Renčina červená knihovna

Dnes Vás čeká poměrně zvratový díl – co k tomu dodat? Nic Vám dopředu neprozradím

Příště…inu příště dojde k dalšímu dějovému obratu, takže se máte určitě na co těšit.

Vaše Sirael

Sophie-Claire se pečlivě oblékla do odpoledních, tmavě zelených šatů a dala si též záležet na úpravě svých krásných bohatých vlasů. Chtěla dnes vypadat co nejlépe, rozhodně si nepřála vzbudit podezření strýce a tety svým zanedbaným vzhledem. Byla si jista, že situaci zvládne – na své straně měla Faith i Eustacha.

O půl třetí sešla do salonu a zkontrolovala dějiště svého výstupu. Vše se zdálo v pořádku, na nic nezapomněla.

„Budete si přát čaj, slečno?“

Sophie téměř nadskočila leknutím. Bertha! Služebná jí úplně vypadla z hlavy. Zalila ji vlna horka a nebyla hned schopna odpovědi. Bertha může její dokonalý plán totálně zhatit.

„Slečno?“

„Čaj na půl pátou, prosím,“ vyhrkla rychle a otočila se ke služebné čelem. „Byla bych ráda, kdyby bylo vše připraveno ještě před příjezdem návštěvy.“ Jen aby Bertha nevešla do salonu v nějaký nevhodný okamžik a svou reakcí všechno nepokazila.

V ten moment do místnosti téměř vtančila Faith. V bílých, velmi prostých šatech a s rozpuštěnými vlasy připomínala vílu. Už už otevírala ústa, aby se Sophie zeptala na Eustacha, ale sestřenčin pohled ji zarazil.

„Děkuji, Bertho, můžeš jít,“ propustila služebnou raději, aby nedošlo k nějakému nedorozumění ještě před začátkem celé akce.

„Ona nic neví?“ Otázala se Faith, jakmile osaměly.

„Úplně jsem na ni zapomněla.“

„Postarám se o ni,“ Faith se povzbudivě usmála.

„Děkuji. Mimochodem, Faith, co se stalo včera v zahradě mezi tebou a hrabětem? Měla jsem pocit, že něco není v pořádku.“

„Nic,“ dívka náhle uhnula pohledem. O tomhle se tedy bavit nebude.

Sophie-Claire si ji změřila pohledem a pak ji přátelsky objala kolem ramen. „Netajíš mi náhodou něco?“

Faith by ji nejraději odkázala na Cedrica, ale nepovažovala za moudré, aby ho viděla v tom stavu jako ona ráno. „Jen Cedric a hrabě se trochu nepohodli kvůli tomu dobytku.“

„Budu si s ním muset promluvit,“ na Sophii bylo vidět, že už je myšlenkami jinde. Faith zadoufala, že si sestřenice pár dní na Cedrica neudělá čas. Přesto však pocítila osten neklidu. Sophie si neměla ničeho všimnout.

* * *

Ve čtvrt na pět dorazil Eustach. Byl nervózní a bylo to na něm vidět. Když se postavil vedle Sophie, Faith naklonila hlavu a kriticky si je změřila.

„Dokonalý pár,“ usoudila po chvilce a dvojice se na sebe rozpačitě usmála. Sophiin úsměv byl však křečovitý. Věděla, že dokonalý pár tvoří pouze s Richardem.

Chvilku po půl páté přijel i zbytek společnosti, obecenstvo připravované hry, kterou Faith nazvala Dvě nevěsty v domě.

Caro vstoupila do domu jako první, o krok za ní jako obvykle Benjamin s úsměvem na rtech. Zatím, co se s ženami vítali v hale, Eustach nervózně přešlapoval v saloně. Nějak si sám sebe nedokázal představit v roli ženicha.

„A tohle musí být jistě pan Herrman,“ zašvitořila Caro, když předběhla Sophii ve dveřích do ošumělého salonu.

„Caroline a Benjamin Lanscombovi, Eustach Herrman,“ představila je Sophie navzájem.

„Je mi ctí, že poznávám budoucího manžela mé oblíbené neteře.“ Benjamin si s Eustachem potřásl rukou.

„Jestli to nebude tím, že jsem jediná,“ narazila Sophie-Claire na starý vtip a nalila všem čaj.

Faith se s rodiči setkala poprvé od chvíle, kdy si uvědomila, že ji chtějí za každou cenu provdat co nejdřív. Ke své matce se proto chovala odtažitěji než bylo obvyklé a i s Benjaminem si zachovávala určitý odstup. Na otázky jak se má a jestli se nechce vrátit domů odpověděla rodičům slušně, ale stručně. Pak veškerou pozornost věnovala Sophii a znemožnila tak Caro další vyptávání.

„Jsem moc ráda, že vás po dlouhé době můžu uvítat na Doomsday. Moc jsme se na vaši návštěvu těšily.“

Kdyby teď Caro mohla nahlédnout do Sophiiných myšlenek, viděla by tam něco úplně jiného. Naštěstí to však nedokázala, a tak brala neteř vážně.

„Richard se k nám nepřipojí? Nikde jsem ho venku neviděl.“ Benjamin to myslel dobře, ale Sophie cítila, jak se jí stahuje hrdlo.

„K tomu dojdeme, tati. Raději mi řekni, jestli psal Will.“

„Ano, miláčku. Moc tě pozdravuje. Chce se už vrátit domů.“

Mezitím si Caro pozorně všímala Eustacha. Dokonce si své křeslo nenápadně posunula blíž k němu. Chtěla zjistit, o jakého zetě ji Sophie připravila.

„Dopis vaší matky byl trochu v rozporu s tím, co nám řekla Sophie.“

„Omlouvám se. Jednalo se zkrátka o malé nedorozumění.“

„Jistěže. Naštěstí jsme vše vyřešili včas,“ Caro se strojeně usmála, až Eustachovi naskočila husí kůže. „Na kdy plánujete svatbu?“ Pokračovala.

Eustach pevněji sevřel šálek s horkým čajem. „Sophie, kdy se vezmeme?“

„Nemluvili jste o květnu?“ Pomáhala mu Faith.

„Květen, samozřejmě. Určitě bych si přála svatbu v květnu,“ horlivě přitakávala lady Beaufordová.

„Budete bydlet tady?“ Caro ještě zdaleka neskončila. Teď bylo zapotřebí zjistit majetkové poměry.

„Rozhodně. Tento dům už nechci nikdy opustit.“

„Přestěhuji se potom zpět na faru,“ doplnila ji Faith.

Caro mávla rukou. „Vynasnažíme se, abys byla do května vdaná.“

„Faith se samozřejmě nikam stěhovat nemusí. Dům je přece dostatečně velký.“ Sophie-Claire se při oněch slovech dívala na dívku. Rozhodně teď nepotřebovala rodinnou hádku. Ne před Eustachem.

„Čas to vyřeší,“ odvětila Caro sladce. „Kde je Richard? Myslela jsem, že si dá čaj s námi.“

Sophie, Faith a dokonce i Benjamin věděli, kam tou otázkou míří. Ona Richarda v domě snést musela a doma nesmí do salonu?

„To je druhá věc, kterou jsme vám chtěly říct. Richard odešel.“ Víc ze sebe nedokázala dostat. Hrdlo jí svíral neviditelný provaz a každou chvílí hrozilo nebezpečí, že se rozpláče.

Následovaly otázky typu kam a proč. Převážně odpovídala Faith, Sophie ji jen občas doplnila.

„Je nezodpovědný a nevděčný. Jak vás tady mohl nechat samotné?“ Rozčilovala se Caro.

„Nebyly jsme samy. Eustach i hrabě Hughes jsou tu často.“

„Víš, jak to myslím, Sophie. Jeho povinností bylo zůstat tady. Henry ho od Soamese přece nevytáhl jen tak.“

„Tohle sem nepatří, teto.“

„Vždycky jsem se bála, že si ho budeš chtít vzít. To by byla hotová katastrofa.“

„Doufám, že se vrátí v pořádku,“ řekl k tomu pouze Benjamin.

„Samozřejmě, že ano,“ odvětila Sophie a nenápadně si setřela slzu z tváře.

„Kdyby ne, tak má, co chtěl. Nikdo ho tam neposílal.“

„To stačí, mami,“ pokusila se ji zarazit Faith.

Caro ji zpražila pohledem. „Takhle se mnou nemluv. Už bylo na čase, aby si Sophie uvědomila, koho živí.“

„Caroline, myslím si, že Richardovi křivdíš,“ promluvil Benjamin konečně, ale nezněl příliš přesvědčivě. Na Richarda měl rozhodně jiný názor, ale Caro byla zkrátka jeho manželka a manželce se neodporuje.

Eustach přelétával pohledem z jednoho na druhého. Z celého rozhovoru pochopil jediné – že mluví o správci Henleym. Nějak cítil, že by tu teď neměl být, že sem nepatří, ale nemohl ze salonu odejít.

Sophie-Claire odložila pro jistotu šálek s čajem na stůl. Jednak se jí počínaly třást ruce a za druhé měla chuť jeho obsah vylít Caroline do klína. Nikdo nebude urážet jejího Richarda a už vůbec ne pokrytecká Caro.

„Jen se ho zastávejte. Sophie, jsem moc ráda, že si vezmeš tady pana Herrmana. Konečně jsi dostala rozum.“

„Ne, nedostala.“

„Sophie,“ Faith by sestřenici nejraději zacpala ústa. Přece to teď nepokazí.

„Jak nedostala?“

„Nebudu si brát tady Eustacha, tetičko.“ Sophie se postavila, náhle naprosto klidná a chladná. Tahle maškaráda by skončila beztak dřív nebo později. Ať je to raději dnes. Chudák Eustach, neměla ho do toho vůbec zatahovat.

„Nechápu,“ Caro se střídavě dívala na neteř a jejího domnělého ženicha.

„Ani to chápat nemusíš. Ráda ti to vysvětlím.“

„Sophie, promysli si to, než něco řekneš,“ varovala ji Faith.

„Žádám od vás vysvětlení, pane.“ Benjamin se výhrůžně vztyčil nad nebohým, nic nechápajícím Eustachem.

„Sedni si, strýčku. S Eustachem to nemá nic společného.“ Sophie-Claire se vklínila mezi oba muže a nasměrovala Bena zpět do křesla vedle Faith.

„Věc se má tak,“ ujala se opět slova, „že si budu brát Richarda.“

„To nemůžeš myslet vážně,“ teď už stála i Caro.

„Samozřejmě, že můžu.“

„Víš, jak tím zostudíš celou rodinu?“

„Richard je taky Lanscombe. A i kdyby nebyl, co na tom záleží. Odmítám žít podle nějakých zastaralých pravidel!“

„Benjamine, řekni něco,“ obrátila se Caro na manžela.

„Sophie, jsi si jistá tím, co říkáš?“

„Naprosto, strýčku.“

„Pak, jak se zdá, s tím nemůžeme nic dělat.“

„Ale jistě, že můžeme. Pro začátek bereme Faith domů. Tady bydlet nebude.“

„Nikam nejdu.“ Faith vyslala k matce vyzývavý pohled.

„To si piš, že půjdeš.“ Caroline hledala pomoc u Benjamina, ten se však zdráhal do jejich konfliktu zasáhnout. Místo toho se obrátil ke své neteři.

„Nemám právo ti rozkazovat a nemůžu o Richardovi říct jediné křivé slovo. Doufám, že se brzy vrátí.“

„Děkuji, strýčku. Omlouvám se za ten poprask. A Faith mi tu nech, víš, že je tu v nejlepších rukou.“ Sophie-Claire mluvila s naprostým klidem a jasnou hlavou. Najednou se všechno zdálo tak snadné. A stačilo k tomu jen trochu odvahy.

Všichni v nastalém zmatku úplně zapomněli na Eustacha. Tiše se vytratil ze salonu, ale úplně odejít bez rozloučení si nedovolil. Zůstal proto stát v hale, dokud si Sophie nevšimla jeho zmizení a nevydala se ho hledat. V salonu se ještě pořád dohadovaly Caro s Faith a Benjamin tomu jen bezmocně přihlížel.

„Tady jste,“ Sophie vyšla do haly a spatřila Eustacha prohlížejícího si bezvýznamné plátno s krajinou. „Chci se vám omluvit. Měla jsem jim to oznámit rovnou a ne se schovávat za vás.“

„Měla jste k tomu dost pádný důvod. A koneckonců se to zamotalo i kvůli mé matce. Takže se mi nemáte za co omlouvat.“

„Je mi líto, že jste se stal svědkem té scény.“

Eustach zavrtěl hlavou. „Přeji vám hodně štěstí do dalšího života.“

„Děkuji. Jste dobrý člověk, Eustachu. Věřím, že i vy najdete tu pravou.“

* * *

Druhého září strávil Chris celý den vyřizováním dopisů a písemností. Přece jen jako hrabě z Lancashire neměl na starosti jen Shady Hall a své apartmá v Londýně. Staral se též o svěřenecké fondy svých sester. Papírování tedy bylo vždycky dost.

Právě kontroloval výpis z fondu své sestry Elizabeth, když uslyšel dupání po schodech. Drell přece nikdy nedupe, pomyslel si, ale vzápětí tu myšlenku pustil z hlavy. Než však stačil zapsat výsledek, ke kterému došel, dveře pracovny se rozlétly a dovnitř vpadl jakýsi muž. Chris ho v první chvíli nepoznal, tak byl umazaný, rozcuchaný a zarostlý. Bláto z jeho kožených jezdeckých bot tvořilo na parketách nepěknou louži, ale cizinec si toho vůbec nevšiml.

Teprve po důkladném přezkoumání mužova profilu došel Chris k závěru, že je to jeho švagr, sir James Radley.

„Zdravím, švagře,“ oslovil ho Chris.

„Formality stranou. Zítra to vypukne. Jsem už pár dní v sedle, abych to rozhlásil.“

„Takže král se konečně rozhoupal.“

„Už je to tak. Mám vážné obavy, že Cromwell prohraje.“

„Nesmysl.“

„Byl jsem v táboře. Vím, o čem mluvím.“

„Rád bych ti nabídl, aby ses posadil, ale-,“ Chris ukázal na švagrův oděv.

„Byl bych ti vděčný za vodu, šaty a čerstvého koně.“

„Máš to mít,“ Chris vstal a šel najít Drella. Přitom přemýšlel na tím, zda má Sophie-Claire oznámit tyto znepokojující novinky.

—————————————————————-

—————————————————————-