Renčina červená knihovna

Dnes se dočtete o tom, jak dopadl čaj Chrise a Faith, jak si vede Sophie-Claire bez Richarda a Grace bez svého manžela, i kam až Richard dojel I když o tom více až příští týden.

Přeji příjemné čtení a nezapomeňte přihodit svůj komentář

Sirael

Sophie-Claire se cítila velice unaveně. Nevzpomínala si, jak se dostala zpět do svého pokoje v panském domě, ani na to, že u ní Faith proseděla dvě hodiny, než si byla jistá, že může nechat sestřenici o samotě. Pamatovala si pouze to, že Richard odešel a možná se už nevrátí. Když na to znovu pomyslela, stáhlo se jí hrdlo úzkostí a vůle vstát z postele ji okamžitě opustila.

Zřejmě tu bude bezmocně ležet, dokud se něco nestane. Vždycky si o sobě myslela, že je poměrně silná osobnost; dokázala vést panství v této obtížné době úplně sama, brzy po svatbě ovdověla a ztratila otce, a přesto ji nic z toho nesrazilo na kolena. Ale Richardův odchod ji sebral víc než všechno ostatní dohromady. Zvykla si mít ho na blízku, moci se o něj kdykoli opřít, radit se s ním a čerpat energii z vědomí, že ji miluje. A teď byl pryč a s ním i její chuť k životu.

Byla tak hluboce ponořena do svých myšlenek, že si ani nevšimla Berthy, která vešla do pokoje a znepokojeně pozorovala svou paní. Služebná se nakonec rozhodla upoutat Sophiinu pozornost starým dobrým odkašláním.

„Ano, Bertho?“

„Dole v hale je hrabě Hughes. Slečna Faith ho pozvala na čaj.“

„Ach,“ Sophie-Claire si uvědomila, co se od ní očekává. Necítila se však schopná vstát z postele, natož se upravit a sejít dolů. „Je mi líto, Bertho, dnes budeš muset zastat roli gardedámy ty. Najdi si nějakou práci poblíž salonu a dej na Faith pozor.“

Bertha cosi zabručela v odpověď a vyšla z ložnice. Ona a gardedáma! Má to ve svém věku zapotřebí?

* * *

Eustach se již nejméně posté zadíval znepokojeně z okna. Právě snídal se svou matkou v jídelně a snažil se příliš nevnímat její zmatené vyprávění. Za dobu, co se u ní začaly projevovat dědičné sklony k šílenství, si vypěstoval určitou bariéru, naučil se nepřipouštět si, že by na tom mohl být za několik let podobně. Dnes se však jeho myšlenková obrana bortila jako domeček z karet. V duchu viděl sám sebe jako starého, všemi opuštěného blázna.

Vydržel v domě až do odpoledních hodin, zavřený v pracovně se svými neveselými úvahami. Neměl chodit na ten ples. Měl by teď klid a nemusel by se zbytečně užírat nesmyslnými otázkami.

Grace Vermontová na něj byla pouze milá, stejně jako by byla na ostatní muže. Byla vdaná, známá svou počestností a zásadovostí. Eustachovi se líbila, byla vlastně první ženou, které se podařilo za posledních deset let pobořit jeho hradby nepřístupnosti a odtažitosti. Ne že by na ni hned myslel jako na svou milenku nebo něco takového, pouze v něm vzbudila staré úvahy o tom, zda má člověk s vyhlídkami na podobnou budoucnost jako on právo na lásku a manželství, právo na to svázat svůj život s někým jiným a vystavit ho následnému trápení.

Na světě existoval jen jediný člověk, se kterým si o tom mohl otevřeně promluvit – lady Beaufordová. Slušnost, neslušnost, zajede na Doomsday hned teď.

* * *

Obchodník s kořením se jmenoval John Osgood. Z Ameriky se vrátil před dvěma lety s pár dolary v kapse a smlouvou na dodávky koření po dobu příštích pěti let. Byl rozený dobrodruh, a tak odmítl desetiletý kontrakt mávnutím ruky. Pět let pro něj byla hodně dlouhá doba a poté se chtěl věnovat zase něčemu jinému.

Ve svém životě John poznal mnoho různých lidí a nasbíral pořádnou řádku zkušeností. Proto pro něj nebylo obtížné si Richarda brzy zařadit a přijít na to, že důvodem jeho útěku byla žena. John Osgood však byl moudrý muž, a tak se nikterak nevyptával. Věděl totiž, že mlčení dokáže přimět vypravěče k řeči mnohem častěji než hloupé otázky.

* * *

Faith seděla naproti Christopherovi, trochu nesvá v roli hostitelky. Nakázala služebné donést čaj a pečivo. Když Bertha odešla, rozhostilo se v omšelém, typicky dámském salonu nepříjemné ticho.

„Takže, kde jsme to přestali?“ Navázal Chris. „Aha, už vím. Pořád jste mi neřekla, kam zmizel Henley.“

„Hrabě, prosím.“ Faith se bála, že by je mohla zaslechnout Sophie.

„Ale no tak. Děláte s tím zbytečné tajnosti.“

„A když vám to řeknu, slíbíte mi, že se pak budeme bavit o něčem jiném?“

„O čem jen budete chtít,“ v očích měl zvláštní lesk. „Slibuji.“

„Dobrá. Odešel bojovat k Worchesteru.“

Chris neslušně hvízdl. Právě v ten moment však vešla Bertha s podnosem a sjela ho káravým pohledem. Na moment si zas připadal jako malý kluk.

„Děkuji, Bertho, můžeš jít.“ Faith sama nalila čaj jako zkušená hospodyňka a s tázavým pohledem se obrátila k hraběti. „Sladíte?“

„Sladké mám velmi rád, ano, děkuji.“

Opravdu byla jeho odpověď dvojsmyslná nebo už byla paranoidní?

„O čem si tedy chcete povídat, drahá slečno? Já své sliby obvykle plním.“

„Obvykle?“

„No, občas se vyskytne nějaká záležitost, kde zkrátka musím svůj slib porušit.“

„Nebuďte tak tajemný, hrabě. Probouzíte mou zvědavost.“

Jen zvědavost? Rád by v ní vzbudil něco víc. To vědomí ho samotného zaskočilo.

„Můžete mi říct nějaký příklad, kdy byste svůj slib nedodržel?“ Vyzvídala koketně.

„Třeba, když byste mě požádala, abych vás už nenavštěvoval. I přes to, že bych vám to slíbil, kradl bych se v noci  podél vašeho domu a vzhlížel k vašemu oknu.“ Nebezpečně se naklonil nad stolek, který mezi nimi tvořil jen chabou bariéru.

„Hrabě, buďte opatrný. Mohl byste se nepěkně spálit,“ upozornila ho Faith sladce. Dvojsmysl za dvojsmysl. Pak si koutkem oka všimla pohybujícího se stínu u dveří do haly.

„Omluvte mě, prosím.“ Elegantně proplula kolem něj a zavřela za sebou dveře.

„Bertho, můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co tady děláš?“

„Leštím, slečno. Tenhle mahagonový stolek to už dávno potřeboval.“

„A musíš to dělat teď, když máme návštěvu?“ Výmluvným gestem ukázala na dveře do salonu.

„Jen plním příkazy slečny Sophie,“ Bertha se dala znovu do práce.

„Aha. Takže mě máš špehovat. Jestli Sophii leží na srdci moje pověst, měla sejít dolů.“ Faith chtěla ještě něco dodat, ale hlasité zaklepání na vchodové dveře jí vzalo slova z úst. „Jdi otevřít,“ kývla na služebnou a sama se vrátila do salonu.

Bertha si urovnala uniformu a jala se plnit příkaz své mladé paní.

„Dobré odpoledne, pane Herrmane.“

„Dobré, Bertho. Mohla byste prosím vyřídit lady Beaufordové, že bych s ní rád mluvil?“

„To bohužel nebude možné, pane. Lady dnes nikoho nepřijímá. Necítí se dobře,“ dodala na vysvětlenou.

„Aha,“ na Eustachově tváři se zračilo zklamání.

„Slečna Lanscombová však pořádá čaj. Je tu hrabě Hughes.“

Eustach si pomyslel, že by mohlo být zajímavé vidět ty dva spolu. „Děkuji, Bertho. Šálek čaje bych si skutečně dal.“

„Ohlásím vás.“ Bertha byla spokojena sama se sebou. Eustach sice nepředstavoval předpisové garde, ale tři jsou zkrátka lepší než dva. A ona aspoň nebude muset poslouchat za dveřmi.

„Slečno, je tu pan Herrman.“

„Pozvi ho dál.“ Faith si rychle spočítala, že ať to klepal kdokoli, bude ho muset pozvat na čaj. Kdyby dotyčného odmítla, mohl by si to hrabě vykládat tak, že s ním chce být o samotě. Což samozřejmě chtěla, ale jsou věci, které by se muž neměl nikdy dozvědět, a toto byla jedna z nich.

Chris vstal, aby se pozdravil s Eustachem, zatímco Faith zůstala sedět a oba muže si se zájmem prohlížela. Byli skoro stejně vysocí, ale tím jejich podobnost končila. Eustach představoval typického anglického gentlemana a k tomu rovněž typického zbohatlého měšťana s přístupem do lepší společnosti (on sám by se ovšem takhle nikdy nenazval – jeho strýc byl vévoda, ale o titul přišel) a Christopher, to byl aristokrat každým gestem, ba i pohledem. Narozdíl od Eustacha byl uvolněný, jeho pohyby byly elegantní, aniž by o tom musel přemýšlet, a pro dívku jako Faith byl bezesporu přitažlivější. I když byla rozumější než většina jejích vrstevnic, přesto nedokázala plně ocenit Eustachovy nesporné kvality, jako byla jistota, stálost a spolehlivost. Upřednostňovala energii, riziko a krásu.

„Copak je nového v Cliftonu?“ Christopher se obrátil na nového hosta s tázavým pohledem. Ne, že by ho to příliš zajímalo, ale jemu i Faith bylo jasné, že soukromý a hravý rozhovor skončil.

* * *

Grace splnila své každodenní povinnosti rychleji než kdy jindy. Teď, když už nemusela dohlížet na Edwarda, měla spoustu volného času. Zatím nevěděla, jak s ním naloží, ale určitě přijde na něco užitečného.

Procházela jednotlivými pokoji a přemýšlela nad jejich využitím. Dům byl děsivě prázdný, bydlela tu sama pouze s kuchařkou a dvěma služkami. Pamatovala si, že se kdysi na tuto dobu těšila, dokonce záviděla Sophii-Claire její volnost. I její lásku.

Teď už věděla, že nebylo co závidět. Být téměř vdovou a mít na starosti veškerý majetek rozhodně nebylo tak snadné, jak si představovala. Ale ona to zvládne.

V životě Grace Vermontové se dosud neobjevilo nic, co by nezvládla s grácií a elegancí sobě vlastní.

* * *

„Kolikrát jste už projel tuhle trasu?“

„To už bych nespočítal,“ John Osgood se zasmál a se zájmem se na Richarda podíval. „Spíš než ujeté míle sleduju příběhy.“

„Příběhy?“

„Hm. Sleduju vývoj údálostí. Pokaždé je tu nebo onde něco nového. Lidské životy jsou pro mě příběhy. Jako kniha, kterou nikdy nedočteš.“

„Vyprávějte mi něco. Je s tímhle místem spjatý nějaký příběh?“ Richard potřeboval zaměstnat myšlenky. Sophie-Claire se v nich začala objevovat stále častěji.

Byli právě na rozcestí poblíž Northwiche. Starý muž zavrtěl hlavou. „Tady se kdysi stala nějaká vražda,“ ukázal na smírčí kříž vpravo u cesty. „Ale to není nic zajímavého. Tady kousek po cestě ovšem stojí velmi zajímavý dům. Winsford se jmenuje.“

Richard sebou při zvuku toho jména trhl. „Winsford?“

—————————————————————-

—————————————————————-