Renčina červená knihovna

Hlavními hrdiny dnešního dílu jsou Faith a Chris (dokonale Vás vidím, jak voláte: „Konečně!“) Takže přeji příjemné čtení a kromě komentování dnes můžete opět hlasovat o otázce, která byla probírána minule v komentářích a zaslouží si Váš názor.

Vaše Sirael

Eustach zůstal na Vermontu až do pozdního odpoledne. Až do oběda se zabývali Edwardovými knihami a u toho si povídali. U oběda v rozhovoru pokračovali, měli nevyčerpatelné zásoby témat ke konverzaci. Věděli toho o sobě dosud málo, jen co se povídalo ve společnosti a co o druhém dokázali zjistit během těch několika dní sblížení.

Odpoledne strávili na zahradě a probírali své známé, situaci v zemi i své představy o budoucnosti Anglie. Pečlivě se však dosud vyhýbali rozhovoru o svých vlastních plánech, na to bylo ještě příliš brzy. V zahradě si též dali čaj a malou svačinu. Poté se mezi nimi rozhostilo příjemné ticho, které ani jednomu nevadilo.

Idylický den narušil v půl šesté příjezd umouněného posla. Grace ho přijala v saloně v Eustachově přítomnosti. Měla neblahé tušení, že ví, proč přichází.

Posel, asi dvacetiletý hoch, srazil podpatky a zlehka se Grace uklonil. A pak jí,  jako tolika jiným dámám, předal zapečetěnou obálku s černým okrajem a nenápadně opustil místnost. Lady Vermontová se na obálku smutně zadívala. Tak je tedy oficiálně vdovou.

„Grace,“ Eustach nevěděl, co by měl udělat. Nejraději by ji objal, ale nevypadala na to, že by to v tuto chvíli ocenila.

„Myslím, že bys měl jet domů. Potřebuji teď být sama.“ Hovořila vyrovnaně, neplakala. O to víc dojemněji působila.

„Dobře. Až mě budeš chtít vidět, pošli pro mě.“ Zastavil se ještě na prahu místnosti a naposledy se na ni podíval. Nedala nijak najevo, že si je toho vědoma, a tak jen mírně pokrčil rameny a odešel.

Grace se sesunula na pohovku, stále nemajíc odvahu rozlepit obálku. Nechtěla vědět, jak zemřel. Byl mrtvý a z ní se stala vdova. To bylo to podstatné, na detailech nezáleželo. Nakonec však přece zvítězila ženská zvědavost a ona si soustrastné psaní přečetla. Zemřel jako hrdina a do posledních chvil bojoval jako lev. Grace se rozplakala. Ubohý Edward! Byl už tak oslabený nemocí. A ona je vdova, pomyslela si opět a rozplakala se ještě víc.

* * *

Faith si na Sophii vyprosila, aby se směla obléknout alespoň do domácích šatů. Věděla sice, že ji Chris včera viděl v nedbalkách, ale dnes chtěla vypadat lépe. Sophie-Claire společně s Berthou nalezly šaty, které vypadaly poměrně slušně, a přesto byly pohodlné.

Faith měla dosud zakázáno vstávat. Jako každý mladý člověk však nevěřila starším a když osaměla, pokusila se projít po pokoji. Brzy ovšem musela svůj pokus vzdát, protože se jí silně točila hlava. Poslušně tedy opět ulehla a nechala se od Sophie učesat.

Christopher přijel až dlouho potom, co Sophie vyslala posla na Shady Hall. Obě mladé ženy se domnívaly, že dorazí hned, jak se dozví dobré zprávy. Měl však zřejmě moc práce a oběma vrtalo hlavou, co ho jen mohlo zdržet.

Jeho těžké kroky ve vysokých kožených holínkách se rozléhaly tichou halou Doomsday. Všiml si, že je uklizeno, nikde nebylo ani smítko prachu. Bertha se zřejmě samou radostí pustila do časného úklidu.

Na schodech se objevila Sophie s úsměvem na rtech. „Dobré ráno.“

„Přímo skvělé. Omlouvám se za to zdržení. Ráno jsem však dostal informace a musel jsem je prověřit.“

„Vy snad víte, kdo-?“

„Můj správce Black. Momentálně si líže rány v cliftonských kasárnách. Pod zámkem.“

„Ten odporný chlap.“ Sophie se vzápětí za svůj slovní projev zastyděla, ale Chris se jen uculoval.

„Povím vám všechno později. Teď bych rád viděl Faith.“

„Samozřejmě,“ odpověděla nepřítomně a uvolnila mu cestu.

Chris zlehka zaťukal a vstoupil do pokoje. Faith, natažená v posteli v póze, kterou si předem připravila, se na něj nepatrně usmála. Stále pamatovala na Graceiny rady a hodlala se jich držet i nadále. Jen ať to nemá tak jednoduché. Vzpomínka na Grace jí připomněla, že musí říci Sophii, že lady Vermontovou poplašila a že by bylo potřeba jí napsat alespoň lístek, že je v pořádku zpět.

„Včera jste byla sice krásná, ale dnes záříte jako slunce.“

„Děkuji, hrabě.“ Ze Sophiina líčení usoudila, že si trochu upejpavosti může dovolit.

„No tak, Faith, usmějte se na mne.“

„Zapomněl jste na naše poslední setkání?“

Zdálo se mu, jakoby se to odehrálo před rokem a přitom to byly teprve čtyři dny. Zlobila se, když odjížděli, a on se jí nedivil. „Máte právo se na mne čertit, drahoušku. Ale dnes jsem byl kvůli vašim krásným očím málem zajat hrdinným kapitánem Gatesbym.“

„Pročpak? Chtěl jste snad vykrást obchod se střižním zbožím a darovat mi látku na šaty?“ Tropila si z něj žerty, ale v duchu umírala zvědavostí, co provedl.

„Vy si ze mě utahujete, mladá dámo. Vaše sestřenice ani ten upovídaný kluk vám nepověděli, co způsobilo vaši nehodu?“

„Snad moje neopatrnost,“ odhadla. Chris se však náhle tvářil vážně.

„Nic takového. Vaše sedlo bylo úmyslně poškozeno. Vy jste si ničeho nevšimla, když jste sedlala koně?“

„Ale ano,“ vzpomněla si. „Šlo velmi špatně utáhnout.“

„Řemínky byly nařízlé.“

„Ale kdo-?“ Zarazila se. „Vy to víte, že?“

„Ano. Můj úžasný správce Black.“

„Black? Proč by mi chtěl ublížit? Viděla jsem ho dvakrát v životě.“ Faith zbledla ještě víc.

„Zdá se, že to zjistíme až u soudu.“

„Je tedy zatčen? A vaší zásluhou?“

„Škemrá v cliftonských kasárnách o milost.“ Chris se té představě zasmál.

„Nesmějte se. Vy jste mu jistě nějak ublížil, když vás chtěl kapitán zajmout.“

„Přece byste ho nelitovala, drahá. Zrovna vy. Nebojte se, nic jsem mu neudělal, i když bůh ví, že jsem chtěl.“ Těch několik ran bičem se jí rozhodl zamlčet.

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Hleděli si vzájemně do očí a pak se usmáli.

„Odpouštíte mi tedy tu nerozvážnost? Sestřenici jsem vám vrátil v pořádku.“

Faith přikývla. „Povězte mi, co si o tom všem myslíte vy. Existuje naděje, že Richard přijde domů?“

„Já nevím, Faith. Opravdu nevím.“

„Jestli ne,“ polekala se při té myšlence, „nevím, co bude se Sophií.“

„Lady Beaufordová je velice statečná. Měla jste ji vidět, jak se rozeběhla do vojenského ležení. A na cestě domů mi vyhrožovala, že mi zakáže přístup do domu. Kdepak, tu nic nezlomí.“

„Jak vidím, své slovo nedodržela,“ zacukalo jí v koutcích úst.

„Jste tomu ráda?“ Vážná chvilka zcela pominula.

„Když řeknu, že ano, budete namyšlený. A když řeknu ne, mohl byste se urazit a už nikdy nepřijít.“

„Klidně povězte ne. Já stejně přijdu.“

„To se vám na Doomsday tolik líbí?“ Škádlila ho a docela přitom zapomněla na svou bolest hlavy.

Chris nasadil zamyšlený výraz, jako kdyby její otázku bral smrtelně vážně. „Máte tady takové zdravější povětří. Shady Hall je v dolíku.“

Zamračila se, protože nedostala očekávanou odpověď. Oba věděli, že je to hra, a hráli podle starých známých pravidel.

„Jezdím sem přece kvůli vám, Faith. Ukradla jste mi srdce a já už se nebojím to přiznat. Vždyť vím, že vám také nejsem lhostejný.“

„To nemůžete vědět, hrabě.“ Odpověděla vyhýbavě, ale srdce jí v hrudi tlouklo jako zběsilé.

„Můžu si to ověřit.“ Vzal její ruku do své a na zápěstí jí nahmatal tep. „Vidíte, prozradilo vás vaše srdce.“

To není fér, pomyslela si Faith. On o ní ví všechno a ona o něm tak málo. „Buší mi srdce, protože jsem unavena a bolí mě hlava.“

„V tom případě,“ pustil její ruku, „vás nechám odpočívat, můj anděli.“ Už se nepokoušel svůj smích skrývat. „Uzdravte se mi brzy, má drahá. Určitě byste se nechtěla vdávat v zimě.“ Zavřel za sebou dveře, aniž by počkal na její reakci.

„Náfuka,“ utrousila dívka, ale přesto se usmívala. On si ji chce vzít! Bude jenom její!

* * *

Minul druhý zářijový týden. Faith se pozdravila natolik, že už se sama směla procházet po domě a v přilehlé zahradě. Chris jí dělal obvykle celé odpoledne společnost, škádlil ji a dobíral si ji, ale přesto Faith nebyla spokojena. Nikdy se ji nepokusil políbit a o svatbě už také nemluvil. Netušila, že jen zkouší její trpělivost a sebeovládání a že již napsal své sestře Elizabeth, aby mu v Londýně opatřila ten nejkrásnější zásnubní prsten, jaký jen sežene.

Teď seděl mladý pár u zahradního stolku a pozoroval Sophii, jak vehementně pracuje na růžovém záhonu. Obvykle by každý považoval za neslušné pracovat, když je v domě návštěva, ale na Doomsday platila jiná pravidla.

„Včera tu byla lady Vermontová. Má smutek. Představte si, že se rozjela za vámi do Worchesteru, ale kvůli špatnému počasí se musela vrátit. Velmi se na Sophii i vás zlobí. Bylo to prý krajně nepředložené a nezodpovědné chování.“

„Nu, má pravdu,“ přiznal velkoryse svou chybu. „Co na to vaše sestřenice?“

„Plakala. Pláče teď neustále. A když nepláče, pracuje víc než služebnictvo.“

„Práce jí prospěje. Možná by našla útěchu v nějakém spolku pro vdovy a sirotky. Nebo by mohla převzít funkci po svém manželovi.“ Narážel tím na úřad smírčího soudce, který nebyl dosud obsazen. Grace Vermontová funkci okamžitě odmítla, i když se jednalo jen o dočasné opatření. Bylo nutné vyhledat muže, čestného a bohabojného, který by soudil spravedlivě a jeho rozsudky by byly bez výhrad přijímány.

„Proč nejste soudcem vy?“

„Já?“ Ta poznámka ho pobavila. „S mou pověstí?“

Podívala se na něj nechápavě. Dávno byla pryč doba, kdy ho pokládala za darebáka.

„Copak vy si o mě nemyslíte, že jsem zhýčkaný aristokrat, který si dlouhou chvíli krátí sváděním všech žen v okolí?“ Byl zvědavý, co mu na to odpoví.

„Zhýčkaný ne, ale ženy zřejmě svádíte rád.“

„Opravdu? A daří se mi to?“ Zkusil na ni použít kouzlo svého podmanivého hlasu, které užíval převážně při seznamování.

Faith překvapeně zamrkala. Co mu na to má odpovědět? Nemůže přece otevřeně přiznat, že i ji svedl, ačkoliv to byla svatá pravda. „Myslím, že tohle by měl posoudit někdo starší.“

„Kdepak, Faith, vy jste přesně ta osoba, která by mě měla soudit.“ Naklonil se k ní a jemně ji chytil za bradu. V první chvíli si myslela, že ji chce políbit, ale neudělal to. Bedlivě si ji prohlížel, jakoby se zamýšlel, zda někde neudělal chybu.Věděl, co se jí honí hlavou, a právě proto se rozhodl stahnout se zpátky. Byla mladá, dosud nezkušená, a on z toho měl trochu obavy. Nikdy dřív si nemyslel, že by se oženil, a teď, když se chystal vlézt do chomoutu, musí vědět, že o něj opravdu stojí. Bude si o ten polibek muset říci sama.

Faith sklopila oči, aby nezahlédl pocit zklamání, který nedokázala utajit. Tak dlouho ji už nepolíbil! Zdálo se jí to jako celá věčnost.

„Přijedete zítra na Shady Hall? Pošlu pro vás kočár.“

„Vztahuje se vaše pozvání i na Sophii-Claire?“

„Jak jinak. Jsem přece vyhlášený padouch, se kterým si žádná slušná žena není jista.“

Proti své vůli se zasmála a Chris se k ní přidal.

„Přijedete tedy?“

„Za sebe říkám ano. A Sophii změna prostředí alespoň na pár hodin prospěje.“

„Klidně se může postarat o moji růžovou zahradu. Můj zahradník spíše ty nebohé květiny hubí než pěstuje.“

Faith si vzpomněla na jiného zaměstnance Shady Hallu a hrdlo se jí stáhlo úzkostí. Proč jí chtěl ublížit? Stále to nechápala. A soud byl odložen donedohledna, protože nebylo soudce.

Chris si všiml náhlé změny její nálady. Dovtípil se, o čem přemýšlí, a v duchu opět přísahal pomstu.

—————————————————————-

—————————————————————-