Renčina červená knihovna

A je tu další pokračování PD. Dnes se dozvíte, jak Grace vyřeší celou situaci i jak si vede Cedric po boku smutné a osamělé Faith.

Příště čekejte trochu akčnější díl

Vaše Sirael

Grace téměř vystrčila zmatenou Faith ven z domu a zahájila přípravu svého odvážného plánu. Ještě v hale si z vlasů uvolnila jehlice a potřásla hlavou, aby se jí vlasová koruna úplně rozpletla. Na cestu bude rozhodně potřebovat praktičtější účes.

Nahoře ve své ložnici se na okamžik zastavila před zrcadlem. S volně splývajícími kadeřemi vypadala nejméně o dva roky mladší a také méně přísně. Pokusila se sama na sebe usmát, ale navyklá maska důstojnosti byla dosud příliš pohodlná, aby se jí tak lehce vzdala.

Zavolala na služebnou, aby nechali připravit kočár. Dvoje šaty a další nezbytné propriety si zabalila sama. Když tuhle cestu zvládne Sophie, zvládne ji ona dvakrát lépe.

* * *

„Na co myslíte, hrabě?“ Osmělila se zeptat Sophie-Claire. Chris byl asi hodinu zticha a pozoroval ubíhající krajinu za oknem. Pořád pršelo.

„Na vaši sestřenici,“ odpověděl popravdě.

„Zvládne to. Někdy mi připadá, že má víc rozumu než já.“

„Já vím.“

Nastala další dlouhá odmlka, kterou tentokrát přerušil Chris. „Vy Richarda opravdu milujete, že?“

Sophie nejprve uhnula pohledem, ale pak si uvědomila, že k tomu nemá sebemenší důvod. „Ano, miluji,“ pronesla hrdě.

„A odpovíte mi ještě na něco? Proč jste si brala Beauforda?“

„Otec to tak chtěl. Richard je levoboček mého strýce.“

„Takže jste se podřídila otci za cenu vlastního štěstí,“ parafrázoval. „Zajímavé.“ Bylo na něm vidět, že se její chování snaží pochopit. On podobnou situaci neznal. Nepodřizoval se.

„I kdybych protestovala, nebylo by mi to nic platné.“

„Na útěk jste nepomyslela?“

„Ale ano. Jednou.“ Vrátila se ve vzpomínkách k onomu dni tam u potoka. Prosila Richarda, aby spolu odešli, ale on byl natolik zavázán jejímu otci, že takové řešení rezolutně odmítl. I za cenu toho, že byla provdána za George.

„A?“ Vrátil ji Chris do přítomnosti.

„Je příliš čestný,“ pousmála se. „Nikdy by mého otce nezradil.“

„Myslím, že ho chápu. Ale osobně bych se tak nikdy nezachoval.“

„Vy jste docela jiný člověk. Ale rovněž dobrý.“

„Jen mě nepřeceňte, Sophie,“ zazubil se.

* * *

Lady Veromontová nastoupila do kočáru a ten se vzápětí tryskem rozjel do Cliftonu. Cesty byly dosud pevné, nepršelo tak dlouho, aby se začaly tvořit větší kaluže.

Poručila zastavit u domu se zelenými okenicemi a energicky vystoupila. Dveře domu byly již otevřené, Eustach zpozoroval její příjezd z okna své pracovny. Teď přešlapoval v salonu a čekal, až ji sluha uvede.

Grace na nic nečekala a předběhla sluhu ve dveřích. Jeho oznámení „Lady Vermontová, pane“ tedy působilo naprosto zbytečně.

„Pošlete ho pryč,“ sykla navzdory svému slušnému vychování.

Eustach, podiven její nezdvořilostí, propustil sluhu gestem ruky.

„Nemůže nás tu někdo slyšet?“

„Ne. Lady Vermontová, stalo se něco?“

„Ano, stalo. Sophie právě teď jede s Hughesem sama do Worchesteru.“

„Proč?“ Lepší otázka ho nenapadla.

„Aby zachránila svého milence.“

„Richarda?“

„Vy o tom víte?“ Zarazila se tentokrát Grace.

„Od včera. Byl jsem tam na čaji. Sophie se prořekla před rodinou.“

Kdyby jí to samotné nebylo protivné, zaskřípala by v téhle chvíli zuby. Proč jí to Faith neřekla?

„Nechápu, ale-,“ nedořekl.

„Sophie s Hughesem. Jestli se to provalí, bude z toho hrozný skandál. Tomu musíme zabránit.“

„My?“ Na Eustacha toho už začínalo být moc.

„Ano, my. Musíte jet se mnou. Hned.“

„Jaký mají náskok?“

„Asi tři hodiny.“

„Budou muset zastavit. Doženeme je.“ Vyrazil ze salonu, ale na prahu se zastavil. „Naše stíhací jízda nebude považována za skandál?“

Grace se k němu otočila čelem. „S mojí pověstí počestné manželky a s vaší pověstí starého mládence nám nic nehrozí.“

Její slova ho zasáhla. Opravdu ho vidí jako starého mládence? A proč se tomu vůbec diví? Napadlo ho vzápětí. Vždyť on sám se tak vnímal už několik let a byl s tím smířený. Slyšet to však z úst někoho jiného bylo zvláštní.

Dal se znovu do pohybu. Sluhovi nakázal, aby mu sbalil věci na tři dny a sám se vypravil do hudebního salonku za matkou. Lady Herrmanová si tu s oblibou četla. Eustach nikdy nepochopil proč. Ke čtení podle něj přece sloužila knihovna.

Věděl, že ho bude matka zdržovat a nesmyslně se vyptávat, proto si cestou po schodech vymyslel jednoduchou výmluvu – jede na pár dní pryč kvůli obchodům. Na to se matka nikdy nevyptává.

O čtvrt hodiny později už pomáhal lady Vermontové do kočáru. Stíhací jízda mohla začít.

* * *

Než se Faith vrátila z Vermontu, stihl udělat Cedric spoustu věcí. Kromě toho, že se přestal litovat a neustále si v zrcátku prohlížet památku na hraběte, zvládl objet velkou část panství a z moci své nové funkce učinit několik rozhodnutí. Když byl sám se sebou spokojen, ustájil Persea a vydal se do panského domu, kde spořádal šest Roseiných jablečných koláčů a tři vdolky navrch. Právě, když dojídal poslední, objevila se ve dveřích kuchyně  Faith. Mlčky se usadila ke krbu a od laskavé Rose přijala šálek čaje.

„Mám ti podat hlášení teď nebo až potom?“ Cedric si přisedl vedle ní a nabídl jí poslední zbývající vdolek.

„Nemám hlad. Jaké hlášení?“

„O stavu panství. Byl jsem na obhlídce.“

„Jestli se nestalo nic vážného, tak to necháme na jindy.“

„Co ti řekla lady Vermontová?“ Odhadl směr jejích myšlenek, což nebylo vůbec těžké.

„To samé co ty. Strašíte mě skandálem. Jako by už nestačilo to, že se ti dva ženou do nebezpečí a  Richard je přímo na frontě.“

Nejraději by ji objal, ale před Rose si netroufal. „Dobře to dopadne, věř mi.“

Faith zavrtěla hlavou a skryla si obličej dlaněmi. Teď už Cedric neváhal a jemně si ji přitáhl k sobě. Cítil, jak se dívčino tělo chvěje potlačovanými vzlyky. Tak rád by ji potěšil nějakou dobrou zprávou, ale zázraky dělat neuměl.

* * *

Sophie s Christopherem zastavili v Orrellu po čtyřech hodinách jízdy. Eustach s Grace byli tou dobou teprve několik mil za Cliftonem. Jejich postup byl pomalejší než zamýšleli, vytrvalý déšť už na cestách nadělal značné škody a nevypadalo to, že by v dohledné době mělo přestat. Kočí se na kozlíku chvěl zimou a v duchu proklínal bláznivé nápady lady Vermontové.

„Kdyby měla Sophie alespoň trochu rozumu, vzala by Faith sebou,“ lamentovala Grace a prohlížela si přitom netečného Eustacha. Zdál se jí podivně zamlklý a vyhýbavý. Neurazila ho nějak?

„Tím bychom si mohli ušetřit tohle spiknutí,“ odvětil.

„Jsem snad špatná společnice?“ Popíchla ho.

„Ne, to si nemyslím,“ řekl pomalu. „Spíš se obávám, jestli je vaše pověst počestné manželky tak neprůstřelná, jak doufáte.“

„Obáváte se zbytečně. Žádný skandál nebude.“ Obrátila se k oknu a dál si ho nevšímala. Její myšlenky se stočily k Edwardovi. Žije ještě? Nevěděla. Nepoutal je zas tak silný cit, aby to spolehlivě odhadla jako některé románové hrdinky.

„Omlouvám se,“ pronesl téměř neslyšně.

„Já se omlouvám. Za toho mládence.“

* * *

Zatímco Sophie-Claire podnikala cestu předem odsouzenou k nezdaru, potýkal se Richard denodenně s vrtochy svého otce i sluhy Rogera. Jediná Mary se k němu chovala přátelsky a nesnažila se vyzvídat, což byla nyní oblíbená Soamesova zábava. Richard se sice zařídil dle svého rozhodnutí  a omezil u něj návštěvy na minimum, ale Soames si vždy našel záminku, aby syna nechal zavolat.

Kdyby Richard tušil, k čemu se kvůli němu Sophie odhodlala, všeho by okamžitě nechal a rozběhl by se na zpět na Doomsday. Naneštěstí ho však nic takového nenapadlo, a tak dál spravoval střechu Winsfordu.

„Richarde, otec vás volá,“ Mary stála dole a upírala zrak k nebi.

„Řekl proč?“ Richardova hlava se objevila za komínem.

„Prý se mu přitížilo.“

„To říkal už mockrát.“ A vždycky lhal, dodal v duchu.

„Co mu mám vyřídit?“

„Že přijdu, až dodělám střechu.“ Takže nejspíš až zítra. „A Mary,“ vykoukl dolů na buclatou ženušku, „řekněte mu, že jeho snaha je marná.“ Vrátil se k práci, spokojen sám se sebou. Otec mu už nikdy nebude poroučet. Je svým vlastním pánem.

* * *

Potom, co se Faith vyplakala Cedricovi na rameni, cítila se o mnoho lépe. Za to Cedricovi bylo spíš hůř. Fungovat vedle Faith pro něj už tak bylo obtížné, ale mít ji tak blízko, smutnou a bezbrannou, to už bylo příliš. Jakmile si osušila slzy a trochu se sebrala, vyběhl Cedric ven na čerstvý vzduch. Potřeboval si srovnat myšlenky a to v její přítomnosti bylo naprosto nemožné.

Procházka v dešti ho zchladila a ze stovky myšlenkových útržků se zfrmovala jedna jediná, zato zásadní – že jeho láska k Faith je sice krásná, nicméně beznadějná. Ona miluje Hughese a on snad miluje ji. Nezbývá mu nic jiného než čekat, jak to mezi nimi dopadne. Snad kdyby ji hrabě nakonec odmítl, mohl by Cedric nastoupit jako přítel utěšitel. Sám ovšem cítil, že tahle naděje je velmi malá, asi jako šance, že vichřice nezhasí plamínek svíčky.

Vrátil se domů ve zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu by se za Faith nejraději rozběhl a na druhou ji už nechtěl nikdy vidět.

* * *

„Jedeme moc pomalu,“ stěžovala si Grace asi počtvrté. Minuli již první zastávku Christophera a Sophie. Hostinský jim potvrdil, že tudy jejich kočár projížděl asi před dvěma hodinami. Dáma byla značně pobledlá a pán nervózní. Poručil do kočáru donést ohřívadlo a nějaké víno. Štědře zaplatil.

„Jednu dvě zastávky a máme je,“ uklidňoval ji Eustach znovu a znovu.

Grace však jeho slov nedbala a rukojetí deštníku zabouchala na střechu kočáru. Kočí její přání neochotně akceptoval – pobídl koně k větší rychlosti a kočár začal po rozbahněné cestě poskakovat jako dětská hračka.

Eustach měl co dělat, aby se udržel na sedadle. Lady Vermontová seděla zcela klidně, aniž by dala nějak najevo své nepohodlí. To prozrazovaly pouze její dlouhé, štíhlé prsty, kterými se pevně držela sedadla, až jí zbělely klouby.

—————————————————————-

—————————————————————-