Renčina červená knihovna

Na konci minulého dílu jsme se s hlavními hrdiny rozloučili v hale Doomsday. Dnes se podíváme na to, jak si Chris povede coby správce, jak Grace vyburcuje Sophii-Claire, i jak bude pokračovat Richardova neplánovaná výprava.

Děkuji za komentáře k minulému dílu a těším se na další.

Vaše Sirael

Poznámka k tomuto dílu:

Dnešní kapitola obsahuje nedořešené myšlenky, které dovedu ke konci příště. Z časových důvodů nebylo možné napsat delší díl, i když by to bylo vhodné. Prosím, abyste se neděsili případného výskytu masového vraha na Doomsday Žádné útoky na SC se konat nebudou.

Bertha si pospíšila, aby byla u dveří dřív než lady Vermontová. Znala Grace dostatečně dobře, aby věděla, že si na ráznou lady má dávat dobrý pozor. Ačkoli se znaly tolik let, Grace narozdíl od Sophie pečlivě dodržovala zásadu žádné bližší kontakty se služebnictvem.

„Dobré ráno,“ nově příchozí pozdravila Faith a věnovala jí jeden ze svých chladných úsměvů. Pak pohlédla na Chrise a ve výrazu jejího obličeje se mihlo cosi jako pobavení. „I vám, hrabě.“

Chris se mírně uklonil. Jestli takhle začíná dobré ráno, docela rád by věděl, jak začíná to špatné.

„Grace. Jaké příjemné překvapení.“ Faith přemáhala další kýchnutí.

„Musím mluvit se Sophií. Je nahoře?“

„Možná bychom si měly nejdřív promluvit spolu.“

„Dobrá. Počkám v salonu. Omluvte mě.“ Elegantně proplula přímo mezi svou přítelkyní a přehnaně zdvořile se tvářícím hrabětem. Grace napadlo, že by z toho mohl dostat i svalovou křeč.

„Čekám na vaše rozkazy.“

„Lady Vermontová vás zachránila. Teď odjet opravdu nemohu.“

„Já bych vás přece jet ani nenechal. Říkala jste, že mi dáte někoho sebou, ne že to budete vy. Mě neoklamete,“ varoval ji s úsměvem.

„Toho bych se nikdy neodvážila,“ Faith na něj upřela velmi nevinný pohled. Kdyby ji neznal, mohl by si myslet, že neumí do pěti počítat. Jenže věděl, že Faith je velmi chytrá a ví přesně, co dělá. Samozřejmě, že už se v životě setkal se spoustou žen, které o něj měly vážný zájem a které rozhodně nebyly hloupé, ale povětšinou nebyl tento zájem z jeho strany opětovaný. Flirty ho bavily jen chvíli, měl rád změnu partnerek v konverzaci i v intimním životě.

S Faith to však bylo jiné. Cítil mezi nimi to správné napětí, až téměř jakési přetahování o to, kdo má právě nad tím druhým navrch. To ho bavilo a byl zvědavý, jak jejich souboj dopadne. I když v skrytu duše si byl jistý tím, že vítězem bude určitě on.

„Zastavte se v kovárně a zeptejte se na Cedrica. Obvykle se potuluje někde kolem. Doprovodí vás.“

Chris přikývl na souhlas. Jestliže to tedy musí být, mohl by to využít do budoucna. Určitě nechtěl dělat správce na Doomsday navždy, protože ví bůh, kdy se Henley vrátí. Tedy jestli se vůbec vrátí. A Faith ani Sophie všechno samy zastat nemohou. Možná, že by z toho Cedrica mohl být nový správce. Měl by si o tom s Faith později promluvit.

* * *

Richard seskočil z vozu, přes rameno si přehodil svůj vak a rozloučil se s dosud udiveným Johnem Osgoodem. Pak vykročil zalesněnou příjezdovou cestou k domu na kopci.

Dosud nepřemýšlel nad tím, co řekne, až mu někdo otevře dveře. Uběhlo již osmnáct let od chvíle, kdy otce viděl naposledy, není tedy pravděpodobné, že by ho Soames poznal. Dokonce je možné, že dům najde prázdný. John nemusel mít aktuální informace.

Obrátil své myšlenky jiným směrem. Co asi právě dělá Claire? Myslí na něj? Stýská se jí nebo si přeje už ho nikdy nespatřit? Jak rád by znal odpovědi na své otázky, ale bude se muset smířit s tím, že pro něj navždy zůstanou nezodpovězeny.

Došel na vrch kopce a stanul přímo před domem. Zaraženě se zastavil a prohlížel si dílo zkázy před sebou. Tohle je Winsford, dům jeho raného dětství? Nenavedl ho John nesprávným směrem?

Winsford byl v mnohem horším stavu než Doomsday. Došky sotva držely na střeše, omítka byla z velké části pryč a na mnoha místech viděl Richard holé cihly. Odhadl dům jako neobyvatelný. Jeho otec už musel být delší dobu mrtvý a prázdný dům zchátral do dnešní podoby.

Jak tam tak stál a upíral na dům zklamaný pohled, otevřely se přední dveře a na cestu vyšel postarší muž. V ruce nesl sekeru a mířil kamsi vlevo od domu. Richarda si vůbec nevšiml. Ten se však po krátkém zaváhání rozběhl a během chvíle ho dohnal.

„Co chcete?“ Štěkl na něj muž a dál si ho nevšímal.

„Bydlí tady Soames Lanscombe?“ Nic jiného ho nenapadlo.

„Jo. Ale mluvit s ním nemůžete.“

„Proč ne?“

Muž si ho krátce, podezřívavě prohlédl a zřejmě usoudil, že tomu cizinci může říct pravdu. „Protože je na smrtelný posteli.“

* * *

Grace pozorně vyslechla Faithino vyprávění a na několik věcí se doptala. Pak energicky vstala a bez jediného slova se vydala nahoru do druhého patra.

Sophie-Claire ležela v posteli a netečně se dívala z okna. Zvuk otvíraných dveří k ní téměř nedolehl, zaznamenala ho pouze ve svém podvědomí.

„Sophie.“ Grace promluvila mnohem mírněji, než původně zamýšlela.

„Grace?“ Sophie se překvapeně otočila. Z opuchlých očí jí však apatický pohled nezmizel.

„Vstaň,“ Grace pochopila, že s laskavým přístupem se nikam nedostane. „Vstávej, Sophie.“

„Richard je pryč, Grace.“

„Edward taky. A ležím snad v posteli a lituju sama sebe?“

„Já Richarda ale miluju.“

„A ty si myslíš, že jsem Edwarda neměla ráda? Že jsem k němu neměla žádný vztah?“

„To nemůžeš srovnávat,“ Sophie-Claire se narovnala a pobouřeně na přítelkyni pohlédla. Nikdo nebude snižovat její lásku.

Grace se v duchu zaradovala. Konečně nějaká reakce. „Samozřejmě, že to můžu srovnávat. Edward je můj manžel, zatímco ty a Richard…,“ úmyslně nechala větu nedokončenou.

„Co?“ Sophie odsunula pokrývku a chystala se vstát. Tohle si Grace tedy dovolovat nebude, zvlášť ne teď, když je Richard pryč.

„Nic. Chtěla jsem tě jen donutit vstát. Nechci, aby má nejlepší přítelkyně ležela v posteli a utápěla se ve své sebelítosti. To není k ničemu dobré. Navíc máš povinnosti, Sophie. Faith se snaží nahradit tebe i Richarda a kolem se pořád potuluje Hughes jako mlsný kocour. Musíš se vzchopit a něco dělat.“

Naléhavý tón jejího hlasu zapůsobil na Sophii téměř jako políček. Na okamžik zavřela oči a ruce jí vylétly k hrdlu. Pak promluvila velmi tichým hlasem.

„Nevím, jestli to zvládnu. Nedokážu žít v tom napětí.“

„Sophie,“ Grace jí položila ruce na ramena, „jistěže to zvládneš. Překonala jsi zatím všechno, co se ti postavilo v životě do cesty. A Richard se může za pár dní vrátit. Chceš, aby tady našel všechno v nepořádku?“

Lady Beaufordová zavrtěla hlavou.

„Myslela jsem si to. Tak pojď, dáme tě do pořádku. Musíš se postarat o budoucnost své sestřenice.“

* * *

Chris a Cedric společně projížděli panství. Mluvili co nejméně, ani jednomu nebyla vhod přítomnost toho druhého. Oba si mysleli, že by objížďku zvládli sami a lépe než ten druhý. Proč jim Faith nedůvěřovala?

„Tamhle to vypadá na díru v ohradě,“ Cedric ukázal jihozápadním směrem. Chris se neochotně podíval.

„Tak tam někoho pošleme,“ zabručel a chtěl pokračovat v kontrole.

„Není koho,“ zarazil ho Cedric. „Richard tohle dělal vždycky sám.“

„Dobře. Tak to sprav a já zatím pojedu dál.“

„Nemáte dělat správce náhodou vy?“ Mladík se trochu škodolibě usmál.

„O tohle ti jde? Myslíš, že to nezvládnu opravit?“

„To mě nenapadlo,“ zalhal. Samozřejmě, že právě to si myslel.

„Otoč koně,“ zavelel Christopher a zajel k porušené ohradě. Cedricovi nezbylo nic jiného, než jet za ním. Ještě bude svědkem toho, jak si ten náfuka přivodí nějaké zranění a on se o něj bude muset postarat. Na druhou stranu by si tím určitě vysloužil pochvalu od Faith. A to už by stálo za to.

Chris už mezitím dojel k ohradě a seskočil z koně. Neměli sebou žádné nářadí, což jim značně komplikovalo situaci. Několik kůlů v plotě úplně chybělo a bylo zapotřebí je nahradit.

Cedric si prohlédl škodu a zamračil se. „To dřevo nezmizelo jen tak.“

„Na to jsem přišel taky,“ ucedil hrabě. „Určitě se nerozplynulo ve vzduchu.“

„Tak jsem to nemyslel. Někdo to dřevo odnesl.“

„Proč? Na otop? Všude je přece dříví dost.“

„Na tom nesejde. Jde o to, že tohle se na panství ještě nestalo. Lady Sophie se o obyvatele stará, jak nejlépe může. Nikdo nemá potřebu jí škodit. Tohle se mi nelíbí.“

Vlivem tohoto zjištění Cedric úplně zapomněl na svou žárlivost a Chris došel k závěru, že nový správce na Doomsday bude potřebný co nejrychleji. Ať dřevo ukradl kdokoli, záškodnictví nikdy nebylo příjemné.

* * *

Richard na muže zíral bez jediného slova. Udivilo ho, jak přesné měl John informace.

„Rogere? S kým to tam mluvíš?“ Zpoza rohu se ozval ženský hlas a těžkopádné kroky. Richard se otočil právě včas, aby viděl přicházet malou, buclatou ženušku v bílém čepci a černé zástěře.

Žena se zastavila kousek od Richarda a přívětivě se na něj usmála. „Dobrý den. Je mi to moc líto, jestli jste sem vážil dlouhou cestu, ale náš pán už nikoho nepřijímá.“

„Jak moc je to zlé?“

„Vy jste mi nerozuměl?“ Obořil se na něj muž.

„Pojďte,“ žena vzala Richarda za ruku a vedla ho do domu. „Právě jsem upekla buchty. Promluvíme si v klidu uvnitř a vy si odpočinete.“

Richard nechtěl tuto dobrou ženu nijak zdržovat, ale potřeboval informace a ty se mohl dozvědět jen tady. Proto její nabídku rád přijal.

Usadili se v kuchyni sami, muž jménem Roger dál venku usilovně pracoval. Žena se představila jako Mary. Prosté jméno se k ní výborně hodilo.

Richard se rozhlédl po místnosti a hledal jakékoli stopy minulosti, něco, co by ho ujistilo, že je na správném místě nejen podle jména. Jeho vzpomínky však splývaly s dobou již strávenou na Doomsday. Přesto měl pocit, že tady už skutečně někdy byl.

„Potřeboval jste něco důležitého?“ Mary seděla naproti němu a laskavě se usmívala.

„Informace. Ale jestli váš pán už není schopen se mnou mluvit,“ pokrčil rameny, „pak mám smůlu.“

„Pán je sice na smrtelné posteli, ale rozhodně na tom není tak, že by měl ještě dnes umřít. Už se to vleče nějakou dobu a jistě to ještě chvíli potrvá. Až se vzbudí, mohla bych vás k němu na okamžik pustit.“

Richardovi se ulevilo. Přece jen se něco dozví. „Jak dlouho pro něj pracujete?“

„To už bude takových patnáct let.“

„Kdysi jsem tenhle dům navštívil. Napamatuji se, že by byl v takovém stavu.“

„To skutečně nebýval. Když jsem tu začala s manželem žít, byl Winsford opravdu pěkný dům. Pánovi patřily všechny okolní pozemky až k vesnici. Bylo to moc hezké, malé panství.“

„Co se stalo?“

„Pán začal mít strach o svůj majetek. To víte, válka. Zničili kde co. Většinu pozemků rozprodal a na zbytek hospodářství dává jen velmi malé částky. Střádá si peníze pro sebe.“

„To mu nevadí, že mu dům padá na hlavu?“

Mary zavrtěla hlavou. „Tenhle dům nemá dědice.“

„Copak neměl žádné děti?“

„Ale ano, měl. Dokonce syna. Pán o něm však neslyšel už osmnáct let.“

„Aha,“ odpověděl opatrně, aniž by dal najevo jakoukoli emoci. „Děkuji za pohoštění. Mohla byste se zajít podívat, jestli už je vzhůru?“

—————————————————————-

—————————————————————-