Renčina červená knihovna

Předkládám Vám již patnáctou část románu PD, ale nebojte, rozhodně nejsme u konce. Hlavní hrdinové budou muset překonat ještě spoustu překážek, než konečně skončí spolu.

K dnešnímu dílu nemám co dodat – jen snad těch komentářů by se mohlo objevit víc.

Vaše Sirael

Cedrik ležel natažený uprostřed pšeničného pole a pozoroval lehce zataženou oblohu. Přemýšlel nad posláním, jímž ho pověřila ta malá divoška z panského domu. Nechtěl ji zklamat, ale zároveň si též nepřál přijít k nějakému nepěknému úrazu. Beztak nechápal, k čemu je to dobré. S tím se mu už nesvěřila.

Po neobvykle dlouhé půlhodince vstal, otřepal ze sebe zrní a nasadil si na hlavu svůj široký slamák. Pak zamířil k domu, aby se ostatních zaměstnanců  panství optal, kde najde správce Henleyho.

* * *

„Dobré poledne,“ pozdravila Faith svou sestřenici, když se potkaly v hale domu.

„Dobré.“ Sophie se neubránila lehkému ruměnci. Ihned se však vzpamatovala. „Přišel mi zajímavý dopis od Hughese. Počínaje zítřkem mám v rukou správu Shady Hall. Chci se tam zajet podívat. Mohla bys jet se mnou.“

„Ráda. Ještě něco?“

Sophii neušel zvídavý výraz v jejím obličeji, ale přesto začala mluvit o něčem jiném. Na tohle nebyla Faith dostatečně stará. „V sobotu jedeme do Cliftonu, opět jsme dostaly pozvání a v neděli jedeme na faru.“

„Nevím, jestli se mám domů vůbec těšit.“ Dívka teď připomínala vzpurné dítě víc než kdykoliv jindy.

„Proč? Oslavíš přece sedmnáctiny. Škoda, že mi nemůže být znovu tolik.“ Sophie-Claire objala zamračenou Faith kolem ramen. „Uvidíš, jakou si užijeme legraci, až se tě nějaký nápadník bude snažit přesvědčit o svých kvalitách.“

„Kolik se jich dvořilo tobě?“

„Tři.“ A žádný z nich nesahal Richardovi po kotníky a přesto to měl zakázané, dodala v duchu.

„Budeš mi o nich někdy vyprávět?“

„Když chceš. Třeba zítra cestou na Shady Hall. Teď už jdi nahoru, Berta se nemůže dočkat, až ti vyzkouší ty modré šaty.“

Sophie-Claire se dívala za vzdalující se sestřenicí se směsicí naděje a obav. Kdo budou asi její ctitelé?

* * *

Richard obcházel hospodářské budovy, každého pozdravil a řekl  mu několik vlídných slov. Cestou si pohvizdoval veselou melodii a cítil se dokonale šťastný.

V tomto rozpoložení ho našel Cedric v kovárně. Počkal, než správce vyjde ven a pak se k němu připojil.

„Králíci dupou výborně, děkuji za optání,“ řekl Richard dřív, než Cedric stihl otevřít pusu. Namísto toho se na něj tedy alespoň zazubil a srovnal s ním krok.

„Jakto, že nelelkuješ někde na poli?“ Jako správce věděl, že mladík jdoucí vedle něj celé dny promrhá sněním a k žádné užitečné práci se nemá.

„Práce strašáka mě přestává bavit. Mám teď na poli konkurenci.“

„Opravdové strašáky?“ Richarda pobavila představa oživlého panáka se Cedrikovou tváří.

„Tak nějak. Potřeboval bych jinou práci. Něco vhodnějšího pro studovaného člověka.“

„Vždyť jsi ze semináře utekl hned po prvním týdnu.“

„Dobrá,“ Cedric spiklenecky ztišil hlas, „chci nějakou práci, kde bych mohl být nablízku naší lady.“ Tak a bylo to venku. Buď to správce vezme jako žert nebo ho zabije. A podle toho, co mu pověděla ta slečinka, počítal raději s druhou možností.

„Nablízku lady?“ Zeptal se Richard nechápavě.

„Však víte, jak to myslím. Je to moc hezká dáma a určitě musí být strašlivě opuštěná.“ Vrhl na správce pohled, který jasně říkal, co by udělal, aby se Sophie cítila lépe.

Richard na něj dál nevěřícně zíral a přitom cítil, jak mu buší krev ve spáncích.

„Já věděl, že mě pochopíte. Myslete na mě, vrátím se teď zpátky na pole ke svým vycpaným kolegům.“ Cedric zmizel tak rychle, jak jen dokázal. V tuhle chvíli by nebylo moudré zůstávat v dosahu správcových pěstí.

Richard potlačil primitivní touhu rozběhnout se za ním a uštědřit mu řádnou výchovnou lekci. I kdyby se Cedrikovy poznámky netýkaly Claire, zasloužil by si mladík poctivý pohlavek. Ale takhle – měl velké štěstí, že utekl.

Dobrá nálada byla definitivně pryč a v hlavě se mu usadila myšlenka na Claire v náruči jiného muže. Jestliže měl Richard nějakou slabinu, pak to byla nepochybně žárlivost.

* * *

Sophie-Claire seděla celé odpoledne doma. Bála se, že by mohla někde potkat Richarda a svými rozpaky nechtěně okolí prozradit, kam až jejich vztah dospěl. Usoudila, že nejlepší doba na setkání bude až za tmy, a to opět ve správcově domku.

Celý den se v ní svářely dva různorodé pocity – radostné očekávání a lehké výčitky svědomí. Přece jen se dopouštěli něčeho, co bůh označil za hřích. Ale kdo by tak krásnému hříchu mohl odolávat věčně?

Po deváté hodině večer se Faith omluvila s tím, že si jde číst do svého pokoje. Jakmile dozněly její kroky na schodišti, přehodila si Sophie přes ramena teplý pléd a zadním vchodem se vytratila do všepohlcující tmy. Richard ji už vyhlížel z okna a rychle ji pustil dovnitř.

Jejich výmluvné pohledy se na okamžik střetly. Ani jeden z nich nepromluvil, nebylo to zapotřebí. Oba věděli, co chtějí.

* * *

Faith se nemohla dočkat slíbeného výletu do Shady Hall. Počastovala proto sestřenku, která dorazila ke snídani až v půl jedenácté, netrpělivým pohledem.

„Za půl hodiny vyrážíme,“ oznámila jí ve snaze uchránit se před neustálými dotazy, kdy že už bude konečně připravena.

O třicet minut později skutečně stály před domem a čekaly, až jim Richard zapřáhne Persea k malému vozíku jako stvořenému proto, aby jej mohla řídit i dáma. Sophie se několikrát vyhnula očnímu kontaktu se svým milencem a podařilo se jí nezrudnout. To byl rozhodně dobrý začátek. Pro jistotu odmítla i pomoc při nasedání do vozíku. Nechtěla riskovat nějakou nepatřičnou reakci, zvláště ne před zrakem své setřenice.

Čtyři míle cesty od hranic s Doomsday až k Shady Hall Sophie-Claire vzpomínala na své tři nápadníky. Nejvíce se ve svém vypravování věnovala Georgovi, svému pozdějšímu manželovi. Faith ho téměř neznala, setkala se s ním jen několikrát. Přesto na ni zapůsobil dobrým dojmem.

Když dorazily před dům, přišel je přivítat komorník Drell. Jeho pán ho upozornil, že lady dost možná přijede hned první den po jeho odjezdu, a tak nedal nijak najevo, že je překvapen. Během služby u hraběte si zvykl na mnoho věcí a jednou z nich byly i ženy toulající se po pánově domě bez doprovodu.

Jakmile Sophie-Claire i Faith vstoupily do velké haly, zaznamenaly určitou změnu, kterou sídlo prodělalo od jejich poslední návštěvy. Nebylo to jen novým nábytkem a velkou antickou sochou stojící v koutě, ale též nepřítomností Chrise, bez něhož dům postrádal ono zvláštní kouzlo a lesk.

„Zavedu vás do kanceláře, madam. Následujte mě, prosím.“ Komorník se prkenně uklonil a vydal se po velkém mramorovém schodišti do druhého patra.

Pracovna pána domu byla veliká místnost obložená tmavým dřevem. Nejnápadnějším kusem nábytku zde byl masivní psací stůl, na kterém se povalovala spousta nejrůznějších listin. Hughes nejspíš odjel skutečně narychlo.

„Kdybyste cokoli potřebovala, madam, stačí zazvonit tímto zvonečkem a já přijdu,“ Drell ukázal na mosazný zvon ležící na stole.

„Dobrá, myslím, že teď vaše služby nebudu potřebovat. Zatím děkuji.“

Komorník se opět uklonil a vyšel z místnosti.

„Hrabě nejspíš není milovníkem pořádku,“ podotkla Faith a letmo se dotkla několika listin.

„Rozhodně to tak nevypadá. Dal mi ovšem volnou ruku, tudíž začnu právě s tímto stolem.“ Sophie si přitáhla první hromádku účtů, poznámek a korespondence.

„Myslíš, že tu chce zůstat natrvalo?“

„Podle všeho asi ano. Nakoupil na trhu hromadu zásob. Zbytečně,“ dodala Sophie na vysvětlenou. „Je vidět, že peníze mu nechybí, ale obchodního ducha nemá.“

Faith přešla sestřenčinu poznámku bez obvyklého komentáře a vzala do ruky dva svazky v hnědé kůži. Působily dojmem, jakoby je někdo právě uprostřed čtení odložil a chystal se k nim vrátit. Na obálkách však nebyl žádný název ani autor, a tak je zvědavě otevřela. Jednou z nich byla De La Barcova divadlení hra Život je sen, jejíž výtisk měly i na Doomsday. Druhá kniha však Faith překvapila mnohem víc – jednalo se o Shakespearovy Sonety, o kterých neměla ponětí. Přečetla několik prvních stránek a žasla stále víc.

Co je vlastně Christopher Hughes za člověka? Navenek se staví jako sebevědomý, bezohledný muž a přitom si ve svém soukromí čte tyto geniální řádky. Že by snad jeho chování ve společnosti byla jen prázdná póza, maska, za níž se skrývá docela jiný muž? Bylo by to možné? Ve svých téměř sedmnácti letech si tomu přála veřit.

„Hned naproti je knihovna,“ Sophie-Claire vzhlédla od účetní knihy a pohlédla na dívku přes sebou.

Faith s nesmyslně provinilých pocitem zaklapla Sonety a odložila je zpět na stůl. „Zajdu se tam podívat.“ Nebyla však ani tak zvědavá na knihovnu, jako spíš potřebovala být chvíli o samotě. Nechtěla, aby se jí Sophie začala na cokoli vyptávat.

Místo toho, aby se na chodbě dala hned rovně, sáhla po klice dveří vpravo od pracovny. Nebylo zamčeno, a tak tiše vklouzla dovnitř. Po zběžné prohlídce jí hned bylo jasné, kde se ocitla. V Chrisově ložnici.

Už chtěla odejít, připadalo jí to jako velký zásah do soukromí muže, kterého sotva znala, ale pak si uvědomila, že právě zde by se mohla dozvědět víc o jeho povaze a posoudit tak, jaký je uvnitř.

Pátrala, čím by mohla začít, až její pohled ulpěl na sadě malých portrétů vyvedených olejovými barvami. Byly čtyři a Faith podle podoby odhadovala, že to budou Chrisovy sestry. Pod jedním obrázkem ležela dnes již zvadlá růže a dívka si domyslela, co to znamená. Jedna ze sester už byla po smrti.

* * *

O několik desítek kilometrů dál si hrabě Hughes právě plánoval večer u madam Sheldonové a netušil, že jeho netradiční nápad získat srdce ženy během své nepřítomnosti sklidil víc než jen pouhý úspěch.

—————————————————————-

—————————————————————-