Renčina červená knihovna

Dnes se konečně dočkáte rozuzlení příběhu Willa Blacka Víc snad nemusím dodávat, protože dnešní díl obsahuje též Chrisovu reakci Přeji příjemné čtení a předem děkuji za komentáře.

Vaše Sirael

Richard přecházel prázdnou chodbou sem a tam. Čekal na doktora, který byl povolán k jeho otci a právě Soamese vyšetřoval. Starému pánovi se dnes náhle přitížilo. Tentokrát se Mary, když mu to oznamovala, tvářila tak vyděšeně, že okamžitě zanechal veškeré práce a rozběhl se domů.

Lékař vyšel z pokoje nemocného a lítostivě se na Richarda podíval. „Je to srdce. Zlobí ho už nějaký čas.“

„Jak to vypadá?“

„Ne právě nejlépe. Ještě jeden dva takové záchvaty a mohlo by dojít k nejhoršímu. Nemůžu s tím nic dělat. Je mi líto.“

„On to ví?“

Lékař, jehož jméno ani Richard neznal, pokývl na souhlas. „Chtěl vědět, kolik času mu zbývá. To ovšem není tak snadné odhadnout.“

„Díky, doktore,“ Richard si s ním potřásl rukou.

„Málem bych zapomněl. Mám vám vyřídit, že s vámi chce mluvit.“ Lékař poté zmizel na schodišti a Richard vstoupil do otcova pokoje.

Soames, pobledlejší než kdykoliv předtím, se téměř ztrácel v přikrývkách. Netrpělivě ukázal Richardovi, aby se posadil a mlčel.

„Ten doktor se tvářil, jako kdyby umíral on. Šarlatán jeden.“ Musel se odmlčet, aby se nadechl. „Máš radost? Konečně tě přestanu terorizovat.“

„To už nějakou dobu neděláš, protože víš, že si to už nenechám líbit.“

Soames vydal jakýsi zvuk znějící jako zachechtání. „Pravda. Teď, když víš, že se mě už brzy zbavíš, bys mi mohl konečně říct, jak je to mezi tebou a Sophií.“

V prvním okamžiku se chtěl Richard zvednout a odejít, jako to dělával obvykle. Pak si však starce před sebou znovu prohlédl. Vyhublé tváře, vystupující lícní kosti, zapadlé oči – on opravdu umírá. Víc než kdy jindy si uvědomil, že toto je jeho otec. Ačkoli daleko intenzivněji prožíval Henryho smrt, teď cítil, že spolu se Soamesem odchází část jeho života a snad i jeho nitra.

„Odešel jsem z Doomsday, protože Sophii-Claire miluju.“ I to jméno ho bolelo vyslovit.

Soames se na něj podíval, jakoby mu nerozuměl. „To je snad důvod zůstat, ne?“

„Ne, protože to bylo vzájemné.“

„Nikdy jsem se v tobě nevyznal, ale co má k čertu znamenat tohle?“

„Jsem správce a ona patří ke šlechtě.“

„No a co? Jestli se k tobě snížila, je to její rozhodnutí.“

Ano, snížila, pomyslel si Richard trpce. „Nejde to. Zničilo by ji to.“

„Jsi hlupák a nic jiného, synáčku. Jestli tě paní vikomtová chce-,“ významně se odmlčel.

„To nemá smysl ti to vysvětlovat.“ Richard vstal.

„Divil by ses, ale má. I když tvé rytířské chování nechápu. Jsi vůbec můj syn?“ Zavolal za ním Soames, protože Richard už za sebou zavíral dveře.

* * *

Sophie-Claire klimbala v křesle vedle dívčiny postele. Byla po té dlouhé cestě velmi unavena, přesto však trvala na tom, že noční službu převezme za Berthu. Cítila výčitky svědomí i přesto, že jí hrabě Hughes ukázal sedlo s úmyslně poškozenými řemínky.

Jediným zdrojem světla v pokoji byla svíce v mosazném dvouramenném svícnu. Tu také Faith uviděla jako první, když po třech dnech otevřela poprvé oči. Hlava ji stále bolela, už se to však dalo snést. Cítila, že má sucho v ústech a pokusila se natáhnout pro sklenku s vodou, kterou koutkem oka zahlédla na nočním stolku. Přisunula ji však příliš blízko ke kraji a sklenice se s řachotem rozbila o podlahu. To zburcovalo Sophii z dřímoty.

„Faith, miláčku! Jak je ti?“

„Sophie. Ty už jsi zpátky?“

„Ano. Mrzí mě, že jsem odjela. Jak se cítíš?“ Zopakovala svou otázku.

„Ujde to. Našla jsi Richarda? Chci ho vidět.“

Lady Beaufordová pouze zavrtěla hlavou. „Musíme doufat, že se vrátí.“

„To je mi líto.“

„O mě se teď nestarej. Hlavně, abys ty byla v pořádku.“

„Fortuna,“ vzpomněla si Faith náhle. „Nestalo se jí nic?“

„Nemusíš se bát. Přeskočila prý sama.“

„Kdo mě přivezl sem?“ Měla za to, že to byl Chris, ale to se jí teď zdálo nemožné.

„Cedric. Vysedával u tebe celé hodiny. A dnes tu byl celé odpoledne hrabě Hughes.“

„Christopher,“ zašeptala Faith a usmála se.

„Nechtěl od tebe odejít, ale nakonec jsme ho s Berthou odsud dostaly. Velmi mu na tobě záleží.“

Faith cítila, jak se jí pod dojmem této zprávy dělá lépe a lépe. „Přijde zítra?“

„Určitě. Vlastně chtěl, abych mu okamžitě dala vědět, kdyby se cokoli změnilo.“ Sophie pohledem vyhledala hodiny. „Jedna hodina. Snad to do rána počká.“

Faith si ve své nesobeckosti přála, aby Sophie teď nikoho nebudila. Všimla si, že i na její sestřenici je znát únava a její vyhaslé smaragdové oči, které jindy bývaly plné lesku stejně jako její, jsou plné smutku a bolesti.

„Sophie, povídej mi o vaší cestě.“

„Není příliš co vyprávět, miláčku. Cromwell zvítězil. Celá země oslavuje.“ I přes zdánlivě bodrý tón se Sophii objevily v očích slzy.

„Prosím, Sophie, neplač. Richard se vrátí, uvidíš. Za pár dní projde branou Doomsday a už tu zůstane navždy.“

„Nezlob se,“ lady Beaufordová si spěšně utírala slzy. „Určitě máš pravdu. Chovám se sobecky.“

„Ale jdi, vůbec ne. Prospi se a o mě neměj starosti. Je mi už opravdu dobře.“ Sestřenice si vyměnily úsměv a Sophie se opět uvelebila ve velikém ušáku.

* * *

Noc ze šestého na sedmého září strávil Eustach doma, ve svém domě v Cliftonu se svou upovídanou matkou. Považoval za neslušné nechávat ji stále doma samotnou, ačkoliv by mnohem raději trávil čas na Vermontu.

Ráno, po velmi časné snídani, si nechal osedlat koně a rozjel se za Grace. Potřeboval s ní mluvit víc, než kdykoliv předtím. Během noci totiž přemýšlel nad každým slovem, které mezi nimi za poslední dny padlo, a s jistou větou nebyl právě spokojen. Věřil však, že se mu od Grace dostane uspokojivého vysvětlení.

Přijala ho v knihovně. Když vstoupil, probírala se svazky v kožených vazbách a třídila je na dvě hromady. Na sobě měla zelenobílé šaty, které zdůrazňovaly její smetanovou pleť, a kolem krku sametovou černou stužku s jednoduchým, do hladka vybroušeným křišťálem.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji poněkud chladně. Značně nespokojen s tím, jak to vyznělo, popošel k ní blíž a vzal ji za ruku spočívající na vrcholu hromady a jemně ji políbil. Teprve teď byl sám se sebou spokojen.

„Jsi velmi galantní,“ řekla mu s úsměvem místo pozdravu.

„Stará škola,“ usmál se také a Grace v tu chvíli připadal o několik let mladší. Vstala od stolu a zůstala před ním trochu rozpačitě stát. To se jí v takových situacích obvykle nestávalo.

„Dnes ti to velmi sluší,“ vzal ji za ruce, ale nepřitáhl ji k sobě, jak očekávala.

„Škoda, že všichni muži nejsou ze staré školy.“

„Měl jsem pocit, že jsme tuhle fázi poněkud přeskočili.“

„Máme spoustu času na to, abychom si to vynahradili.“

„O tom nepochybuji. Do čeho ses to pustila?“ Ukázal na knihy.

„Některé Edwardovy knihy se budou hodit škole v Cliftonu.“

„Jsi si jistá, že se jich chceš vzdát?“

„Ano. Nechci se neustále ohlížet za tím, co bylo. Chci hledět kupředu.“ Grace to myslela opravdu vážně.

„To je dobře,“ schválil její záměr. „Já ovšem potřebuji, aby ses ještě naposledy do minulosti podívala.“

Jeho podivná slova ho zaujala. „Oč jde?“

Obrátil se k ní zády a přešel místnost. Vyhlédl zběžně z okna, aniž by skutečně vnímal podzimní zahradu, a konečně promluvil. „Pamatuješ si, jak jsem se tě ptal na to, jestli máš dům plný bývalých milenců?“

„Ano.“ Grace se tvářila překvapeně. Kam tím míří?

„A tys mi odpověděla, že jsou pryč. Pak jsi ale dodala ještě něco.“

„Nevzpomínám si.“

„Řekla jsi, že teď jsem tu jen já. Bereš mě jen jako dalšího milence, Grace? Potřebuji to vědět.“ Eustachovi se nesmírně ulevilo, že našel odvahu se zpříma zeptat.

Grace se bezděčně rukou dotkla svého křišťálu. „Mrzí mě, jestli to tak vyznělo, Eustachu. Nemyslela jsem to tak.“

„Odpovíš mi?“ Pomalými kroky se k ní opět přiblížil.

„Neberu tě jako náhodného milence. Situace se změnila.“

„Já vím. Ale všechno se odehrálo tak rychle, Grace.“

Položila mu ruce na ramena a zadívala se mu do očí. Četla v nich strach, nejistotu, ale kromě toho také lásku. Měl ji rád, byla hluboko v jeho srdci, a to jí zaplavilo pocitem bezpečí a jistoty. Ano, Eustach by mohl být tím konečným přístavem.

„Chápu, jak se cítíš,“ řekla nahlas a pravou rukou ho pohladila po tváři. „My oba jsme dosud nebyli příliš šťastní, ale já jsem si jistá, že se to může změnit. Máme naději.“

Eustach se sklonil a jemně ji políbil. Ano, měli naději. A on ji hodlal proměnit ve skutečnost stůj co stůj.

* * *

Faith se znovu probudila až v sedm hodin ráno. Sophie už v křesle nebyla, místo ní tam seděl Cedric a díval se z okna.

„Že tě to baví u mne vysedávat.“

Zvuk jejího hlasu ho polekal. Prudce se otočil a s neklamným jasem v očích si ji prohlížel. „To by mě neomrzelo nikdy. Ale spala jsi dlouho. Všechny jsi nás pořádně vyděsila.“

„Nezlob se,“ omlouvala se žertem. „Jak ti dupou králíci?“

„Na to bych se měl zeptat spíš já tebe, nemyslíš?“

„No, dupou. V hlavě.“

Zasmál se jejímu vtipu a pak náhle zvážněl. „Ani si nedokážeš představit, co se ve mě dělo, když jsem tě viděl padat.“

„Byla jsem u toho alespoň elegantní?“ Obrátila jeho poznámku v žert. Nechtěla myslet na to, jak mohla dopadnout.

„Faith! Vylekala jsi mě k smrti.“ Cedric se tvářil pohoršeně.

„Vždyť to byla jen legrace,“ chlácholila ho.

„Z něčeho takového by se legrace dělat neměla. Ale když už se tedy ptáš – vůbec to nebyl elegantní pád.“

„Ty!“ Chtěla ho plácnout po ruce, ale Cedric včas uhnul.

„Slečno Lanscombová, měla byste se šetřit a ne provádět lotroviny.“

To už se Faith smála, nedbajíc na nepříjemnou bolest hlavy.

„Jestli sem teď přijde Bertha, vyprovodí mě z domu. Co takhle snídani?“

„Vidíš, ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad.“

„Slečno, slečno,“ napodobil Berthu a zmizel na chodbě.

* * *

Chris se ještě večer po svém návratu z Doomsday sháněl po svém správci, ale nikdo Willa Blacka celé odpoledne neviděl. Hrabě chtěl jednak vědět, co se na panství dělo v jeho nepřítomnosti, tak i novinky v pátrání po zloději krav. Po těch prahnul nejvíce, protože jeho vztek na záškodníka nemizel, naopak stále sílil. Ještě teď měl před očima obraz pobledlé Faith, nehybné a bezbranné. Proseděl u ní tři hodiny, během kterých jí tiše vyprávěl o svém životě. Připomnělo mu to opět čas strávený s Annie. Stejně jako tenkrát se nedočkal žádné reakce.

Ráno dal správce znovu zavolat. Ten však nepřišel, místo něj se dostavil vrchní štolba s omluvným výrazem ve tváři.

„Nevolal jsem vás. Kde je Black?“ Chris ztrácel trpělivost. Už mohl být na cestě na vedlejší panství. Před deseti minutami dorazil posel se zprávou, že se Faith konečně probrala.

„Black není na panství, pane hrabě. Včera ho starý Doherty viděl U Havrana v Cliftonu.“

„Čert aby ho spral. Na nikoho tu není spoleh.“

Štolba se při té poznámce zatvářil kysele, ale hned se ovládl. Viděl, že jeho pán nemá náladu a nechtěl ho rozčílit ještě víc.

„Ještě něco?“ Houkl na něj Chris, připravený k odchodu.

„Víte, pane, Doherty říkal, že byl Black dost opilý a vykřikoval cosi o pomstě.“

Hrabě okamžitě zbystřil. „Chci s ním mluvit. Kde je?“

„Zrovna projížděl Bliss.“

Christopher bez dalších okolků vyrazil vpřed a udivený štolba za ním. Stájník Doherty skutečně seděl na kobylce jménem Bliss a prováděl ji nejbližší ohradou. Chris nezpomalil tempo, dokud nestál přímo před koněm, přičemž celou cestu svíral v rukou jezdecký bičík.

„Povězte mi všechno o Blackovi,“ uhodil na stájníka, který rozpačitě sesedal z koně. Doherty, nezvyklý mluvit s vrchností, se zakoktal.

„Pane, víte, on seděl U Havrana, já jsem s ním přímo nemluvil. Nemám ho rád. Byl opilý, jak zákon káže a mlel nesmysly.“

„Co přesně říkal?“

„Něco o tom, že budou všichni litovat a ta blonďatá děvka ze všech nejvíc. Že se pomstí.“

„Výborně.“ Nezdržoval se čekáním, než mu přivedou Ohniváka a naskočil na neklidnou kobylku. Alespoň ji ozkouší přímo v terénu.“

Bliss jela neúnavně a vytrvale, ale Chris byl myšlenkami natolik jinde, že kvalitu koně beztak plně nedokázal ocenit. Ten parchant! Celou dobu se tvářil jako neviňátko a přitom to byl on. Zpráská ho jako psa! Nejraději by ho zabil, ale předpokládal, že by se Faith za vraha neprovdala.

Zastavil kobylku před krčmou U Havrana, kde ji uvázal, a rozrazil dveře. Krčma byla poloprázdná, na pijany bylo dosud příliš brzy. Hostinský podvědomě ustoupil o krok, když si prohlédl jeho rozlícenou tvář a zahlédl malý, ale pevný a tvrdý bičík. Tady bude zle.

„Hledám Blacka, svého správce. Prý tu včera byl.“

„Byl, ano, to je pravda,“ vykrucoval se hostinský. Má hraběti říci pravdu, tedy, že tu Black stále je? Black byl jeho dobrým a častým hostem a teď vyspával ve světnici nahoře.

„Kdy odešel?“ Chris se rozhlédl po místnosti, jakoby čekal, že se Black bude krčit někde v koutě. Hostinskému ten pohled neunikl. Tenhle bláznivý hrabě by mu z hospody mohl udělat klidně kůlničku na dříví. A tak přirozený pud sebezáchovy vyhrál nad loajalitou k zákazníkovi.

„Neodešel. Vyspává nahoře.“

„Doveďte mě tam,“ zavrčel Chris.

„Když pan hrabě vyjde schody, tak jsou to ty dveře nalevo.“ Hostinskému teď došlo, že dost možná zaviní Blackovu smrt. S tím nechtěl mít nic společného, a proto hned, jak Chris zmizel na schodech, vyběhl zburcovat místní bezpečnost.

Chris vtrhl do označené místnosti a našel přesně to, co hledal. Will Black, nevěda, co ho čeká, ležel na posteli a hlasitě chrápal. Hlava mu padala neustále přes okraj lůžka, ale jak už to tak bývá, opilcům je všechno jedno.

„Vstávej, ničemo.“ Chris ho popadl za ramena a hodnou chvíli s ním lomcoval. Když Black otevřel oči a spatřil nad sebou svého pána, nezmohl se na jediné slovo.

„Myslel sis, jak jsi bůh ví jak chytrý, co?“ Hrabě ho jediným pohybem vytáhl z postele a prudce ho udeřil bičíkem přes záda.

„Pane, nebijte mě! Nic jsem neudělal.“

„A ještě mi budeš lhát?“ Bič se opět mihl vzduchem. „Málem jsi ji zabil.“

Willovi náhle svitlo. Hughes všechno ví. „Pane, prosím o odpuštění.“

„To budeš před soudem.“ Další rána.

V ten moment se do místnosti nahrnuli další tři lidé. Jedním z nich byl hospodský, druzí dva byli strážci městského pořádku.

„Zadržte, hrabě. Máte nám co vysvětlovat.“

Chrisovi výhrůžně  zajiskřilo v očích. Kdyby nehodlal v tomto kraji zůstat, zvládl by je všechny. Místo toho odložil bič na důkaz spolupráce. „Tenhle muž se pokusil zabít slečnu Lanscombovou.“

„Opravdu?“ Kapitán stráže Gatesby byl proslulý svou nedůvěřivostí.

Chris jim trpělivě vypověděl celý příběh, počínaje záškodnictvím a poškozeným sedlem konče.

„Zdá se, že je to pěkný ptáček,“ Gatesby si promnul bradku. Christopher by ho za jeho laxní přístup nejraději rovněž přetáhl bičíkem.

„O jeho osudu rozhodne smírčí soudce.“

„Kdo je to?“

„Sir Edward Vermont,“ odpověděl Gatesby povýšeně.

„Ten je ve válce.“

„Pak jeho zástupce.“

„Ten je mrtvý,“ pošeptal kapitánovi jeho podřízený.

Gatesby nadzdvihl obočí. „Pravda. Vikomt Beauford je pár let po smrti.“

„Ale vdova po něm je stále naživu,“ navrhl Chris.

Gatesby se zatvářil pohrdavě.

„Jděte k čertu,“ ulevil si Chris. „Je mi jedno, kdo ho odsoudí, ale chci ho vidět pykat. Seberte ho.“

Kňourající William Black byl odveden. Chris vzal svůj bičík a naposledy pohlédl kapitánovi stráže do očí. „Ještě jednou se nějak urážlivě dotknete lady Beaufordové, ať slovem či pohledem, zařídím, abyste až do konce života našíval knoflíky na uniformy. Sbohem.“

Vylekaný Gatesby se za ním otočil, ale zahlédl už jen mizející černý plášť. Hrabě spěchal za svou vyvolenou.

—————————————————————-

—————————————————————-