Renčina červená knihovna

Milé čtenářky,

je tu sobota a s ní další pokračování PD. Minule jste rozhodly o tom, že by Sophie měla vidět Richardův dopis. Tak tady je výsledek

Vaše Sirael

Téměř se rozednívalo, když Richard došel na silnici vedoucí do Cliftonu. Šel pěšky, Perseus i Fortuna zůstali ve svých stáních. Jednak to nebyli koně vhodní do války, a pak je také musel ponechat na panství. Co by si počali bez koní?

Doufal, že v Cliftonu objeví někoho, kdo bude mít cestu směrem k Birminghamu. Malé svezení by mu přišlo vhod, zvlášť teď, když začalo pršet. Do Worchesteru to byla pořádná dálka. Kdyby však nikoho nenašel, byl rozhodnutý pokračovat dál. Možná se někdo objeví cestou.

Zatím se mu dařilo soustředit se na svůj cíl a nemyslet na to, co zanechal za sebou. Neměl obavy, že by někde zabloudil, znal Anglii poměrně dobře. Jediné, co bylo na době strávené u armády dobré, bylo právě to cestování. Určitě znal mnohem víc měst a hostinců než třeba takový uhlazený hrabě Hughes. I když na ty hostince by nesázel.

Protože v Cliftonu se zrovna žádný obchodník nikam nechystal, pokračoval Richard po svých a kolem desáté došel do Prestonu. Velké město nabízelo hned několik možností, jak se dostat z jednoho konce Anglie na druhý. Richard mohl klidně nastoupit na loď a nechat se odvézt do Newportu, odkud už by mohl jít opět pěšky, ale nakonec se rozhodl dělat doprovod obchodníkovi s kořením, který měl namířeno do Shewsbury.

„Za nějakou tu penci tě svezu, mladý muži,“ stanovil si šedovlasý mužíček cenu a Richard mu podal ruku na znamení souhlasu.

* * *

Faith zdvihla ze země Richardův dopis na rozloučenou a nerozhodně jej převracela v ruce. Sophie měla právo přečíst si vše, co napsal, ale na druhou stranu mohl Richard zvolit jemnější slova nebo onu větu Možná se nevrátím vůbec úplně vypustit.

Než se Faith stihla rozhodnout, co s dopisem udělá, objevila se na prahu místnosti Sophie-Claire. Ve tváři byla bledá jako duch a strhané rysy v obličeji svědčily o tom, že se moc dobře nevyspala. Na sobě měla pomačkané šaty a vlasy měla volně rozpuštěné.

„Richard,“ řekla pouze a tázavě se zadívala na Faith.

„Odešel. Nechal ti dopis.“ Faith natáhla ruku a podávala papír sestřenici.  Sophie však nijak nezareagovala.

„Sophie, kam odešel?“ Promluvila na ni konejšivým hlasem. Zřejmě byla v šoku.

„Do Worchesteru.“ Sophie upírala pohled kamsi za Faith.

„Proč do Worchesteru? Ach, sakra.“ Vzpomněla si, že se Daunby zmínil během tance o nadcházejícím pokračování války. „Blázen.“

Sophie-Claire sebou při zvuku jejího hlasu trhla. „Ukaž mi ten dopis.“

Faith urychleně splnila její přání. Zdálo se, že je Sophie opět při smyslech.

Lady Beaufordová se ke čtení posadila ke stolu, u kterého pro ni Richard tolikrát sepisoval výdaje za své nákupy. Během čtení se jí zalily oči slzami, ale dokázala se ovládnout. Teď ne, nebude znovu plakat před Faith. Zůstala zírat na kus papíru před sebou, jakoby jen svou vůlí dokázala zvrátit to, co tam bylo napsáno.

„Richard odešel sám nebo ho povolali?“ Odvážila se Faith o několik minut později zeptat. Seděla teď naproti Sophii a s obavami ji pozorovala.

„Sám.“

„Proč? Pohádali jste se?“

Sophie-Claire jen zavrtěla hlavou. Nechtěla si připustit, že by Richardův odchod mohl souviset s jejím otálením a odmítáním svatby. Přece má dost rozumu, aby pochopil její důvody, které mu několikrát vysvětlila.

„Kvůli něčemu odejít musel,“ přemítala Faith dál. „Sophie, proč jsi mu to dovolila?“

„Myslíš, že mě žádal o dovolení? Prostě mi to oznámil.“

„No a? Miluje tě. To by viděl i slepý. Mohla jsi ho zadržet.“

„Faith,“ pronesla Sophie netrpělivě, „není to tak jednoduché, jak si představuješ. Znám Richarda už osmnáct let a vím, že když si něco vezme do hlavy, nikdo mu to nevymluví. Ani já,“ dodala už mírněji.

„Dobře. Tak co budeme dělat teď?“ Faith se neklidně zavrtěla na židli. Nebyla sto přijmout Sophiino vysvětlení. Kdyby to bylo na ní, klidně by Richarda přivázala k posteli, jen aby ho donutila zůstat. Zároveň však chápala, že tohle je jen mezi nimi a na jejím názoru nesejde.

„Já nevím. Nevím, co mám dělat.“

„Teď už může být bůh ví kde. Takže nemá cenu ho jet hledat. Budeme muset počkat, dokud se nevrátí.“

„A co když-,“ Sophii se zlomil hlas.

„Touhle možností se nebudeme zabývat. Jsme teď bez správce, takže si panství na starost vezmu já a ty se půjdeš dát dohromady.“ Povzbudivě se na sestřenku usmála a rozhodně vstala. I když si nebyla příliš jistá sama sebou, někdo musel převzít zodpovědnost a ona teď byla jediná, kdo to mohl udělat.

* * *

Vyrazili z Prestonu krátce po poledni na kozlíku chatrného vozu, který již nepochybně zažil lepší časy. Richardovi připomněla jeho omšelost Doomsday. Zhluboka povzdechl a jeho společník se na něj zvědavě podíval.

Obchodník s kořením byl asi šedesátiletý mužík s kšticí šedivých vlasů a s jiskrnýma očima barvy nebe. Jeho oblečení, stejně jako jeho ostatní majetek, neslo již značné stopy dlouhého užívání. Chudý ovšem určitě nebyl, jinak by si nemohl dovolit obchodovat s tak drahým artiklem, jakým bezesporu koření z Ameriky bylo.

„Víte, mladíku, nejsem tak hloupý, abych nepoznal, že před něčím utíkáte.“

„Tak to víte víc než já,“ odbyl ho Richard hruběji, než zamýšlel.

„Mám pravdu, že? Jinak byste se tak bezhlavě nevrhal do toho nesmyslu, kterému říkají válka.“

Richard neodpověděl. Opravdu utíkal? Ale před čím?“

* * *

Chris energicky sesedl z Ohniváka a zaklepal na hlavní dveře Doomsday. Otevřela mu Bertha; když ho spatřila, nasadila o stupeň nepřístupnější výraz než obvykle.

„Lady Beaufordová nepřijímá.“

„Mohu se zeptat proč?“

„Necítí se dobře.“

„A slečna Lanscombová?“ Chris se pokusil usmát, ale při pohledu na tu hřmotnou ženu, která strážila svou paní jako věrný pes, se mu svaly v obličeji podivně zkřivily a místo úsměvu se objevil úšklebek.

„Objíždí panství. Zkuste se poptat ve stájích.“

„Děkuji vám velmi pěkně.“ Trochu přehnaně se služebné uklonil. Ještě než se stihl narovnat, ovanul ho proud vzduchu, jak Bertha prudce zaklapla dveře. Chris se uchechtl a nasadil si klobouk.

Ve stájích mu pacholek řekl, že si slečna Faith vzala Fortunu a upozornil ho na zvuk rolniček, které by měl slyšet už z dálky. Chris mu poděkoval (v duchu si pomyslel, že je dnes nějak nezvykle slušný) a znovu nasedl na Ohniváka.

Asi za čtvrt hodiny ji skutečně našel, ne však podle cinkotu rolniček, protože Fortuna klidně postávala vedle své jezdkyně. Faith, oblečena v šedých jezdeckých šatech, rozmlouvala s několika prostými ženami obývající panství a ptala se jich na jejich potřeby. Doprovázela naštěstí Richarda na jeho pochůzkách tolikrát, že pro ni role správce nebyla prozatím nijak obtížná.

Dívka zaslechla zvuk kopyt a otočila se čelem k návštěvníkovi. Chris naštěstí právě sesedal z koně, a tak si nevšiml jejího udiveného výrazu. Faith rychle naznačila ženám, aby si šly po své práci.

„Slečno Lanscombová,“ uklonil se, „přeji vám pěkné odpoledne.“

„Hrabě,“ lehce sklonila hlavu. Nedala na sobě nijak znát, že ji jeho návštěva těší.

„Není trochu ošklivo na vyjížďku?“

„Na totéž bych se mohla zeptat já vás.“

„Já jsem na nepříznivé počasí zvyklý.“ Nejraději by se nakopl. Nepřijel s ní přece tlachat o povětrnostních podmínkách.

„Tak to mě můžete doprovodit na mé pochůzce.“

Tato výzva se mu líbila už mnohem víc. Pomohl jí do sedla a pak se sám vyšvihl na svého ebenového hřebce.

„Musím zajet do kovárny. Mezci by měli dostat nové podkovy.“

„Mluvíte jako správce. Není tohle Henleyho starost?“ Vůbec ji nepoznával. V těch šedých šatech a přísném účesu pod šedým kloboučkem vypadala nejméně o dva roky starší. I její výraz v obličeji byl jiný, dospělejší a zodpovědnější.

„Ode dneška také správcem jsem.“ Jen co to dořekla, neovládla se a kýchla. Fortuna na protest zaržála a pohodila hlavou.

„Nastydlý správce. Kde je Henley?“

„Odešel.“

„Kam?“

„Do toho vám nic není.“

Chris se zasmál. „Máte pravdu. Přesto mě to zajímá.“

„Mě zajímá také spousta věcí a neptám se vás.“

„Ano?“ Zeptal se se zájmem a podíval se jí do očí. Jeli těsně vedle sebe, a tak to nebylo nijak těžké.

Faith neodpověděla. Namísto toho donutila Fortunu přejít do cvalu a lehce se Chrisovi vzdálila.

„Ty jedna potvůrko,“ zamumlal tak, že ho mohl slyšet jen Ohnivák, a prudce vyrazil vpřed. Jeho hřebec převyšoval Fortunu ve všech ohledech, a tak mu stačilo několik delších kroků, aby  s ní opět srovnal tempo.

„Takže tomu mám rozumět tak, že Henley kamsi zmizel, vaše setřenice se užírá žalem a vy vedete panství?“ Otázku o tom, co ji zajímá, se rozhodl nechat na později. Však ona mu to poví, tím si byl jist.

Jak mohl vědět o Sophii a Richardovi? Faith se na něj zamračila, pak však neochotně přikývla. Chtělo se jí znovu kýchnout, ale připadala si před Chrisem trapně. Včerejší ranní procházka jí moc neprospěla.

„Mám nápad. Dáme si závody, kdo bude rychleji před domem.“ Aniž by počkal na její souhlas, přešel s Ohnivákem do cvalu a vzápětí do trysku.

Faith na něj okamžik ohromeně zírala. Hrabě na svém koni vypadal opravdu impozantně a ona nepochybovala o tom, že kdyby ho v tuto chvíli maloval nějaký malíř, vzniklo by opravdové umělecké dílo.

Teď byla ovšem důležitá jiná věc -musí vyhrát. Jestliže má Chris mnohem lepšího koně a díky jejímu sentimentu také náskok, má ona výhodu ve znalosti terénu a možných zkratek. A jednu takovou se právě chystala použít.

Chris byl již téměř u domu, když se zpoza levého křídla vyřítila Fortuna a skoro jej shodila ze sedla. No dobrá, může si zato sám, nestanovil žádná pravidla. Ale tohle pokoření mu Faith zaplatí.

„Už jsem vám říkala, že Fortuna je vyhlášený závodní kůň?“ Zacvrlikala sladce a nechala ho, aby jí pomohl sesednout.

„A už jsem vám říkal, že vítěz zve poraženého na čaj?“

—————————————————————-

—————————————————————-