Renčina červená knihovna

Dnešní díl je opět mírně delší než bývalo standardní. Kromě Faith, Cedrica, Sophie a Chrise, se dnes opět setkáme s Grace a Eustachem.

A příště no to se dozvíte až příště.

P.S.: Těším se na Vaše komentáře.

Vaše Sirael

Cosi ho zašimralo na tváři, a tak znepokojeně otevřel oči. Nejprve ho oslepilo světlo proudící velkým oknem do pokoje, teprve pak si všiml osoby ležící vedle něj, jejíž vlasy ho předtím šimraly. Grace, schoulená v pokrývkách, vzdychla a protáhla se. Eustach si protřel oči a podíval se znovu. Grace tam však stále byla a očividně toho pod peřinou moc na sobě neměla.

Chytil se za hlavu a sklouzl zpět do peřin. Tak to všechno nebyl jen sen! On a Grace v opuštěném mlýně… Vzpomínky se mu vracely jedna za druhou v podobě velmi realistických obrazů v mysli. Až dosud netušil, že má tak dokonalou vizuální paměť.

„Dobré ráno,“ Grace se ještě jednou protáhla a pod peřinou si oblékla bílou noční košili.

„Dobré,“ pokusil se o bodrý tón.

„A není snad dobré?“ Odhodila peřiny a vstala. „Dáš si skleničku?“ Přešla místnost a ze skleněné karafy si nalila doušek vína.

„Takhle brzy?“ Zeptal se udiveně.

„Je dávno po poledni,“ odvětila a usedla na okraj jeho strany postele. „Spal jsi dlouho. Já byla vzhůru a přemýšlela.“

„O čem?“ Že by snad rozmýšlela o nich a jejich „vztahu“? Zamrazilo ho v zádech.

„O sobě. O své minulosti a o tom, co bude dál.“ Napila se a zadívala se mu do očí. „O tom, co bys měl vědět.“

„Co je to?“ Byl zvědavý, Grace se tvářila tajemně.

„Nejsi první muž, kterého jsem svedla.“

Eustach polkl naprázdno. Že ne?

„Měla jsem několik -,“ zarazila se, protože hledala vhodná slova, „aférek. To je ono. Každopádně jsi první ze společnosti.“

„A kdo tedy-?“

Sklopila oči k zemi, ale vzápětí se dívala opět na něj. „Zahradník, štolba a tak dále.“ Nestyděla se za to.

„Takže máš plný dům bývalých milenců?“

„Ale ne. Všichni jsou pryč, na druhé straně Anglie u mé sestřenice,“ vysvětlila mu trpělivě. Skoro se jí chtělo smát, jak to řekl. „Teď jsi tu jen ty.“

„Proč mi tohle všechno říkáš?“

„Nevím. Jen mám pocit, že bys to měl vědět. Že si zasluhuješ vědět, s kým jsi strávil den a noc.“

V tu chvíli se ozvalo lehké zaťukání na dveře.

„To bude svačina. V tuhle dobu se už o snídani nedá mluvit. Dále!“

Vešla postarší služebná s podnosem. Eustach ji znepokojeně pozoroval, dokud se za ní opět nezaklaply dveře. Grace si jeho výrazu všimla.

„Jen klid. Diane ví o všem a je mlčenlivá jako hrob.“

„Jak se ti povedlo získat služebnictvo na svou stranu?“

„Nijak,“ natáhla se pro kousek domácího sýra. „Nebyli slepí. Viděli, jak Edward rok za rokem chátrá stále víc. Litovali mě. Opravdu nemusíš mít strach. Jak myslíš, že jsem si dokázala udržet tak skvělou pověst i přesto, co jsem vyváděla?“

Tento fakt musel uznat i Eustach. Nikdy se k němu o Grace nedoneslo ani slůvka pomluv.

„Asi teď budeš chtít jet za matkou,“ uzavřela.

„Měl bych, ale nechci.“

„A co tedy chceš?“

„Zůstat s tebou.“

„Tak zůstaň,“ nabídla mu a on nabídku přijal.

* * *

Faith jela s větrem o závod a pobízela Fortunu ke stále většímu výkonu. Cedric jí nestačil, nebyl tak dobrý jezdec jako ona. Tohle přesně potřebovala. Vyvětrat si hlavu a pročistit myšlenky, zahnat starosti a prožít chvilku opravdového štěstí.

Cedric zastavil u severní hranice panství a se smíchem pozoroval Faith, jak zkušeně vede koně obtížným terénem. Chtěl na ni zavolat, ale věděl, že by ho beztak neslyšela.

V momentě, kdy se chystala přeskočit nízkou zídku, se nařízlé řemínky pod břichem koně napjaly a praskly. Sedlo i s jezdkyní odlétly v oné rychlosti stranou a skončily na tvrdé zemi. Polekaná Fortuna nezastavila, ale sama se přehoupla přes zídku a ještě hodný kus cesty běžela.

Cedric sledoval toto hrůzné představení se zatajeným dechem. Když se konečně vzpamatoval, nasedl na Persea a rozjel se na místo, kde zahlédl Faith naposledy.

Chumel šedivé látky našel snadno. Faith ležela se zavřenýma očima a rozpřaženýma rukama v trávě, jakoby tam právě usnula.

„Faith!“ Seskočil z koně a poklekl vedle ní. „Pane bože, ať není mrtvá,“ drmolil tiše, když ji zlehka obrátil k sobě. Naštěstí se jí hrudník zvedal v pravidelném rytmu a Cedric se částečně uklidnil. Podložil jí hlavu rukou a jemně ji popleskal po tváři.

„Faith, slyšíš mě?“

Zachvěla se jí víčka, ale oči neotevřela. „Christophere?“

Rozhodl se to jméno ignorovat. Ať si myslí, že je třeba samotný Cromwell, jen když bude v pořádku. „Faith, můžeš otevřít oči?“

„Strašně mě bolí hlava,“ pokusila se mu vyhovět, ale všude kolem ní byla jen bílá mlha. Nedokázala to.

„Odvezu tě domů.“ Chystal se ji zvednou, ale při pohledu na svou ruku se zarazil. Byla od krve. „Kruci,“ zaklel a zrychlil v přípravách. Teď bylo nejdůležitější dostat Faith domů. Fortuna se vrátí sama a pro sedlo se zastaví později.

Další události vnímal jakoby odněkud shora. Viděl sám sebe, jak veze Faith na Doomsday a posílá pacholky do domu, aby zburcovali Berthu a Rose, jak kráčí domem s Faith v náručí, následován služkami, i jak stojí u postele své krásné mladé paní a dívá se, jak jí Bertha vymývá ránu na hlavě.

„Musíme zavolat doktora,“ oznámila jim Bertha tiše a Rose přikývla. Faith dosud ani jednou neotevřela oči, zato volala Sophii a Chrise.

„Dojedu pro něj.“ Cedric se vyřítil z pokoje, před domem nasedl na Persea a rozjel se do Cliftonu. Zoufale potřeboval něco dělat.

„Měly bychom to oznámit jejím rodičům,“ podotkla Rose.

„Ani nápad,“ odbyla ji druhá služebná. „Paní Caroline by měla spoustu řečí na slečnu Sophii. Musíme doufat, že se brzy vrátí.“

* * *

Chris seděl pohodlně opřený a těkal pohledem mezi oknem a lady Beaufordovou. Ta se krátce potom, co ji donesl do kočáru probrala z bezvědomí a vyhrožovala mu, že mu nedovolí dvořit se Faith, pokud se okamžitě nevrátí do vojenského tábora. Chris však nepovolil a Sophie-Claire brzy usnula.

Tolik mu připomínala jeho sestru! Annie byla také tak odvážná a tvrdohlavá, nikdy si nenechala nic rozmluvit a vždycky muselo být po jejím! Měl svou nejmladší sestru odjakživa nejraději. Annie mu nikdy nic nevyčítala, viděla v něm svého boha.

A on ji tak šeredně zklamal, klidně ji nechal jet samotnou, když si umanula, že pojede na vzdálené rodinné sídlo o týden dříve než zbytek rodiny. Kdyby si jen tenkrát odřekl dostaveníčko s lady Brentonovou, Annie se nic nemuselo stát.

Přepadli ji na půli cesty. Byli to lapkové, zběhlí vojáci. Nezabili ji, ale opakovaně znásilnili, což bylo téměř totéž. Pak ji nechali v kočáře na polní cestě, s mrtvým kočím a služebnou v bezvědomí. Annie se z toho nikdy nevzpamatovala, odmítala promluvit a většinu času trávila uzavřená ve svém vlastním světě. Chris jí byl v té době neustále nablízku a snažil se s ní navázat kontakt. Občas se mu to podařilo, ale většina jeho pokusů byla marná. Matka a sestry se nakonec rozhodly Annie umístit do kláštera Voršilek v Londýně, kde po dvou letech zemřela na černý kašel. Proti své vůli Chris pocítil jistou úlevu. Domníval se, že smrt byla pro Annie vysvobozením z pekla.

Sophie se neklidně zavrtěla a Chris jí urovnal padající deku. Tohle není Annie. Tenhle příběh dopadne dobře. Musí.

* * *

Doktor Raily dorazil na Doomsday asi za hodinu. Přijel bez Cedrica, protože ten se vrátil na místo nehody pro sedlo. Lékař malátnou Faith ihned prohlédl pod bedlivým dozorem Berthy i Rose. Služebné se tak alespoň na chvíli přestaly dohadovat. Pořád se přely o to, zda by někoho neměly poslat na faru.

„Není v ohrožení života, ale ten náraz do hlavy musel být pořádný. Nechte ji v klidu a občas na ni zkuste promluvit. Když se její stav do dvaceti čtyř hodin nezlepší, pošlete pro mě znovu.“ Doktor Raily se už chystal k odchodu.

„Bude v pořádku, doktore? Jako úplně v pořádku?“

„Jestli myslíte mozkové funkce,“ úkosem pohlédl na nervózní Rose, „tak ano. Ten mladík říkal, že dokonce promluvila a dokonce ho oslovila jménem. Takže ztráta paměti také nehrozí.“

„Mockrát vám děkujeme, doktore Raily.“ Bertha lékaře vyprovodila až před dům. Pak se vrátila do dívčina pokoje a založila si ruce v bok.

„Vidíš, všechno bude v pořádku. Žádná Caroline tady není třeba.“

* * *

Kromě toho, že se Cedric vrátil pro sedlo, obhlédl i místo neštěstí. Nenašel však nic, co by dívčin pád mohlo přímo způsobit. Sedlo se rozhodl důkladněji prozkoumat až doma, až bude vědět, co je nového.

* * *

Přes Doomsday i celou Anglii se přehoupla noc i další den. Největší a nejbujarejší oslavy Cromwellova vítězství skončily, teď bylo na čase pohřbít padlé a zraněným pomoci dostat se bezpečně domů.

Na Doomsday se téměř nic nezměnilo. Faith ani šestého září dosud neotevřela oči. Kdyby to bývala udělala, spatřila by nad sebou tři ustarané tváře. Rose odcházela do kuchyně jen pro zbytky lívanců a pro čaj, Bertha neodcházela takřka vůbec a na pořádku v domě to už bylo znát, a Cedric byl občas  ženami vyhnán, aby zkontroloval, zda panství udržuje alespoň jakési zdání chodu.

Toho si okamžitě všimla Sophie, když se vracela ze své nevydařené výpravy. Panství působilo až snovým dojmem, nikde se nepracovalo a postavy jejích nájemců připomínaly duchy. I Chris si toho všiml, ale nedal na sobě nic znát. Nepovažoval to za podivné, Sophie přece jen svěřila správu panství do rukou sedmnáctileté dívky, která zkrátka nemá potřebné zkušenosti a respekt ze strany pracujících.

Hrčení kočáru jako první uslyšela Bertha. „To je kočár hraběte Hughese! Už jsou zpátky!“

„Konečně,“ oddechla si Rose a odkvapila přichystat občerstvení.

„Jdu je uvítat,“ řekla Bertha Cedricovi a ten jen přikývl na souhlas.

„Tvůj princ už je tady. Třeba tě probudí polibkem.“ Zašeptal a odhrnul jí z čela neposlušný pramínek vlasů.

Dole Bertha rozpačitě uvítala paní domu. Nervózně si přitom pohrávala se zástěrou. Pod dojmem událostí si ani nevšimla, že Richard s nimi nepřijel.

„Bertho, stalo se něco? A kde je Faith?“

 “To se vám právě chystám říci. Slečna Faith měla nehodu. Spadla z koně.“

„Cože?“ Obořil se Chris na služebnou.

„Uhodila se do hlavy, ale doktor říkal, že bude jistě zcela v pořádku.“

„Neměla jsem odjíždět,“ zasténala Sophie a vběhla do domu.

„Jak se to stalo?“

„Na to se, pane hrabě, zeptejte Cedrica. Byl přímo u toho.“

„Kde je?“ Zahřměl, až Bertha nadskočila.

„U slečny nahoře.“

Chris na nic nečekal a následoval Sophii. Vběhl do pokoje chvíli po ní, vrhl na dívku starostlivý pohled (v duchu jí slíbil, že přijde později) a takřka za límec vytáhl Cedrica na chodbu.

„Spusť.“

Unavený Cedric se ani slovem neohradil a dal se do vyprávění. Když skončil, rozhostilo se mezi nimi ticho.

„Co tu nehodu mohlo způsobit? Splašený kůň, špatný manévr nebo co?“

„Fortuna určitě ne a manévr také ne. Faith je výborná jezdkyně.“

„To je pravda,“ musel s ním hrabě souhlasit. „Co sedlo a zbytek výbavy?“

„Faith sedlala  Fortunu sama. A sedlo jsem přivezl zpět. Ještě jsem se na něj nedíval. Byl jsem skoro pořád tady.“

Chris potlačil příval hněvu. Tak on tu byl celou dobu. Na jeho místě! „Ukaž mi to sedlo.“

„Mělo by být dole v saloně.“ Alespoň tam ho odložil. Oba muži sešli dolů, aniž by se na sebe podívali.

Dámské sedlo leželo na čalouněné pohovce. Chris jej začal podrobně zkoumat. Jestli se v něčem z venkovského života vyznal, pak to byli právě koně a jejich výstroj.

„Nelíbí se mi to. Tyhle řemínky,“ ukázal Cedricovi, „jsou přetržené. V jakém stavu bylo tohle sedlo předtím?“

„Bylo v pořádku. Jako jedno z mála.“

„Tohle panství,“ zaklel Chris nesmyslně. Měl tím na mysli, že nic na tomhle panství není v pořádku. Všude viditelně chyběly peníze. Znovu se sklonil nad sedlo a prsty přejížděl po řemínkách. Část byla dokonale hladká.

„Někdo je nařízl!“

„Cože?“

„No ano! Tohle musel někdo udělat nožem. Kůže by se takhle čiště nikdy nepřetrhla.“ Zůstali na sebe beze slova zírat.

„Ohrada, krávy a teď sedlo! Kdo k tomu měl nejlepší příležitost?“

„Všichni v okruhu několika mil.“

„Ale tys věděl, kde ty krávy hledat!“ Chris lehce zbrunátněl.

„Možná jsem měl větší šanci, než kdokoliv jiný, ale vážně si myslíte, že bych ublížil Faith?“

Tato slova zapůsobila na hraběte jako studená sprcha. Logika se zase vrátila do jeho myšlení a on musel uznat, že to by mladík stojící před ním nikdy neudělal.

„Dobře. V tuhle chvíli si můžeme být jisti jen sami sebou a ženami. Ale až zjistím, kdo to udělal, věř mi, že ten člověk si nebude moct být jist ani vlastním životem!“

—————————————————————-

—————————————————————-