Renčina červená knihovna

Vstupem do nové desítky dílů se nám znovu otevírá celá jedna kapitola. Dnes se dozvíte, jak dopadl ples, i jak se rozhodl Richard řešit svou svízelnou situaci.

V příštím díle se můžete těšit na reakci Sophie-Claire a na další škádlení Chrise a Faith. Nezapomeňte na komentáře

Vaše Sirael

V prvním okamžiku si Sophie-Claire pomyslela, že se hrabě spletl a svůj omyl napraví. Jistě přišel o tanec požádat Faith, vždyť viděla, jak se na sebe předtím dívali. Když ale Christopher nic neříkal, došlo jí, že opravdu přišel pro ni. Žádná jiná lady Beaufordová v tomto sále nebyla.

S drobným zaváháním, které postřehla jen Faith, se Sophie nechala odvést do středu sálu. Hostitele prostě odmítnout nemohla, i kdyby ho celá společnost považovala za naprosto odpudivého jedince. Naštěstí pro ni si Chris takovou klasifikaci rozhodně nezasluhoval.

„Dnes večer přímo záříte, lady,“ přerušil hrabě tok jejích myšlenek.

„Děkuji. Je mi ctí, že jste si mě vybral pro první tanec.“

„Víte, proč padla má volba právě na vás?“ Zpříma se jí zahleděl do smaragdových očí. „Ze zcela sobeckých důvodů. Doufám totiž, že trocha vaší záře ulpí i na mě.“

Sophie se lehce začervenala. Chtěla mu odpovědět, ale pak zahlédla nesouhlasnou tvář své přítelkyně a raději zůstala zticha.

* * *

„Viděl jste?“ Grace Vermontová nenápadně naznačovala, koho má na mysli.

Eustach její gesto považoval za zbytečné, protože se oba po celou dobu dívali stejným směrem. Z původního obrazu teď však zůstala na místě pouze Faith, stála na okraji sálu jako nějaká osamělá socha světice u cesty.

„Neměl bych ji vyzvat?“ Ačkoli se Eustach tanci vždy úzkostlivě vyhýbal, pro Faith by byl schopen udělat výjimku.

„Raději ne. Úplně budou stačit klepy o Sophii a hraběti. Dojdu pro Faith, omluvte mě.“ Vysoká postava Grace Vermontové se od něj vzdálila ladnými kroky a zamířila přímo k osamělé dívce. Neoslovila ji však hned, pouze společně s ní pozorovala Sophii s Chrisem řadící se k tanci.

„Hrabě Hughes se nenechá polapit jen tak, drahá.“

Faith na svou společnici překvapeně pohlédla.

„Vidím, jak se na něj díváte. A on to vidí také. Proto vyzval Sophii-Claire.“ Grace mluvila klidným, laskavým hlasem, což Faith zarazilo. Očekávala výčitky nebo alespoň nelibost. Místo toho se jí zdálo, že ji chladná Grace chápe.

„Hughes se pro Sophii nehodí,“ pokračovala lady Vermontová zdánlivě lhostejným tónem. „Možná bych vám mohla pomoci, drahá.“

„Proč byste to dělala?“ Vyhrkla Faith dřív než si uvědomila, že to právě není nejvhodnější formulace.

„Protože pro vás bude hrabě Hughes dokonalým manželem. Jen co dostane malou lekci.“ Grace se tajuplně usmála.

* * *

Richard nakopl kamínek ležící před ním a ten se vzápětí ztratil kdesi ve tmě. Už měl dost toho rozebírání, převracení jeho a Claiřina vztahu ze všech stran, ale věděl, že je to nutné a musí se tomu postavit čelem. Uběhlo již mnoho času od doby, kdy se naposledy nad vším tak důkladně zamyslel. A od té doby se toho také hodně změnilo.

Sophie-Claire se teď například krade každé ráno zpět do domu. Co kdyby ji někdo uviděl? Přemýšlela někdy nad tím? To, že jim okolí tolerovalo onu nevinnou platonickou lásku, neznamenalo, že by jim tolerovalo i něco víc. Mohl by z toho být opravdu nepěkný skandál a neochránila by je ani jistá izolovanost Doomsday od okolního světa.

Zdálo se, že se všechno spiklo proti nim. Nejhorší na tom ovšem bylo, že odhalení by uškodilo především Claire. A poslední, co by si přál, bylo ji společensky znemožnit.

Jak z toho ven?

* * *

Grace se překonávala. Díky svým společenským stykům dokázala vyplnit dívčin taneční pořádek během pár okamžiků. A samozřejmě také zařídila, aby se na něm ani jednou neobjevil hrabě Hughes.

„Potřebuji si jeden tanec odpočinout,“ stěžovala si Faith Sophii. Za ono vyzvání od hraběte se na ni nezlobila. Mohla si za to sama, že si nevybral právě ji.

„Pana Daunbyho nemůžeš odmítnout,“ Grace se vedle ní objevila  jako duch a podala jí sklenku vína. Začaly si tykat, společný plán smazal věkový rozdíl i odlišné založení.

Sophie-Claire nic neříkala, stejně jako Eustach, který vše pozoroval z uctivé vzdálenosti. I on s Faith tančil, lady Vermontová nakonec změnila názor a usoudila, že trocha dalších drbů jejím úmyslům jen prospěje.

* * *

Chris se pokusil k Faith přiblížit jen jednou, byl však téměř okamžitě odehnán tou lady, jejíž jméno si nebyl schopen zapamatovat.

„Slečna Lanscombová je již zadána na tři tance dopředu.“

Musel uznat, že to byl chytrý tah. Faith se tak pro něj stala nedostupnou a tím více žádoucí. Očividně se dobře bavila. On se tedy bude bavit také. Neměl by znovu vyzvat Sophii?

Nakonec se rozhodl pro slečnu Daunbyovou, ohnivou rusovlásku, s jejímž bratrem tančila Faith. O slečně Daunbyové bylo všeobecně známo, že se již delší dobu poohlíží po vhodném manželovi. Chrisovi se její lehce vyzývavé chování líbilo, nepustil ji od sebe celé tři tance a upoutal tak na ně pozornost všech dam s ostrými jazyky.

Při poslední otočce se střetl pohledem s lady Vermontovou. Zjistil si její jméno, protože chtěl znát svého potencionálního nepřítele. A nyní již nepochyboval o tom, že ona jeho nepřítelem skutečně je.

* * *

Hodinu po půlnoci Sophie usoudila, že je nejvyšší čas na návrat domů. Téměř litovala, že pozvání na ples přijala. Ne proto, že by se nudila, ani ona neměla o tanečníky nouzi, ale spíš proto, že se obávala následků náhlého spojenectví Grace a Faith. Z toho nemůže vzejít nic dobrého.

„Pojedeme. Jen se rozloučíme s hrabětem.“ Svá slova adresovala jak unavené sestřenici, tak i všudypřítomné Grace a zamlklému Eustachovi.

„Napíšu ti, až budu vědět, že-,“ Grace nedokončila větu.

Sophie pochopila. Grace měla na mysli Edwardovu smrt. „Jistě. Ozvi se, až budeš cokoli vědět.“ Chtěla ji obejmout, ale tušila, že by vždy navenek chladná Grace její gesto neocenila.

„Faith, pamatuj, co jsem ti říkala. A žádné chyby.“ Lady Vermontová se na dívku laskavě usmála. Měl to být její poslední úsměv na poměrně dlouhou dobu.

* * *

Christopher hodnotil ples daleko lépe než lady Beaufordová. Nejenže se dobře bavil, ale navíc získal jasnou představu o tom, jak by měl dál postupovat ve vztahu k Faith Lanscombové. Ta se k němu teď blížila po boku své sestřenice, zřejmě proto, aby mu oznámily svůj odjezd.

„Lady Beaufordová,“ mírně se uklonil směrem k Sophii a Faith nevzal vůbec na vědomí.

„Začíná být na nás trochu pozdě. Byl to pěkný večer, hrabě. Vážíme si toho, že jste nás pozval.“

„Jsme přece sousedé.“ Všiml si, jak se na něj Faith pokouší nedívat. Přesto si však několik rychlých, velmi krátkých pohledů neodpustila. Za tohle by tě tvá přítelkyně nepochválila, pomyslel si. Měla bys lépe předstírat svůj nezájem.

„My sice pořádat ples nebudeme, ale budete u nás kdykoli vítán.“ Tuto větu vyslovila Sophie pouze ze slušnosti. Vzhledem k prapodivnému paktu sestřenice a její přítelkyně by se měl Christopher pro vlastní i jejich dobro držet od Doomsday co nejdál.

„Děkuji. Myslím, že vašeho pozvání využiji velmi rád. Teď mě omluvte, půjdu zařídit, aby předjel kočár a odvezl vás domů.“

* * *

Tak a dost! Musí se už konečně rozhodnout, dopracovat se k nějakému závěru a přestat řešit neřešitelné. Richard dvakrát prošel malý hřbitůvek a přitom se téměř vyčítavě zahleděl na Henryho hrob.

Definitivně již vyloučil možnost svatby. Strýc Benjamin by je stejně neoddal, na to byl až příliš velký zbabělec. Nedokázal kdysi ani podpořit bratra v tom, aby Richard vyrůstal jinde než u svého krutého otce. Samozřejmě, že za tím stála Caro. A byla by to právě ona, kdo by s jejich sňatkem nesouhlasil.

Další možností bylo nechat věci tak, jak jsou. Jednak to však bylo poměrně nebezpečné, ale pro něj hlavně nepřijatelné. Sophie-Claire Beaufordová zkrátka nemohla být jen něčí milenkou. Takové postavení jí nemohl přisoudit.

Co mu tedy zbývá? Vysvětlit jí, že spolu nemohou být a opět ji pouze sledovat zpovzdálí jako posledních devět let? Ne, to je hloupost. Pro ně už tato cesta zpátky nevede. Sophie by jeho důvody smetla ze stolu a pokračovala by dál, jakoby se nic nestalo. A on by se pořád užíral, až by se z toho zbláznil.

Jak to před časem vyřešil Henry? Poslal ho pryč. Do války. Možná doufal, že se už nevrátí.

Měl by tedy znovu odejít.

Najednou se všechno zdálo tak jednoduché. Může celý problém vyřešit tak, že navždy zmizí ze Sophiina života, aniž by jí nějak ublížil nebo ji společensky znemožnil. Umožní jí žít způsobem, pro který se narodila a byla vychována. Za to by zaplatil jakoukoliv cenu – i vlastní bolest a vyhnanství.

* * *

Grace Vermontová dorazila domů až v půl třetí ráno. Sama se odstrojila a uvolnila řadu vlásenek, ze kterých ji už bolela hlava. Pak se usadila v salonu do křesla se sklenkou neředěného vína.

Potřebovala přemýšlet nad spoustou věcí, které od ní vyžadovaly netradiční a kreativní způsoby řešení. To pro ni byl zcela nový úkol, dosud se potýkala pouze s rutinními záležitostmi aristokratického života.

Venku již svítalo a Grace tu stále seděla bez jediného rozumného nápadu. Na schodech se ozvaly kroky, to Edward scházel pomalu dolů, aby se připravil k odjezdu. Grace, v nočním úboru a s rozpuštěnými vlasy, instinktivně vstala a zamířila do haly.

Edwarda její přítomnost i vzezření překvapily, ale nic neřekl. Jen se u ní na okamžik zastavil a letmo ji políbil na čelo. Pak otevřel hlavní dveře svého domu, do kterého se už neměl nikdy vrátit, a vyšel do chladného, mlhavého rána.

Grace chtěla v první chvíli vyběhnout za ním, ale neudělala to. Jen by oběma už tak nesnadnou situaci stížila. Rozloučili se během posledního měsíce, byli na tento okamžik připraveni. Všechno, co mělo být vysloveno, již mezi nimi zaznělo.

Snad až na jediné, prosté slovo.

Sbohem.

—————————————————————-

—————————————————————-