Renčina červená knihovna

Milé čtenářky,

kromě toho, že si dnes užijete jednu noc z vícero pohledů, můžete tento týden opět hlasovat pro svého oblíbeného mužského hrdinu. Připomínám, že minule to dopadlo téměř nerozhodně mezi Chrisem a Richardem.

Příště…příště se dozvíte, co ona noc pro všechny zúčastněné přinesla.

Vaše Sirael

Richard si připadal jako ve zlém snu.

V takovém, který se vám zdá zas a znova pokaždé, když si myslíte, že je konečně všechno v pořádku. Opět se opíral o sloup terasy a pozoroval přípravy k odjezdu Sophie. Záměrně o ní teď nepřemýšlel jako o Claire, protože ta se kamsi vytratila pod skvělým účesem a nákladnými šaty. Teď tu před ním stála jen lady Beaufordová, aristokratka každým slovem i pohledem. Tato žena patřila do jiného světa, než byl ten jeho, a on to věděl.

Kolikrát už tuhle noční můru zažil a kolikrát jí bude muset ještě přihlížet? Pokaždé to bylo stejné. Sophie nastoupí do kočáru, kamsi odcestuje a když se vrátí, chová se vždy trochu jinak. Jsou to jen mikroskopické změny, ale jemu neujdou.

Dost špatné to bylo, když odjížděla s Grace na plesy a večeře, ale nejhorší byl její odjezd na Beaufordovo panství na severu. Nejenže patřila jinému muži, už ji nemohl ani vídat. A poté, co George přemluvila, aby žili na Doomsday, musel odejít on. Do kruté a naprosto nesmyslné války.

Občas měl na Henryho Lanscomba obrovský vztek. Ale pak přišly chvíle, jako byla právě tato, kdy plně chápal strýcova slova.

„Jenom láska k manželství nestačí.“

* * *

Sophie-Claire, těsně následována Faith, vstoupila do sálu co nejméně nápadným způsobem. Její snaha však vyšla na prázdno, jen velmi málo lidí neotočilo hlavu a zvědavě si je neprohlédlo. A že se bylo opravdu na co dívat. Sophie pro dnešní večer zvolila bohaté šaty vínové barvy s rafinovaně rozdělenou svrchní sukní. Do složitého účesu jí Bertha zapletla růže ve stejném odstínu a na krk připnula velmi skromný náhrdelník po lady Lanscombové.

Faith, jak se na mladou dámu slušelo, byla oblečena méně okázale. Ve světle zelených hedvábných šatech jí to však velmi slušelo a přitahovala zvědavé pohledy stejně jako její sestřenice. Ta rychlým pohledem zaznamenala, že hrabě sezval šlechtu z blízkých i vzdálenějších koutů západní Anglie. Pak v davu zahlédla přátelskou tvář Grace Vermontové a zamířila přímo k ní.

„Jsi nádherná, drahoušku,“ pochválila ji přítelkyně a podala jí pohár ředěného vína, který elegantním pohybem sebrala z tácu právě procházející obsluhy.

„Grace,“ Sophie na ni vrhla nevěřícný pohled.

„Ale no tak. Můj manžel zítra odjíždí a už se nevrátí. Je na čase odložit masku dámy. Tys ji koneckonců odhodila už dávno.“

Sophie se ujistila, že je Faith nemůže slyšet, a naklonila se k přítelkyni o něco blíž. „Jak to myslíš?“

„Tak. I když máš na sobě krásné šaty, elegantní ůčes a chováš se podle etikety, pořád jsi to ty. Až přijedeš domů, zase se budeš toulat někde po pastvinách s Richardem. Závidím ti.“

„Nikdy jsem tě neslyšela takhle mluvit.“

„Nikdy jsem si nemyslela, že budu v sedmadvaceti vdova.“

Sophie-Claire jí chtěla odpovědět, pokusit se ji nějak utěšit, ale to už si jich všiml o kus dál stojící Eustach Herrman a zamířil k nim.

„Dobrý večer, lady Beaufordová. Lady Vermontová,“ oběma se obřadně uklonil.

„Jak se daří vaší matce? Je tu s vámi?“ Zeptala se Sophie se zájmem.

„Chtěla přijít, ale nakonec musela zůstat doma.“

„Ach, škoda. Je jí od naší poslední návštěvy lépe?“ Přidala se Grace.

Eustach neodpovídal, pouze se chladně zadíval na Sophii.

„Ale ne, lady Beaufordová mi o ničem neřekla. Poznala jsem to sama.“ V jejích slovech se skrývala jakási hořkost. Samozřejmě, kdo jiný než ona by měl rozpoznat první příznaky demence? Edward na tom začínal být podobně.

„Omlouvám se,“ pronesl nezvykle tichým hlasem k Sophii.

„V pořádku.“ Pokusila se o úsměv, ale moc se jí nepovedl. Kdyby tak věděl, že jeho tajemství znají další dva lidé.

„Tohle je možná v pořádku, ale měla by sis víc hlídat svou sestřenku, drahá. Nebo by její pověst mohla přijít k úhoně.“

Sophie-Claire i Eustach se podívali stejným směrem jako Grace. Faith stála uprostřed skupinky dívek svého věku, ale očividně ji jejich tlachání nezajímalo. Namísto toho upírala zrak kamsi na galerii, kde po chvilce pátrání objevili hraběte Hughese. V ruce držel sklenku vína, kterou teď směrem k Faith naznačil přípitek, a lišácky se na ni usmál.

* * *

Byla už úplná tma, když Richard poklekl u náhrobku Sophiiných rodičů. Netušil, proč ho nohy nesly právě sem, ale byl tu a cítil, že to tak má být.

Výčitky svědomí, navzdory neustálému přesvědčování Claire i sebe sama, narůstaly den za dnem do stále větších rozměrů. Vzpomínal na Henryho, co dobrého pro něj udělal a i s tím i nevyhnutelně na to, před čím ho ochránil. Vzpomínal na své dětství, plné strachu z otce, na jeho ponižující urážky a výsměch. A Henry byl jediný, kdo se ho zastal.

„Dal jsi mi vše, co jsem potřeboval, a já jsem ti vzal to jediné, cos mi odepřel.“ Ani si neuvědomil, že promluvil nahlas. Jaká škoda, že nám mrtví nemohou seslat nějaké znamení.

Ale jaké by vlastně chtěl?

Odpuštění?

* * *

Až do této chvíle se Faith, i přes svou usilovnou snahu udržet pozornost a vnímat slova Mary Dashové, zoufale nudila. Tanec měl být zahájen až za půl hodiny a do té doby si byla jistá, že umře.

Pak si však na sobě uvědomila cizí, zkoumavý pohled. Nebylo těžké odhalit viníka, prostě jen zvedla oči a on tam stál. V ruce držel broušenou sklenku plnou vína a kynul jí jako k přípitku. Zalitovala, že nemůže jeho gesto opětovat. Alespoň si však nebude myslet, že mu zobe z ruky. To ani náhodou. Není žádná lovná zvěř.

Ona je lovec.

* * *

„Lady Beaufordová, ještě jsem neměl možnost vám osobně poděkovat za váš duchapřítomný zásah ohledně zasnoubení vaší sestřenice.“ Eustach se trochu prkenně uklonil.

„Ale, co to slyším? Další tajemství?“ Grace přelétla vyčítavým pohledem z Eustacha na Sophii.

„Žádné tajemství. Jen malá lest. Klidně ti to mohu povědět.“

„Poslouchám.“

Sophie-Claire se tedy pustila do vyprávění o událostech na faře. Když skončila, měla lady Vermontová úsměv na rtech.

„Velmi dobře. Takže vám tady dělám garde?“

„Tak trochu, ale nikomu to neříkej,“ Sophie se snažila udržet vážnou tvář.

Na Eustachovi byly znát rozpaky. Léta vyhýbání se bližšímu kontaktu se ženami se nyní projevila naplno. Nebyl si jistý sám sebou, nevěděl, jak má správně zareagovat. Přesto chtěl zůstat v jejich společnosti co nejdéle. Obě o jeho životě věděly víc než kdo jiný a on se před nimi nemusel přetvařovat.

„Vydržte, dojdu si pro Faith. Za chvíli začne tanec a já na ni musím dohlédnout.“ Sophie-Claire se vzdálila a nechala Grace s Eustachem o samotě.

* * *

Kterou z nich by měl vyzvat k zahajovacímu tanci?

Christopher shlížel z galerie na své hosty a nemohl se rozhodnout. Když vyzve Faith, bude to pro dívku jasný signál, že o ni má zájem. A to on má, ovšem nehodlá to jen tak přiznat. Rozhodně v téhle malé hře nebude hrát roli oběti. On je predátor.

A co kdyby vyzval tu ženu bavící se s Herrmanem? Nemohl si vzpomenout na její jméno, ale už s ní hovořil. Zásadová, nudná žena. Měl z ní trochu divný pocit. Dobrá, tu ne. Ať si ji užije nebohý osamělý Eustach.

Takže zbývá Sophie. Dnes večer jí to velmi sluší, bude ho skvěle doplňovat. A navíc – nebyla hloupá ani nudná či upovídaná. Christopher musel uznat, že pod křehkou slupkou se skrývá tvrdé jádro. Původně si myslel, že její vztah s Henleyem je něco povrchního, banálního, pramenící z pouhé náklonosti, ale když je naposledy viděl spolu, pochopil, že jde o něco trvalejšího a komplikovanějšího. Něco, do čeho by se nevyplatilo plést.

Jeden nevinný tanec ovšem nic neznamená.

* * *

Zůstal na hřbitově, protože usoudil, že je to stejně tak dobré místo k přemýšlení jako kterékoliv jiné. Hlavou mu vířily stovky myšlenek, útržky vzpomínek, výčitky i pochybnosti. Jen jedna však byla zřetelnější než ostatní.

Jak mohl být takový blázen a chtít po Claire, aby si ho vzala?

Vždyť by je zničil oba. Ona by tajně toužila po tom, co by jí on nemohl dát, a on by žárlil na to, po čem by ona toužila. Začarovaný kruh.

Henry.

Henry měl zase pravdu. Nemohli jen tak zahodit svou minulost poznamenanou společenským postavením. Pořád tady bylo, ačkoliv se ho pokoušeli nevnímat a jednat proti němu. Dnes večer bylo takřka hmatatelné.

On seděl na hřbitově a přemýšlel, zatímco ona tančila na plese ve svých nejlepších šatech.

* * *

Faith vedle Sophie-Claire nervózně podupávala nohou. Ještě že měla tak dlouhé šaty a nikdo z přítomných si toho nevšiml. Za okamžik vyzve hrabě Hughes jednu z dam k tanci a otevře tak taneční část večera. Jak ráda by tou dámou byla právě ona!

Srdce se jí téměř zastavilo, když ho zahlédla přicházet k nim. Jeho černý plášť za ním vlál a dodával mu nádech tajemna. Pohyboval se pomalu, elegantně, ale přesto připomínal kočkovitou šelmu na lovu. Dnes nevypadal vůbec jako havran, ale jako divoký tygr uvězněný pod maskou slušně vychovaného muže.

Dívka se donutila ke klidu. Po její plán bylo důležité, aby nevěděl, že o něj má sebemenší zájem. Chtěla mu ukázat, že ne všechny ženy mu padnou k nohám tak snadno, jak byl zvyklý.

„Lady Beaufordová, slečno Lanscombová,“ dvorně se uklonil a obdařil obě ženy nevinným úsměvem.

Sophie jeho úsměv opětovala, ale bylo v něm cosi varovného. Neměla radost, že si hrabě vybral zrovna Faith.

„Lady Beaufordová, bylo by mi ctí, kdybyste si se mnou zatančila. Smím prosit?“

—————————————————————-

—————————————————————-