Renčina červená knihovna

Minule jste rozhodovali o tom, zda Cedric dostane v příběhu více prostoru. Protože byl výsledek až do poslední chvíle nerozhodně, pokusím se vyhovět oběma stranám. A dnes Vás čeká o něco delší díl, takže já to nebudu zdržovat

Jen připomínám, že velmi ocením Vaše komentáře a nápady

Sirael

Sophie-Claire dopsala a osušila dopis pro Eustacha. Stručně mu v něm vylíčila, co se dnes stalo na faře i jak celou situaci vyřešila. Zároveň ho nabádala k větší kontrole pošty než dosud. Lady Herrmanová by mohla způsobit svým neuváženým chováním daleko horší faux paus.

Chystala se dopis odnést na stolek do haly, ale ještě předtím otevřela široké okno a nadechla se příjemného večerního vzduchu. Lehce ji pobolívala hlava a chladivý vánek působil jako něžné pohlazení. Během posledních několika dnů si neměla šanci odpočinout. Zdálo se jí, že je pořád na cestách. A ani zítra se to nezmění. Musí zajet do Shady Hall dohlédnout na začínající žně. Hrabě si opravdu nemohl najít vhodnější dobu k odjezdu.

Zavřela okno a vydala se do haly. Na schodech se málem srazila se zlostně dupající Faith. Raději ustoupila stranou a nechala dívku beze slova projít. Pak za ní přece jen zavolala: „Jedu zítra do Shady Hall!“

V odpověď se jí doneslo pouze prásknutí dveří. Sophie-Claire zaváhala, jestli se nemá jít na sestřenici podívat, ale pak jen pokrčila rameny a pokračovala po schodech dolů. Však ona jí to zítra poví.

Odložila dopis na stolek a nahlédla do salonu. Nevelká místnost s ošumělým nábytkem působila ve světle ohně přímo nevlídně. Ne, tady dnešní večer nestráví. Nikdo ji nebude postrádat, když už teď odejde do správcova domku. Musí toho Richardovi hodně vysvětlit.

* * *

Když se Faith konečně trochu uklidnila, setřela si slzy a pokusila se vymyslet nějaký plán. Rozhodně se nehodlala smířit s myšlenkou, že ji matka provdá za někoho pouze proto, že první zaklepe na dveře fary. Od matky by něco takového čekala, ale od otce? Chápala celou situaci jako zradu a bylo jí z toho velice úzko.

Nejspíš si bude muset najít ženicha sama. Někoho, kdo by vyhovoval jejím náročným požadavkům a zároveň by obstál i před rodiči. Sophie by jí s tím mohla pomoci, ale Faith věděla, že kdyby navrhla toho, nad nímž už dlouho přemýšlela, smetla by sestřenice její návrh okamžitě ze stolu. Takže to zbyde pouze na ní samotné.

* * *

Sophie-Claire začala s vyprávěním u toho, jak jí Eustach Herrman svěřil své tajemství a pokračovala až k dnešním událostem na faře. Richard jí pozorně naslouchal a čas od času jim oběma přilil trochu červeného vína do poloprázdných pohárů. Sophie se mu rozhodla svěřit hned poté, co lhala tetě a strýci. Richard by se později mohl něco doslechnout a následné vysvětlování by bylo prodchnuto atmosférou nedůvěry.

Přijal její slova s naprostým klidem. Samozřejmě se mu nelíbilo, že si její rodina myslí, že je zaslíbena Herrmanovi, bude to chtít jistou dávku diplomacie, až půjdou za strýcem, aby je oddal, ale to koneckonců nebyla žádná výrazná překážka. Počkal, až domluvila a několika krátkými větami ji ujistil, že tomu rozumí a chápe to.

„Udělala jsi správnou věc,“ dodal ještě, aby ji uklidnil.

„Doufám, že ano.“

„Claire, musíme si promluvit ještě o něčem.“

Jeho vážný výraz ji polekal. „O čem?“

„O nás dvou. Ano, já vím, že už jsme to několikrát řešili,“ zarazil ji, než mu stačila skočit do řeči, „ale teď chci, abys poslouchala a nepřerušovala mě. Čekal jsem na tebe dlouhé roky, sledoval tě, jak si bereš jiného i jak se snažíš zachránit i ten nejmenší a nejodlehlejší kousek půdy, protože patří k Doomsday, a celou dobu jsem po tobě toužil a miloval tě. Možná jsem kdysi udělal chybu, že jsem ti odolal tam na té mýtině, možná, že by tvůj otec přece jen tenkrát se svatbou souhlasil, ale já se zachoval jako čestný muž a neporušil jsem své slovo, které jsem mu dal.“ Odmlčel se a když znovu promluvil, jeho hlas zněl ochraptěle. „Teď je tvůj otec mrtvý. Ale ta přísaha nepřestala platit a já Henryho zradil.“

Sophie-Claire vstala a přešla k oknu. Chvíli stála k Richardovi zády a snažila se srovnat si vzpomínky. „On tě donutil přísahat?“

„Ano. Věděl, že tě miluji. Později jsem na jeho přání narukoval do armády.“

Claire se k němu prudce otočila čelem. Ve tváři byla bílá jako čertvě napadlý sníh. „Proč?“

„Nechtěl nijak ohrozit tvé manželství. Nebylo bezpečné, abych zůstával v tvé blízkosti.“

Opřela se o stěnu a zavřela oči. Rozdělil je od sebe její otec, ne osud, jak si dosud myslela. Její vlastní otec, který prohlašoval Richarda za sobě rovného! A přesto nechtěl, aby si vzal jeho dceru.

„Proč mi to říkáš teď, až po tolika letech?“

„Protože jsem porušil své slovo. Nevyčítám si naše společné chvíle, protože jsem s tebou šťastný, Claire. Ale dovol mi náš vztah nějak stvrdit.“

„Budeme se brát jen proto, abychom uchlácholili ducha mého pokryteckého otce?“ Sophie cítila směs vzteku a lítosti. Otec jí vědomě lhal a překazil jí budoucnost po boku muže, kterého milovala nadevše. Přišli tak o drahocenné roky a oba zbytečně trpěli. A Richard mohl ve válce přijít ke zranění nebo se už také nemusel vůbec vrátit!

„Claire, uklidni se, prosím,“ pokusil se ji objemout, ale ona ho odstrčila. „Nechci si tě brát kvůli Henrymu, ale protože tě miluji.“

„O tom jsme už mluvili. Teď to nejde,“ zněla náhle podivně klidně a vyrovnaně, téměř chladně. Ta proměna připadala Richardovi horší, než kdyby křičela či plakala.

„Claire.“

„Ne, Richarde. Výčitky svědomí teď musí stranou.“ Přehodila přes sebe vlněný šál a otevřela dveře. Ještě než vyšla do chladné noci, otočila se na něj a pokusila se o úsměv. Pak za sebou tiše zavřela a vydala se k domu.

* * *

Bylo asi půl jedné ráno, když Faith zaslechla zvuk tříštícího se porcelánu. Bosa, jen v noční košili, opustila tiše jako myška svůj pokoj a kradla se druhým podlažím. Proužek světla pode dveřmi knihovny jí dodal odvahu. Zloději by určitě nerozdělávali oheň v krbu.

Opatrně vzala za kliku dubových dveří a nahlédla vzniklou škvírou dovnitř. Všude po podlaze se válely barevné střepy a uprostřed té spouště klečela Sophie-Claire s obličejem v dlaních. Ramena se jí otřásala tichými, nekontrolovatelnými vzlyky. Faith vešla do místnosti, obešla tu spoušť a  přiklekla k sestřenici.

„Sophie, neplač. Vždyť to byla jenom váza.“

Nebyla to ovšem tak docela pravda. Tato váza byla až z Číny, odkud ji Henrymu Lanscombovi přivezl jeho nejlepší přítel. Podle něj byla nejméně dvě stě let stará a starému pánovi na ní velice záleželo.

Sophie-Claire jen zavrtěla hlavou a nechala se od dívky obejmout. Cítila se zrazená, zraněná kdesi hluboko uvnitř pod povrchem, zbavená iluzí o člověku, který jí byl dlouhá léta největší oporou a autoritou. V duchu ho vždy vyzdvihovala nad ostatní bratry Lanscombovi, ale teď jí Richard otevřel oči a ona prohlédla. Všichni byli stejní, dokonce i Benjamin. Všichni měli špatnou krev jejího dědečka. Všichni byli Lanscombové.

Potlačila další vzlyknutí a několikrát se zhluboka nadechla. Nesmí Faith takhle děsit.

„No vidíš. Vždyť to byl jen kus porcelánu,“ chlácholila ji dívka.

„Já ji rozbila schválně.“ Sophie se od ní odtáhla a očima přejela koberec před sebou. Zdálo se, že střepy jsou úplně všude.

„Proboha, proč?“

„Měla jsem vztek na otce. Chtěla jsem udělat něco, co by mu ublížilo.“

Faith ji pozorovala s rostoucí údivem. „Co se stalo?“

Sophie-Claire jí poslušně vypověděla celý příběh.

* * *

Lady Beaufordová a její schovanka vstávaly obvykle o něco později než jejich panství. Měly na to také plné právo, neboť ony zde rozhodovaly a vyplácely mzdy. Nebylo tomu jinak ani dnes, kdy měly v plánu navštívit vedlejší hospodářství.

Vozík jim tentokrát připravil Thomas, zdejší štolba. Po Richardovi nebylo nikde ani stopy, za což byla Sophie dnes poprvé vděčná. Rozhodně nechtěla nový den zahájit hádkou. A k té by nepochybně opět došlo.

Čtyři míle dlouhá cesta utekla jako voda. Faith mluvila a mluvila, dávala však dobrý pozor, aby se nedotkla jakéhokoliv citlivého tématu.

V domě je stejně jako minule přivítal Drell. Dámy se nechaly poslušně odvést nahoru do pracovny, kde Sophie usedla k masivnímu psacímu stolu a rozložila před sebe změť papírů. Faith vyčkala, dokud sestřenici plně nepohltila čísla a pak se tiše vzdálila.

Zamířila rovnou do pokoje pána domu. Ač to od ní bylo velmi neslušné slídit v pánské ložnici, ani na moment se nerozmýšlela. Christopher pro ni představoval jeden velký otazník a ona byla až příliš zvědavá, aby to tak nechala.

Růže pod portrétem mladé ženy už byla úplně zvadlá. Nevyměňuje ji tedy nikdo ze služebnictva, ale samotný pán domu. Škoda, že neví, co se jeho sestře stalo. Ve víru událostí dočista zapomněla nahlédnout do starších ročenek.

Jelikož byly oba pokoje, ložnice i pracovna, umístěné v pravém křídle domu, ani jedna z žen neslyšela hrkání kočáru na příjezdové cestě a následný zmatek dole v hale.

Hrabě Hughes přijel neohlášen domů. Mezi služebnictvem vypukla panika, všichni pána očekávali až za několik dní. Jediný komorník Drell zůstal v naprostém klidu. Převzal od svého zaměstnavatele drobnější zavazadla a přitom mu diskrétně pověděl o návštěvnicích v domě. Chris ho za to poplácal po rameni a samolibě se usmál. Výborně. Nemusí za Sophií ani jezdit.

Svižně vyběhl do druhého patra a zaklepal na dveře pracovny. Zevnitř se ozvalo „dále“ a Chris vstoupil.

„Dobré odpoledne, Sophie.“

Samým překvapením se zmohla jen na opětování pozdravu. Námitky proti důvěrnému oslovení zůstaly nevyřčeny. O hlas ji nepřipravil jen jeho nečekaný vpád, ale též impozantní zjev. Zdál se jí vyšší, než si ho pamatovala, a mužnější.

„Doufám, že jsem vás nepolekal. Rozhodl jsem se, že se vrátím o něco dřív. Vidím, že jste to tu zvládla na výbornou.“

„Snad budete spokojen, hrabě.“ Nechtěla být tak odměřená, ale pach potu, koně a tabáku jí až příliš připomněl jejího otce.

Něco se změnilo, toho si všiml hned. Ale co?

„Půjdu najít svou sestřenici a vrátíme se na Doomsday. Jistě si chcete po té dlouhé cestě odpočinout.“ Sophie zaklapla účetní knihu a chvatně sklízela jednotlivé listiny.

„Prosím, neodcházejte. Nedáte si se mnou odpolední čaj?“ Vložil do svého pozvání tolik osobního kouzla, kolik jen byl schopen. Ze Sophiina výrazu však poznal, že nad ní ztratil svou moc. Henley v  době jeho nepřítomnosti získal významnou převahu. Že by snad… Ale to ne, to by byla škoda. Taková spanilá květinka v rukou správce, to by pro něj znamenalo definitivní porážku v této malé hře.

„Děkuji, ale mám na svém panství jisté povinnosti.“

„Dobrá, nebudu vás přemlouvat. Omluvte mě.“

Faith ve vedlejší místnosti zaslechla hlasy až příliš pozdě. Chtěla vyběhnout na chodbu a schovat se naproti v knihovně, ale to už se otevřely dveře pracovny a ona byla v pasti. Pokusila se nenápadně nahlédnout do chodby, ale přitom narazila přímo do Chrise. Zachytil ji, aby neupadla a pozpátku ji vtáhl do ložnice.

„Slečna Lanscombová, to je mi ale překvapení.“

„Pane, omlouvám se,“ začala, ale hrabě ji zarazil.

„V pořádku. Nezamkl jsem a je tedy má chyba, jestli se tu rozhlížel někdo nepovolaný.“ S potěšením sledoval, jak se dívce po tvářích rozlévá ruměnec.

„Líbí se vám můj pokoj?“

„Tohle je první pánská ložnice, kterou jsem navštívila. Nemohu to tedy objektivně posoudit.“ Faith se odvážila zpříma pohlédnout hraběti do tváře. Dvojsmyslnost jejích slov ho pobavila.

„A líbím se vám já? Určitě nejsem první muž, kterého vidíte.“ Čekal, že se začne opět červenat. Co jiného by od takové žáby mohl očekávat?

„Jste docela hezký. Ale také trochu domýšlivý.“

„Vy ale umíte odhadnout lidi.“ Zato on se v tomto případě pořádně spletl. Faith se zdála daleko zajímavější, než si myslel. Jestli se mu potvrdí podezření ohledně Sophie, zaměří svou pozornost na její sestřenici. Koneckonců, jsou si velmi podobné.

—————————————————————-

—————————————————————-