Renčina červená knihovna

Dnešní díl by se klidně mohl jmenovat Návštěvy Je to další z odpočinkových částí, chvilku nám bude trvat, než se vrátí Chris a pořádně rozvíří stojaté vody.

Pod článkem najdete i anketu, takže nezapomeňte dát hlas a připsat komentář. Díky moc.

Sirael

Dřevěný vůz zlehka nadskakoval na upravené polní cestě. Ani jednomu z cestujících to příliš nevadilo, alespoň je každý náraz donutil znovu otevřít oči a znemožnil jim propadnout dřímotě.

Sophie-Claire potlačila další zívnutí a koutkem oka pohlédla na Richarda, který na tom nebyl o nic lépe než ona. Nebylo se čemu divit, už třetí noc za sebou toho moc nenaspali. A dnes navíc museli vstávat brzo kvůli trhu a pozvání od Herrmanových.

Faith se opřela o postraněk vozu a zasněnýma očima sledovala okolní krajinu. Ani ona dnes nehýřila energií jako obvykle, noc místo spánku obětovala svým úvahám a myšlenkám. Většina z nich patřila jejich tajemnému sousedovi, jenž, jak si byla jistá, skrýval před světem nejedno tajemství. Jak ráda by jim přišla na kloub a pochopila tak pravou povahu toho muže!

„Faith, vyprávěj nám něco,“ pobídl ji Richard a přerušil tak tok jejích myšlenek.

„Co by to mělo být?“

„Cokoli. Jen ne pohádku na dobrou noc. Tu teď zrovna nepotřebujeme.“

„Hm, tak dobrá. Něco bych měla. Kdysi dávno…,“ začala vyprávět příběh o bratrovi a čtyřech sestrách, kteří žili společně na samotě kdesi v severní Anglii.

Cesta do Cliftonu jim tak příjemně utekla a Sophie-Claire ani Richard si nemuseli lámat hlavu, jak přehlušit téměř hmatatelné napětí mezi nimi.

Na trhu bylo jako vždy rušno, což se nesmírně zamlouvalo Faith. Dnes si směla vybrat dárek k narozeninám, a tak se vrhla do davu nakupujících a smlouvajících a brzy se ztratila Sophii z dohledu. Vrátila se až o hodinu později, kdy už měl Richard vše potřebné naložené ve voze.

„Nechám si raději poslat knihu z Londýna,“ odpověděla na sestřenčinu otázku ohledně dárku. Přesně věděla, která to bude – Sonety, jež vlastní i hrabě Hughes.

„Dobrá. Tak teď zajedeme k Herrmanovým.“

* * *

„Drahoušku, jsem tak ráda, že vás zase vidím,“ lady Herrmanová se hrnula k Sophii, aby ji mohla sevřít ve svém náručí. „A tady je mladá slečna, vám to ale sluší,“ obrátila svou pozornost k Faith.

Sophie-Claire si vyměnila pohled s Eustachem a povzbudivě se na něj usmála. Od jeho vyznání na něj nahlížela docela jinak. Dokonce jí začínal být i sympatický.

„Drahá,“ ozvalo se od čajového stolku, „pojď si přisednout.“

Sophie se otočila za hlasem a spatřila Grace Vermontovou. Právě nalévala čaj do pěti šálků. Převzala hostitelčiny povinnosti s takovou samozřejmostí, že to nikomu nepřipadalo divné. Grace vždy vyzařovala zvláštní auru inteligence a autority.

Všichni se posadili kolem stolku a vzali si nabízený čaj. Lady Herrmanová těkala očima z Eustacha na Sophii a zpět, téměř to vypadalo, jakoby dávala synovi nějaké tajné znamení. Grace si zase nenápadně prohlížela Faith, protože dosud neměla možnost se s ní poznat.

„Vaše pozvání nás velmi potěšilo,“ Sophie-Claire směřovala svá slova k lady i Eustachovi zároveň.

„Mě též. Škoda, že Edward nemohl přijet se mnou. V poslední době je velmi málo příležitostí dostat se do společnosti. Žádné čaje, plesy, večeře, prostě nic.“ Grace lehce pokrčila rameny a zkontrolovala obsah svého šálku.

„Tak už to ve válce bývá,“ pronesl Eustach směrem k ní. „Lady Beaufordová si jistě všimla cen na trhu.“

„Veškeré zboží podražilo. Nekoupili jsme zdaleka vše, co jsme chtěli.“

„Máte dostatek čaje, drahoušku? Nějaký bychom vám mohli dát,“ lady se už už natahovala pro stříbrný zvoneček, aby zburcovala starého sluhu, ale Eustach byl rychlejší a zvonek sevřel v dlani. Vyčítavě na něj pohlédla, ale hned pokračovala v rozhovoru.

„Válka je strašná, že ano? Omezuje takové chudinky jako jsme my. Nemůžeme si nikam vyrazit, někoho pozvat nebo si něco koupit. Opravdu hrozné.“

„Vojáci na bitevním poli se mají samozřejmě lépe a určitě nedopustí, abyste strádala nějak dlouho.“

Faith se musela kousnout do rtu, aby se Eustachově poznámce nezasmála nahlas. Sophie k němu naopak vyslala káravý pohled.

„A také by mě zajímalo, jestli už konečně popraví krále. Nic jiného by si ten darebák nezasloužil.“

V salonu nastalo ticho. Teď už i Grace a Faith pochopily, že je něco špatně. Král byl totiž po smrti již tři roky a byla to všeobecně známá skutečnost.

„Myslím, že bychom se mohli přesunout do zahrady,“ Eustach se začal chvatně zvedat a málem se přitom polil čajem.

„Dnes je tam nádherně. Tak povedené léto jsem už dlouho nezažila,“ pomáhala mu Sophie.

„To máte svatou pravdu, drahá.“ Lady Herrmanová se zavěsila do Grace. „Necháme lady Sophii v péči mého syna, co říkáte?“ A tišším hlasem pokračovala ke své společnici. „Byl by to krásný pár, že ano? Můj syn má výbornou povahu a lady Sophie je tak krásná.“ Pak její ódy utichly kdesi v hale.

V salonu teď zůstala pouze Sophie a Eustach. Faith zmizela do zahrady hned, jak to bylo možné.

„Začíná se to zhoršovat.“

„Jak časté jsou ty výpadky paměti?“

„Jednou, dvakrát denně něco zapomene nebo ztratí. To ale nic není. Horší jsou její nápady.“

„Pořád chce, abyste si mě vzal?“

„Víc než kdykoli předtím. Neustále vám píše dopisy, náš sluha je však na můj příkaz pálí v kuchyni. Buďte bez obav, nečeká na odpověď. Většinou zapomene, že nějaký dopis vůbec napsala.“

„To je strašné,“ Sophie-Claire hleděla na muže před sebou se soucitem i úctou zároveň. S úctou proto, že obdivovala, jak brilantně tuto složitou situaci zvládá. Ona sama by se nedokázala dívat na to, jak její rodiče ztrácí rozum.

„Ona nic netuší. Nic jí nechybí.“

„Já vím. Ale co vy?“

„Já?“ Zavrtěl hlavou. „Já nic. Dnes jste dostala důkaz, že se opravdu nemohu vázat. Pojďme, než jim bude divné, kde jsme.“

* * *

Faith se několikrát na onu podivnou návštěvu u Herrmanových pokoušela vyptávat, Sophie ji však pokaždé odbyla a nějak to zamluvila. Dívce bylo jasné, že ze sestřenky nic nedostane, dokud jí to ona sama nebude chtít prozradit. Zřejmě to byla vlastnost všech Lanscombů, protože i ona se chovala vždy stejně.

Mezi tajemství, která chtěla vyřešit, tedy přibylo další. Netrápilo ji ovšem ani zdaleka tolik, jako růže pod obrázkem ženy v ložnici hraběte Hughese. Představa hluboce truchlícího bratra k němu zkrátka nepasovala. Možná by jí pomohly zašlé ročenky, které její strýc Henry tak pečlivě schraňoval. Ale to bude muset počkat – zítra ji totiž čeká oslava sedmnáctých narozenin.

* * *

Caroline Lanscombová již nějakou dobu stála u okna v salonu a vyhlížela svou dceru. Byla z jejich opětovného setkání trochu nervózní, protože naposledy se s Faith nerozloučily právě v dobrém.

Caro byla asi čtyřicetiletá, velmi štíhlá až kostnatá žena. Vzhledem i povahou se s Faith lišily tolik, jak jen to je u dcery s matkou možné. Caro byla realistka, vždy pevně oběma nohama na zemi a nikdy si nestavěla vzdušné zámky. Byla plně spokojena s tím, co měla – vládla malému království manželových oveček coby farářova žena a vychovala dvě krásné zdravé děti.

Obě však zdědily většinu vlastností jejího manžela, Benjamina Lanscomba a Caro jim často nerozuměla. Ben vyvažoval pragmatické myšlení své ženy více než vrchovatou měrou. Byl to snílek se spoustou nápadů, jak zlepšit to či ono, často nereálných a na svou dobu příliš pokrokových. Ve volném čase si místo Bible pročítal nové divadelní hry a básně a občas namaloval i nějaký ten obraz. Jeho zájem o literaturu se již v dětství přenesl na Faith a její starší bratr William rád maloval přírodní scenérie.

Carolininy myšlenky se na chvíli odvrátily od dcery a zabloudily k Willovi, který byl v té době na cestě po Evropě. Brzy potom, co skončila na kontinentu válka, vyslali Lanscombovi svého jediného syna na turné, jehož hlavním účelem nebylo poznávání, ale dostat jej co nejdále z dosahu Cromwellovy armády. Caro ani Ben totiž nepochybovali o tom, že by se nechal naverbovat.

Hrkání vozu na příjezdové cestě ji vrátilo zpět do přítomnosti. Na voze, který se pomalu, ale jistě přibližoval k domu, spatřila svou zlatovlasou dceru (dokonce i vlasy měla z otcovy strany) a svou neméně krásnou neteř Sophii. Povoz řídil Richard, levoboček toho hrozného muže, o němž velmi pochybovala, že by mohl být Benjaminův bratr. Přesto jím byl a Caro se okázale snažila celý život jejich příbuzenství ignorovat.

„Už jsou tady,“ oznámila svému choti, který si v rohu salonu četl jakýsi teologický spis, ale v myšlenkách se zaobíral poslední Shakespearovou hrou.

„Výborně,“ vyskočil z křesla jako mladík a hrnul se ke dveřím. Caro ho podezírala, že víc než na vlastní dceru se těší na Sophii. Odjakživa ji měl velmi rád.

Následné přivítání otce s dcerou bylo velmi bouřlivé. Caro tiše přihlížela s lehce pokřiveným úsměvem na rtech a vyměnila si výmluvný pohled se Sophií.

„A tady je moje nejmilejší neteř.“

„Nebude to tím, že jsem tvá jediná neteř?“ Sophie-Claire se se strýcem srdečně objala a pečlivě si ho prohlédla. Vypadal, jakoby vůbec nezestárl.

„A kde zůstal Richard?“ Zeptal se Ben zmateně.

„Nechtěl jít dovnitř, i když jsem ho prosila,“ odpověděla Faith dřív, než mohla Sophie nějak vhodně zareagovat.

„Buď tak hodná a dojdi pro něj, Sophie. Je přece stejně tak můj synovec jako ty neteř.“

Přikývla a vyšla z domu. Strýc Ben měl nepochybně pravdu a bylo od něj hezké, že Richarda bral jako sobě rovného. Řekl by ale to samé, kdyby se za něj chtěla Sophie provdat?

—————————————————————-

—————————————————————-