Renčina červená knihovna

Dnes se podíváme na to, jakou roli v Richardově životě zaujímá dům Winsford, jak pokračuje koketování mezi Chrisem a Faith i jak Eustach přichází na chuť životu mimo svou obrannou bublinu. Pod článkem najdete též anketu takže hlasujte a komentujte.

Příště na Vás čeká rázná Grace a pokračování Richardova dobrodružství.

Vaše Sirael

„Znáš ten dům?“ John Osgood na Richarda pohlédl se zdánlivou lhostejností. Jeho smysly však byly v pohotovosti.

„Ne, pochybuji. Jen jsem si vzpomněl na dům podobného jména.“ Richard se vedle obchodníka zavrtěl. Samozřejmě, že lhal, a jaksi tušil, že John to ví také. Vzpomněl si sice na dům, ovšem ne podobného jména. Jméno bylo stejné. Winsford.

Nikdy tudy s armádou necestoval, ani neměl tušení, kde by měl dům hledat. Henryho se na to ptát nechtěl, věděl, že by ho tím rozčílil. A Benjamin s tím od začátku nechtěl mít nic společného. Jak se zdá, teď by mohl dostat konečně odpovědi na své otázky – od člověka, kterého náhodou potkal na svém útěku.

„Co je na tom domě tak zajímavého?“ Zeptal se po okamžiku ticha, když už si byl jistý, že ho hlas neprozradí.

„Chceš slyšet ten příběh? Tak dobrá.“ John zpomalil vůz a zlehka se k Richardovi naklonil.

* * *

Eustach se na Doomsday zdržel pouze předepsanou čtvrthodinku. S ním se k odchodu, k Faithině velké lítosti, zvedl i Chris. Nemohl zůstat déle, ačkoliv by si to sám přál. Společenská pravidla byla neúprosná.

Faith tedy osaměla. Dopila šálek čaje a nalila si další. Bolela ji hlava a celkově se necítila zrovna nejlépe. Bohužel si nemohla dovolit ten luxus a jít si lehnout. Někdo musel udržet panství v chodu. Do papírování se Sophii plést nebude, to může počkat. Ale Richardova práce byla nepostradatelná.

Jediné, co ji dnes potěšilo, byla Chrisova návštěva. Měla by o tom informovat Grace, tak zněla dohoda, ale dnes už nikam nepojede. Musí ještě vyřídit ty podkovy. Kdyby se ke správcování dostala jiným způsobem, musela by se smát. Nikdy by ji nenapadlo, že se bude starat o blaho hospodářských zvířat.

* * *

Christopher se s Eustachem rozloučil na konci příjezdové cesty Doomsday a cvalem vyrazil k domovu. Neužíval si však pobyt na čerstvém vzduchu tak jako jindy. Myslel na Faith, na tu krásnou a svéráznou Faith, kterou objevil zcela náhodou.

Líbilo se mu, že po Henleyho odchodu vzala otěže panství do svých rukou, že se neuzavřela před světem jako Sophie. I když lady Beaufordová ztratila víc než jen přítele a správce.

Henley by si za tohle ovšem zasloužil nakopat. Chris nechápal, proč se někdo dobrovolně vystavuje nebezpečí a ještě přitom nechá veškeré záležitosti na bedrech sedmnáctileté dívky. Potřeboval si snad něco dokázat?

Chrise překvapilo, jak právě jeho mohla rozčílit nezodpovědnost. On sám rozhodně nebyl příkladem zodpovědného člověka a Richardovi neměl co vyčítat. Zřejmě se ho to tolik dotklo, protože šlo o Faith, navíc, jak se zdálo, se o ni pokoušelo nějaké nachlazení. Tím ježděním by si mohla přivodit i zápal plic.

Dojel na Shady Hall a odvedl Ohniváka do stájí. Zvíře se o něj kamarádsky otřelo a Chris se pousmál. Pohladil koně po nozdrách a zadíval se do jeho moudrých očí. „Tak, kamaráde, musíme vymyslet, jak té mladé dámě pomoci z nesnází.“

* * *

„Projíždím tudy dva roky, ale leccos jsem zaslechl. Winsford prý býval pěkné panské sídlo,“ začal John se svým vyprávěním. „Dům stojí z druhé strany tamhle na tom kopci.“

Richard se podíval naznačeným směrem. Samou netrpělivostí téměř nedýchal.

„V tom domě už nějakou dobu žije pouze jeden bláznivý stařec a starší manželský pár, který mu slouží. Jednou jsem tam zajel, ale musím říct, že podruhé bych už takovou chybu neudělal.“

„Co se stalo?“

„Málem jsem od toho staříka dostal holí přes záda. Ale proto ti to nepovídám. Spíš mě zaujaly klepy a historky, které si místní vyprávějí.“

Richard měl chuť obchodníka velmi nezdvořile požádat, aby zrychlil. Potřeboval znát fakta; už tak na ně čekal moc dlouho.

„Ten starý byl prý vždycky divný patron. Někdy měl období, kdy se vyhýbal lidem jako čert kříži, a jindy každému na potkání vykládal, jak mu kvete hospodářství. Byl vznětlivý, personál u něj nikdy dlouho nevydržel. A lidi z vesnice se mu taky začali vyhýbat. Ani se jim nedivím. Tenhle člověk měl prý syna.“

„Prý?“

„Prý. Alespoň se to říká. Lidi to celé za ty roky pokroutili a leccos popletli.“

„Co se s ním stalo?“

„Zmizel. Někdo tvrdí, že utekl, někdo zas, že si ho odvezl příbuzný. Každopádně si kluk polepšil. U toho starého by ho nečekalo nic dobrého.“

Ne, to tedy ne, pomyslel si Richard trpce. Potřeboval se dozvědět ještě jednu věc, ale bál se, že by se tou otázkou prozradil.

„Ten starý je na tom dost špatně. Počítám, že až tudy pojedu příště, bude už Winsford prázdný,“ pokračoval John sám od sebe.

Richard polkl naprázdno. Jeho otec umírá.

Ať byl, jaký chtěl, pořád to byla jeho krev a Richard se za něj cítil odpovědný. Nepoutal ho k němu žádný cit, přesto už teď věděl, že se s Johnem rozloučí a vydá se do toho domu na kopci. Do domu, na nějž neměl jedinou hezkou vzpomínku.

* * *

Místo toho, aby se Eustach vydal přímou silnicí do Cliftonu, odbočil vlevo a pobídl koně do cvalu. Pár mil odsud leželo panství Vermont a právě tam měl namířeno. Rozhodl se, že lady Vermontovou zpraví o čaji na Doomsday a obnoví přitom svou ztracenou duševní rovnováhu.

Grace ho přijala ve smetanově bílém salonku, který se svou elegantností a účelností lišil od salonu v Doomsday, jak nejvíc to jen bylo možné. Na první pohled mu bylo jasné, že salon byl zařízen tak, aby nejvýraznějším a zároveň ladícím prvkem byla jeho majitelka.

„Omlouvám se za svůj neohlášený příchod.“

Grace zavrtěla hlavou a usmála se. „Vaše návštěva je jako dar z nebes.“ A myslela to vážně. Prázdnota domu ji děsila.

Eustach nevěděl, co by na to měl říct. Nakonec se rozhodl přejít rovnou k věci. „Právě jedu z Doomsday. Koho, myslíte, že jsem tam potkal?“

„No ne. Že by hrabě Hughes?“

„Právě ten. Dával si se slečnou Lanscombovou čaj.“

„Výborně. Zareagoval rychleji, než jsem čekala. A jak se k sobě chovali?“

„Zdvořile. Nicméně si myslím, že jim můj příchod nebyl zrovna vhod.“

„Byli sami?“ Grace se narovnala, odložila šálek a upřela na něj své velké oči.

Pokývl na souhlas. „Lady Beaufordová se necítila dobře.“

„Zvláštní.“

Velmi zvláštní, řekl si Eustach v duchu, ale měl na mysli něco docela jiného. Cítil se v její společnosti tak nezvykle klidný, jako kdyby neexistoval dům v Cliftonu, ani jeho matka s nevítaným rodinným dědictvím.

„Myslím, že zítra na Doomsday zajedu. Sophie mi dluží menší vysvětlení. Děkuji vám za cenné informace.“ Grace Vermontová se na svého společníka přívětivě usmála a dolila mu čaj.

* * *

Třetího dne od plesu, poslední plánované zábavy před obnovením válečného konfliktu mezi králem a Cromwellem, se Christopher probudil nezvykle brzy. Měl dnes hodně práce; během včerejška vymyslel jednoduchý plán, jak Faith zabránit, aby dál hazardovala se svým zdravím, a hned ráno chtěl začít s jeho zaváděním do praxe.

Oblékl se na to mnohem prostěji, než u něj bylo obvyklé. Komorník Drell na něj hleděl se zvláštní směsicí zájmu a nedůvěry. Je tohle ještě vůbec jeho pán?

„Budete snídat zde nebo v jídelně?“

„Dnes snídani vynechám. Mám spoustu práce,“ Chris poklepal Drellovi na rameno a vyšel z pokoje. Komorník zůstal údivem přikován na místě. Že by to dělal ten venkovský vzduch?

Hrabě si nechal osedlat Ohniváka a rozjel se na Doomsday. Bertha mu překvapivě nepřirazila nohu mezi dveřmi, ale vcelku ochotně ho pustila dál.

„Řekněte, prosím, slečně Lanscombové, že jsem zde.“

„Řeknu, jestli jí zabráníte v tom nesmyslném ježdění.“

„Právě to mám v úmyslu,“ spiklenecky na služebnou mrkl. Na okamžik se mu zdálo, že Bertha mu jeho gesto oplatila. Ale ne, to se určitě spletl.

Na schodech se ozvaly kroky. Dřív, než Faith uviděl, slyšel její tlumení „hepčí“. Pak se vynořila její štíhlá postava v zelenkavých šatech. Ačkoli se na Chrise usmála, nijak vesele nepůsobila.

Nachlazení se na jejím hezkém obličeji nepěkně podepsalo. Oči ztratily svůj obvyklý lesk a živost, teď byly vyhaslé a uslzené, nos měla zarudlý a tváře neobvykle bledé.

„Dobré ráno, hrabě. Není na návštěvy poněkud časně?“

„Dobré. Na návštěvy zcela určitě, ale já jsem tu z jiného důvodu.“

„Ano?“

„Jdu vás vystřídat. Dnes správcuju já.“ Zatvářil se samolibě a založil si ruce na prsou.

„Vy? Nesmysl. Je to moje povinnost.“

„Vaše povinnost je pít horký čaj a ležet v posteli.“

Bertha horlivě přikyvovala. „Já vám to říkám pořád, slečno.“

„Nemůžete to vzít za mě. Nevyznáte se tu.“ Faith si služebné nevšímala.

„Mám školení,“ Chris se při vzpomínce na Richardovu přednášku ušklíbl. „Mějte rozum, Faith. Nechcete přece chytit něco horšího.“

„Mluvíte jako Bertha.“

„To víte, Bertha vám chce sloužit na věky věků a já vás chci stejně tak dlouho navštěvovat.“

Faith se nad tou poznámou usmála. „Dobrá, ale jen pro dnešek. A někoho vám sebou dám.“

„Jak poroučíte, madam.“ Přehnaně se uklonil a pak se obrátil na Berthu s výmluvným výrazem. Zvládl to na výbornou, no ne?

Na příjezdové cestě se ozvala koňská kopyta a následně zvuk zastavujícího kočáru. Bertha se podívala z okna.

„To je lady Grace.“

„Teď ráno?“ Divila se Faith.

„Zdá se, že tu dnes bude veselo,“ zazubil se Chris.

„Tak o tom nepochybuji. Hepčí!“

* * *

„Kudy se dostanu do Winsfordu?“

„Cože? Proč?“ John Osgood na Richarda vrhl krátký, zkoumavý pohled.

„Protože ten stařík, o kterém jste mluvil, je můj otec.“

Obchodník s kořením zastavil povoz a vážně na Richarda pohlédl. „Opravdu?“

„Ano. Vychoval mě strýc daleko odsud.“

„Takže je to celé pravda.“

Richard přikývl. „Můžete si obohatit svou sbírku příběhů.“

„Mám já to ale štěstí. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo takhle dopadnout.“

„Ani mě ne. Mám jednu otázku. Nazaslechl jste někdy něco o mé matce?“

„Poptával jsem se na ni. Zajímalo mě, kdo mohl milovat takového tyrana. Jediné, co jsem se však dozvěděl, bylo, že utekla brzy po porodu. Nikdo neví kam. Jmenovala se Helena.“

—————————————————————-

—————————————————————-