budoucnost.“

„Myslel jsem si, že jsme si ji vyjasnili už minule.“

„Možná jsme udělali chybu. Stojí to znovu za zvážení.“

„Claire, já vím, co chci. Chci si tě vzít.“ Pořád mu nebylo jasné, kam tím míří.

„Já vím. Bude však dlouho trvat, než se Faith provdá a …“ Její hlas odezněl do ztracena.

Nemusela pokračovat, aby se dovtípil, co mu chtěla říct. Nápadně zrudla a sklopila oči k zemi.

„Claire,“ udělal dva kroky dopředu a teď se téměř dotýkali, „toužím po tobě od chvíle, kdy jsi na své patnácté narozeniny sešla dolů v těch zlatých šatech. Opravdu to chceš takhle?“

„Ano, chci,“ téměř zašeptala a pohladila ho po tváři.

„Dobře.“ Jemně ji objal a dlouze políbil. Poté ji zvedl ze země a odnášel ji do druhé místnosti, která mu sloužila jako ložnice. Položil ji jemně na postel a jal se zapalovat svíčky, aby na sebe alespoň trochu viděli.

I tady plápolal oheň v krbu, ohniště však bylo o hodně menší než ve vedlejším pokoji a vydávalo pouze tlumené světlo. Sophie-Claire pozorovala Richarda, hltala pohledem jeho vypracovanou postavu a těšila se, až ho vysvobodí z košile a těsných kalhot. V tu chvíli věděla, že se rozhodla správně.

„Ještě přiložím do krbu, aby ti nebyla zima.“

Claire připadalo, jakoby na ni mluvil z velké dálky. Chtěla ho mít už u sebe, čechrat mu neposlušné vlasy a dívat se do jeho pomněnkových očí.

Když byl Richard konečně se vším spokojen, lehl si opatrně vedle ní, jakoby to byla křehká porcelánová panenka. Beze slova si ji přitáhl k sobě a jemně ochutnával její rty. Pomalé tempo jim však dlouho nevydrželo, líbali se čím dál víc náruživěji, až se Richard dostal nad Claire. S jistým sebezapřením se od ní odtáhl.

„Takhle ne, lásko. Pěkně pomalu,“ zašeptal jí do ucha a ústy se přesunul na její bělostný krk. Claire zavřela slastně oči a tlumeně vzdychla. Bylo to poprvé, co ji takhle důvěrně oslovil. Poslední neviditelné zábrany, vytvořené během let odloučení a díky jejich rozdílnému společenskému postavení, byly ty tam.

Následující obsah je uzamčen. Použijte své speciální heslo pro odemknutí:
Heslo:

Ztěžka oddechovali se zavřenýma očima a nechávali v sobě doznít veškeré emoce a dojmy. Sophie-Claire měla pocit, že jí před očima právě vybuchl překrásný ohňostroj. Ještě nikdy nic takového nezažila.

A byla šťastná, že se jí to povedlo právě s Richardem.

—————————————————————-

—————————————————————-