Renčina červená knihovna

Milé čtenářky,

dnes jsem pro Vás přichystala díl téměř výhradně o Chrisovi a jeho vyvolené. Doufám, že mi tak odpustíte napětí, kterému jsem Vás vystavila minulý týden. Takže přeji hezké čtení a budu se těšit na Vaše komentáře.

Vaše Sirael

„To víno není otrávené. Ani jsem do něj nenasypal žádné uspávadlo.“ Chris ukázal na téměř netknutou sklenku ve Faithině pravé ruce.

„Já vím,“ usmála se a zlehka se napila. Byla nervózní, neměla tušení, jakou hru to s ní hraje. Prozatím seděli na pohovce v salonu a popíjeli. Tedy on popíjel, ale nebylo to na něm znát. V krbu hořela velká polena a plameny osvětlovaly tlumeně místnost. Celá scéna působila příjemným, domáckým dojmem, ale pod povrchem bylo cítit zvláštní napětí.

„Faith, uvolni se trochu. Sedíš, jako bys spolkla pravítko.“

„Pokusím se.“

Chris se zamračil. Očividně mu nevěřila. „Jestli čekáš, že udělám něco, co nechceš, jsi na omylu. Možná mám špatnou pověst a raději nechci vědět, co ti kdo o mě napovídal, protože bych musel přiznat, že je to pravda, ale tobě bych nikdy, slyšíš, nikdy neublížil.“

„Omlouvám se. Jsem hloupá.“

„Ne, miláčku, to nejsi. Na jednu stranu tě chápu a na druhou mě to zraňuje.“

„Nikdy jsem nebyla v podobné situaci,“ řekla tiše.

„To je mi jasné. Kdybys byla, nemohla by sis nikdy zachovat tu nevinnost, která z tebe vyzařuje. Jsi jako lilie, víš to? Ženy, které se příliš často stýkají důvěrně s muži, jsou spíš jako růže. Odkvetlé růže.“ Víno mu rozvázalo jazyk a on se jí začal vyznávat ze svých dosud utajovaných myšlenek.

Faith se jeho nová stránka líbila. Vždycky si myslela, že pod maskou světáka se ukrývá docela jiný muž. Muž, který čte ve volném času Shakespeara.

„Povězte mi něco o sobě, Chrisi. Moc toho o vás nevím.“

„Ne, to asi opravdu nevíš. Hned tu chybu napravíme, miláčku.“ Vstal z pohovky a podal jí ruku. „Pojď, něco ti ukážu.“

Najednou mu bylo tak snadné důvěřovat. Vložila svou drobnou ruku do jeho a nechala se vést, zcela okouzlena jeho laskavostí a vlídností.

Vedl ji po schodech do druhého patra. Faith zamrazilo, věděla, že ji možná vede do ložnice. Ale přece jen tu byla spousta dalších místností, například pracovna nebo knihovna.

Chris však opravdu zamířil na konec chodby. Povzbudivě se na Faith usmál, nevšímaje si její studené ruky. Vůbec ho nenapadlo, že by dívka mohla být tak nervózní. Neplánoval nic špatného, pouze jí chtěl ukázat obrázky svých sester a povědět jí příběh o Annie.

Faith se mezi dveřmi vzdorovitě zastavila. Udělala to intuitivně, aniž by nad tím nějak přemýšlela.

„Copak? Vždyť už jsi tu jednou byla.“ Při té vzpomínce se zasmál. Moc pěkně mu tenkrát odsekla.

„Máte pravdu.“ Překročila práh místnosti a zavřela za sebou dveře.

„Pořád mi ještě úplně nevěříš. A netykáš mi.“

„Za jeden večer je to příliš mnoho změn.“ Chvíli se rozhlížela po místnosti a pak jí nezbylo nic jiného, než se střetnout s jeho pohledem. Škádlil ji, čtverácké ohníčky v jeho modrých očích toho byly důkazem.

„Co jsi mi chtěl ukázat?“ Oslovila ho zlehka.

„Tohle na tobě prostě miluju.“

Oba se tomu krátce zasmáli. Pak se v pokoji rozhostilo ticho.

„Když jsi tu byla poprvé, možná sis všimla těchto čtyř portrétů.“

„Ano,“ přiznala. „To jsou tvé sestry?“

Přikývl. „Elizabeth, Melanie, Jane a Annie.“

„A ta růže znamená-,“ nedokončila.

„Že je Annie mrtva. Ano. Moje nejmladší sestra.“

„To je mi líto.“

„I mě. Chceš vědět, jak zemřela?“

Cítila, že je to pouze řečnická otázka. On jí to povědět chtěl a dost možná i potřeboval. Přikývla na souhlas a přistoupila k němu blíž.

Chris vyprávěl, jak moc si byl se svou sestřičkou blízký. Nedíval se přitom na Faith, ale na portrét krásné černovlasé dívky. Faith si té výrazné podoby předtím nevšimla. Ty oči – jako by se dívala do Chrisových.

„Zemřela odloučená od rodiny. Sama. Nejspíš ale umírala s úsměvem na rtech. To by jí bylo podobné,“ zakončil svůj příběh a obrátil se na Faith. Ta měla v očích slzy a nijak se to nesnažila skrýt.

„Nedokážu si představit, co musela prožít.“

„Já taky ne,“ povzdechl. „Teď znáš mé největší tajemství. To, co si budu vyčítat do konce života. Kdybych tenkrát jel s ní, mohla by teď žít. Zdravá, krásná a šťastná.“ Sklopil hlavu, aby mu Faith neviděla do obličeje.

On trpí! Ta myšlenka jí projela myslí jako blesk. Instinktivně udělala krok k němu a zlehka ho pohladila po tváři. Vzal její ruku do své a krátce se na ni zadíval, jakoby rozvažoval možnosti. Pak si ji přitáhl těsněji k sobě a něžně ji políbil.

Faith, nejprve překvapena a udivena, se vzpamatovala z prvotního šoku a polibky mu začala oplácet. Nenacházela na tom nic špatného, dokonce si něco takového už dávno přála. V hlouby duše věděla, že by něco takového Sophie ani její matka neschvalovaly, ale na tom jí momentálně pramálo záleželo. Je s mužem, kterého miluje a který miluje ji. Cítila jeho ruce na svých zádech, ramenou, pažích, ve vlasech i na obličeji. Přitom ji nepřestával líbat, nyní hlouběji a intenzivněji.

„Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy potkal,“ zašeptal jí do ucha, než ji políbil na krku. Cosi spokojeně zamumlala, ale nerozuměl jí. Propadal vzrušení, tomu opojnému pocitu, že život je věčný a tato chvíle může trvat do nekonečna.

Faith odvážně přesunula své ruce z Chrisových ramen nejdříve na jeho krku a poté se prsty zabořila do jeho černé kštice. Měl tak úžasně jemné vlasy. Jak to, že si toho nikdy dřív nevšimla?

„Faith, miláčku, ty mě pokoušíš,“ zašeptal.

„To bych si nikdy nedovolila.“

„Ale ano. Nemáš tušení, jak mě vzrušuješ.“

„Nevěřím.“

Chraptivě se zasmál, ale v jeho očích bylo něco úplně jiného než veselí. Čišela z nich touha, energie a vzrušení.

Nevěděla, kam až může zajít. Samozřejmě, že měla strach, ale na druhou stranu si byla Chrisem jistá. Neublíží jí. K tomu už měl dnes večer příležitost.

Vzal její obličej do dlaní a velmi nevinně ji políbil. Faith nestihla skrýt své překvapení. Tak náhlá změna!

„K čertu s tím,“ zaklel a opět ji vášnivě políbil. Faith si připadala jako na rozbouřeném moři. Chytila se ho pevněji než dosud. Představoval pro ni jediný pevný bod v celém vesmíru.

Náhle ji zvedl ze země a kamsi ji nesl. Vzpomněla si, že někde za nimi je jeho široká postel. Naskočila jí husí kůže, ale líbat ho nepřestala.

Položil ji na postel  a naklonil se nad ni. „Faith, otevři oči.“

Poslušně udělala, co řekl. Zřejmě se jí v očích odrážely pocity zmatku a údivu, které právě zažívala, neboť ji Chris pohladil po tváři, jako by ji chtěl uklidnit.

„Dobrou noc, miláčku.“

„Cože?“ To už odchází?

„Přespím v hostinském pokoji. Pro tebe to bude pohodlnější tady.“

„Ale-,“ nevěděla, co přesně by měla říct.

„Dnes o svůj pel na křídlech nepřijdeš. Dobrou noc.“ Zmizel z pokoje dřív, než mohla cokoli namítnout.

Chris se z druhé strany opřel o dveře a zavřel oči. Stálo ho to tolik námahy odejít v tom nejlepším. Faith ho vzrušovala až do morku kostí. Kdyby mu na ní nezáleželo, okamžitě by si ji vzal. Představa milování s ní byla velmi lákavá, ale potlačil ji a vydal se do pokoje pro hosty. Však už se jeho sny stanou brzo skutečností.

* * *

Faith se probudila až před polednem. Hodnou chvíli se rozhlížela po pokoji a snažila se upamatovat na okamžiky předešlé noci. Bolela ji hlava, nebyla zvyklá pít tolik vína. A to ho vypila o tolik méně než Chris. Jak se ten asi musí cítit!

Jestlipak ještě spí? Faith vstala a po špičkách přešla k zrcadlu. No, takhle se mu tedy beztak ukázat nemůže. Potřebovala by pomoc komorné, ale uvědomila si, že Chris žádnou nemá. Jen toho nafoukaného panáka. Sebrala odvahu a vzala za kliku ložnice. Nenápadně vykoukla na chodbu.

„Dobré ráno, slečno.“

Trhla sebou leknutím. Drell vycházel z knihovny a okamžitě si jí všiml.

„Dobré,“ pokusila se zachránit svou důstojnost.

„Budete si přát snídani do pokoje? A komornou? Pán pro vás jednu povolal.“

„Ano, děkuji.“ Škoda, že nepřijde sám pán. Ovšem ptát se na něj komorníka, to bylo pod její úroveň.

Drell se uklonil a okráčel. Zavřela za sebou dveře a usadila se na postel. Doufala, že se tu Chris co nevidět objeví.

Jako první se dostavila komorná. Pomohla jí s účesem a upravila jí pomuchlané šaty. Žádnou parádu v nich sice už neudělá, ale lepší než nic.

Komorná odešla a do místnosti vplul Drell s podnosem plným jídla. Chris ji opravdu hýčkal. Objevila dokonce i kousky pomeranče, pochutiny, která se na Doomsday podávala jen vzácně.

„Pán mi nařídil, abych vám společně se snídaní předal i tuto obálku.“ Komorník vytáhl ze svého svrchníku dopis  a podal jej udivené dívce. Pak se diskrétně vzdálil tak, jak to uměl jenom on.

Faith obálku netrpělivě roztrhla. Proč jí Chris píše dopis?

Miláčku,

až budeš číst tento list, budu již na cestě do Prestonu. Protože jsi byla večer úžasná a já Ti nemohu zhola nic vytknout, pokusím se zjistit něco o tom počestném bláznovi. Možná bych byl raději, kdybych Ti něco vyčíst mohl, protože pak bych nemusel splnit svůj slib a teď bych byl s Tebou.

Vrátím se, co nejdříve to bude možné. Zatím si prohlédni dům a promysli si, co s tím staromládeneckým hnízdem uděláš.

Chris

Tedy odjel! Škoda, tolik ho chtěla vidět a mluvit s ním. Faith potlačila své zklamání a pomyslela na tu lepší stránku celé záležitosti. Byla přesvědčena, že Richarda najde. A až se oba vrátí, zavládne nad Doomsday i Shady Hallem konečně klid.

* * *

Když Eustach druhý den vstával, vzpomněl si matně na své myšlenky z večera. Věděl, že na něco přišel, ale dosud si neuvědomil, co že to vlastně bylo. Nějaká myšlenka, slovíčko, které se mu prohnalo myslí a zase zmizelo. Mávl nad tím rukou a prozatím to nechal být.

Lady Herrmanová si v jídelně dávala záležet na tom, aby namazala svůj kus bábovky máslem. Eutach to raději mlčky přešel a hbitě se natáhl po kusu papíru, který měla lady u pravé ruky.

„Další dopis?“

„Ano, synu. Pamatuješ, jak jsem ti říkala o tom, že lady Beaufordová potřebuje manžela?“

Ne, to si tedy nepamatoval. Rychlým pohybem dopis roztrhl.

„Ale Eustachu!“

„Ne. Nikomu nepiš. A už vůbec ne o svatbách.“ V ten moment se zarazil a pak se bezdůvodně zasmál. „Díky, mami.“ Políbil udivenou dámu na tvář a opustil místnost.

„Ten chlapec se snad zbláznil.“

* * *

Richard seděl na schodech u domu a spíše než se smrtí otce se vyrovnával obecně s myšlenkou smrtelnosti. Ve válce sice viděl umírat mnoho lidí, víc, než by si kdy dokázal představit, ale tohle bylo jiné. Ta pokojná smrt ho děsila víc než rychlá a nečekaná z ruky protivníka.

Zřejmě tam seděl několik hodin, s lahví skotské, které se však téměř nedotkl. Z vesnice přišlo několik zvědavých lidí, aby se přesvědčili o pravdivosti vikářova tvrzení, že starý Lanscombe je mrtev. Mezi nimi byl i zdejší písař.

Víc než starý pán zajímal Horáce Pendlera jeho syn. Věděl o jeho existenci z listin, které se mu nedávno dostaly k rukám. A věděl také o tom, že tenhle Richard Henley je nyní Richard Lanscombe a je pánem na Winsfordu.

Horác si pomyslel, že to není žádná výhra. Netušil, že pro Richarda to znamená tolik štěstí, kolik jen unese.

—————————————————————-

—————————————————————-