Renčina červená knihovna

Slíbila jsem delší díl a tady je. Dnes se převážně věnuje Eustachovi a Grace, takže pokud tyto postavy máte rádi, určitě Vás dnes potěším. Rovněž o jejich dalším osudu můžete rozhodovat v anketě pod článkem.

V příštím díle potkáme znovu Willa Blacka a Sophie s Chrisem dojedou do Worchestru. Uvidíme, co je tam čeká.

Vaše Sirael

„Tímhle tempem leda schvátíme koně,“ poznamenal Eustach poté, co si málem vyrazil zub, když se chtěl napít.

„Něco vydrží. Nemůžou být daleko před námi,“ odsekla Grace poměrně ostře.

Eustach raději mlčel. Výhled z okna ho znepokojoval, drobný podzimní déšť se změnil v pořádný liják. Slyšel, jak velké kapky dopadají na střechu kočáru i pleskání bláta pod koly. Sophie si na svůj výlet opravdu nemohla vybrat lepší počasí.

Další půlhodinu jeli mlčky, ticho přerušovaly pouze zvuky jízdy a okolní přírody. Když se však do této nemelodické kakofonie přidal nový, leč příliš nevýrazný tón, Eustach zpozorněl.

Grace si všimla jeho reakce a už už otevírala ústa, aby se ho zeptala, co se děje, ale Eustach si přitiskl ukazováček na rty na znamení, že má být zticha.

„Poslouchejte,“ řekl pouze a naklonil hlavu k oknu.

„Nic neslyším.“ Jen co to dořekla, ozvalo se to znovu, tentokrát hlasitěji. Eustach už věděl, co to je. Lámání dřeva. Než však stihl zavolat na kočího, aby zastavil, střed zadního kola se rozlomil úplně. Kočár se povážlivě naklonil a cestující byli téměř odhozeni k pravé stěně. Koně ržáli a po chvíli byl slyšet hlas kočího, snažícího se je uklidnit a úplně zastavit.

Eustach si narazil loket, ale jinak byl zcela v pořádku. S úzkostlivým výrazem se naklonil nad Grace, která připomínala hadrovou panenku nedbale pohozenou nepořádným dítětem.

„Lady Vermontová! Jste v pořádku?“ Zlehka ji poplácal po tváři. „Grace! Řekněte něco.“ Zalitoval, že sebou nemá matčiny čichací sole.

Grace se nepatrně pohnula a otevřela oči.

„Grace! Jak je vám?“

„Moje hlava,“ sykla a rukou si ohmatávala čelo, jakoby se chtěla ujistit, že je vše na svém místě.

„Sedněte si,“ pomohl jí do sedu a šetrně jí uhladil sukně, které odhalily střevíce a štíhlé kotníky. Byl však gentlemanem natolik, aby o tomhle taktně pomlčel a neuváděl dámu do zbytečných rozpaků. V duchu se ovšem přistihl, že si představuje, co je pod sukněmi dále. Viděl štíhlá, oblá lýtka, pevná stehna – rychle se zarazil a vrátil se do reality.

„Co se stalo?“ Zeptala se zmateně.

„Prasklo nám kolo. Zřejmě nevydrželo tu rychlost.“

„Budeme moci pokračovat dál?“

„Obávám se, že tímhle naše stíhací jízda končí.“

„Ach ne,“ zasténala. Eustach si nebyl jistý, zda byl její povzdech reakcí na jeho slova či na bolest hlavy, kterou si nárazem způsobila.

V okně kočáru se objevila čupřina rezavých vlasů. Kočí John kontroloval škody. Eustach otevřel dvířka a vykoukl ven.

„Jste v pořádku, pane?“

„My ano, ale kočár nejspíš ne. Jak to vypadá?“

„Zle. Budu se muset vrátit do Orrellu pro nové kolo a přivedu sebou pár chlapů. Sám to nevyměním.“ John si otřel zablácené ruce do kalhot. „Vezmu si oba koně. Bude to nejspíš trochu trvat, než se vrátím. Měli byste se zatím někam schovat.“

„Počkáme uvnitř.“

„To bych, pane, nedělal. Stojíme zrovinka v zatáčce. Ne, že by tu byl velký provoz, ale nikdy nevíte. Kousek odsud býval opuštěný mlýn.“

„Dobře, díky.“ Eustach se vrátil zpět do kočáru. Stačil mu jediný pohled na to, aby poznal, že dostat Grace ven bude nadlidský úkol. Přesto se o něj bude muset pokusit.

* * *

„Můžu se vás teď na něco zeptat já?“ Sophie-Claire si přitáhla deku blíž k tělu. Na to, že bylo třetího září, bylo nezvykle chladno a sychravo.

„Prosím. Co by vás zajímalo z mého nudného života?“ Zeptal se Chris pobaveně.

„Proč muž jako vy kupuje Shady Hall a zahazuje svůj život s venkovskou šlechtou?“

„Aby se bavil,“ odpověděl rychle. „Ani nevíte, kolik zábavy si tu s vámi užiju.“

„Nesmysl,“ Sophii se na tváři objevil úsměv. „V Londýně přece musí být mnohem více příležitostí k zábavě.“

„Kdepak. Kromě hazardu, pitek, poflakování v klubu a svádění krásných, leč hloupých žen, tam nemám nic na práci. Oproti tomu je život na venkově jedno velké dobrodružství.“

„Zahrnuje to dobrodružství i mou sestřenici?“

„Faith je třešničkou na dortu. Je pravým opakem londýňanek. Nikdy by mě nenapadlo, že tu někoho takového potkám.“ Chris se už nezdráhal dát najevo své city. Polibek v růžové zahradě mu totiž prozradil mnohem víc, než by byla Faith ochotna přiznat.

„Jestli s ní máte vážné úmysly, hrabě, tak já vám bránit nebudu,“ ujistila ho.

„Čím jsem si zasloužil takovou důvěru?“

„Tím, že se se mnou vlečete přes půl Anglie. To by moc sousedů neudělalo.“

Christopher na to nic neřekl, jen se nepřítomně pousmál. Jeho mysl se obrátila k jiné mladé ženě, která se kdysi vypravila na podobnou cestu. Bohužel ji nechal jet samotnou a dodnes si to vyčítal.

* * *

„Ven? V tomhle dešti a blátě?“ Grace se při té představě otřásla.

„Není to daleko,“ marně ji přesvědčoval Eustach. „Klidně vás přes největší bláto přenesu.“

Jeho ušlechtilá nabídka se setkala s káravým pohledem.

„Grace, ještě před chvílí se vám točila hlava. Jestliže upadnete, beztak vás zdvihnu a odnesu,“ pohrozil jí jemně a v očích se mu na okamžik zablýskly čtverácké jiskřičky. Bylo to snad poprvé, co ho viděla jinak než jako upjatého, životem unaveného čtyřicátníka. Ta změna by se jí byla líbila, kdyby předmětem jeho pobavení nebyla ona sama.

„A víte co? Nějak se mi ta hlava motá víc. Potřebovala bych, abyste mě nesl celou cestu.“ Jediným rázným pohybem složila vějíř a čekala na Eustachovu reakci.

„To by snad šlo.“

Grace ztuhla. Předpokládala, že odmítne. Teď jí nezbývá nic jiného, než se nechat doopravdy nést. Eustach vystoupil a natáhl ruku, ale Grace se mračila na všudypřítomné bahno a k vystupování se neměla.

„Grace, pospěšte si, prosím.“ Během minuty byl docela promoklý. „Jestli nevystoupíte, budu si vás muset přehodit přes rameno.“

Poznala, že to není vtip, a raději přijala nabízenou ruku. Jen co se nohama dotkla země, ucítila pod koleny a v pase Eustachovy paže.

„Chyťte se mě kolem krku,“ přikázal jí a vykročil.

Rozhodla se mu neodporovat. S tímhle Eustachem přestávala být legrace. A navíc to bylo docela příjemné, takhle se k němu beztrestně tisknout. Už si téměř nevzpomínala, kdy naposledy měla možnost být tak blízko vedle muže a cítit jeho vůni. Eustach voněl úplně jinak než její příležitostní milenci – během jejího nešťastného manželství jich bylo hned několik – žádný tabák a vůně kůže, ale déšť, mýdlo a dřevité aroma jí neznámého parfému. Nikdy předtím si toho nevšimla, ale měl celkem pevné, štíhlé tělo a vyzařoval dobře skrývanou mužnost, která se dala odhalit jen při bližším kontaktu. Byl zvláštní a vzbuzoval její zvědavost. Jaké by asi bylo milování s ním?

Eustach se snažil nevnímat její teplé tělo a soustředit se na cestu. Úkol to už tak byl náročný, ale když mu Grace položila hlavu na rameno, stal se téměř nesplnitelným. Jakkoli si zakazoval cokoli cítit, ba dokonce i jen o ženách přemýšlet, přece jen byl muž. A to muž osamělý a vyprahlý.

„Musíte jít kousek sama,“ bez varování ji postavil zpátky na zem. Neochotně ho pustila a upravila si pomačkané šaty, přičemž na něj vrhla vyčítavý pohled.

Šli po kraji jehličnatého lesa, kde déšť nezpůsobil takové škody. Postupovali rychle, Grace snášela útrapy mlčky a nedožadovala se zastávek. Eustach v duchu obdivoval její odvahu a vytrvalost.

„Tamhle!“ Vykřikla náhle a prstem ukazovala na polorozpadlé stavení. Dvě stě metrů od nich se rozkládal starý mlýn, přesně jak říkal John.

Grace se dychtivě podívala na Eustacha a ten okamžitě pochopil. Mnohem rychleji tam dojdou, jestliže ji opět ponese. Od mlýna je totiž dělila rozmáčená louka. Tentokrát ji zvedl jemněji a dal si dobrý pozor, aby ji k sobě netiskl tak jako předtím. Grace si toho všimla, ale nijak to nekomentovala.

Dorazili do mlýna zmáčení a prostydlí. Stará stavba jim poskytovala jen chatrnou ochranu, střechou zatékalo a rozbitými okny pronikal dovnitř studený vzduch. Grace si našla suchý kout a posadila se na trochu slámy. Eustach zůstal stát ve dveřích, snažil si alespoň provizorně očistit boty od bláta.

„Jak dlouho tady chcete zůstat?“ Zavolala na něj a přitom si prohlížela prostor okolo sebe. Nelíbilo se jí tu.

„Odhaduji to tak na tři hodiny.“ Zavřel dveře a posadil se do protějšího rohu.

„Je tu docela zima,“ prohodila a objala si kolena pažemi.

„To je těmi mokrými šaty. Možná bychom mohli rozdělat oheň.“

„Pochybuji. Nenajdete ani jediný kousek suchého dřeva.“

„Můžu se po něm alespoň podívat.“

„Pomůžu vám.“ Byla ráda, že může něco dělat. Zvedli se ze země a oba zamířili ke dveřím do druhé místnosti.

„Půjdu první,“ Eustach se natáhl po zrezivělé klice, ale tu již třímala Grace. Jejich prsty se na okamžik dotknuly, ale vzápětí oba ucukli jako přistižení milenci. Grace sklopila oči a nechala Eustacha, aby otevřel dveře sám.

„Tady to vypadá podstatně lépe.“

Místnost byla dvakrát tak menší a jediné okno bylo dosud zasklené. Podlaha byla suchá a neproháněl se tu žádný nepříjemný průvan.

„Oheň sice nerozděláme, ale tady to tak vadit nebude.“ Pustil Grace dovnitř a zavřel dveře, aby jim neuniklo ani trochu tepla.

* * *

Will Black byl samozřejmě mezi prvními, kdo se dověděl, že hrabě Hughes odjíždí pryč. Zamnul si nad tou zprávou spokojeně ruce, nalil si panáka rumu a dal se do přemýšlení, jak uškodit té krasavici odvedle tentokrát.

Odpoledne se mu doneslo, že je pryč i Sophie a na panství zůstala jen ta „malá holka.“ Ještě lepší, pomyslel si. Sophii jistě nepotěší, že se v její nepřítomnosti něco stalo její sestřenici, na kterou měla dávat pozor.

Protože byl neschopen vymyslet jakýkoli složitější plán, spokojil se Will s jednoduchou lstí. Bylo mu známo, že ženy z vedlejšího panství často jezdí na koni a otravují obyčejné, pracující lidi. Co kdyby se té mladé přihodilo něco cestou? Zasmál se své vynalézavosti a dolil si skleničku. Zítra se do toho dá.

* * *

„Možná by nám bylo tepleji, kdybyste neseděl na druhé straně místnosti,“ navrhla Grace a po očku sledovala Eustacha. Ten skutečně zaujal místo u protější zdi a zachovával co největší dekorum.

„Myslím, že vás manžel by byl raději, kdybych zůstal zde.“

„Myslím, že mému muži to už může být jedno,“ vyhrkla, aniž by přemýšlela nad dopadem svých slov. Náhle dostala na Edwarda vztek – za to, že ji tu nechal samotnou, i za to, že si ji vůbec bral, když znal svůj zdravotní stav.

Eustach se zatvářil zmateně. Co mají její slova znamenat? Nepohodla se snad s manželem?

Grace vstala a vyhlédla z okna. Po skleněné tabuli stékaly kapky stejně jako po její tváři slané slzy.

„Grace?“ Zeptal se opatrně.

Zavrtěla hlavou, ale nic neřekla.

Eustach opustil svůj kout a tiše přešel místnost. Nejraději by jí položil ruce na ramena, ale na poslední chvíli se zarazil a zůstal za ní jen stát.

„Nejen vy máte tajemství,“ pronesla tiše. „I já jedno mám.“

„Grace, nemusíte-,“ nedořekl.

„Ale já chci,“ skočila mu do řeči a otočila se k němu čelem. „Edward neodjel statečně bojovat, jak si všichni myslí. On odjel zemřít.“Zadívala se mu do očí. „Možná, že v tuhle chvíli právě umírá, možná právě teď leží někde v tom hrozném bahně,“ odmlčela se, aby se nadechla, „a co dělám já? Nechám se od vás nosit a přemýšlím nad vaším parfémem.“

Eustach na ni zíral s lehce pootevřenou pusou. Čekal cokoli, ale tohle opravdu ne. Tohle mu říká Grace Vermontová, nejpočestnější žena cliftonského okresu?

„Vidíte? Jsem tak špatná, že pro mě nemáte jediného slova.“

„Jsem zmatený. Proč váš muž chce zemřít?“

„Francouzská nemoc. Nakazil se před mnoha lety.“ Sklopila hlavu, jakoby snad ona sama byla tou, která jeho nemoc zavinila.

„Tedy i vy-,“ neodhodlal se pokračovat.

„Ne. Edward byl velmi ohleduplný manžel.“

„Chápu,“ hlesl.

„Ne, myslím, že nic nechápete. Vy jste se rozhodl pro svou samotu dobrovolně, ale já o ni neprosila. Chtěla jsem žít, ne umírat zaživa vedle nemocného starce a pak být téměř pohřbena s ním. Co jiného je náš anglický smutek?“

„Dobrovolně? Rozhodl jsem se tak proto, abych sebou nestáhl někoho dalšího. Myslíte, že život s šílencem za něco stojí?“

„Eustachu,“ dotkla se prsty jeho tváře, „ale vždyť vy žádný šílenec nejste. A nemusíte jím být.“

Tolik toužil uvěřit jejím slovům! Kéž by tak měla pravdu a on mohl žít normální, poklidný život po boku milované ženy. „Grace, dáváte mi falešnou naději. To mě ani trochu nelitujete?“

„Budu vás litovat, pokud budete i vy mě.“

„Jak bych nemohl?“

„Jste tak milý. Nezasloužím si to. Jsem špatná manželka.“

„Ničím jste se neprovinila,“ namítl.

„A co když proviním? Co když vás toužím políbit?“

„Pak se neproviníte vy, ale já.“ Sevřel její prsty ve svých, naklonil se a jemně přitiskl své rty na její.

 

—————————————————————-

—————————————————————-