Renčina červená knihovna

Minule jste měli za úkol rozhodnout, kolik nápadníků sehnala Caro pro svou dceru. Většina z Vás hlasovala pouze pro jednoho a tady je výsledek.

I dnes najdete pod článkem anketu, takže uvážlivě hlasujte a za komentáře se také zlobit nebudu

Sirael

Sophie-Claire nemusela Richarda hledat dlouho. Seděl u stájí na balíku slámy a pečlivě dohlížel na sotva dvanáctiletého chlapce, jak se stará o koně. Chlapec mu připomínal jeho samého – rád pracoval s koňmi ve stájích strýce Henryho. V době jeho dětství jich tam bylo mnohem více než dnes a strýc mu dovolil jezdit na všech kromě jeho vlastního hřebce, divokého a rychlého Mefistofela. Strýc Henry byl opravdu dobrý člověk. Zachoval se k Richardovi mnohem lépe než vlastní otec. A proto se v mládí Richard nikdy nepokusil Claire svést, i když po ní toužil každičkou částí svého těla i mysli. Nebylo by to vůči jeho dobrodinci fér, takto se mu prostě odvděčit nechtěl.

A přece si ji svedl, ozval se mu v hlavě vyčítavý hlásek. Co na tom, že je její otec po smrti? pokračoval nelítostně.

Je dospělá a ví, co dělá, hájil se. Už není malá holka.

To sice ne, souhlasilo jeho svědomí, ale vážně ví, co chce?

Kdyby Sophie-Claire znala otázku, kterou Richard právě kladl sám sobě, musela by odpovědět záporně. Chtěla sice spoustu věcí, ale ničím si nebyla doopravdy jistá. Věděla jen, že Richarda miluje a nechce ho ztratit.

„Strýček chce, aby ses zúčastnil oslavy.“

Richard sebou trhnutím lekl. Stála na okraji jeho zorného pole, a proto si jí dosud nevšiml.

„Promiň, nechtěla jsem tě polekat,“ omlouvala se mu spěšně.

„To nic,“ zlehka se usmál a seskočil z balíku. „Opravdu mě chce uvnitř?“

„Samozřejmě. Strýček přece nikdy nedělal rozdíly.“

Odpustil si poznámku, že z něj Caro nebude nadšena a následoval Claire v šatech barvy bílé kávy do domu.

Narozeninová oslava proběhla v komorním duchu přesně podle Carolininých přestav. Nejdříve se podával odpolední čaj a ke svačině dostal každý kus šlehačkového dortu. Pak jim Ben přečetl poslední dva dopisy od Willa z Evropy a Caro navrch přihodila několik klípků z místní farnosti. Faith poté ukázkově zazívala nudou a Caro změnila okamžitě téma.

„Je načase, abychom si promluvili o tvé budoucnosti.“

Její slova zapůsobila jako šlehnutí bičem. Richard a Sophie-Claire se začali zvedat od stolu.

„Děkuji, Richarde. Sophie, ty zůstaň. Máš Faith na starosti, takže to musíš vědět.“

Sophie se usadila zpět, tentokrát však blíže své sestřenici a pod stolem ji chytila za ledovou ruku, aby ji alespoň částečně uklidnila.

„Ty nebo já?“ Obrátila se Caro na svého manžela.

„Ty,“ odpověděl a povzbudivě se usmál na pobledlou Faith.

„Dobrá. Faith, určitě víš, že nastal čas vybrat ti muže, se kterým strávíš zbytek svého života. Projevil o tebe někdo vážný zájem?“

„Ne,“ hlesla dívka a úzkostlivě těkala očima z matky na otce.

Caro si vyměnila pohled se Sophií, ta však jen zavrtěla hlavou.

„To nám usnadňuje situaci. Budeš mít tedy jen jednoho nápadníka.“

„Koho?“ Vypálily Faith i Sophie naráz.

„Kontaktovala nás lady Herrmanová. Hledá nevěstu pro svého syna. Měla jsem dojem, že-,“ Caro nestačila doříct větu.

„To není možné,“ prohlásila Sophie-Claire hlasitěji, než měla v úmyslu. Tři páry očí se na ni tázavě zahleděly.

„Proč by nebylo?“ Benjamin vytušil, že by měl zasáhnout.

„Protože,“ Sophie se odmlčela, aby našla vhodná slova, „protože Eustach se již uchází o mne.“ Ještě že tu teď není Richard! Nechtěla nikomu prozradit Eustachovo tajemství, ale co by jí zbývalo? Určitě za tím nebylo víc, než unáhlený nápad té staré nebohé ženy. Bude na to muset Eustacha upozornit. Ale až poté, co nějak zodpoví oprávněné otázky své rodiny.

„Proč jsi mi nic neřekla?“ Zaškaredila se na ni Faith.

„Bylo to tajné.“ Sophie pod stolem nenápadně sevřela sestřenčinu ruku. Měla strach, aby se nezačala vyptávat víc, než bylo vhodné a aby nevyšel najevo poměr mezi ní a Richardem.

Faith se dál mračila, ale už nic neřekla. Pochopila, že jí to Sophie vysvětlí doma. Teď byli na řadě Caro s Benem.

„Jak dlouho to již trvá a je to vážné?“

„Asi měsíc,“ zalhala Sophie. Cítila, že se začíná červenat. „A je to vážné.“

„Jeho matka o tom ví?“ Caroline ji téměř propalovala očima.

„Jistě. Souhlasila s tím.“

„To je ale drzost! Budete se brát?“

„K tomu jsme ještě nedospěli, teto.“ Sophie se zatvářila provinile.

Ben zachytil její výraz. „Ty za nic nemůžeš. O jednoho nápadníka tedy méně. Ještě nám zbývá jeden.“

„Kdo?“ Faith visela pohledem na svém otci. „Neříkali jste, že jsou dva.“

„Nejsou,“ odsekla Caro a zamračila se na manžela.

„Přišel se o tebe ucházet jeden mládenec. Představil se jako Cedric von Grechsnel a mával nám před nosem staromódním kloboukem se spoustou peří.“ Ben se při té vzpomínce rozesmál. „Neznáte ho náhodou?“

Faith se Sophií také propukly v smích. Jediná Caro se stále mračila.

* * *

Cesta na Doomsday proběhla v nezvyklém tichu. Sophie-Claire se co chvíli otáčela na Faith, pokaždé s ještě prosebnějším pohledem. Dívku však ani nenapadlo ptát se na cokoli před Richardem. To je pouze mezi Sophií a ním a ona nemá žádné právo se mezi ně plést, obzvlášť v tak závažné věci. Navíc sestřenici plně důvěřovala. Určitě bude mít dobrý důvod pro to, co řekla na faře.

Richard popohnal koně k větší rychlosti. Už chtěl být doma, z dosahu podivného ticha, které mezi nimi zavládlo poté, co vyšly z fary. Něco se stalo, ale on neměl potuchy co. Snad mu to Claire večer vysvětlí.

Před domem se s Richardem zběžně rozloučily a zmizely v domě. Sophie-Claire zavedla Faith do pracovny, kde si mohly nerušeně popovídat.

„Děkuji, že jsi nic neřekla na faře ani Richardovi. Vím, že teď vypadám jako ten nejhorší zrádce, ale hned ti to vysvětlím.“

„Jak je to s Eustachem? Ty máš přece ráda Richarda.“

„Mezi mnou a Eustachem nic není.“ Bylo jí jasné, že bude muset zradit mužovu důvěru a svěřit jeho tajemství do rukou dalšího člověka. „Víš, jak jsi se mě vyptávala včera na lady Herrmanovou?“

Faith mlčky přikývla na souhlas.

„Měla jsi pravdu. Není po duševní stránce úplně v pořádku. Je to jakési rodinné dědictví.“

„To ti řekl Eustach?“

„Ano. Jeho matka si přála, aby se o mě ucházel. On se však oženit nikdy nechce.“

„Před rodiči jsi říkala něco jiného,“ upozornila ji dívka.

„Samozřejmě. Tohle všechno je tajemství a nechci, aby o tom věděla celá farnost. Jak jinak jsem mohla zabránit tomu, aby tě s ním zasnoubili? Jeho matka by si našla nějakou cestu, jak to zařídit i proti jeho vůli. Nakonec by to skončilo nejspíš nějakým skandálem.“

„Ženich by utekl od oltáře?“

Sophie-Calire se i přes vážnost situace pousmála. „Je to možné.“

„Takže jsi mě vlastně zachránila před hotovou pohromou.“

„Od toho tu jsem.“

„Díky, sestřenko. Já věděla, že ti můžu věřit.“ Faith se ladně zvedla z křesla. „Teď mě omluv, půjdu najít svého druhého nápadníka.“

* * *

Chris seděl ve svém londýnském sídle a zadumaně hleděl do plamenů v krbu. Byl ve městě již čtvrtý den, ale stále ho neopouštěl onen neklid, který ho vyhnal z venkova. Nebyla to tedy primitivní touha po ženě, protože tu už podle svého mínění zahnal dostatečně. Vězelo za tím něco jiného.

Nebo že by někdo jiný? Sophie? Ano, lady Beaufordová ho bezpochyby zaujala, a to nejen díky své kráse. Pěkných žen mohl mít spoustu, samy se mu nabízely. Jeho zájem však vyvolalo především to zvláštní pouto, které ji pojilo se správcem. Henley byl její bratranec a vyrůstali spolu. Vztah postavený na těchto základech nemůže vydržet věčně. Stačí trochu rozčeřit vodu a všechno může být úplně jinak.

A kdyby to se Sophií-Claire nevyšlo, pořád je tu její sestřenice. Nevybral si ji prve proto, že se mu zdálo příliš jednoduché svádět tak mladou a nezkušenou dívku. K vlastní škodě si Chris toho večera nevzpomněl na Faithin ostrý jazyk a pohotové reakce.

Rozhodl se, že na venkov odcestuje již zítra. Nemá smysl tu zůstávat déle.

* * *

„Cedriku?“ Faith obcházela okraj pole v naději, že se hoch odněkud vynoří. Velmi se proto polekala, když za svými zády zaslechla známý hlas.

„Drahá slečno,“ Cedric smekl obřadně svůj slamák a vysekl přehnanou poklonu, „volala jste mě?“

„Ano, volala. Musíš mi totiž něco vysvětlit.“

„K službám, milostivá.“

„Jak ses mohl opovážit jít za mým otcem a dělat si z něj legraci?“

„Ach tak. Ale takhle to nebylo. Nechte mě to uvést na pravou míru.“

Faith začala zlostně podupávat nohou.

„Z vašeho otce jsem si legraci nedělal, tu si spíše on dělal ze mě. Zato vaše matka, ta mě nejdřív považovala za nějakého vévodu.“

Dívčin obličej se náhle rozjasnil. „Jak se chovala?“

„Měl jsem pocit, že mi vás vnutí násilím. Ostatně, já bych si vás vzal samozřejmě dobrovolně.“ Cedricova hezká tvář se roztáhla širokým úsměvem.

„Takže bys řekl, že mě chce provdat za prvního, kdo se naskytne?“ Faith nečekaně zvážněla a upřela na mladého muže oči plné obav.

„Mám dojem, že ano, slečno.“ I z jeho tváře zmizel úsměv. „A já to tedy nebudu.“

* * *

Richard nervózně přecházel po svém domku a přemýšlel. V posledních dnech došlo hned k několika událostem, které mu ukázaly, že je vhodný čas požádat Claire o ruku. Před bohem již byli prakticky svoji, zbývalo tento svazek pouze úředně stvrdit, čehož se snad bez námitek ujme strýc Ben. Dnes mu ukázal, že ho bere jako plnoprávného člena rodiny Lanscombových, a to mu dodávalo odvahy. A v neposlední řadě si chtěl být prostě jistý – nestál o to, aby po Claire pokukoval kdekdo, žádný Cedric ani hrabě Hughes. Až bude jeho ženou, třebaže tajně, bude Richard o mnoho klidnější.

Opřel se o krbovou římsu a v duchu se zapřísahal, že ještě dnes si o tom se svou vyvolenou promluví.

—————————————————————-

—————————————————————-