Renčina červená knihovna

V minulém díle jsme se dozvěděly něco o minulosti vztahu Richarda a Sophie-Claire. A že to věru nebylo nic veselého.

Dnes pokračujeme v podobném duchu. Příští pátek Vás však čeká akčnější díl, myslím, že se máte opravdu na co těšit

Sirael

Ve svém zamyšlení si Christopher ani neuvědomil, že se ho Faith na něco ptá. Dívka měla chuť ho zatahat za rukáv, ale místo toho raději svou otázku zopakovala.

„Povíte mé sestřenici, kde jste mě našel?“

„Samozřejmě. Prohlížela jste si přece knihy ve vedlejší místnosti.“

„Děkuji,“ řekla prostě a odměnila ho přátelským úsměvem.

„Nemáte zač. I pro mě by bylo značně kompromitující, kdyby naše zdvořilá konverzace v mé ložnici vyšla najevo.“ Rozhodně si nesmí myslet, že by lhal pouze kvůli ní.

„Raději tedy půjdu.“ Minula ho tak těsně, aby se ještě dalo hovořit o slušné vzdálenosti, a zároveň tak, aby bezpečně ucítil její jemný parfém. Pak, s jednou rukou na klice, mu věnovala poslední pohled, kterým jasně říkala, jak by jí bylo líto, kdyby tak počestného muže zkompromitovala.

Chrisovi nebezpečně zacukalo v koutcích úst, ale ovládl se až do chvíle, kdy se za ní tiše zavřely dveře. Poté se od srdce zasmál a nevěřícně zakroutil hlavou. Klidný pobyt na venkově právě skončil.

* * *

Přijely domů právě včas, aby se stihly schovat před nadcházející bouří. Modrá obloha se ztratila kdesi za tmavými, nebezpečně vyhlížejícími mraky a venku i v domě se znatelně zešeřilo.

Sophie-Claire na rozdíl od své sestřenice vůbec nepřemýšlela nad návratem hraběte Hughese. Stála u okna a pozorovala provazce deště bičující její panství. Jestli si dnes na poli nepospíšili, může počítat s menší úrodou, což podtrhlo její už tak špatnou náladu.

Odmítla veškeré návrhy své věrné Berthy, od horkého čaje až po Rosiiny jablečné koláčky, a vydala se do horního patra. Zde se krátce zastavila u portrétů svého otce a strýců a pohrdavě si je prohlédla. Špatná krev, ano, tak se to dnes říká, a jí a Richardovi v žilách koluje také.

Odtrhla oči od uhrančivého pohledu strýce Seamuse a pokračovala dál až k zadním pokojům. Ty odjakživa patřily jejímu otci a ona je po jeho smrti nechala tak, jak byly. V domě byla spousta dalších místností, a tak nebylo nutné Henryho království vyklízet. Sophie sem nevstouila od chvíle, kdy tělo jejího otce spočinulo v zemi vedle její matky.

Těžký, zatuchlý vzduch nevětraného pokoje způsobil, že se jí zatočila hlava. V místnosti bylo tak šero, že sotva rozpoznávala obrysy předmětů. Opatrně došla až k velkému francouzskému oknu vedoucí na zadní terasu a jediným prudkým pohybem je otevřela. Ovanul ji chladný vzduch nasáklý deštěm a točení hlavy přestalo.

Sophie-Claire se zhluboka nadechla a chvíli jen stála na místě. Nastal konec teplého léta a ona si to plně uvědomovala. Tahle bouřka přináší sychravý anglický podzim, mlhy a nikdy neustávající drobný déšť.

Obrátila se čelem zpět do pokoje. Co tu vlastně pohledává? Proč se sem rozhodla vejít po tak dlouhé době? Tady jí už nikdo na její otázky neodpoví. A potřebuje vůbec nějaké odpovědi znát? Věděla přece, proč ji a Richarda otec oddělil. Nic nebylo jasnější než právě toto.

Posadila se na nejbližší židli a francouzským oknem pozorovala blesky na obloze. Musí si znovu promluvit s Richardem, i kdyby se opět měli pohádat. Musí se dobrat ke konci téhle nešťastné historie.

* * *

Po tom, co tak nešetrně odhalil Claire tajemství minulosti, neměl Richard na spánek ani pomyšlení. Zbylou půlku noci prochodil po panství v hlubokém zamyšlení. Všechno se zprvu zdálo idylické a teď… Do cesty se mu postavilo mnoho překážek, z nichž tu nejhorší nemohl žádným způsobem odstranit. Tou totiž bylo Claiřino váhání a nerozhodnost.

V pět hodin ráno usoudil, že je čas se trochu prospat. Na pole dorazil až něco po poledni, čehož využili ostatní zaměstnanci. Bez dozoru jim šla práce dvakrát pomaleji, a tak se stalo, že velká část úrody nebyla v době bouřky pod střechou. Richard samozřejmě věděl, co to bude pro Doomsday znamenat a každému dělníkovi strhl desetinu týdenní mzdy. Sám sobě pak strhl celou polovinu.

Když se v podvečer objevila Sophie-Claire na prahu jeho domu, předpokládal, že přišla právě kvůli tomu.

„Claire, můžeš mi to odpustit? Vzdám se klidně celého platu, abych ti tu ztrátu vynahradil.“

„Nejsem tu kvůli tomu. My dva musíme vyřešit něco víc než letošní úrodu. Pojďme dovnitř.“

Uhnul, aby mohla projít a zavřel dveře. Voněla deštěm a květinami.

„Dáš si něco k pití?“ Stáli teď od sebe necelý metr. Místo povídání ji toužil pevně obejmout a odnést do vedlejší místnosti. I jemu však bylo jasné, že nejdřív musejí probrat několik věcí.

„Ani ne, děkuji.“ Přeměřila dvakrát svými drobnými kroky celou místnost a pak se konečně zastavila. „Proč si poslechl mého otce a odešel jsi do války? Proč jsi tu jednoduše nezůstal?“

„Bylo to Henryho přání. Udělal bych cokoli, aby mohl klidně spát. Navíc nebylo lehké pozorovat tvé manželské štěstí.“

„To si snad otec myslel, že se za tebou budu v noci vykrádat ven?“ Jeho poslední poznámku přešla raději bez komentáře.

„Nevím, co si myslel,“ odpověděl opatrně. „Chtěl pro tebe to nejlepší. A já jsem ti bohužel nemohl nabídnout víc než svou lásku.“

„Vždyť to je to nejkrásnější, co mi můžeš dát.“ Dvěma kroky překonala vzdálenost mezi nimi. Richard však neprojevil žádný zájem se jí dotknout.

„A přesto je to málo. Henry měl pravdu. Manželství zkrátka nelze postavit jen na lásce.“

„Dost.“ Jeho slova ji zraňovala, měla pocit, jako kdyby se jí do srdce zabodávaly miniaturní kousky ledu.

„Sophie, podívej se pravdě do očí.“

„Neříkej mi tak,“ ohradila se prudce.

„Proč ne? Protože tohle jméno používal tvůj otec, Grace i George? Protože pro mě jsi byla vždycky jen Claire?“

Rozuměla mu. Měl právo se zlobit, nebylo to od ní fér. Teď, když mu bezvýhradně patřila, měl nárok na obě její části. Na vážnou, vysoce postavenou vdovu Sophii i na lehkovážnou a obyčejnou Claire.

„Promiň. Říkej mi, jak chceš.“

„Ty promiň. Nechtěl jsem na tebe zvýšit hlas.“ Natáhl ruku a jemně ji chytil za zápěstí, aby si ji následně přitáhl k sobě.

„Proč si myslíš, že láska k manželství nestačí?“

Dívali se teď vzájemně do očí a snažili se v nich najít klíč k budoucnosti.

„Nerovné sňatky nedělají dobrotu. Jednoho dne bude ale láska to jediné, co bude ke šťastnému manželství zapotřebí.“

Chtěla se ho zeptat, kdy ona doba nastane, ale uzamkl jí ústa polibkem.

„Teď ne, lásko. Přestaňmě se hádat. Nějakou dobu být zrádcem ještě snesu.“ Pomyslel si, že s Claire v náručí snese všechny útrapy světa. A možná tedy i nástrahy vlastní mysli v podobě výčitek svědomí.

Sophie-Claire přijala mír s povděkem a pevně se k Richardovi přitiskla. Potřebovala cítit jeho pevné tělo, potřebovala najít ztracenou jistotu a bezpečí. A tu jí moh dát jedině on, středobod jejího malého světa.

* * *

Poslední srpnový týden vždy patřil žním. Na Doomsday již byla většina úrody bezpečně uskladněna a na vedlejším panství to bylo podobné.

Richard trávil na polích více času než kdokoliv jiný. Přicházel ráno s prvními paprsky sluce a odcházel s jeho západem. Práce mu šla od ruky, cítil se šťastný.

Sophie-Claire jezdila na pole také každý den. Kromě toho, že dohlížela na své zaměstnance, občas se také zapojila do lehčích prací. Většinou přijížděla během dopoledne a domů se vracela až v době čaje.

Toho dne vyjela na pole i s Faith. Přenechala dívce mírnější Fortunu a sama si osedlala Persea. Hřebec nebyl nijak divoký, ale přece jen byl rychlejší a hůže ovladatelný. Sophie ho ovšem zvládla bez nejmenších obtíží.

„Dnes pojedeme až na hranici s Shady Hall. Chybí nám sklidit dvě poslední pole,“ oznámila sestřence, než vyrazily. Pak pobídla Persea ke klusu.

Už z dálky viděly míhající se postavičky ve zlatých klasech obilí. Zpomalily, aby nepoplašily mezky zapřažené k jednomu většímu vozu, a zastavily na kraji již téměř sklizeného pole. Uvítat je přišel sám Richard, slyšel rolničky dávno předtím, než je zahlédl přijíždět. Pomohl jim sesednout a zavedl je do příjemného stínu několika mohutných dubů, které odedávna značily hranici mezi Doomsday a Shady Hall.

„Do večera máme hotovo,“ oznámil spokojeně.

„Výborně. Zvládli jsme to letos v rekordním čase. Vyplať každému tolik, kolik uznáš za vhodné.“ Sophie-Claire si stáhla z rukou černé kožené rukavičky a pohladila Persea po nozdrách.

„Měli bychom to nějak oslavit,“ navrhla Faith.

Než na její návrh stačil kdokoli z nich nějak zareagovat, ozval se mezi duby známý hlas. „To bychom měli. Pozítří k této příležitosti pořádám malou slavnost. Ples, chcete-li.“

Zpoza stromů se vynořil hrabě Hughes. Oblečen byl nezvykle prostě, skoro jako Richard. Černý plášť nechal dnes doma také. Obřadně se uklonil dámám a správci sotva znatelně pokývl. Kdyby nevěděl, že je jejich příbuzný, vůbec by ho nevzal na vědomí.

„Nezlobte se, rozhodně jsem vás neposlouchal úmyslně. Sklízíme právě pole hned vedle vás.“

„Nic jiného jsme si ani nemysleli, o tom vás mohu ujistit.“

„To jsem velmi rád. Lady Beaufordová, doufám, že vy i slečna Lanscombová přijmete mé pozvání.“

„Není trochu pošetilé pořádat slavnost v době, kdy se schyluje ke krveprolití v další nesmyslné bitvě?“

Nečekaný Faithin výpad ho zaskočil. „Bude to na dlouho poslední možnost užít si trochu zábavy. A o tu mi jde především.“

Dívka jeho poslední větu pochopila ihned. Jejím příbuzným však onen dvojsmysl unikl.

Christopher mezitím těkal očima mezi Richardem a Sophií. Byl velmi dobrým znalcem lidských povah a dokázal o člověku leccos uhodnout. Aby také ne, když celý život strávil mezi lidmi z vyšší společnost, plné intrik a tajnůstkářství. Byl zvyklý vídat mezi lidmi spoustu různých pout a vztahů, ale přesto ho zarazilo, co vyčetl z pohledů krásné vdovy a jejího správce. Bylo mezi nimi něco velmi osobního, intimního a přesto křehkého.

„Myslím, že trochu zábavy bychom snesly.“ Sophie se usmála na sestřenici a pak i na hraběte.

„Výborně. Můj kočár na vás bude čekat pozítří v sedm hodin před domem.“

—————————————————————-

—————————————————————-