Renčina červená knihovna

Po žhavém dílu se dnes konečně dostane ke slovu Chris s Faith. Zatím kují plány, ale už brzy oba rozhodí sítě

A pro dnešek mám pro Vás jednu tajuplnou indicii: další hrdina nepřibyl. Pochopíte po přečtení. Takže směle do toho a ať komentáře přibývají rychlostí jako minule

Sophie-Claire pomalu otevřela oči a ihned se střetla s Richardovým pohledem. Ležel teď vedle ní na boku a v očích se mu zračily obavy z její reakce. Mohla být jakákoliv, od studu až po lítost.

„Víš, co jsme teď udělali?“ Odvážil se jí tiše zeptat.

„Ano,“ hlesla a začervenala se jako pivoňka.

Chtěl se jí zeptat na tolik věcí, ale nedokázal to. Namísto toho si nervózně pohrával s pramenem jejích vlasů a čekal, kdy mu oznámí, že už ho nechce nikdy vidět.

„Měli jsme to udělat už dávno.“

Richard na ni překvapeně pohlédl. Snad jen tuhle reakci naprosto neočekával. „Claire-,“ chtěl něco namítnout, ale ona ho přerušila.

„Nemysli si o mě nic špatného. Já vím, že bychom neměli. Ale k čemu je nám dobré předstírat, že o sebe nejevíme zájem?“ Odmlčela se a pohladila ho po tváři, na které už rašilo drsné strniště. „Vážím si tvé čestnosti a ohledů, ale možná je načase je odložit.“

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Kdybych je odložil hned, nikam bych tě dnes v noci nepustil.“

„Tak mě nepouštěj,“ navrhla směle.

„Nejde to, miláčku. Musíš se vrátit do domu.“

„Nepočká to do rána? Nechci vzbudit Bertu a Faith.“

„Ráno by tě viděla půlka panství. Neříká se mi to snadno, ale musíme jít.“ Jak se zvedal, ocitl se na kratičký okamžik nad ní. Přejela rukama jeho svalnatou, do bronzova opálenou hruď a pak je zabořila do jeho husté kštice.

„Musíme jít,“ namítl chabě, ale Sophie-Claire uzamkla jeho rty polibky.

Jejich druhé milování bylo kratší, ale o to víc intenzivnější. Claire se brzy po něm zvedla z postele, oblékla se a snažila se upravit rozcuchané vlasy.

„Doprovodím tě.“ Natáhl se pro kalhoty, ale Claire ho zarazila.

„Dojdu sama. Uvidíme se zítra. Vlastně už dnes.“ Vtiskla mu ještě horoucí polibek na ústa a zmizela. Richard zůstal natažený na posteli, s pohledem upřeným na dolík, kde ještě před chvílí ležela jeho jediná a sladká Claire.

* * *

Sophie-Claire skoro celou cestu k domu uháněla tryskem stejně jako její myšlenky. Celá udýchaná se zastavila až na zápraží zadního vchodu a tělem se opřela o rám dveří.

Noc kolem ní byla tichá a tmavá, měla pocit, že tlukot jejího srdce a zrychlený dech musejí být slyšet na míle daleko. Co to právě udělala? Proč utekla od toho, jehož miluje a navíc potom, co s ním dnes v noci zažila?

Jak z ní vyprchával pocit euforie, během jehož působení byla schopna říkat beze studu, co si doopravdy myslí, dostavovaly se pocity úplně odlišné – rozpaky. Zaplavily ji od hlavy až k patě, a  to byla sama. Co potom, až se bude muset na Richarda dívat v přítomnosti jiných lidí? Poznají, že mezi nimi k něčemu došlo?

Nahmátla v pečlivě všité kapsičce klíč a pomalu odemkla. Naštěstí zámek neskřípal tolik jako vpředu. Tím by dozajista probudila celý dům. Jako zloděj se tiše vkradla do vstupní haly a poté po schodech nahoru. Obezřetně vynechala ty, o kterých věděla, že vržou. Teď už jí zbývalo pouze projít kolem Faithina pokoje do vlastní ložnice.

* * *

Christopher se ráno probudil s neodbytným pocitem, že je něco špatně. Po krátkém zvážení si však musel připustit, že má tento pocit již několik dní a že jej bude nutné odstranit. Jestli se má i nadále dvořit venkovským vdovám a jejich sestřenicím, bude si opravdu muset zajet do Londýna. Nechtěl při každém návratu z Doomsday volat do pokoje služebnou.

Navíc ho možná ve městě přejdou ty nesmysly kolem panství. Změnil se totiž natolik, že byl ochoten snášet i pohled z okna kanceláře. Pískově žluté Doomsday tam stálo pořád – hrdě, i ve svém špatném stavu. Ne, že by se Chrisovi zalíbilo, to ne, ale už jej přešla touha dům koupit a okamžitě jej zbourat. Lady Beaufordová by mu to neodpustila ani v příštím životě, tím si byl jist.

Při pomyšlení na Sophii pocítil horko ve slabinách. Umínil si, že ještě dnes odjede, nejméně na týden. Pro všechny zúčastnění strany to bude nejlepší řešení. A Sophie se mu zatím postará o panství, beztak to umí lépe než on. Mohla by si také prohlédnout zařízení domu – v posledních dnech si dal dovézt nejlepší kusy nábytku ze svého londýnského apartmá. On sám se chovat slušně příliš neuměl a jeho pověst nebyla zrovna bez poskvrny – Shady Hall však mohl krásné vdově ukázat i jeho jinou stránku.

Tlak ve slabinách zesílil a Chris tiše zaklel. Zdá se, že ještě před odjezdem bude muset požádat Katty o pomoc. A pro jistotu hned dvakrát.

* * *

„Slečno Sophie?“ Berta znepokojeně zaklepala na dveře ložnice své paní. „Slečno Sophie, jste v pořádku?“

Lady Beaufordová se převalila na bok a otevřela oči. Několik sekund jí trvalo, než si uvědomila, kde je a co má dělat.

„Jsem v pořádku, Berto. Jen jsem špatně spala.“ Ještě zaslechla, jak se kroky uklidněné služebné vzdalují. Muselo už být dost hodin, když ji Berta přišla zkontrolovat. Vrhla letmý pohled na hodiny a začala urychleně odhazovat peřiny. V prudkých pohybech jí však bránila bolest snad všech svalů v těle.

Ačkoli byla sama, při vzpomínce na noční zážitky nápadně zčervenala. Jak jen na to přestane myslet, když jí to sebemenší pohyb připomene? Nikdy nebyla dobrá herečka, nedokáže předstírat, že se nic nestalo.

Nakonec přece jen sebrala odvahu a sešla dolů. V jídelně bylo prostřeno pouze pro ni, Faith byla již zřejmě dávno po snídani. Alespoň nebude muset hned po ránu čelit jejímu bystrozraku.

Jako první ji na stole upoutala hromádka pošty. Sophie-Claire si ukousla vdolečku a sáhla po prvním psaní. Bylo to však jen formální vyrozumění o splacení starého dluhu. Lehce ji zamrazilo, že až teď byla schopna poplatit pohledávky z roku 1648. Raději proto přešla k ostatní korespondenci, která vypadala mnohem víc soukroměji. Jak poznala podle písma, jeden dopis musel být od Eustacha a druhý od hraběte Hughese.

Rozhodla se, že začne tím Eustachovým. Obsahoval v několika krátkých řádcích pozvání do Cliftonu, opět na sobotu. Žádné překvapení se tedy nekonalo, s něčím takovým přesně počítala.

Zato druhý dopis byl velmi neobvyklý. Sophie si jej přečetla dvakrát a pro jistotu ještě potřetí.

Drahá lady Beaufordová,

počínaje dneškem odjíždím přibližně na týden do Londýna. Chci Vás požádat, abyste v době mé nepřítomnosti převzala správu Shady Hall a dohlédla na mé zaměstnance. Ponechávám v domě svého komorníka Drella, který Vám bude ve všem nápomocen. Velmi si vážím Vašeho úsudku, a proto Vám dávám naprosto volnou ruku.

Doufám, že tuto sousedskou laskavost neodmítnete.

Ch. W. Hughes

Složila dopis zase do původního tvaru. Vůbec nevěděla, co si o tom má myslet. Copak hrabě nemá správce, který by se v době jeho nepřítomnosti o všechno postaral? Na druhou stranu se však bude moci lépe seznámit s domem a jeho báječnou knihovnou. Dobrá, protentokrát mu pomůže.

* * *

Faith se nasnídala poměrně časně a pak vyrazila ke stájím. Měla v plánu objet s Fortunou přinejmenším půlku panství, aby měla dostatek času na přemýšlení.

Samozřejmě, že slyšela Sophii v noci na chodbě. A samozřejmě, že jí také došlo, kde se mohla tak dlouho zdržet. V skrytu duše doufala, že ti dva už naplánovali tajnou svatbu nebo něco takového. Jestli se ovšem ukáže, že pořád váhají, bude se do toho muset vložit sama. A narozdíl od minule už měla plán.

Faith věděla, že láska je cit velmi mocný, přesto však znala jeden silnější – žárlivost. Měla by ale žárlit Sophie nebo Richard? Nejspíš Richard. Těžko by pro něj sháněla nějakou jinou ženu, kdežto další muži byli vždy po ruce. Samozřejmě nejvhodnějším kandidátem by byl hrabě a Faith nepochybovala, že kdyby mu mohla celou situaci přednést, jistě by její plán podpořil. Jenže mu nic vysvětlit nemohla a navíc se jí Chrisova účast v tomto podniku nezamlouvala z osobních důvodů. Takže to musí být někdo docela jiný.

Z myšlenek ji vytrhla náhlá změna Fortunina chování. Kůň zpomalil a změnil směr. Z vysokého obilí  před nimi se vynořil vysoký mladík se slamákem na hlavě a zeširoka se na Faith usmíval.

„Jak vám dupou králíci, slečinko?“

„Cede, tys mě ale vyděsil,“ rozkřikla se na něj. Vždyť mohla i spadnout.

„Pardón,“ protáhl výsměšně a uklonil se. Faith se ušklíbla. A z tohohle výrostka měl být podle jeho rodičů kněz. Ještě že měl Cedric tolik rozumu a ze semináře utekl.

Najednou ji napadla velmi odvážná myšlenka. „Kolik ti vlastně je, Cede?“

„Dvacet, slečinko. Akorát pro vás. K vašim službám.“

„Šašku,“ odbyla ho jemně. Dvacet, no to by snad šlo. A pusu na tom měl prořízlou také dost.

„Teď mě poslouchej, mám pro tebe úkol.“ Rozhlédla se, jestli je někdo nemůže slyšet, ale široko daleko nebylo ani živáčka. Pak obratně sesedla z koně, spiklenecky se naklonila k Cedricovi a šeptem mu začala vysvětlovat svůj plán.

„Že jste to vy slečno, tak to udělám. Uvědomujete si ale, že mi přitom půjde o život?“

„Nic se ti nestane, slibuji.“ Nasedla zpět na kobylku a vyrazila k domovu.

„A co když ano? Budete mě oplakávat?“ Křikl ještě za ní a pak se rozesmál. Jak se mu tohle děvče líbilo!

—————————————————————-

—————————————————————-