Renčina červená knihovna

Milé čtenářky, dnes si můžete přečíst jeden z několika posledních dílů PD. Poprvé za celý román si myslím, že mi leckterá budete vyhrožovat, abych už rychle napsala další díl No čtěte samy…

Vaše Sirael

Když bylo oznámeno datum soudního procesu s úlistným Willem Blackem, strhlo se v Cliftonu hotové pozdvižení. Každý chtěl být přítomen prvnímu opravdovému sporu, který se navíc týkal tak delikátní záležitosti jako byl pokus o vraždu šlechtičny.

V onen osudný den byla jednací síň na radnici zaplněna do posledního místa. Překvapivě se však mezi diváky neobjevil nikdo z Doomsday. Zato ze Shady Hallu přišel, kdo mohl. Jednak, aby viděli svého pána v nové roli, a pak také proto, že nikdo skutečně neměl rád bývalého správce. Všichni do jednoho odsuzovali jeho chování, protože měli pocit, že celá tahle záležitost vrhá špatné světlo na celé panství.

Hrabě Hughes, v čele soudního senátu, se tvářil odhodlaně a neproniknutelně. Jeho dva přísedící, starosta Cliftonu a stařičký advokát, který už špatně slyšel, považovali proces za předem rozhodnutý a dohadovali se o problémech s místními pytláky. Každý je znal, ale nikdo je nikdy neudal.

“Přiveďte obžalovaného. A prosím o klid v soudní síni.” Chrisův hlas zazněl poměrně tiše, ale s takovou dávkou autority, že nebylo možné jej neuposlechnout.

Gatesby přivedl Blacka a postavil ho před soudce. Bývalý správce měl vlasy barvy písku mastné a rozcuchané a celkově působil odpudivěji než kdy jindy. Zchytralýma očkama si prohlížel trojici před sebou a snažil se odhadnout, na kterého z  nich má naléhat v případě nouze. Na hraběte určitě ne. Věděl, že bude předseda senátu, protože mu to Gatesby ve vězení prozradil. Ale zbylí dva nevypadali na první pohled tak přísně a kdyby snad zahrál na jejich city… Každopádně to byla jediná naděje. I kdyby byl býval zabil nějakou obyčejnou ženu z lidu, měl by lepší vyhlídky než teď.

Chris si muže zodpovědného za Faithinu nehodu a teď i za jejich roztržku měřil vážným, chladným  pohledem. Jak mohl někoho tak nepříjemného vůbec zaměstnávat? Proč mu nedošlo dřív, že tohle není obličej spolehlivého a čestného muže? A Faith ho chce ušetřit. Takovou krysu!

“Williame Jonasi Blacku, jste obviněn z pokusu o vraždu slečny Faith Lanscombové. Chcete se k tomu nějak vyjádřit?” Starosta prošel s vězněm formality a nyní přicházela na řadu ta zajímavější část.

“Nikdy jsem nic takového neudělal. Tu slečnu jsem viděl dvakrát v životě. Neměl jsem žádný důvod jí ublížit.” Blackův úlistný hlas se nesl ztichlou síní. Nikdo nechtěl přijít byť i o jediné slovíčko.

Důvod! Chris chtěl znát důvod. Ten byl pro jeho příští rozhodování klíčový.

“Jestli vám smím připomenout, Blacku, přiznal jste se v opilosti v hostinci U Havrana. Slyšelo vás nejméně tucet svědků.”

“V opilosti člověk řekne ledacos.”

“To stačí,” vložil se do toho Christopher. “Víme, že jste to udělal. Ale neznáme váš důvod. Dobře si to rozmyslete, Blacku. Povíte-li pravdu, budu to brát v potaz.”

Starostu velmi zajímalo, jak to chtěl hrabě zohlednit. Provaz jako provaz. Black smýšlel podobně a ihned se na to Chrise zeptal. “Pověsíte mě na hedvábném šátku?”

Několik přítomných se zasmálo, ale okamžitě zase ztichli.

“Ne. Pošlu vás do vězení.”

“Ale pane hrabě, to nepřipadá v úvahu.” Starosta se té myšlenky děsil. Neodsoudit vraha na šibenici, jak se patří! No to tedy ne.

Starý advokát se vzrušeně ptal: “Co říkal?” Ale nikdo mu neodpověděl.

Black, povzbuzen vyhlídkou na život, se ujal slova. “Dobrá. To sedlo bylo určeno lady Beaufordové.” Lež mu splynula ze rtů zcela přirozeně.

V sále to zašumnělo jako v úle.

“Pokračujte,” vyzval ho Chris.

“Chtěl jsem, aby spadla ona. Aby pykala za to, že strkala nos, kam neměla.”

“Mluv slušně nebo -,” pohrozil mu Gatesby, maje na paměti slova hraběte o přišívání knoflíků.

“Je to pravda. Pletla se do mé práce a řekla tady panu hraběti, že jsem neschopný břídil.”

Tak takhle to tedy bylo. Žádné nevyřízené účty s Faith, ale se Sophií.

“Nezdá se vám vaše řešení situace poněkud přehnané?” Ozval se starosta.

“Nechtěl jsem, aby si nějak vážně ublížila.” Black nasadil co nejnevinější výraz.

“Lžete.” Chris vstal a pohrdavě si vězně změřil.

“Ukončete to,” starosta tahal hraběte za rukáv.

“Co říkal?” Tahal ho z druhé strany advokát.

Christopher na sobě cítil pohledy všech přítomných. Bylo načase vynést rozsudek. Věděl, že je všechny zklame. Ale Faith bude spokojena. Na té jediné mu záleželo.

“Williame Jonasi Blacku, odsuzuji vás za pokus o vraždu k trestu doživotního žaláře.”

“Pane hrabě,” starosta doslova vykřikl, ale v hlasitých protestech obecenstva jeho hlas zcela zanikl. Všichni chtěli vidět Blacka viset a teď o to měli Hughesovou vinou přijít? Co se stalo? Vždyť bylo jisté, že ho trest smrti nemine.

Chris chladnokrevně pozoroval rozlícený dav před sebou. Náhle ucítil pocit zadostiučinění. Rozhodl se správně. Ani on nechtěl být zodpovědný za život či smrt. Už chápal, co tím Faith myslela.

* * *

Eustach zaznamenal pozdvižení kolem soudu jen okrajově. Mnohem víc ho zaměstnávaly domácí záležitosti. Lady Herrmanová opět málem způsobila pozdvižení na faře Lanscombových, neboť chtěla odeslat další dopis ohledně jeho svatby s Faith. Naštěstí zachytil dopis včas a pro jistotu ho před matčinýma očima spálil v krbu.

Grace mu také dělala starosti. Zdálo se, že smutek jí vzal veškeré síly a ať dělal, co dělal, nedokázal ji nijak rozveselit. Byla na ni žalostná podívaná, ale věděl, že toto období jistě brzy pomine a Grace bude jako dřív. Takové ženy jako ona se nedaly ničím jen tak zlomit. Přitom si vzpomněl na lady Beaufordovou, která snad měla železnou páteř.

Jednoho odpoledne popíjeli v saloně čaj. Grace, pobledlá a strnule sedící, nalévala horkou tekutinu, když si Eustach všiml, jak se jí chvěje ruka s konvicí. Tohle musí přestat, pomyslel si. Ale jak odvést její myšlenky od smrti a žalu? Večer u krbu ho napadlo jedno řešení, ale byl natolik gentleman, aby se za sebe zastyděl a onen nápad zavrhl. Předpokládal, že by to beztak fungovalo jen krátkodobě. On potřeboval něco, co Grace vyburcuje k životu do té doby, dokud neodezní její smutek.

Zamyšleně se díval do vyhasínajícího krbu. Pohledem přitom zavadil o zbytky papíru, jenž bývaly matčiným dopisem. Taková hloupost, chtít ho oženit s o více než dvacet let mladší dívkou. To by přece nikdy nemohlo k oboustranné spokojenosti fungovat.

Ještě když uléhal do postele, vířilo mu myslí jedno slovíčko. Byl však natolik unavený, že se rozhodl tím zabývat až ráno.

* * *

Richard zaplatil knězi a lékaři těch několik služeb, které ještě mohli pro jeho otce vykonat. Platbou předem chtěl zajistit Soamesovi klidný odchod ze života. Dokonce i smrt měl tento šetrný a ve finančních otázkách neústupný muž předplacenou.

Odešel velmi pokojně ve spánku, aniž by naposledy otevřel oči.

Mary v pokoji zemřelého zatáhla závěsy, vyprovodila kněze i lékaře a pak se vrátila nahoru. Richard stál u postele, nehybný a podivně klidný.

“Je to jako kdyby nikdy nebyl,” řekl náhle a podíval se na ni. “V jedné chvíli člověk žije, dýchá a přemýšlí, a pak najednou není nic. Jen prázdná schránka.”

“Takhle není dobré přemýšlet. Nezemřel přece, aniž by tu něco nezanechal. Musím ho teď připravit.”

Richard přikývl a vyšel z pokoje. Cítil podivnou úzkost a hrdlo měl vyschlé. Snad bylo na čase ochutnat otcovu drahou pálenku.

* * *

Christopher ležel natažený v lenošce u krbu jen v županu a s knihou Shakespearových sonetů v ruce. Potřeboval se odreagovat, přestat myslet na události dnešního dne.

Neodsoudil Blacka k smrti, i když i bůh by s tím jistě souhlasil.

Složil funkci smírčího soudce. Nebyl správný kandidát.

Byl veřejností považován za příliš mírného. Za zrádce vlastní třídy. Zločin byl přece spáchán na ženě s modrou krví. Měl jej náležitě potrestat.

A přece byl sám se sebou hluboce spokojen. Pokazil sice cliftonským zábavu, ale jeho svědomí bylo čisté. Žádné výčitky nad smrtí.

Z Cliftonu se odebral rovnou domů, na Doomsday ho nenapadlo ani zajet. Však o tom dnes nebo nejpozději zítra uslyší. Faith si stanovila podmínku a on ji splnil. Teď je na řadě ona.

V devět hodin vstoupil neslyšně do místnosti Drell a ohlásil slečnu Lanscombovou. V duchu se vůbec nepozastavil nad tím, že není vhodná doba na společenské návštěvy a už vůbec ne na takovéto návštěvy. Za ty roky služby u hraběte si už zvykl na ledacos.

Chris odložil knihu a vymrštil se z pohovky. Přitáhl si župan těsněji k tělu, ale tím docílil pouze toho, že vynikla jeho pevná, ale štíhlá postava.

Faith v šedých jezdeckých šatech vstoupila do pokoje téměř jako duch. Byla bledá, nepříliš upravená a zelené oči se pro její malý obličej zdály příliš veliké. Chrisovi se přesto líbila a byl šťastný, že k němu přijela ještě dnes.

“Dobrý večer, hrabě. Omlouvám se, že ruším v tuto hodinu.”

“Vy nikdy nerušíte, Faith. Prosím, posaďte se.”

“Děkuji,” s povděkem přijala nabízené křeslo. Měla za sebou vyčerpávající cestu. Hnala Fortunu celé čtyři míle vysokým tempem, nedbajíc příliš na svou bezpečnost. Potřebovala mluvit s někým, kdo nepodléhal co chvíli návalům žalu. A potřebovala právě Chrise.

Během dní, co trávila sama na Doomsday, aniž by se za ní Chris alespoň jednou zastavil, pochopila, že bez něj je život velmi prázdný. Zakazovala si na něj myslet, ale pranic to nepomáhalo. Vždycky k němu její myšlenky nakonec zabloudily a o to víc ji pak bolelo, jak jejich nadějný vztah skončil.

“Je mi moc líto, co se dnes stalo,” řekla pak nahlas.

“Myslíte to, že mě teď v každém domě v Cliftonu proklínají? Nezáleží mi na tom, Faith. Já vím, že jsem se rozhodl správně.”

“Opravdu?” Usmála se a na zlomek vteřiny vypadala přesně tak, jako když ji spatřil poprvé. Krásná, šťastná a sebejistá slečna Lanscombová z Doomsday.

“Pochopil jsem to, miláčku. Sice pozdě, ale přece.” Vzal její ruce do svých. “Už mezi námi nic nestojí.”

“Děkuji. Opravdu vám děkuji. Nesnesla bych pomyšlení-,” odmlčela se, ale Chris věděl, co chtěla říct.

“Kdyby váš nastávající byl vrahem? To jsou slova, která hledáte?” Usmíval se na ni.

Proti své vůli se rozesmála. “Zdá se, že mě znáte až moc dobře.” Náhle však zvážněla a podívala se mu do ledově modrých očí. “Můj nastávající?”

Tentokrát se zasmál on. “Samozřejmě, má drahá. Co jste si myslela? Já nejsem typ muže, který se dokáže s ženou pouze přátelit. Navíc s tak krásnou ženou.”

Možná by se teď měla cítit uraženě, ale vůbec jí to nepříšlo na mysl. Cítila jen hluboké štěstí.

“Jsem tak rád, že jsi přijela,” nevědomky přešel na tykání.

Jeho poznámka ji vytrhla z euforie. Nepřijela sem jen tak. Něco od něj potřebovala. Laskavost. A velkou.

“Víte, hrabě-,” začala, ale byla přerušena.

“Jsem Christopher. Chris. Prosím.”

“Dobře. Chrisi,” oslovila ho rozpačitě, “dělám si pořád starosti o Sophii. Její stav se vůbec nelepší.”

“Henley se už přece musí vracet.”

“Nemusí, pokud je mrtvý.”

“To ovšem nevíme. Šance je padesát na padesát.”

“Právě. Sophii i mě ničí ta nejistota. Je to horší než vědomí, že je opravdu mrtvý.”

“Faith, nevím přesně, kam tím míříš.”

“Jste jediný muž, hrabě - tedy Christophere, který by to dokázal zjistit. Pochopte, je to můj bratranec.”

“Chceš tedy, abych ho našel? To je ale hledání jehly v kupce sena.” Nelíbilo se mu, kam se jejich konverzace stočila. Chtěl mluvit o nich, nikoli opět o tom nešťastném, nerovném  páru, který nevěděl, co chce. On to věděl až příliš dobře a tentokrát si to nehodlal nechat pokazit.

“Nemohl byste se alespoň na někoho obrátit o pomoc?”

“Faith, asi teď budu vypadat jako naprostý sobec, ale dnes jsem jednu tvou žádost splnil. A nebylo to nic bezvýznamného.”

“Chápu.” Z jejího hlasu čišelo zklamání.

“Ne, nechápeš. Zkrátka mi nepřipadá fér, že mě žádáš o takovou věc, aniž bys mi nabídla nějakou protislužbu.” Nemyslel to nijak špatně, býval by mu stačil alespoň polibek za to, co udělal. Jako každý muž chtěl i on v očích své vyvolené stát na piedestalu. Chtěl, aby si ho cenila a dávala mu to najevo.

“Nevím, co bych vám mohla nabídnout. Nejsem bohatá ani vlivná.”

“Tak jsem to přece nemyslel.”

“A jak tedy? Stanovte si svou cenu.”

Než svůj nápad stačil uvážit, vyřkl jej nahlas. “Zůstaň tu se mnou přes noc.”

Faith cítila podivné mrazení v kříži. Chtěl ji svést. Tak je to tedy. To však zdaleka nebylo to nejhorší.

Vědomí, že si sama přeje zůstat, bylo daleko horší.

“Jestli mi věříš, Faith, zůstaň. A já ti zítra pomohu s hledáním bratrance.”

“Nevím, jestli je víra na místě.”

“Dostůj svému jménu, miláčku. Nechám nám přinést nějaké víno. Zatím si udělej pohodlí.”

—————————————————————-—————————————————————-