Renčina červená knihovna

Dnes Vás čeká o něco delší díl než obvykle. Na konci dílu najdete anketu s dost zajímavou otázkou, takže se těším na Vaše odpovědi.

Nakonec jsem se rozhodla poprvé nesplnit Vaše přání. Richardova matka se v příběhu neobjeví – pouze se o ní bude mluvit. Dospěla jsem k tomuto názoru po přečtení komentářů k minulému dílu – a pro plynulost příběhu to bude lepší. Děkuji za pochopení.

Vaše Sirael

Hned druhý den ráno se Richard vydal na důkladnou obhlídku domu a přilehlého hospodářství. Leccos potřebovalo opravit a stačilo k tomu pouze trochu šikovnosti. Při pohledu na zamračeného Rogera mu však došlo, že s pomocnou rukou nemůže počítat. Mohl by samozřejmě požádat otce, aby to sluhovi nařídil, ale nechtěl zde vystupovat v roli nadřízeného. Celý život byl obyčejným správcem a ani teď to nechtěl měnit. Proto se do oprav pustil sám a snažil se přitom zapomenout na prosebný pohled Sophie-Claire ten poslední společný den, který se mu neustále vybavoval.

V poledne si ho zavolal otec. Richard neochotně odložil pilu a vypravil se za ním do jeho pokoje.

„Mám radost, že sis tu našel zábavu, synku, ale na návštěvy bys mohl chodit více upravený,“ uvítal ho Soames sarkasticky.

Richard si prohlédl své špinavé, upracované ruce. Neshledával na nich nic závadného. Byl na ně v jistém smyslu hrdý.

„Tolik tě bavilo panáčkovat na Doomsday, že to děláš i tady?“

„Zkrátka mám rád manuální práci,“ odvětil klidně, ale v jeho hlase byla znát tvrdost.

„Mohl jsi být můj dědic. Mohl jsi vyrůstat v přepychu. Ale to ty ne. Raději kácíš stromy jako nějaký nuzák.“

„Pokud si dobře vzpomínám, v přepychu jsem žil, jen když jsi měl dobrou náladu.“

Soames cosi zavrčel.

„Nemám pravdu? A když jsi vstal levou nohou, nechtěl jsi mě ani vidět. Byl jsem přece jen tvůj parchant, ne legitimní syn.“ Richard zvýšil hlas, aniž si to uvědomil. Byl rozzlobený, v krvi mu náhle kolovala dávno pohřbená zlost, zrada a pokoření. Tolik let je dusil v sobě a teď nekontrolovatelně vypluly na povrch.

„Tenkrát jsem to nechápal. V jednu chvíli jsem byl tvůj miláček a v druhé jsi na mě křičel, abych vypadnul a už se nevracel. U Henryho jsem alespoň věděl, na čem jsem.“ Vyrazil z pokoje jako vyhladovělý tygr a práskl za sebou dveřmi.

„Kuráž má po mě,“ Soames se spokojeně ušklíbl a pohodlněji si lehl.

* * *

Potom, co se Christopher zesměšnil před Sophií, Faith i lady Vermontovou, se na Doomsday několik dní neukázal. Vysedával zamračený u krbu a odháněl od sebe služebnictvo, jako by to byl nějaký otravný hmyz. Celé dny přemýšlel jen nad jedinou věcí. Jak má proboha získat Faith, aniž by se před ní musel sklonit a přiznat tak otevřeně své city? Jinou ženu by jednoduše svedl, ale Faith byla tak mladá a svěží. Nechtěl zničit tak okouzlující krásu a ducha za jedinou noc. Popravdě si těch nocí přál stovky.

Aby se však dostal někam dál od společenské konverzace, bude ji muset dostat sem na Shady Hall. Co kdyby je obě pozval na čaj? A ještě někoho pro Sophii, aby se nenudila, až bude svádět její sestřenici a tak ji nutit, aby mu konečně odhalila své city.

* * *

Sophie-Claire nervózně přešlapovala v hale. Eustach už tu měl dávno být. Kousla se do rtu, aby se udržela v klidu. Všechno bude určitě v nejlepším pořádku. Eustach bude jistě ihned souhlasit a ona nebude muset nic vysvětlovat Caroline a Benjaminovi.

Za deset minut již seděla v salonu tváří v tvář pobledlému Eustachovi a snažila se nalít čaj.

„Příliš jsem z vašeho dopisu nepochopil.“

„Uvědomuji si, že musel znít dost zmateně. Omlouvám se.“

„Jsem na zmatky zvyklý. Osobně to bude určitě jasnější.“

Sophie mu připomněla události na faře: dopis lady Herrmanové rodičům Faith a její včasný zásah v podobě prohlášení, že Eustach se dvoří jí. Následně na to mu stručně vylíčila obsah dopisu z fary, který dostala včera, i onen nápad se sehraným čajem.

Eustach ji pozorně vyslechl a až pak promluvil. „Děláte si s tím zbytečné starosti. Prostě jim povězte pravdu o mé matce. Ovšem velmi si vážím toho, za jakou cenu chráníte mé tajemství, lady Sophie.“

Ach ne, pomyslela si Sophie. On jí nepomůže. „Víte, ten čaj bych nedělala jen kvůli vám. I já mám tajemství. Kdybyste si zahrál na mého snoubence, velmi byste mi tím pomohl.“

Sophie měla vše promyšlené. Věděla, že jakmile přijde řeč na Richardův odchod, a ta přijde určitě, nedokáže plně potlačit své emoce. A poslední, co by si teď přála, bylo, aby ji strýc s tetou podezírali. Přítomnost snoubence je ujistí o tom, že pro ni Richard znamená hodně pouze jako přítel.

„Ach tak. V tom případě myslím, že jsem vám povinen pomoci. Ačkoli dobrý herec opravdu nejsem.“

* * *

Cedric dodělával poslední opravy plotu, zatímco Faith seděla na poraženém kmeni a dívala se na něj. Byl překvapivě zručný a rychlý. Tentokrát byla právě rychlost skutečně na místě. Někdo vyvrátil část ohrady s dobytkem a několik krav se zatoulalo. Cedric pro ně poslal několik mužů, ale přesto se domníval, že už je nikdy neuvidí.

„Alespoň máme jistotu, že to není nikdo od nás,“ prohlásil rozhodně a zasadil na místo poslední kůl.

„To ne. Nikdo nemůže být tak hloupý, aby nevěděl, že tady se žádné zvíře nezamlčí,“ přizvukovala mu dívka.

„Takže někdo ze sousedství. Vsadím se, že od Hughese.“

„Co budeme dělat?“

„Pojedeš k hraběti a prohlédneš si jeho stádo.“ Na Faithiin návrh si včera začali tykat.

„Nedělej si ze mě legraci, Cedricu. Nepoznám naše krávy.“

„Dívej se po hubených a starých. A nespleteš se. Věř mi.“ Faith přelétla pohledem stádo. Cedric měl pravdu. Jejich krávy by poznal každý. „Nebylo by jednodušší se zeptat hraběte? On nám je určitě neukradl.“

„Ztropil by hned povyk a poštval by proti sobě půlku panství. Ujistíme se raději sami.“

Když Faith dorazila domů, přinesla jí Bertha lístek. Tak přece jen na Shady Hall pojede. A při té příležitosti nějak zkontrolují Chrisovo stádo.

* * *

Richard stále oddechoval jako po velké námaze a napnuté svaly se mu rýsovaly pod bílou košilí. Jedním elegantním pohybem se vyhoupl na zděnou zídku a rozhlédl se po okolí.

Dlouho se mu nestalo, že by se takto přestal ovládat. Styděl se za ten výbuch, nechtěl otci ukázat, jak moc ho mrzí jeho nepovedené dětství. Dokonce si sám myslel, že podobné pocity jsou již dávno za ním, překonané jinými a intenzivnějšími. Kdyby se tak mohl vrátit ke Claire a na Doomsday. Tohle vyhnanství ho přestávalo bavit.

Zaslepen zlostí úplně zapomněl na své otázky, které chtěl otci položit. Bude se za ním muset vypravit znovu a tentokrát se bude muset lépe ovládat.

* * *

Protože tu nebyl Richard, aby je odvezl, chopil se tohoto úkolu Cedric. Na kozlíku vedle něj nadskakovala Sophie v tmavě fialových šatech a klobouku, Faith ve světlém mušelínu seděla vzadu. Trojice mířila na sousední panství. Kromě čaje bylo jejich dalším cílem zkontrolovat Hughesovo stádo. Po vzájemné dohodě tento úkol převzal Cedric. Na jeho splnění by měl mít dost času, zatímco dámy budou uvnitř.

„Co mám dělat, když najdu naše krávy?“

„Ty nic. Přijdeš mi to říct. Vyřídím to s hrabětem sama,“ odpověděla Sophie-Claire a s nově nabytou rozhodností si upravila klobouk.

Hrabě Hughes na ně čekal před domem. Nejprve pomohl z vozu Sophii a pak Faith, jejíž ruku držel o něco déle, než bylo nutné. Cedric si toho všiml a Chris ji byl nucen pustit.

„Velmi mě těší, že vám mohu konečně oplatit pozvání,“ každá se do něj zavěsila z jedné strany a on je odvedl do příjemně vytopeného salonu.

Sophie se zkluboka nadechla. Ve vzduchu byl cítit pach tabáku smíšený s typicky mužskou vůní. Vzpomněla si na otce, jehož pracovna byla cítit podobně. Faith mezitím přijala nabízené křeslo a rozhlížela se kolem. V téhle místnosti dosud nikdy nebyla.

O pět minut později vstoupil do salonu Drell a oznámil jim, že dorazil poslední host. Byl jím Eustach Herrman.

Po vzájemných pozdravech a výměně obvyklých zdvořilostí se konečně všichni usadili se šálky kvalitního indického čaje. Chris co chvíli zabloudil pohledem k Faith, která si ho naopak vůbec nevšímala. Eustach a Sophie se na sebe čas od času rozpačitě usmáli, majíc na paměti svou dohodu.

„Zítra je prvního září,“ pronesl Eustach do ticha přerušovaného pouze cinkotem lžiček o porcelán.

„To ještě nemusí nic znamenat,“ odpověděl mu Chris.

Faith ani Sophie neměly tušení, o čem je řeč. Přímo se na to zeptat ovšem nemohly, to by bylo krajně nezdvořilé.

„Může se to stát kdykoliv. Druhého, třetího,“ pokračoval Chris, když si všiml, jak se na něj Faith dívá. Pochopil. „Cromwell je nevyzpytatelný.“

Sophie-Claire zpozorněla. Mluví o Worchesteru. O Worchesteru, kde je její Richard. Kéž by se tak vrátil domů! Toužila mu říct, že ho miluje – a že si ho vezme.

„Rozhodně k tomu dojde do týdne. Země už nemůže déle snášet to napětí.“ Eustach znepokojeně pohlédl na lady Beaufordovou, která zhluboka vydechla. Nevěděl nic o ní a Richardovi, ani o tom, že správce odešel.

„Možná bychom tohle mohli probrat jindy. Dámy se s námi musí nudit,“ navrhl hrabě a zlehka se naklonil směrem k Faith. „Slečno Lanscombová, hrajete na klavír?“

* * *

Zatímco Faith v salonu přehrávala Monteverdiho Koncert č. 7, vytratil se Cedric mimo hospodářské budovy. Musel jít pěšky, na Perseovi by vzbuzoval pozornost. Ohrada pro dobytek byla od domu pěkný kus cesty, mladík doufal, že se stihne vrátit včas, než se společnost rozejde.

Zastavil se na okraji pastviny, sundal si klobouk a otřel si zpocené čelo. Bude muset být opatrný i tady. Shady Hall byl přece jen větší než Doomsday a všude kolem se potulovali pacholci.

Když se vydýchal, pomalu začal obcházet ohradu, napůl skrytý ve stínu stromů. Bude mu muset stačit prohlídka od jihu, ze severní strany bylo u ohrady otevřené prostranství, kam si netroufal.

Netrvalo dlouho, než ji objevil. Světlá vyhublá kráva se od pěkného zbytku stáda lišila na první pohled. To Cedricovi stačilo, určitě tu budou i ostatní. Teď honem zpátky za lady Sophií.

* * *

„O tuhle část zahrady se prý starala sama lady Gilbertová.“ Chris vedl Faith podél pravého křídla domu, kde se nacházela růžová zahrada. Eustach a Sophie-Claire zůstali kdesi vzadu, mluvili o plánovaném čaji na Doomsday.

„U nás se o růže stará Sophie.“

„Opravdu? Vsadím se, že vám nikdy nedovolí žádnou utrhnout.“ Chris předešel Faith o krok a otočil se k ní čelem.

„Růže jsou pro ni posvátné.“ Dívka hraběte obešla a přivoněla si ke žluté květině.

„Líbí se vám?“

„Je plná slunce a života.“ Pohlédla na něj zpod sklopených řas. Srdce jí bušilo o něco rychleji, než bylo běžné. Nebyla naivní, věděla, že ji sem nezavedl jen tak.

„Je jako vy. Ale ve vlasech by se vám mnohem lépe vyjímala tato,“ odkudsi vykouzlil temně rudou růži. Dvěma kroky se přesunul do její těsné blízkosti a opatrně jí vsunul květinu za ucho. Faith se nepohnula, natolik na ni působil jeho hlas i přirozený šarm. Ačkoli mluvil v podstatě o naprosto nevinných věcech, připadalo jí to, jako by jí dělal neslušné návrhy.

„Proč jste mě sem zavedl?“ Zeptala se zpříma, avšak byl obvyklé razance.

„Protože jsem s vámi toužil být chvíli o samotě.“

„To jste přece už několikrát byl.“

„To sice ano,“ připustil Chris, „ale dosud jsem vás nepolíbil.“

„A teď mě políbíte?“ Schválně nechala rty trochu od sebe, připravena je stisknout, kdyby se o něco opravdu pokusil.

Místo odpovědi ji strhl k sobě a své rty přitiskl na její. Faith zpočátku protestovala a chtěla ho odstrčit, když však jeho stisk nepovolil a on stále drtil její ústa svýma, v duchu proklela sama sebe za svou slabost a nechala ho, aby s ní dělal, co se mu zlíbí. Neměla už sílu vzdorovat, chtěla ho líbat a být líbána. Vždyť co na tom je tak špatného?

Všechno, odpověděl by Cedric, kdyby Faith vyslovila otázku nahlas. Všechno je špatně, říkal si, když mezi stromy pozoroval jejich dlouhý polibek.

—————————————————————-

—————————————————————-