Renčina červená knihovna

Milé čtenářky,

příště už Vám nic neslíbím sliby chyby. Vždycky se to vyvine jinak, než by mělo.

Na konci dnešního dílu najdete anketku a nezapomeňte na komentáře.

Vaše Sirael

Grace Vermontová nebyla jediná, kdo oné noci nezamhouřil oka. Podobně na tom byl také Richard, Sophie-Claire a překvapivě i Eustach. Naopak Chris a Faith téměř okamžitě po ulehnutí usnuli spánkem spravedlivých.

Dívčino mladé tělo však nepotřebovalo odpočívat příliš dlouho, a proto byla vzhůru již před osmou hodinou. Obvykle spávala déle nebo alespoň ležela a vysokými okny pozorovala mraky na obloze. Dnes v sobě však cítila přemíru energie, kterou bylo zapotřebí nějak ventilovat.

Vstala a oblékla se do velmi prostých šatů bílé barvy. Kdyby ji všichni na panství tak dobře neznali, leckdo by si ji mohl splést s obyčejnou děvečkou.

Vyběhla z domu zadním vchodem, přičemž se obratně vyhla Berthiinu pátravému pohledu. Nechtěla snídat, na to se cítila příliš neklidná a plná života. Nejspíš by jí zaskočily Roseiny čerstvé vdolečky a poté by následovala Berthiino kázání o stolování mladých dam.

Venku ji přivítalo mlhavé, chladné ráno. Během několika okamžiků jí naskočila husí kůže, ale Faith na to nedbala. Rozběhla se pryč od domu a obydlené části pozemků směrem do polí a lesů. Nohy jí zmáčela rosa a promočila jí střevíčky, vlasy jí rozcuchal vánek a okraje šatů si umazala na zablácené stezce. Ještě že ji teď nikdo nevidí.

„Slečinko!“

Zprudka se zastavila a na rty se jí dralo zaklení. V první chvíli si pomyslela, že je to Christopher, ale pak si vzpomněla, kdo ji takto oslovuje. Cedric!

Mladík přicházel z lesa, v ruce měl plný košík hub. Na hlavě mu jako obvykle seděl široký slamák a na tváři se mu zračila radost z tohoto nečekaného setkání.

„Vylekal jsi mě,“ vyčetla mu rovnou bez pozdravu, ale pak jí to zamrzelo a laskavějším hlasem dodala: „Rose bude za ty houby vážně ráda.“

„Já vím. Jak se daří vaší matce? Pořád na ni vzpomínám.“

„Špatně. Ještě mě nikomu neudala.“

Společně se tomu vtipu zasmáli.

„Já bych si vás vzal hned,“ smekl a teatrálně se uklonil. Faith si od něj vzala slamák a posadila si ho na hlavu. Přitom se pečlivě vyhnula Cedricovu zkoumavému pohledu.

„Možná se mi to jen zdá, ale vypadá to, že byste tuhle větu raději slyšela od někoho jiného.“

„Možná. Co na tom, když ji beztak stejně nikdy neřekne?“

„Že by ten hezoun odvedle?“

„Hezoun?“ Faith vyprskla smíchy.

„Hughes.“

„A i kdyby to byl on?“ Vyzvídala dál.

Cedric pokrčil rameny. „Nic. Byl by hlupák, kdyby vás nechtěl.“

„Beru to jako poklonu.“

„A víte, co si také myslím? Že on hlupák je.“ Natáhl se a vzal si svůj klobouk zpátky. „Až se o tom přesvědčíte, víte, kde mě najít.“ Cedric se otočil a pomalu odcházel.

Faith zůstala stát sama na zablácené cestě a dívala se na jeho vzdalující se záda. Co mělo tohle znamenat? Na obličej jí dopadlo několik kapek. Překvapeně vzhlédla k nebi a odevzdaně se vypravila zpět k domovu. Roseiny vdolečky a horký čaj jí nyní přijdou rozhodně vhod.

* * *

Sophie-Claire otevřela okno a vyhlédla ven. Její předpověď se potvrdila, podzim už byl skutečně tady. Dnes jí to však příliš nevadilo, Richard bude alespoň doma a ona nebude muset čekat až do večera. Vůbec přitom nepomyslela na to, že by ji někdo mohl vidět. Protože pršelo, přehodila si přes hlavu těžký, brokátový plášť a na nohy si obula teplejší střevíce. V tomto smyslu projevila více praktičnosti než její sestřenice.

Ve chvíli, kdy Sophie zaklepala na dveře Richardova domku, byl správce uprostřed balení na cestu. Nejprve se rozhodl, že neotevře, ale pak se pro jistotu podíval z okna. Přece jen měl dosud za dění na panství určitou zodpovědnost a mohlo jít o něco důležitého.

Když přede dveřmi spatřil Sophii-Claire, bodlo ho u srdce. Nebyl ještě připraven jí povědět o svém rozhodnutí a ranit její city, ale bylo to nevyhnutelné. Stopy jeho nadcházejícího odchodu byly patrné v celém domě.

Otevřel dveře a beze slova nechal Claire projít dovnitř.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho s úsměvem na rtech a zlehka ho políbila na rty. Pak si všimla vaku na stole a zarazila se. „Co se děje? Chystáš se na výlet?“

„Tak nějak.“ Přistoupil k ní, odhrnul jí pocuchané vlasy z čela a položil jí ruce na ramena. Nemohl jí říct pravý důvod, nepovažovala by ho za podstatný a donutila by ho zůstat. Věděl, že to vůči ní není fér. On už se ale rozhodl. A její nezodpovědný příchod ho v tom utvrdil.

„Tak nějak?“

„Mám jisté povinnosti u Worcesteru.“

„Tam se shromažďuje vojsko.“ Pomalu jí to celé začínalo docházet. „Nemáš k armádě už žádnou povinnost. Máš odslouženo.“

„Tak mám povinnost ke své zemi.“ Richard ji chlácholivě pohladil po tváři.

„K čertu povinnost!“ Vybuchla náhle. „Ta tvá pitomá čest tě jednou zabije!“ Poté propukla v hlasitý pláč. Hladil ji po zádech a vlasech takovou dobu, až si myslel, že jí slzy nikdy nedojdou. On sám by nejraději plakal také, zatím si plně nedokázal představit trvalé odloučení. Miloval Claire víc než cokoli jiného a i v tuhle chvíli po ní toužil. Voněla deštěm, čerstvě posečenou trávou a anglickým podzimem.

Zlehka se od ní odtáhl a něžně jí nadzdvihl hlavu. Podívala se na něj zarudlýma očima. „Nemůžeš odejít. Ne teď.“

„Pst.“ Dlouze ji políbil, až se oběma zatočila hlava. „Dnes spolu můžeme být celý den. Nebudeme si to kazit, hm?“ Snažil se, aby to znělo alespoň trochu optimisticky.

„Miluj se se mnou.“ Claire již neplakala. Ačkoli nechápala, proč je osud znovu rozděluje, jedno věděla zcela jistě. Chtěla si zapamatovat každičkou sekundu tohoto dne.

* * *

Christopher od sebe odstrčil téměř netknutý oběd, což jeho osobní sluha Drell pozoroval s jistými obavami o pánovo zdraví. Hrabě se vždy vyznačoval zdravou chutí k jídlu, kterou nedokázala dosud pokořit ani válka.

„Řekni štolbovi, ať mi osedlá Ohniváka.“

Za dvacet minut již cválal od svého nového domova pryč. Ohnivák, jeho ebenový hřebec, byl nejrychlejší kůň, kterého vlastnil. Snad právě proto se na hranicích Shady Hall a Doomsday ocitl tak rychle, aniž by vlastně přemýšlel, kam jede.

Sophie ho včera pozvala na návštěvu. Určitě toho využije, ale dnes ještě ne. Když si s ním Faith tak roztomile hraje, bude si hrát on taky. Neměl by navštívit slečnu Daunbyovou? Škoda, že bydlí tak daleko.

Přiblížil se k domu, jak nejvíc si troufal. Schovaný mezi stromy, z nichž mu kapalo za krk, pozoroval dům z koňského hřbetu. Chtěl se zasmát absurdnosti situace a svého chování, ale nějak mu vyschlo v ústech.

Cedric sledoval jezdce, dokud neodjel. I na tu dálku poznal černý plášť hraběte Hughese. Kdyby Faith věděla, že tu byl, určitě by měla radost. Jenže ona se to nedoví.

* * *

Richard, v dosud blaženém stavu mezi spánkem a úplným probuzením, hledal po hmatu přikrývku, protože mu byla zima.  Když ji však nikde neobjevil, přinutil se otevřít oči a podívat se po ní lépe.

Uviděl ji ihned. Sophie-Claire objímala zmačkanou peřinu, jako by to byl on sám, a tvrdě spala.

Dobrá, nastal čas odejít.

V tu chvíli mu bylo líto, že už neuvidí její smaragdové oči, ale bude to tak lepší. Až se Claire probudí, bude už dávno za hranicemi panství. Včera se rozloučili jako milenci, slova a pláč by jen všechno pokazily.

Přesto se rozhodl zanechat Claire ještě krátký dopis. Na kus papíru z účetní knihy napsal toto:

Claire,

musel jsem odejít, dokud jsi spala. Neměl jsem odvahu znovu se Ti podívat do očí. Odpusť mi to. Rozloučili jsme se daleko lépe, než by bylo možné pouhými slovy.

Nevím, kdy se vrátím. Možná se již nevrátím vůbec. Vím ale, že Tě miluji a nikdy nepřestanu.

Pozdravuj za mne Faith, nestihl jsem se s ní rozloučit.

Navždy Tvůj

Richard

Nechal dopis ležet na viditelném místě, oblékl se a přes rameno si hodil vak se svým skromným majetkem, který mohl ve válce upotřebit. Naposledy ještě nahlédl do ložnice a pak rychlým krokem vyšel z domu a po cestě pryč.

* * *

Faith neviděla Sophii-Claire včera celý den, ale protože neviděla ani Richarda, nedělala si o ni starosti. Když však Sophie nepřišla na snídani ani dnes a Bertha o ní také nic nevěděla, usoudila Faith, že je na čase se po ní poohlédnout.

Ve svém pokoji nebyla, nejspíš tu podle pečlivě ustlané postele ani nespala. Tudíž musí být v Richardově domku, protože kdyby se chystala kamkoli odjet, určitě by jí to oznámila. I tak bylo její chování divné. Faith věděla, že večer odchází za Richardem, někdy ji slyšela dokonce i přicházet, ale vždy seděla u snídaně, jako kdyby byla celou noc doma.

Cestou ke správcově domku zaváhala, nechtěla je rušit, ale zároveň se potřebovala přesvědčit, že je vše v pořádku. Zaklepala celkem třikrát, ale dům byl podivně tichý. Opatrně vzala za kliku a otevřela dveře. Místnost před ní byla prázdná, a tak vešla dovnitř.

„Sophie? Richarde?“ Nikdo jí však neodpověděl.

Na stole ležel nějaký kus papíru, ze zvědavosti jej vzala do ruky a začala číst.

„Proboha, to snad ne,“ vydechla a upustila dopis na zem. Jak jen to Richard mohl udělat? Copak mu nebylo jasné, jak budou obě nešťastné? Ztěžka dosedla na nejbližší židli a z tváře si setřela několik slz.

Pokusila se uklidnit a jasně uvažovat. Nevěděla, proč odešel, ale Sophie zřejmě ano. Alespoň tak to pochopila z toho nešťastného lístku. Chudinka Sophie, až si přečte, že se Richard možná vůbec nevrátí. Úplně ji to zlomí.

Dívčin pohled padl na onen kus papíru. Možná, že by ho Sophie vůbec číst neměla. Mohla by jí říct, že Richarda ráno potkala a vyřídit jí jen tu hezčí část vzkazu. Nebylo by to tak lepší?

—————————————————————-

—————————————————————-