Renčina červená knihovna

Milé čtenářky,

dnes se dozvíte, jaký obrat v životě našich hrdinů vyvolá Sophiino zdánlivě hloupé rozhodnutí.

V příštím díle se dozvíte víc o tom, proč to udělala a jaké následky to pro všechny přinese.

Vaše Sirael

Aby ušetřil švagrovi cestu, ujistil ho, že sám zajede na vedlejší panství Doomsday a Vermont. Vyjede ovšem až ráno, dopřeje lady Beaufordové i lady Vermontové poslední klidnou noc.

Ráno vstal brzy, lehce posnídal a nechal si osedlat Ohniváka. Kůň i jezdec byli nervózní, Ohnivák ze vše obklopující mlhy a Christopher z představy právě probíhajících bojů kdesi u Worchesteru. Na hranicích s Doomsday mlha ještě zhoustla a Chris musel koně neustále pobízet. To nám to pěkně začíná, pomyslel si a s mnohem menší chutí pokračoval v cestě.

Dveře mu otevřela Bertha. Chris se už už připravoval na nějaký slovní výpad, protože pochyboval o tom, že by si její náklonnost vysloužil déle než na jediný den. Služebná však na něj nijak zvláštně nezareagovala. Jen ho pozdravila a bez obvyklých formalit ho pustila do haly.

Chris za okamžik pochopil proč. V hale před velkým zrcadlem stála lady Beaufordová v černém jezdeckém kostýmu a na hlavu si nasazovala klobouk stejné barvy.

„Á, pan hrabě. Právě jsem za vámi chtěla jet.“ Odvrátila se od zrcadla a usmála se na něj.

Chris na moment zapochyboval o tom, jestli před sebou nemá Faith. Sestřenice si byly velmi podobné, jen Sophie byla o něco vyšší. Kdyby hrabě znal bratry Henryho a Benjamina, vůbec by se té podobě nedivil.

„Mám na vás prosbu,“ pokračovala dál.

„Vaše přání jsou mým rozkazem,“ Chris byl rád, že ještě o několik minut může odložit své nepříjemné poslání.

„Potřebuji si vypůjčit váš kočár, tak na týden.“

„Ať vás to ani nenapadne,“ Faith scházela po schodech s odmítavým výrazem ve tváři. „Řekla vám, na co ho chce použít?“

„Faith! To je moje rozhodnutí. Nemáš právo mi v tom bránit.“

Chris údivem nadzdvihl obočí. O co tu jde?

„Mohu se na vás spolehnout?“ Obrátila se na něj znovu Sophie.

„Chce jet do Worchesteru,“ vypálila Faith dřív, než stihl odpovědět.

„Henleyho už nezachráníte. Právě kvůli tomu jsem přijel. Včera se u mě zastavil švagr. Jel přímo z Worchesteru. Král dnes zahájí útok.“

Sophii-Claire vylétly ruce k hrdlu. „Čekala jsem moc dlouho.“

„Rád bych vám ten kočár půjčil, ale teď jet do Worchesteru opravdu nemůžete. Kdybyste potřebovala cokoli jiného-,“ nedořekl. Viděl na lady Beaufordové její vnitřní boj a bylo mu jí skutečně líto. Rozhodovala se mezi tím, zda před ním odhodí svou masku důstojnosti nebu bude dál hrát roli starostlivé zaměstnavatelky. Nakonec zvítězily její city.

„Stejně pojedu. Cesta je dlouhá, dorazím tam, až bude po všem.“

„Ne, Sophie, to ti nedovolím. Je to příliš nebezpečné.“ Faith vzala sestřenici za ruku, pohledem však vyhledala Christophera.

Pochopil. „Nemohu na sebe vzít takovou zodpovědnost. Zůstaňte doma a počkejte na Richarda tady.“

„Znamená to, že mi kočár nepůjčíte?“

„Sophie, pochopte, že-,“ začal znovu, ale Sophie ho zarazila gestem ruky.

„Nevadí, půjčím si ho někde jinde,“ naposledy si upravila klobouk a prošla kolem něj směrem ke dveřím.

„Paličatost máte v rodině,“ prohodil k Faith a vyrazil za Sophií.

„Zastavte ji,“ zavolala ještě za ním, než jí definitivně zmizel z očí.

Dohnal ji před domem. Neochotně se na jeho volání zastavila. Určitě by svým křikem dokázal zburcovat celé panství.

„Kam chcete jít?“

„Ke Grace Vermontové.“

„Myslíte, že ta bude mít větší pochopení?“

Cosi v jeho hlase jí nedovolilo mu odseknout, jak měla původně v úmyslu. „Musím tam jet. Richard odešel kvůli mě.“

„Sophie,“ jeho hlas zněl náhle konejšivě, „myslíte, že by si Richard přál, abyste kvůli němu tak hloupě riskovala?“

Lady Beaufordové se v očích zaleskly slzy. „Prosím.“

Chris měl sto chutí ji obejmout, ale neudělal to. Nechal své paže viset ve vzduchu a pak je rezignovaně svěsil. Mohl ji snad odmítnout?

„Ale pojedu s vámi. Samotnou vás nepustím.“

„To nejde. To po vás nemůžu chtít.“

„Nepovídejte, že se bojíte skandálu. Chcete jet přímo do bitevní vřavy. To už je skandál sám o sobě.“

„Asi máte pravdu. Hlavně už pojeďme.“

„Vy si sbalte a já se vrátím pro kočár.“ Otočil se a vyrazil ke koni. Doufal, že svého rozhodnutí nebude v budoucnosti litovat.

* * *

Zatímco Sophie-Claire balila menší zavazadlo, přecházela Faith po jejím pokoji a co chvíli ji zrazovala od jejího záměru.

„Pomysli na to všechno, co se ti může stát. Můžou tě i zranit.“ A Chrise také, dodala v duchu.

„Slibuju, že nebudu dělat žádné hlouposti. A navíc nejedu sama.“

No právě, málem vyhrkla Faith. Kromě toho, že bude ohrožovat svůj život, jakoby to už tak nebylo zlé, odjede i Chris. Co tady bude sama dělat, jestliže se nevrátí?

„Musím dolů, hrabě tu bude za chvíli.“ Sophie popadla skromný, ošoupaný hnědý kufřík a vyšla z pokoje.

„A nemohla bych jet taky?“ Pokusila se naposledy.

„Faith, jedna z nás dvou musí mít rozum. Vždycky jsem to byla spíše já, ale tentokrát nemůžu. Prosím, dohlédni na panství. Vrátím se do nejdřív.“

„Doufám, že ho najdeš.“ Sestřenice se objaly a společně sestoupily do haly.

* * *

Hrabě Hughes přenechal balení Drellovi a sám dohlížel na přípravu kočáru. Nechal zapřáhnout dva statné, vytrvalé grošáky. Ti by měli velkou část cesty vydržet v dobré formě.

Popravdě se na tu výpravu netěšil. A už vůbec se netěšil na opětovné setkání s Faith. Určitě ho bude proklínat, že Sophii podlehl. Jakoby nestačilo už to, navíc ji tu musí zanechat samotnou s tím troufalcem jménem Cedric. Snad se na něj Faith nebude zlobit tolik, aby se mu mstila pomocí jeho.

„Hotovo, pane.“

„Výborně. Naložte kufr, zásoby a můžeme jet.“

* * *

Než dojel hraběcí kočár zpět na Doomsday, proměnilo se počasí jako mávnutím kouzelného proutku. Mlha částečně ustoupila, za to začalo drobně, ovšem vytrvale pršet. Kočí znepokojeně vzhlížel k obloze. Jestli brzy nepřestane, budou cesty samé bláto.

Sophie-Claire naposledy objala sestřenici. „Kdybys cokoliv potřebovala, obrať se na Grace nebo na Herrmanovi.“

„O mě se neboj,“ ujistila ji Faith a pokusila se o úsměv.

Mezi dveřmi se objevil Chris. Byl bez klobouku, tmavé vlasy měl zvlhlé deštěm a tvářil se nesmírně vážně. Faith ho v tu chvíli toužila políbit a nikam ho nepustit, ale udržela se a její myšlenky prozradil pouze jediný krok vpřed.

„Za pár dní jsme zpět. Vrátím vám sestřenici v pořádku.“

„S tím počítám.“

„Faith, napište prosím lady Vermontové. Měl jsem ji informovat.“

„Spolehněte se. Tak šťastnou cestu, i když vaše jednání,“ změřila si oba pohledem, „vůbec neschvaluji.“

„Sbohem, Faith,“ Sophie vykročila do deště jako první.

„Sbohem, drahá Faith.“ Christopher jí vtiskl letmý polibek na rty a pak se dal váhavě do pohybu. Za okamžik i on zmizel v dešti. Faith osaměla.

* * *

Cedric si právě dělal čaj, když se ozvalo naléhavé ťukání na dveře. Vzápětí do místnosti vtrhla Faith, skrz naskrz promoklá a chvějící se zimou. Cedric zareagoval rychle, dovedl ji ke kamnům, kde ji posadil, a přehodil přes ni svou deku.

„Ne, že bych neměl radost z toho, že tě vidím, ale nepočkala by ta návštěva, až přestane pršet?“

Faith rezolutně zavrtěla hlavou. „Odteď jsi novým správcem.“ Věděla, že mu to udělá radost. Třeba by i díky tomu mohl navždy zapomenout na to, co viděl v zahradě na Shady Hall. Hlavním důvodem pro jeho jmenování však byla určitá nejistota pramenící z toho, že se ode dneška nemůže s nikým poradit. Hrát si na paní domu byla jedna věc a být jí ve skutečnosti byla věc druhá.

„Počkej, to mi musíš vysvětlit,“ Cedric byl očividně zaskočen. Postupně z Faith vytáhl úplně všechno. Pokusil se o hvízdnutí, ale bolavá čelist mu to znemožnila.

Faith však význam jeho gesta neušel. „Co je?“

„Nic,“ pokrčil rameny. „Jen mi to přijde docela pikantní. Lady Sophie, sama na cestách anglických společně s Hughesem, to bude pěkné sousto pro místní drbny.“

„Ty myslíš, že-?“ Nedořekla.

„To je víc než jisté. Neměla jsi jim to dovolit.“

„Sophie si nedala říct.“

„No co, teď už to beztak nezměníš.“

„Ne, to asi ne.“ Nepřítomně si z ramen sundala deku a vstala. „Musím ještě zajet na Vermont.“

„Počkej, až přestane pršet.“

„Nemyslím, že přestane. Ne v dohledné době.“

* * *

Sophie-Claire přijala nabízené místo po směru jízdy. Chris se uvelebil naproti ní a snažil se přijít na jediný rozumný důvod, proč s tímhle bláznovstvím souhlasil.

Po dvou hodinách drkotavé cesty Sophii zmohlo nervové vypětí několika posledních hodin a usnula. Vlivem současných událostí se jí zdál nepříjemný sen o čase po bitvě u Prestonu roku 1648. Několik dní se ona a Bertha nezastavily, na panství neustále přicházeli ranění vojáci obou stran. Ženy jim nabízely jídlo a vodu, ošetřovaly zraněné a šeptaly modlitby. Sophie viděla vojáky trpět a viděla je též umírat.

Možná nemá rozum, že podniká tuto náročnou a nebezpečnou cestu, ale musela tentokrát uposlechnout své city. Tolik let se jim bránila a vzdorovala, až se to muselo nějak projevit. Teď se konečně znovu cítí živá, konečně se může naplno nadechnout a nebát se, že se udusí. Zase jí bylo devatenáct. Právě tolik jí bylo, když pohřbila Claire Lanscombovou a stala se Sophií Beaufordovou.

* * *

„Co že udělala?“ Grace nemohla uvěřit svým uším. „Vždycky jsem říkala, že Richard bude její zkáza.“

„Milují se,“ osmělila se poznamenat Faith. Nedbala na Cedricovy rady a rozjela se na Vermont hned.

„Láska. To jediné ji vždy zajímalo. Ale co tvá budoucnost? Ženich se ti teď toulá po Anglii s tvou sestřenicí.“

Dívka povzdechla. Tohle už dnes jednou slyšela.

Když jí Faith oznámila, že boje začaly  už dnes, zůstala Grace na oko dokonale klidná. Přesto jí srdce divoce tlouklo a v krku měla pomyslný knedlík. Možná, že už je Edward mrtvý. Zoufale potřebovala myslet na něco jiného.

„Sophie je blázen. Musí se okamžitě vrátit.“

„A jak to chceš udělat?“

„To už nech na mě. Vrať se na Doomsday a nikomu o tom neříkej. Hlavně ne své matce.“

„Na to se můžeš spolehnout,“ Faith neměla sebemenší chuť Caro psát či za ní dokonce jet.

„Postarám se o to, aby se ti Chris vrátil bez jediné skvrny na štítu. Pokud tedy nebudeme počítat ty staré.“

—————————————————————-

—————————————————————-