Renčina červená knihovna

V minulém díle jste měli možnost rozhodnout, jak dopadne polibek Chrise a Faith. Rozhodli jste se pro tu možnost, že je vyruší Cedric. Takže tady je pokračování Těším se na Vaše komentáře a připomínky.

 

Vaše Sirael

Tak a dost! Na to se nehodlá dívat.

Cedric impulzivně rozhrnul nízké křoví, které mu bránilo v cestě. Nečekaný zvuk donutil Christophera, aby o krok ustoupil a odtrhl tak své rty od dívčiných. Pořád ji však držel kolem pasu, za což mu byla vděčná. Celý svět se s ní točil a měla pocit, že každou chvílí upadne.

Cedric nejprve pohlédl na hraběte, ale nic neřekl. Jeho chování ho nepřekvapilo, tohle od něj mohl čekat. Dokonce i teď působil Chris naprosto klidně, jakoby se nic nestalo.

Pak se očima zabodl do Faith. Dívka se tvářila vyděšeně a zcela ohromeně, až jí bylo Cedricovi trochu líto. Přesto se mu na rty dralo částečně pravdivé obvinění, že se líbá se zlodějem krav.

„Cedricu! Já-my- je to úplně jinak, než si myslíš,“ Faith se zakoktala a vrhla na přítele prosebný pohled.

„Viděl jsem, co jsem viděl.“

„Neviděl jsi vůbec nic,“ odsekl Chris.

„To posoudí lady Sophie.“ Otočil se k odchodu a nebral na vědomí vzlyky, které se Faith draly z hrdla.

„Nikam nepůjdeš,“ Chris chytil Cedrica za rameno a obrátil ho čelem k sobě.

„Nedotýkejte se mě.“

„Nebo co?“

„Nebo vám zlomím ten váš aristokratický nos.“

„Cedricu, prosím! Zapomeň na to, nic se nestalo.“

„Ne, Faith. Na to jsi měla myslet dřív.“ Chtěl se znovu vydat pryč, když ho prudce zasáhla Chrisova pravačka do čelisti. Cedric zavrávoral, ale vzápětí se rozmáchl k protiútoku. Chris však obratně uhnul. S pěstními souboji měl bohaté zkušenosti.

„Nechte toho,“ Faith se mezi ně vrhla a chytila Cedrica za ruku. Takhle si tedy svůj první polibek nepředstavovala.

„Odstup, Faith. Pan hrabě musí nést následky svého jednání.“

„Faith, Cedric má pravdu. Odstupte,“ Christopher si vyhrnul rukávy košile k loktům.

„A co když prostě neuhnu? Schytám taky nějakou ránu? Chováte se jako pitomci.“ Pustila Cedricovu ruku a otočila se na Chrise. „Oba dva.“ Pak rázně opustila růžovou zahradu lady Gilberthové, přičemž odhodila růži, kterou jí dal Chris do vlasů. Málem přitom vrazila do Sophie-Claire a Eustacha.

„Omluvte mě,“ procedila mezi zuby, ale nezastavila se. Dvojice se za ní udiveně ohlédla.

„Stalo se něco?“ Zavolala za ní Sophie, ale Faith pouze mávla rukou.

„Slyším hlasy,“ poznamenal Eustach a ukázal směrem,  kde zůstali o samotě Chris a Cedric.

Muži se stále zlostně měřili, ale chuť na rvačku je už přešla. Faith je schladila dokonale. V tomto rozpoložení je Sophie a Eustach našli. Ještě než se jich stačili na něco zeptat, ukázal Cedric na hraběte a unaveně pronesl: „Má naše krávy.“

* * *

Richard vystoupal do druhého patra po rozvrzaných schodech chátrajícího Winsfordu. Nastal čas, aby se konečně dozvěděl něco o své matce.

Soames v posteli napůl seděl, napůl ležel a upíral na Richarda pichlavý pohled. „Tvá matka?“

„Nikdy jsi mi o ní nic neřekl.“

„A víš proč? Protože o ní skoro nic nevím.“

„Nesmysl. Když máš se ženou dítě, musíš o ní něco vědět.“

„Jmenovala se Helena,“ Soames rezignovaně povzdechl, „a bylo jí jednadvacet.“

„A dál?“

„Dál? Dál nic. Pak utekla.“ Stařec pokrčil rameny.

„To už vím. Chci vědět, jaká byla.“ Richard dosedl na židli vedle postele.

„Hezká,“ odhadl Soames lhostejně. „Helena byla pěkná, proto jsem si ji vybral.“

„Vybral? Říkáš to, jako kdyby neměla na výběr.“ Richard se nad tou představou zachvěl.

„Před třiceti lety to bylo naprosto normální. Byl jsem přece zdejším pánem. Všichni nepěstují volnomyšlenkářství jako Henry. Vsadím se, že v tom má krásná neteř pokračuje.“

„Je to dobrý systém.“

„Je to nesmysl. Ale pro tebe to bylo jistě výhodné. Musel jsi pro ni být jako vlastní bratr.“

Richard se zvedl a chystal se k odchodu. O tomhle se bavit nehodlal.

„Docela by mě zajímalo, co se mezi bratříčkem a sestřičkou stalo, že ses vrátil domů.“

„Do toho ti nic není,“ odvětil tiše a opustil pokoj. Z druhé strany se opřel o dveře a snažil se potlačit touhu okamžitě se rozběhnout zpátky na Doomsday. Rozhodl se, že otce už navštěvovat nebude, pokud se nestane něco vážného.

Naproti tomu by Soames rád syna ještě viděl. Velmi ho zaujalo jeho chování v souvislosti se Sophií. To nebude jen tak.

* * *

Eustach si znepokojeně prohlížel muže před sebou. Narozdíl od Sophie okamžitě zaregistroval známky konfliktu: Hughesovy vyhrnuté rukávy a Cedrikovu zlehka otékající tvář. Eustachovi se nezdálo pravděpodobné, že by se uhlazený hrabě pouštěl do souboje kvůli nějakým kravám. Že by tím pravým důvodem byla Faith? Její odchod by tomu odpovídal. Ale proč by se kvůli ní prali? Nic nedávalo smysl.

„Říkala jsem ti, abys přišel za mnou, že to s hrabětem vyřídím sama.“ Sophie-Claire se na Cedrica zamračila a pak omluvně pohlédla na Chrise. „Někdo nám poškodil ohradu s dobytkem a pár krav zmizelo.“

„A vy tvrdíte, že je mám já?“ Chris nedokázal skrýt rozhořčení.

„Já vím, že jste je neodvedl vy, ale zřejmě to udělal někdo z vašich lidí.“

„Jsou součástí vašeho stáda,“ doplnil ji Cedric, ale na hraběte se přímo nepodíval.

„O ničem nevím. Pojďme zpátky do domu, vyřešíme to tam. O tomhle si musíme promluvit se správcem.“

* * *

Will Black velmi neochotně vstoupil do salonu. V ten moment se na něj upřely čtyři páry očí. Cítil, jak ho polévá vlna horka.

Jeho pán stál opřený o krbovou římsu s velmi sebevědomým výrazem. Nejblíž k němu seděla v křesle lady Beaufordová a Willovi okamžitě došlo, o co jde.

Nikdy tu couru z vedlejšího panství neměl rád. Věděl, že to tak nějak táhne s Henleym a že se bratříčkuje s chudinou, ale to pro něj nebylo důvodem k poškozování jejího majetku. Vyprovokovala ho až tím, jak se o něm vyjádřila před hrabětem a že se mu pletla do účetnictví. Hrabě mu od té doby nedůvěřoval a Willovi tak skončily zlaté časy. Trvalo mu dost dlouho, než vymyslel, jak se jí pomstít, ale nakonec zvolil její citlivé místo – panství.

„Dobytek lady Beaufordové je v mé ohradě. Můžete mi vysvětlit, jak je to možné?“

Will se zatvářil šokovaně. „Kde by se tam vzal?“

„To byste jako správce měl vědět vy.“ Hrabě Hughes nezněl právě přívětivě. Stále byl rozladěný ze Cedricova vpádu na scénu v tu nejnevhodnější dobu. Faith se na něj od návratu do domu ani nepodívala. Seděla v křesle nejdál od něj a upřeně hleděla před sebe.

„A jak víte, že tam jsou?“

„Přivedu Cedrica,“ Eustach se zvedl a vyšel z pokoje. Nepovažoval za moudré, aby pro mladíka šel Chris.

Jakmile Cedric vstoupil, stalo se hned několik věcí najednou. Faith se vymrštila rychlým pohybem z křesla a rázným krokem vypochodovala beze slova z místnosti, Sophie-Claire též vstala a postavila se po bok Christopherovi a Will Black si hřbetem ruky otřel pot z čela. Hrabě se ani nehnul, jen pohledem sledoval situaci v pokoji.

„Tady Cedric je svědkem. Můžeme se spolehnout, že zjistíte, kdo ty krávy ukradl, pane Blacku?“ Sophie zdůraznila svou otázku a upřela na Willa své smaragdové oči.

Cítil nutkavou touhu ji uhodit do tváře. Nic jiného by si podle něj nezasloužila. Ale bohužel si musí nechat zajít chuť. Musí to dotáhnout do konce, aniž by se prozradil.

„Samozřejmě, lady,“ řekl nahlas.

„Do tří dnů chci vidět výsledky,“ Christopher ho gestem ruky propustil. „A zařiďte, aby se zvířata lady Beaufordové dostala na Doomsday co nejrychleji,“ dodal ještě.

Správce odešel a Sophie věnovala hraběti vděčný pohled.

* * *

Cesta zpět proběhla ve znamení debaty Cedrica a Sophie. Faith, opřená o postranici vozu, sledovala ubíhající krajinu a přemýšlela nad vším, co se dnes stalo. A že toho nebylo málo.

Nevěděla, na koho se má zlobit víc, jestli na Cedrica za jeho netaktní chování nebo na Chrise za to, že málem vyvolal rvačku. V Chrisův prospěch však mluvil onen osudný polibek, kvůli kterému to všechno vzniklo. Nikdy dřív ji takhle žádný muž nelíbal a její představy daleko zaostávaly za skutečností. Bylo to něco naprosto báječného, nechat se objímat jeho silnými pažemi a plně se mu poddat, aniž by musela pomýšlet na to, co se od ní jako od dámy očekává. Grace by ji za její dnešní chování nepochválila, to věděla jistě. Ale lady Vermontová byla vdaná za staršího muže a Faith pochybovala o tom, že kdy zažila chvíli intenzivní vášně. V tomhle se nemohly srovnávat.

Ovšem Cedric, to je jiný oříšek. Jestli se svěří Sophii, dostane ji to pořádného průšvihu. Nejspíš si s ním o tom bude muset promluvit a přesvědčit ho, aby si to nechal pro sebe. Udělá to hned zítra ráno, až si bude jistá, že na něj nebude zlá kvůli pokaženému odpoledni.

* * *

Chris přecházel po salonu jako lev v kleci. Velmi ho rozčilovalo chování Williama Blacka, ale ještě víc Cedric. Nejraději by toho floutka chytil pod krkem a řádně mu vysvětlit jeden holý fakt – že do toho, co dělá Faith ve svém volném čase, mu nic není. I kdyby se líbala s deseti muži během jedné hodiny, Cedric by měl mlčet a nevměšovat se.

Nedalo se s tím však už nic dělat. Koneckonců si  Christopher alespoň stačil ověřit, že mu ani Faith neodolá, když jde o fyzický kontakt. Může si hrát na bůh ví jak nedostupnou, on však už ví své. Teď bude muset promyslet další krok – definitivně zbořit dívčiny hradby a zařídit, aby po něm toužila dnem i nocí. Chris se usmál sám pro sebe. Tohle byl jeho obor.

* * *

Druhého září sešla Faith do jídelny, skromně posnídala a vydala se hledat Cedrica. Bylo na čase zjistit, jak si u něj stojí a jestli se má bát prozrazení.

Protože Cedrica nikde nenašla, zeptala se na něj v kovárně. Tam o něm nic nevěděli, ale doporučili jí, aby se po něm zkusila zeptat přímo u něj doma. Faith věděla, kde bydlí, ale nikdy se k malému domku o dvou místnostech nepřiblížila blíž než na dvacet metrů. Teď stála před jeho chatrnými dveřmi a zlehka zaklepala. Zevnitř se ozval jakýsi zvuk, nepoznala ovšem, jestli to mělo být vyzvání k odchodu nebo pozvání dovnitř. Dodala si odvahy a vzala za kliku.

Ocitla se na chodbičce metr krát metr. „Cedricu?“

„Nalevo,“ ozvalo se zpoza nedovřených dveří. Byl to jeho hlas. Faith strčila do dveří a nakoukla do místnosti. Byla to malá kuchyně se stolem a třemi židlemi a v rohu stálo skromné lůžko. Na něm seděl Cedric a oběma rukama si přidržoval obklad na levé tváři.

„Co tady děláš?“ Mluvil s obtížemi a zřejmě i s bolestmi.

„Chci si s tebou promluvit.“

„Nic lady Sophii neřeknu.“

„Děkuji.“

Dvojice umlkla a v místnosti nastalo rozpačité ticho.

„Posaď se,“ vyzval ji Cedric a  ukázal na židli nejblíž posteli. Faith ho poslechla.

„Ukaž mi tu tvář.“

„Nic to není,“ protestoval.

„Tak mi to ukaž.“ Jemně mu odtáhla ruce a zadívala se na modřinu a výrazný otok. „Stálo ti to za to plést se mezi mě a hraběte?“

„Stálo by to za to, i kdyby mi zlámal obě ruce,“ obořil se na ni a vyprostil své ruce z jejích.

„Cedricu, tohle neříkej. Tohle nesmíš říkat.“ Vstala a několika kroky se přenesla ke dveřím.

„Faith, neodcházej! Už budu zticha. Au.“

„Promiň,“ zmizela tak rychle, jak přišla.

„Proč sis musela vybrat zrovna toho pitomce?“ Udeřil pěstí do polštáře a pak se chytil za bolavou tvář.

—————————————————————-

—————————————————————-