Renčina červená knihovna

Eustach a Grace ve mlýně, Will Black na Doomsday i Sophie a Christopher u Worchesteru, to vše najdete v dnešním, mimořádně dlouhém díle. Záměrně nezadávám žádnou anketu, raději si počtu Vaše názory v komentářích

A příště? Příště Faith a její nehoda a  Chris a Sophie zpátky doma.

Vaše Sirael

Grace se k němu přimkla celým tělem a zkušeně prohloubila jejich polibek. Eustachovi unikl povzdech, který ho přiměl otevřít oči a jemně od sebe Grace odsunout.

„Vy mě zničíte,“ zašeptal a znovu ji políbil. Svými slovy měl na mysli hradbu, kterou budoval po celá léta a jíž obětoval spoustu energie. Teď měla definitivně padnout a toho se Eustach obával. Už nikdy nebude odolný vůči ženské kráse, bude ji plně vnímat a bude se kvůli ní trápit.

„To tys doteď ničil sám sebe,“ zašeptala mu do ucha, zatímco ji on zlehka líbal na krku. Jednou rukou jí ničil okázalý účes a druhou jí držel v kříži.

„Grace, tohle je šílenství.“

Horlivě přitakala a oči se jí leskly touhou. „Tohle šílenství prožijeme spolu.“ Uzamkla mu ústa polibkem a pomalu mu začala sundavat mokrý kabát. Překvapilo ji, že se nebránil, naopak. Jeho polibky nabraly na intenzitě, cítila, jak ji vahou svého těla tiskne ke stěně. To se jí líbilo. Stával se pod jejím vedením dominantní.

„Polož mě na zem,“ pošeptala mu, když na okamžik osvobodil její rty a přesunul se k jejímu dekoltu.

„Zblázním se z tebe, Grace. Z tebe se opravdu zblázním,“ opakoval, drže ji stále v náručí, přičemž ho ona vedla do středu malé místnosti.

Následující obsah je uzamčen. Použijte své speciální heslo pro odemknutí:
Heslo:

Když se konečně vydýchali, aniž by na sebe pohlédli, podepřela si Grace rukou hlavu a se zájmem si prohlížela Eustachův obličej. Pozorovala po milování všechny své milence, líbilo se jí, jak se jim uvolnily svaly v obličeji a všechny vrásky se vyhladily prožitou rozkoší. Bylo to pro ni známkou, že muže uspokojila a byla sama se svým výkonem spokojená.

Nejinak tomu bylo i s Eustachem. Vypadal docela jinak, než když ji nesl přes bláto. Totam bylo jeho křečovité sebeovládání a slupka počestnosti. Teď ležel zcela uvolněně a bezstarostně. Otevřel oči a střetl se s jejím pohledem. Grace v jeho očích četla obavy a zároveň zvědavost. Aby zahnala strach a vinu, naklonila se nad něj a znovu mu dovolila ochutnat její rty.

„Tohle bylo špatné.“ Měl pocit, jakoby právě vystřízlivěl.

„Máš, pravdu. To jsme neměli. Ale už se to stalo, Eustachu.“ Rozhodla se mu neodporovat. Tuhle reakci znala. Její milenci reagovali podobně. Ona byla totiž vždy tou, která je sváděla. Navenek vždy dokonalá, povznesená lady Vermontová v soukromí udržovala poměr se svými udivenými sloužícími.

„Nikdo se o tom nedozví,“ pohladila ho konejšivě po tváři.

„Ale já o tom budu vědět pořád.“

„To ano. Ale oba jsme to chtěli. Nemusíš si nic vyčítat.“

„Uvědomuješ si vůbec, co se stalo, Grace?“ Vyjel na ni a zapnul si kalhoty.

„Samozřejmě. Právě jsme se milovali,“ odvětila klidně a nechala ho vstát. Obula se a vstala také. Položila mu ruku na rameno a zpola ho obrátila k sobě. „Eustachu, nikomu jsme tím neublížili. Jsem vdova. Lituješ snad toho, co jsme spolu prožili?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Něčeho tak krásného se nedá litovat.“

„Tak se ode mě neodvracej.“

Otočil se k ní čelem a vzal ji za ruce. „V posledních několika letech jsem se ani neodvažoval na něco takového pomyslet. Možná, že už tě nikdy neuvidím, že mě nebudeš chtít vidět, ale můj život se dneškem změnil. Doba odříkání je pryč, po tomhle už bych tak znovu nedokázal žít.“ Bylo to na něj všechno moc rychlé a bude si muset všechno důkladně promyslet, ale tohle věděl už nyní. Možná by jí za to měl poděkovat.

„Nevidím jediný důvod, proč bychom se nemohli vídat i nadále.“

„Nechci tě kompromitovat,“ namítl i přesto, že by ji nerad ztratil z dohledu.

„Pořád jsi toho názoru, že se nemůžeš vázat, hlupáčku?“ Zlehka ho políbila na rty. „Proč sis mě tu před chvílí vzal a na nic jsi nedbal? Dnes jsme dostali šanci. Oba. Šanci konečně se osvobodit. Tak ji nezahazuj, Eustachu.“

„Úplně jsi mě pobláznila, víš o tom? Co mám dělat, abys byla šťastná?“

„Polib mě.“

* * *

Kocovina byla tou nejhorší věcí, kterou Will znal. Probral se až kolem osmé a s hrůzou zjistil, že zaspal. K uskutečnění svého plánu se potřeboval vetřít na Doomsday, a to bylo nejsnazší brzy ráno. Teď to bylo také možné, ale mnohem více riskantní. Will se přesto rozhodl, že to zkusí. Vždycky mohl říct, že jde za lady Beaufordovou kvůli oněm ukradeným a následně vráceným kravám. Co na tom, že je lady pryč – to on vědět nemusí.

Drže se svého jednoduchého plánu, dojel na vedlejší panství, kde na dohled od domu přivázal koně, a pěšky se vypravil ke stájím. Nikde nezahlédl živou duši, a tak brzy zapomněl na počáteční opatrnost a vykračoval si, jako kdyby sem odjakživa patřil.

Fortuna i Perseus podupávali ve svých stáních. Věděli, že tohle je cizí člověk a jeho pach se jim pranic nelíbil.

„Klid, koníčkové,“ pokusil se je uklidnit, „vám se nic nestane.“

Perseus odfrkl a Fortuna se k němu přidala. Will nad nimi jen mávl rukou a přesunul se k hromadě sedel. Většina z nich už nebyla k použití, ale hned nahoře objevil dámské sedlo, nepochybně patřící Faith nebo Sophii. Ve skutečnosti jej používaly obě dvě. Když si chtěly vyjet společně, musela se Sophie spolehnout na sedlo své matky, které už rozhodně zažilo lepší časy. Z opatrnosti jej Faith nikdy nepůjčovala.

„Tak tady to máme.“ Willovi se rozzářila očka. Vylovil z kapsy dlouhý lovecký nůž a opatrně s ním nařízl dva důležité řemínky. Teď stačí jen trochu rychlejší jízda – a bác, slečinka se odporoučí k zemi.

Jak přišel, tak se i ztratil. Nikým neviděn nasedl opět na koně a rozjel se zpět na Shady Hall.

* * *

Čtvrtého září se lady Herrmanová probudila velice časně. Venku byla ještě tma, úsvit byl daleko. Přesto venku slyšela hluk, respektive zvuk koňských kopyt na kočičích hlavách před jejím domem. Protože byla zvědavá, oblékla si župan a vyhlédla z okna.

No opravdu! Před domem stál kočár s dvěma koňmi, kteří slabě odfrkovali a z jejich těl stoupala pára. Lady Herrmanová pátrala očima po vlastnících kočáru, ale nikoho neviděla. Ani nemohla, protože Grace s Eustachem seděli uvnitř, zabráni do svého rozhovoru.

„Nevystupuj,“ prosila ho právě a zlehka ho chytila za ruku.

„Musím, Grace. Jak by to vypadalo, kdybych společně vystoupili u tvého domu?“

„Nijak. Za své služebnictvo ručím. Jsou diskrétní.“

„Grace,“ vyslovil její jméno, jakoby mu působila hroznou bolest. Nechtěl být zase sám, ale copak mohli takhle veřejně rozhlásit svou náklonnost?

„Nezalézej zpátky do toho krunýře, Eustachu. Pojeď se mnou. Bojím se být sama v tom velkém domě.“

„Ale jen dnes,“ souhlasil nakonec.

„Jen dnes,“ potvrdila jeho slova a dala znamení kočímu.

Lady Herrmanová si protřela oči a když se znovu podívala na ulici, kočár byl pryč. Nevěděla, co si o tom má myslet. Možná už doopravdy začíná bláznit.

* * *

Lidé na panství znali velmi dobrou zkratku do panského salonu. Tou zkratkou byla doomsdayská kuchyně, kde panovala laskavá Rose. Pro každého měla vždy vlídného slova a šálek čaje.

I Cedric tuhle cestu rád používal. Fungovalo to docela jednoduše: jakmile se někdo objevil v kuchyni, zazvonila Rose na Berthu a ta zvážila, jestli má vyrušovat svou velitelku. Nezřídka se však stávalo, že do kuchyně rovnou přišla Sophie nebo Faith.

„Máš dnes nějak dobrou náladu,“ usmála se kuchařka na mladíka a postavila před něj talíř horkých lívanců. Cedric se s chutí do jednoho pustil a odpověděl jí s plnou pusou.

„Už neprší.“

„To je dobře. Pojedeš na pole?“

„Určitě. Chci se zeptat Faith.“

„No nevím, jestli bude mít chudinka náladu. Chodí po domě jako tělo bez duše.“

„Čerstvý vzduch mi udělá dobře,“ Faith stála ve dveřích, oblečena do šedivého jezdeckého úboru a se složitě zapletenými vlasy. Očividně s projížďkou počítala.

„Nechcete zabalit pár lívanců sebou?“ Nabídla jim Rose.

„Nebudeme pryč dlouho, ale děkuji.“

„Já bych si vzal,“ ozval se Cedric omluvným tónem. Obě ženy se zasmály a Rose zabalila několik lívanců do plátna. Dvojce se s ní pak rozloučila a vyšla z domu.

Zamířili ke stájím a Cedric si cestou pohvizdoval. Chmury včerejšího dne byly pryč – smířen se svou rolí hleděl optimisticky do budoucna. Třeba přece jen dostane šanci. A když ne, vypořádá se s tím po svém. Nejspíš začne pracovat na svém snu dostat se do vyšší společnosti. Cedric zkrátka nepatřil k lidem, kteří se svých snů a přání vzdávají, uvidí-li před sebou překážku.

„Osedlám Fortunu sama,“ namítla, když jí chtěl pomoci. Dělala to s potěšením.

„Hej, to jsou moje lívance,“ ohradil se Cedric. Hřebce zaujal voňavý balíček natolik, že málem mladíka porazil. „Ty tu máš oves.“

Perseus nespokojeně zařehtal a odvrátil se od něj.

„Ještě dělej uraženého.“

Kdyby Faith potyčku mezi Cedricem a koněm zaregistrovala, nepochybně by se smála. Dívka se však marně snažila upevnit sedlo tak, aby bylo bezpečné. Nařízlých řemínků si však nevšimla.

„Hotovo?“ Cedric už vyváděl Persea ven.

„Už jdu,“ křikla za ním. Nad sedlem jen pokrčila rameny. Určitě to bude v pořádku.

Nasedli a po vzájemné dohodě vyrazili na sever.

* * *

Sophie-Claire s Chrisem pokračovali v jízdě celou noc. Hrabě odhadoval, že k Worchesteru dorazí někdy kolem čtvrté odpoledne následujícího dne. Jejich cestu však zkrátila sama armáda, vojenské ležení se rozkládalo daleko na sever od zmíněného města.

Kočár zastavil krátce po poledni a Chris zvědavě vystrčil hlavu z okna. Naskytl se mu pohled na řadu zásobovacích vozů, vojenských stanů a spěchajících postaviček.

„Jsme na místě. Dál nás nepustí,“ oznámil Sophii a pomohl jí ven z kočáru. „Když budeme mít štěstí, tak tu o něm něco budou vědět.“

„Mám strach,“ přiznala tiše.

„Spíš mějte strach z toho, co tu uvidíte.“ Rychlým a přesným pohybem zabil mouchu, která mu neprozřetelně přistála na kabátu.

Došli pomalu k prvním stanům, všude bylo bláto a Sophie si musela zlehka nadzdvihnout sukně. Chris zastavil prvního vojáka, který šel kolem nich. Sophie se polekala jeho prázdného výrazu v obličeji. Vždyť mu nemohlo být ještě ani dvacet!

„Kde bych našel vašeho velitele?“

„Tam,“ chlapec ukázal na červenobílý stan.

„Díky,“ poplácal hocha po rameni a pokynul své společnici.

Před stanem nestála žádná stráž, a tak Chris z moci svého hraběcího titulu vstoupil, následován pobledlou Sophií.

Vrchní velitel severní divize Cromwellovy armády ležel na lůžku a na hlavě si přidržoval studený obklad. Kapitán Wilkes měl štěstí v neštěstí, jeho zranění bylo sice poměrně vážné, ale utržil jej hned na začátku bitvy, a tak se brzy dostal z bitevního pole zpět do svého stanu.

„Vy jste velitel?“ Otázal se Chris zbytečně.

„Ano. Kapitán Wilkes. A kdo jste vy?“

„Hrabě Lanscashire,“ použil svůj oficiální titul, „a toto je lady Beaufordová, vdova po vikomtu Beaufordovi. Sháníme informace o jistém člověku.“

Kapitán si je změřil pohledem. O Lancashirovi slyšel pouze z doslechu, s vikomtem se však kdysi osobně  setkal. „Váš muž byl velmi statečný, madam. Koho přesně hledáte? Jestli jde o někoho významného, snad vám budu schopen pomoci.“

„V roce 48 dostal hodnost podporučíka. Jmenuje se Richard Henley, možná používá přijmení Lanscombe,“ vstoupila Sophie do hovoru.

„Podporučík? Hm, bohužel. Tahle válka je docela jiného typu než ty předchozí. Pracujeme tajně, útočíme ze zálohy. Váš podporučík se k armádě mohl připojit kdykoliv.“

Sophie propadala zoufalství. „Opravdu se to nedá nijak zjistit?“

„Je mi líto. Rád bych vám pomohl, ale vaše pátrání je marné. Uděláte lépe, když se vrátíte domů.“

Chris přikývl. „Děkujeme, veliteli.“ Pak objal Sophii kolem ramen a vyváděl ji ven.

„A mimochodem,“ promluvil kapitán znovu, „vyhráli jsme.“

Hrabě se na starce usmál a zmizel venku.

„Copak neexistuje nějaká kniha odvodů?“ Sophie upírala na Chrise své velké smaragdové oči, teď zalité slzami.

„Slyšela jste to. Nový typ války,“ promluvil konejšivě.

„Neodjedu odtud, dokud ho nenajdu.“ Rozběhla se do tábora.

„Sophie! Počkejte!“ Nezbývalo mu nic jiného, než ji následovat. „Paličatá jako mezek,“ řekl si pro sebe.

Než ji stihl dohonit, vklouzla do prvního velkého stanu. Chris okamžitě poznal, co najde uvnitř. Mouchy a sténání raněných jasně prozrazovaly polní lazaret.

Sophii se z pachu uvnitř zvedal žaludek, přesto se však vydala do uličky mezi jednotlivými lůžky a hledala mezi raněnými a umírajícími známý obličej.

„Vodu!“ Ozývalo se ze všech stran a jeden voják chytil Sophii za sukni. To už na ni bylo moc, k nervovému vypětí se přidružily vzpomínky na bitvu u Prestonu a Sophie omdlela. Naštěstí ji Chris zachytil včas a vynesl ji z lazaretu ven. Zamířil s ní přímo ke kočáru. Přišla k sobě teprve ve chvíli, když už byli na zpáteční cestě domů.

—————————————————————-

—————————————————————-