Renčina červená knihovna

Dnes to nebudu nijak natahovat. Pod článkem naleznete další anketu, takže neváhejte a hlasujte. Též Vaše komentáře budou vítány. Přeji pěkné čtení.

Vaše Sirael

Sophie-Claire stála před zrcadlem a nedůvěřivě si prohlížela neznámou ženu před sebou. Jsem to opravdu já? ptala se sama sebe. Ta opuchlá víčka, bezkrevné tváře a pohaslé zelené oči opravdu patří jí? Alespoň, že byla pěkně oblečená a učesaná. O to se zasloužila Grace. Nutila ji sejít dolů, až se vrátí hrabě Hughes. Sophii se však točila hlava a neměla sebemenší chuť na zdvořilou konverzaci. Kdyby tak někam mohla utéct, někam, kde by ji nikdo nenašel, ani Grace ne.

„Připavena?“ Lady Vermontová nakoukla do místnosti. „Venku je nějaký hluk, zřejmě se již vrátili.“

„Opravdu musím jít dolů?“ Pokusila se Sophie o marný vzdor.

„Ano, musíš.“ Grace jí nabídla rámě a pomalu ji odvedla do salonu. Tam už seděla Faith a usrkávala horký čaj. Povzbudivě sestřenici stiskla ruku a usmála se.

„Pan hrabě a Cedric, dámy,“ ohlásila Bertha důležitě.

Faith se div nepolila čajem. Tak najednou je to pan hrabě!

Do salonu nejdříve vešel Chris, o krok za ním se držel Cedric. Oba byli v dost neutěšeném stavu;  hrabě měl přehozený kabátec přes rameno, bílou košili celou zašpiněnou a pomačkanou a pod levým kolenem díru v kalhotech. Cedric na tom byl o něco lépe, ale ani on nebyl právě příkladem čistoty. Grace nad jejich zjevem ohrnula nos, Faith potlačovala výbuch smíchu a Sophie jen udiveně zírala.

„Potkala vás snad nějaká nehoda, pánové?“ Otázala se Grace a kousla se do rtu, aby zachovala vážnou tvář.

„Pokud považujete opravu ohrady za nehodu, pak ano,“ usmál se Chris kysele  a prohlédl si svůj oděv.

Faith se pokusila si představit, jak taková oprava mohla vypadat, když se při ní oba tak zřídili. Že by při tom museli kličkovat mezi dobytkem?

Ve skutečnosti neprobíhala správka tak bouřlivě. Cedric se vrátil na obydlenou část panství a přivezl sekery a pilu. Pak společnými silami zhotovili nové kůly a zasadili je na prázdná místa. Cedric se celou dobu držel, aby se hraběti neposmíval a nedával mu rady. Bylo znát, že Chris nikdy žádný strom nekácel či jinak manuálně nepracoval.

„Která ohrada to byla, Cedricu?“ Sophie-Claire ožila. Přece jen se jednalo o její majetek, na němž jí stále záleželo.

„Jižní. Ta nejdál od domu.“

Ta, co ji Richard dával dohromady vlastníma rukama, protože nebyly peníze na zaplacení další pracovní síly, pomyslela si Sophie.

„Ta oprava nebyla nijak velká. Spíš jde o to, že kůly úplně zmizely.“

„Propadly se do země?“ Zeptala se Grace rádoby vážně.

Cedric jim vysvětlil svou teorii. Obvykle se uvolněné dřevo povaluje někde kolem, ale nikdy se nevytratilo beze stopy.

„Možná byl jen někdo líný dojít si na dřevo do lesa,“ navrhla Faith a podívala se na Sophii. Ta jen pokrčila rameny.

„To mí lidé nedělají.“

Cedric ustrnul. Mí lidé? Nechtěl být něčí majetek. Byl svobodný, nezávislý na své paní. Vzápětí si však uvědomil, jak to lady Sophie myslela. Její lidé byli obyvatelé panství, o které se starala. Nebyli to její nevolníci.

„Možná někdo od pana hraběte,“ poznamenala Grace.

Christopher chtěl něco namítnout, ale raději mlčel. Lepší bude zjistit, zda se z panství ztratilo ještě něco a případně dopadnout viníka. Na polemiku s lady Vermontovou nemá čas.

Podobně smýšlel i Cedric. Faith budou jeho teorie určitě zajímat a on jí milerád do svého pátrání zasvětí.

* * *

Mary Prescottová vstala a sklidila nádobí ze stolu. Richard se na ni usmál a podal jí svůj šálek.

„Zatím počkejte tady, přijdu pro vás. Koho mám ohlásit?“

Na okamžik se zamyslel. „Richard Henley.“ Pravdou nemůže nic pokazit. Jen ať otec ví, kdo za ním přišel.

Hospodyně se vrátila o deset minut později. Podle jejího výrazu poznal, že otec na sobě nedal při zvuku jeho jména nic znát. Vlastně ho to nepřekvapilo, žádné bouřlivé přivítání neočekával.

„Pojďte za mnou,“ vyzvala ho Mary a vykročila úzkou chodbou z kuchyně.

Richard cítil, jak se mu svírá žaludek, přesto se však zvědavě rozhlížel po domě a zaznamenával jeho žalostný stav. Salon byl holý a nevytopený, a i kdyby si ho Richard pamatoval, určitě by ho nepoznal. Mary se na něj omluvně pousmála a on jí úsměv oplatil. Určitě pro ni nebylo lehké pozorovat, jak se krásný dům pomalu ale jistě mění v trosky.

Zastavili se v horním patře před posledními dveřmi na konci chodby. Richard chytil za kliku, ale Mary ho zarazila.

„Snažte se ho nerozčílit. Má dnes dobrou náladu.“

„On spíš rozčiluje druhé, ne?“ Nadhodil s úsměvem. Mary na něj mrkla a pustila ho dovnitř.

Richard vešel a pomalu za sebou zavřel dveře. Teprve pak přelétl pohledem celou místnost a zastavil se očima na lůžku. V posteli s nebesy ležel jeho otec, Soames Lanscombe, bledý a vychrtlý stařec.  Jak moc se lišil od toho Soamese, kterého znával! Kam zmizel ten energický, despotický tyran, který ho s chutí ponižoval a zároveň ho rozmazloval?

„Marnotratný synáček se vrátil domů.“ Pokojem se rozezněl překvapivě silný hlas Richardova otce.

„Už to tak bude.“

„Copak? Už tě přestalo bavit hrát si na sedláka? Nebo jsi slyšel, že umírám, a přišel sis pro dědictví? Osmnáct let jsem tě neviděl a ty si teď klidně přijdeš a neobtěžuješ se ani omluvit.“ Soames si ho měřil přísným pohledem.

Richard neodpověděl. Řekl si, že ho nechá mluvit a vyčítat tak dlouho, dokud ho to bude bavit.

„Jak se má líbezná Sophinka na zadluženém panství? Určitě jí vyhovuje, že má levnou pracovní sílu.“

Neovládl se a promluvil. „Sophii z toho prosím vynech. Doomsday je na tom postatně lépe než tvůj dům.“ Při zmínce o Sophii ho zabolelo u srdce.

„A co Henry? Byl ti dokonalým otcem?“ Soames se v posteli napřímil. Zřejmě měl energie na rozdávání.

„Nebyl. Ale pořád byl lepší než ty.“

„Trefa do černého, chlapče. Jen mě srovnávej s mým neschopným a nezodpovědným bratrem.“

Richard chtěl namítnout, že Henry ho alespoň respektoval. Ještě než to vyslovil, si však uvědomil, že poslat ho do války nebyl právě projev respektu.

„Po osmnácti letech přijdeš a mlčíš.“ Promluvil opět Soames. V jeho hlasu se nedala identifikovat žádná z emocí, která by měla doprovázet setkání otce a syna po tak dlouhé době.

Richard to cítil podobně. Žádné přehnané city, jen jakási společenská zdvořilost mezi dvěma téměř cizími lidmi. „Rád bych tady nějakou dobu zůstal.“

Stařec pokrčil rameny. „Jestli tě už Doomsday omrzelo, pak vítej. Ale nečekej, že až umřu, že něco dostaneš. Tenhle dům zdědí Cromwell.“

„Nic nechci. Projížděl jsem náhodou kolem.“

„To si povíme jindy, neumřu hned zítra,“ odbyl ho Soames a pokračoval, „přiveď sem Mary, chci tě představit.“

Richard došel pro hospodyni a vrátil se s ní nahoru. Stařec se hned ujal slova.

„Drahá Mary, tohle je můj slavný syn, který ode mě dobrovolně odešel. Nějakou dobu tu s námi pobude, tak mu připravte pokoj. A vyberte nějaký prostý, chlapec si rád hraje na sluhu.“

* * *

O dva dny později seděl Cedric na plotě a v zubech drtil stéblo trávy. Uvažoval nad tím, zda jeho obavy ze záškodníků nejsou zbytečné.

„Dumáš nad nesmrtelností chrousta?“ Faith si přidržela šaty třešňové barvy a vyšplhala na ohradu vedle něj.

„Pořád mi vrtá hlavou, co se ztratí příště.“ Možná, že nic, dodal v duchu, ale nějak musel probudit dívčinu zvědavost.

„Nezajedeme se tam podívat?“ Navrhla. Už jí bylo podstatně lépe.

Mladík zahodil stéblo a seskočil na zem. „Osedlám koně.“

O půl hodiny později již byli bok po boku na cestě. Cedric hovořil o obyčejných věcech, dával si pozor, aby nenarazil ani slůvkem na hraběte Hughese. Do jeho taktiky rozhodně nepatřilo zesměšňovat svého protivníka.To by Faith jistě neocenila. Když však dojeli na místo a dívka se sama začala vyptávat, neodolal a vyprávěl jí, jak si Chris vedl.

„Od čeho byl hrabě tak špinavý? Měl šmouhu i na čele.“

„Když jsem ho viděl kácet strom, původně jsem si myslel, že ho objímá. Vypadalo to, jakoby chtěl splynout s přírodou.“

„Cedricu! Chtěla bych vidět tebe. Také jsi manuální práci nikdy moc nedal.“ I přes káravá slova se Faith zvonivě smála. Představila si Chrise kdesi na louce, jak se snaží navázat kontakt s matičkou zemí.

„Já jsem byl zrozen pro jiný způsob života,“ pronesl vážně.

„Cedric von Grechsnel,“ poznamenala a smekla imaginární klobouk.

„Jen se smějte, slečinko. Počkejte, až vyřeším tu záhadu a lady Sophie mě povýší.“

„Zařídím, aby tě kanonizovali.“ Rozběhla se přes louku a Cedric se vydal za ní.

* * *

Sophie-Claire se pečlivě oblékla a sešla do jídelny. Psychicky se stále necítila nejlépe, ale po tělesné stránce již byla fit. Neustále myslela na slova své přítelkyně, že Richard se může kdykoli vrátit. Poslední, co by si přála, by bylo, aby ji i panství našel v zanedbaném stavu.

Faith již seděla u stolu a pochutnávala si na jahodové zavařenině od Rose. Pozdravily se a dívka sestřenici upozornila na došlou poštu.

„Tohle vypadá na dopis od mé matky.“

Sophie-Claire okamžitě poznala rukopis na obálce. Copak jí Caro píše? Netrpělivě roztrhla obálku a začala číst.

Drahá Sophie,

doufám, že Ty i má dcera se máte dobře a nic vám neschází. Dlouho jsme o vás neslyšeli žádné nové zprávy.

Nechcete zase někdy přijet? Nebo přijedeme my k vám. Konečně bys nám mohla představit Eustacha Herrmana. Tvůj strýc by rád poznal muže, se kterým Tě bude oddávat. Napiš nám, kdy se Ti to hodí.

A co Faith? Našla jsi pro ni nějakou vhodnou partii? Pozdravuj ji od nás a vyřiď jí, že ji máme rádi.

Tvá teta

Caroline Lanscombová

„Co píše?“ Zeptala se Faith nedočkavě, když spatřila Sophiin zděšený výraz. Ta jí beze slova podala levandulový kus dopisního papíru.

Faith uznale hvízdla, když došla k místu o oddávání.

„Co s tím?“ Sophie byla bledá jako stěna.

„Nic. V zásadě máš tři možnosti. Buďto mé matce napíšeš pravdu, nebo jí odbydeš s tím, že se ti to nehodí, a nebo přesvědčíš Eustacha, aby si zahrál na tvého ženicha. Tím bys to sice definitivně nevyřešila, ale určitě by to byla legrace.“

—————————————————————-

—————————————————————-