Renčina červená knihovna

Minule jste měli v rukou život Willa Blacka, zákeřného muže, který zavinil Faithin pád. Prokázali jste značnou dávku humanismu, protože jste rozhodli, že zůstane naživu.

Dnes máte opět možnost sledovat osudy hlavních hrdinů. Jak už bylo několikrát naznačeno, pomalu se blížíme ke konci celého románu. Přeji příjemné čtení.

Vaše Sirael

Na Doomsday i v okolních domácnostech bývalo zvykem, že se po nedělním obědě všichni členové domácnosti sešli v saloně a pohovořili o událostech minulého týdne. Dnes však byl tento zvyk porušen hned na několika místech.

Na Vermontu seděla Grace v Edwardově pracovně a snažila se udělat pořádek v listinách. Na Shady Hallu Chris osobně kartáčoval klisnu Bliss a těšil se na okamžik, kdy ji ukáže Faith. Fortuna sice nebyla špatný kůň, ale už měla svoje léta a Faith si zasloužila něco lepšího. Ke koni též dostane pěkné nové dámské sedlo náhradou za to staré.

Na Doomsday se Faith prohlížela v zrcadle a nespokojeně si uhlazovala šaty. Zkoušela si již čtvrté, ale žádné se jí nezdály natolik pěkné, aby si je vzala na dnešní návštěvu. Obvykle jí chudoba nevadila, ale dnes ji proklínala stejně jako dvakrát přešívané šaty. V tomhle se Chrisovi přece nemůže líbit!

Ve vedlejším pokoji právě Sophie-Claire otevřela svou skříň, aby se vystrojila na návštěvu, a její pohled padl na černé smuteční šaty. Nebylo to tak dávno, co je odložila, a už by si je měla navléci znovu. Objala se pažemi a pokusila se uklidnit. Teď nemohla plakat, teď na to není vhodná doba. Nechtěla Faith pokazit pěkné odpoledne. Slzy se jí však přesto draly do očí a z hrdla jí unikl tichý vzlyk. Sophie se vrhla na postel a usedavě se rozplakala.

V pěkném měšťanském domě v Cliftonu si Eustach natahoval rukavice, přičemž čelil nepříjemným otázkám své matky. Lady Herrmanová syna vytrvale zpovídala, dokud za Eustachem nezapadly dveře. Nedověděla se však nic. Její rozčarování však za okamžik zmizelo, protože si vzpomněla, že chtěla napsat dopis lady Caro Lanscombové ohledně zasnoubení jejich dětí.

Eustach před domem nasedl na koně a rozjel se na Vermont. Grace mu po týdnu odloučení konečně poslala lístek, že by ho ráda viděla. Eustach se nerozmýšlel, nezajímalo ho, co dělala celých sedm dní. Hlavně, že byl pozván.

* * *

Faith si nakonec vybrala světle zelené šaty z hedvábí. Chris je sice už několikrát viděl, ale které ne? Tyto alespoň nevolaly po dalších správkách. Na odpoledne by se jí též hodil klobouk, ale nemohla žádný v takovém odstínu najít. Snad bude mít Sophie nějaký.

Zaklepala na dveře vedlejšího pokoje a po chvíli vstoupila. Nejprve se výjevu před sebou polekala, ale pak si pospíšila, aby vzlykající sestřenici utěšila. Koutkem oka zahlédla černé šaty na dně otevřené skříně a vášnivě Sophii objala.

“Sophie, Sophie. On se vrátí. Je naživu, cítím to.”

“Proč musel odejít?” Vyrazila ze sebe Sophie, naprosto zmožená žalem. Už nemohla déle předstírat. Vydržela toho hodně, ale ztráta Richarda ji úplně zlomila.

“Nevím, Sophie, ale on tě miluje a vrátí se k tobě.” Hladila sestřenici po vlasech a šeptala konejšivá slůvka. Zároveň jí s každým dalším vzlykem bylo jasné, že dnes nikam nepojede. Teď Sophii nemůže opustit, i kdyby sebevíc chtěla. Chris to však pochopí. Zajede k němu zítra.

Ale nejela ani nazítří. Sophie dostala horečku a na Doomsday byl opět povolán lékař. Prohlásil, že se jedná o nervový šok a pacientka musí zůstat v naprostém klidu. Faith o tom zpravila Chrise, a ten jí obratem přijel dodat odvahy. Sešli se před pokojem nemocné a hleděli na sebe trochu rozpačitě.

“Omlouvám se, že jsem včera nepřijela.”

“To je přece pochopitelné. Jak je na tom?”

“Už lépe. Doktor ovšem říkal, že by se to mohlo opakovat.”

“A to všechno kvůli cti. Je to hlupák a zasloužil by si -.”

“Pst,” sykla. Nechtěla vědět, co by Richardovi udělal.

“Omlouvám se, Faith, ale vy to chápete?”

Zavrtěla hlavou. “Myslím, že tohle pochopit nemůžeme. Začalo to už tak dávno.”

Chris pod zdánlivě klidným povrchem zuřil. Už byl tak blízko svému cíli a opět se mu do cesty postavily překážky. Kdyby tak Faith věděla, jak po ní touží. Ona má však teď jiné starosti a on to musí trpělivě respektovat. Kéž by se Henley vrátil! To by mu uvolnilo svázané ruce.

“Mám pro vás jednu novinku.”

“Ano?”

“Blíží se jmenování smírčího soudce. Black bude brzy odsouzen.”

Polkla naprázdno. “Nevíte, kdo to bude?”

“Ne,” zalhal, ačkoliv to velmi dobře věděl.

“Ach. Doufám, že bude spravedlivý.”

“Nepochybně bude.” Bezděčně udělal krok vpřed. Vypadala tak křehce, skoro jako porcelánová panenka. Měl chuť ji obejmout a chránit před celým světem, ale věděl, že teď na to ještě není vhodná doba. Snad až se příště setkají, bude situace jiná.

* * *

Grace v černých, velmi strohých, upjatých šatech stála na schodišti bílého domu. Eustach ji viděl už zdálky, malou postavičku ostře kontrastující se světlým pozadím. Dojel před dům a hbitě seskočil. Odkudsi se vynořil podomek a okamžitě od něj koně převzal. Eustach si stáhl rukavice a pravou ruku natáhl ke Grace.

“Tady ne, pojď dovnitř,” napomenula ho tiše. I přes loajálnost služebnictva teď musela být opatrná. V domě byl smutek.

Vešli do domu a Grace za nimi zavřela dveře. “Půjdeme do knihovny.”

Poslušně ji následoval. Přitom si poprvé všiml, jak moc je štíhlá. Když ji držel v náručí, zdála se mu sice jako proutek, ale ve smutečních šatech teprve vynikly její křivky naplno. Netušil, že zhubla během toho týdne, co se neviděli. Stres z nové životní situace se na ní viditelně podepsal.

V knihovně mu pokynula, aby se posadil. Vybral si pohodlnou lenošku velkou akorát tak pro dva, pokud jedním sedícím byla žena. Široké sukně zabíraly tolik místa, že by se do lenošky bývali vešli tři štíhlí muži.

“Jsem moc rád, že jsi mě pozvala. Už jsem se obával, že jsi na mě zanevřela.”

“Ne, jen bych nebyla právě tou nejlepší společnicí.” Pokusila se o úsměv, ale Eustachovi neušlo, že byl nucený. Vzal ji za ruce, které si dosud nervózně pohrávaly s prstenem.

“Přede mnou se nemusíš přetvařovat.”

“Ach, Eustachu. Co se to jen se mnou děje? Vůbec se nepoznávám. Vždycky jsem byla taková samostatná a -,” hledala správné slovo.

“A silná.”

“Ano. Věděla jsem, že se tohle stane. Edward mě na to připravil. Zasvětil mě do veškerých záležitostí. A přesto si teď připadám, jako když se topím. I Sophie Beaufordová zvládla všechno mnohem lépe.”

“Smím ti hodit záchranný kruh?”

“Nevím, jestli to ještě bude něco platné. Ale smíš.”

Přitáhl si ji blíž k sobě. Opřela se hlavou o jeho rameno a vzdychla.

“Co kdybys zkusila chvíli nepřemýšlet, hm? Prostě jen buď.”

Grace poslušně zavřela oči.

“Není to lepší?” Políbil ji do vlasů av odpověď se mu ozvalo spokojené “ano”. Políbil ji tedy znovu. “O všechno se postarám.”

“Děkuji. Jsi zázrak. Ale teď by stačilo, kdybys mě ještě několikrát políbil.”

Tiše se zasmál a chystal se splnit její přání.

“Eustachu?” Ozvalo se znovu. “Když říkáš všechno, myslíš to vážně?”

“Samozřejmě. Buď v klidu.”

“Dobře.” Vnímala jeho rty na vlasech, na čele a občas i na tváři. Byl tak úžasně citlivý a k tomu spolehlivý. Mohla si být jista, že tu pro ni bude zítra i pozítří. Jeho neodvane čas jako Edwarda a její náhodné milence. On zůstane pevně stát.

* * *

“Výborně.” Faith rozlepila obálku a vytáhla Graceino stručné oznámení o smrti jejího muže a pozvání na pohřeb. To nám ještě scházelo, pomyslela si dívka a odložila dopis na stolek v hale. Jak má Sophii něco takového oznámit? Určitě jí to na náladě nepřidá.

Ale říct jí to bude muset, protože nemohou chybět na pohřbu. Faith už toho měla dost. Všechno bylo špatně. Dokonce i její vztah s Chrisem přišel k výrazné trhlině. A to jen kvůli jeho zlobě a umíněnosti.

Stavil se na panství včera a přivezl jí z města saténovou ozdobu do vlasů ve stejném zeleném odstínu, jaký měly její oči. Pak se přeptal na Sophiino zdraví a podezřele se odmlčel.

Faith si ho zvědavě prohlížela a nakonec došla k jednoznačnému závěru. “Vy mi něco tajíte.”

“Já? Mám své srdce jako na dlani.”

“Ale myšlenky nikoliv.”

“Zapomněl jsem, že vás nejde obelstít,” povzdychl.

“Proč muži nemají rádi chytré ženy?” Položila mu řečnickou otázku.

“Já je obvykle rád mám. Pokud mi nečtou myšlenky.”

“Ale no tak, povězte mi, co se děje.”

“Mám na vybranou?”

Rezolutně zavrtěla hlavou. Své gesto však zmírnila úsměvem.

“Vzal jsem si k srdci vaše slova a zmínil jsem se pár známým o uprázdněném místě smírčího soudce.”

“Ne!” Vykřikla radostí. Během okamžiku jí spadl kámen ze srdce. Teď bude všechno mnohem snazší.

“Jsem rád, že jsem vám mohl udělat radost. Všiml jsem si minule vašeho výrazu, když jsme se bavili a vy jste si vzpomněla na toho lotra. Teď vám zajistím bezpečí po zbytek života. Šibenice mu bude slušet.”

V prvním okamžiku si Faith myslela, že špatně slyší. “Prosím?”

“Co jiného si zaslouží?” Chris pokrčil rameny.

Tohle přece nemůže myslet vážně! “Nemůžete jen tak zabít člověka.”

“Zaslouží si to, Faith, a vy to moc dobře víte.”

“Ne, to tedy nevím. Přece se nesnížíte k něčemu takovému!” Zlomil se jí hlas a odvrátila se od něj. Její poslední naděje se rozplynula. Už od chvíle, kdy Blacka uvěznili, přemýšlela o jeho příštím osudu. Bylo jí jasné, že trest bude zvolen velmi krutý a že bude určitě odsouzen k smrti. A to kvůli ní. Kdyby tomu jen dokázala nějak zabránit. Nechtěla žít s vědomím, že nepřímo zavinila smrt člověka, byť by to i byla smrt Blackova.

“Faith, je to spravedlivé. On by vás bez váhání zabil. Pochopte, že si za to může sám. Ani mě netěší, že to musí skončit takhle.”

Věděla, že má pravdu, ale přesto se její emoce proti tomu bouřily. “Nemusí to takhle skončit. Vy rozhodujete. A můžete se rozhodnout jinak.”

Polekal se změny, která se s ní během několika vteřin udála. Už před ním nestála ta mírná, sladká osoba, kterou znával, ale lvice bojující o své teritorium.

“Black bude viset, Faith, ať se vám to líbí nebo ne.”

“V tom případě,” sebrala veškerou svou hrdost, “mě už nenavštěvujte.”

“Faith, to nemyslíte doopravdy, že?” Ujišťoval se tiše.

“Myslím. Vydáte-li příkaz, aby ho zabili, už se nemusíte obtěžovat. Nepřijmu vás.” Otočila se k němu zády a s hlavou vztyčenou odkráčela do svého pokoje. Dokud za ní nezapadly dveře, nedovolila si projevit jedinou známku slabosti. Teď se však vrhla na postel a tiše se rozplakala. Milovala Chrise víc, než si uvědomovala, ale s krví na rukou ho nechtěla.

Hrabě Hughes zůstal stát na chodbě jako omámený. Ona ho vyhodila! Jeho, jenž se tak snažil, aby získal úřad smírčího soudce a zajistil jí tak klidný spánek! Co udělal špatně?

* * *

Richard se sklonil nad Soamesovou postelí a tiše pozoroval,  jak ze starcova těla pomalu uniká život. Soames prodělal další srdeční záchvat, vážnější než ten první, ale proti očekávání doktora jej přežil. Dýchal však se značnými obtížemi a Richard dal zavolat kněze.

Mary už několik dní trápila otázka budoucnosti Winsfordu, ale neodvažovala se Richarda zeptat. Dům byl na spadnutí a teď,  když  starý pán nebude naživu, pochybovala o tom, že tu Richard zůstane. Co bude s ní a s Rogerem?

Neměla tušení, že podobné otázky si kladl i Richard. Neustále přemýšlel o domě, ale i tom, co mu Soames řekl v souvislosti se Sophií-Claire. Jeho hrdinný útěk se mu zdál čím dál tím více hloupější. Jak ho teď asi Claire musí nenávidět! Kdepak, na záchranu situace je už pozdě. Pokazil, co se dalo.

Soames zalapal po dechu a Richard se vrátil do reality. Teď nastával okamžik, kdy se bude muset konečně rozhodnout, co dál.

* * *

Když se Grace ptala Eustacha, zda pro ni zařídí úplně všechno, měla tím na mysli jednu konkrétní a velmi nepříjemnou věc. Chtěla po něm, aby vyřídil všechny záležitosti týkající se převozu Edwardových ostatků a následného pohřbu.

A tak se stalo, že Eustach zařídil vše potřebné. Nebyl z toho právě nadšený, ale udělal by pro Grace  a  její klid cokoliv. Jen dopisy přátelům a známým odmítl psát. To zůstalo na Grace.

V den pohřbu se na Vermontu shromáždilo tolik lidí, že nebylo možno se nikam usadit. Faith v přešitých Sophiiných šatech z černého tuhého taftu bloudila bezcílně domem. Sophie-Claire zůstala doma, ušetřena této depresivní záležitosti, a Faith jí to záviděla. Nejraději by se uchýlila někam do kouta a tam by truchlila nad svou vlastní ztrátou.

Hrabě Hughes byl na pohřbu samozřejmě také. Tiše rozmlouval s významnými členy společnosti a vůbec nevypadal na to, že by mu nějak chyběla.  V duchu se však jejím odmítnutím užíral a stále se ptal sám sebe, co se to vlastně stalo. Nedokázal pochopit, proč Faith hájí muže, který jí ublížil.

O něco později ji zahlédl, jak kráčí na terasu. Omluvil se Eustachovi a vydal se za ní. Opírala se o zábradlí a hleděla do podzimní zahrady. Byla na terase sama  a velmi se polekala, když ucítila jeho ruku na svém kříži.

“Tiše, miláčku, ať vás nikdo neslyší.”

“Vy! Neřekla jsem vám minule jasně, že-.”

“Až moc jasně,” skočil jí do řeči.

“Zřejmě jste to nepochopil.” Odstoupila o krok a sklopila oči. Nedokázala se na něj dívat. Bolest v jejím mladém srdci byla ještě příliš čerstvá.

“Poslyšte, vy malá humanistko, já to tak nenechám. Mě se tak lehce nezbavíte.”

“Nebuďte směšný,” usadila ho.

“Klidně ze sebe udělám šaška, bude-li to nutné.”

“To po vás nikdo nechce.”

“A co tedy?”

“Jako kdybyste to nevěděl,” zamračila se na něj.

“Faith, přejte si cokoliv jiného. Splním úplně všechno, až na tuhle jedinou výjimku.”

“Jenže já na té výjimce trvám.”

“Pak jsme zřejmě na věky ztraceni,” téměř zašeptal.

“Sbohem, hrabě.” Naposledy se na něj krátce podívala a odešla.

“Zatraceně,” zaklel nahlas, až se na něj zdola zadíval překvapený zahradník.

* * *

Po pohřbu Edwarda Vermonta se na cliftonský okres snesl klid. Netrval však dlouho, městečka se zmocnilo napjaté očekávání soudního procesu se známým, neoblíbeným Willem Blackem. Když se rozkřiklo, za co bude souzen a kým, nikdo nepochyboval o tom, jak soudní proces dopadne.

Smírčí soudce Hughes však pochyboval. Přál si Blackovu smrt snad nejvíce ze všech lidí, ale zároveň měl největší důvod nechat ho naživu. Večery trávil u krbu a přemýšlel o této až skoro filozofické otázce. Kdyby se mu pod ruku dostal některý z těch ničemů, kteří ublížili jeho sestře, a ona by ho prosila, aby je nechal žít, jak by se zachoval? Vyhověl by Annie nebo by poslechl hlas rozumu?

Miloval Faith a nedokázal si představit, že by ji už nikdy neměl spatřit. Zřejmě tedy bude muset ustoupit a poslat Blacka do vězení. Ale jak nerad to udělá!

—————————————————————-—————————————————————-