Renčina červená knihovna

Předposlední díl Panství Doomsday přináší odpovědi hned na několik otázek. Na úplný konec si však budete muset počkat do příštího týdne ) Do komentářů prosím Vaše návrhy na epilog

Přeji pěkné čtení a těším se na Vaše komentáře.

Vaše Sirael

Chris neotálel a rozjel se na jih. Neměl tušení, jak přesně je Winsford daleko, a tak ještě než opustil město, napsal v kasárnách na list papíru několik vět a pověřil Randalpha, aby s tím někoho poslal na Shady Hall. Původně počítal s tím, že bude nejpozději po poledni doma. Teď bylo zapotřebí zpravit Faith o tom, že se zdrží.

Na počátek září bylo nezvykle teplé počasí. Chris po několika hodinách jízdy pocítil nepříjemnou žízeň a hlad. Neměl sebou žádné zásoby, a tak se v nejbližší vesnici zastavil a vyhledal hostinec. Rozhodně mu na Richardovi nezáleželo tolik, aby v cestě pokračoval hladový a vyprahlý. Jestli ho najde, bude to víc než náhoda. Že by osud? Možná za svým otcem vůbec nejel a jeho tělo leží kdesi u Worchesteru. Ale kvůli Faith to hodlal zkusit. Když však ráno odcházel z domu, zařekl se, že tohle bude poslední pokus.

Manželka hostinského před něj postavila korbel piva a pečenou husu. Chris by si dal mnohem raději víno, ale neočekával, že by na konci světa, kterým by vesnice Wigan klidně mohla být, měli nějaký přijatelný ročník. Pivo nakonec nebylo tak špatné a Chris uhasil svou žízeň.

Seděl v přeplněném hostinci už nějakou dobu, když se nejméně po třicáté otevřely dveře a vpustily do šeré místnosti trochu denního světla. Nevěnoval příchozímu o moc víc pozornosti než ostatním hostům. Přesto zvedl hlavu, když zaslechl cizincům naléhavý tón. Zřejmě požadoval, aby mu na cestu rychle zabalili nějaké zásoby.

U stolu vedle něj začínalo být rušno. Muži se hádali – jak jinak než o hanebném králi a hrdinném Cromwellovi. Nejraději by je neposlouchal, ale byli příliš hluční. Jejich názorová výměna nakonec nabrala na intenzitě a skončila rozbitým džbánem. Střepy a pivo byly všude.

Náraz džbánu o podlahu a jeho následné roztříštění způsobilo, že hluk na okamžik ustal. V tichu, které se tak náhle rozhostilo, zazněl hostincem jediný hlas. Cizinec si přál zásobu vody.

Chris se po muži zvědavě ohlédl. Viděl však jen široká záda a kštici hnědých vlasů. Ale ten hlas – ten už někde docela určitě slyšel. Před očima se mu vybavila vzpomínka, jak ho Richard poučuje o skladování obilí. Vůbec ho sice tenkrát nevnímal, ale tón a tempo řeči si zapamatoval dobře. Je možné, že má před sebou Richarda?

Odložil zbytek husy a vstal. Však hned zjistí, kdo to je. Přistoupil k muži zezadu a zvučným hlasem řekl jediné slovo.

„Henley.“

Richard sebou trhl a rychle se otočil. Kdo ho to tady může znát jménem?

„Jste to vy.“ Chris potlačil vítězoslavný úsměv. Najednou měl na muže před sebou hrozný vztek, který si až dosud neuvědomoval. Tady stojí ten poctivec, kvůli němuž se Sophie hroutí a Faith riskuje svou počestnost. Když si jen pomyslel, co by se mohlo stát, kdyby Faith šla hledat pomoc k jinému muži, viděl rudě.

Richard neřekl nic. Bál se na cokoli zeptat. Předpokládal, že než dojede na Doomsday, stihne se obrnit proti všem možnostem. Teď se měl dozvědět novinky, aniž by na ně byl připraven.

„Promluvíme si venku,“ zasyčel Chris a vyrázoval z hostince. Druhý muž ho méně odhodlaně následoval. Chris ho vedl ke koňským stáním, kde, jak tušil, budou mít na rozhovor klid.

„K čertu s vámi! Neměl jste být náhodou ve válce?“

„Do toho vám nic není,“ Richardovi zajiskřilo v očích.

„To si pište, že je! Trmácel jsem se kvůli vám přes půlku Anglie. A co myslíte, že dělám tady? Určitě jsem si nepřijel vychutnat zdejší husu, protože ta za nic nestojí!“

Kdesi v patře hostince se ozvalo prásknutí oknem. Chrisova nelichotivá poznámka zřejmě dolétla ke sluchu hostinského nebo jeho ženy.

„Vy mě hledáte?“ Ta myšlenka se Richardovi zdála naprosto absurdní. Proč by zrovna Hughesovi mělo záležet na tom, kde je a co dělá?

„Kdyby bylo po mém, nikdy bych to nedělal. Ale vaše sestřenice po vás vzdychají dnem i nocí. Nemohl jsem Faith odmítnout.“

„Faith?“ Richard si se svými otázkami připadal jako hlupák. Zřejmě se toho za dobu jeho nepřítomnosti dost změnilo.

„Vysvětlím vám všechno cestou. Předpokládám, že se se mnou vrátíte.“

„Právě jsem na cestě zpět.“

„Co tak najednou?“ Rýpl si Chris. Pořád měl Richarda sto chutí nakopnout.

„Zemřel mi otec.“

„To je mi líto.“

„Nebyli jsme si blízcí.“

Chris trochu rozpačitě pokývl. „Tak pojďme. Vezmeme zásoby a vyrazíme.“

„Mám nechat přibalit i něco pro vás?“

„Ne, díky. Jsem po jídle.“ Vzpomněl si na vysušenou husu a ušklíbl se.

Richard se za několik minut vrátil s úhledně zabalenými balíčky v ruce. Chris ještě nechal u kováře zkontroloval Ohnivákovo levé zadné kopyto, protože se mu nezdálo, jak kůň našlapuje. Teprve pak vyrazili z Wiganu.

Jeli tak, aby koně vydrželi celou cestu až na Doomsday. Richard se hladově pustil do jídla a Chris mu mezitím vyprávěl o jejich cestě do Worchesteru. Nijak nešetřil výčitkami ani ironií, ale Richardovi to bylo jedno. Děsilo ho, co způsobil svým odchodem.

Chris pokračoval nemilosrdně dál. Když ho nemohl potrestat jinak, protože předpokládal, že by se Faith nelíbilo, kdyby ho přivedl nějak pochroumaného, mučil ho alespoň popisem Faithina pádu a následného zhroucení Sophie-Claire.

„Nemůžu se vrátit. Musejí mě nenávidět.“

„Na tohle jste zase přišel jak? Teď, když jsem vás našel, vás už nepustím. Hezky se vrátíte a vezmete si Sophii. Klidně dostanete mé požehnání. A Faith se o vás konečně přestane starat.“ A bude mít myšlenky jen pro něj.

„Samozřejmě, že si ji vezmu, jestli bude chtít.“

„To je dost po takové době.“

Richard neodpověděl. Nechtěl s Chrisem rozebírat svůj vztah s Claire.

„Až se vrátíme, nezapomeňte poděkovat Faith. Má vás tak ráda, že pro vás obětovala i svou čest.“

„Jestli jste se jí jen dotkl -,“ pohrozil Richard.

„Zapomínáte, že já v téhle komedii hraju hrdinu. Se vším všudy.“ Chris se trochu křivě pousmál a zrychlil tempo.

* * *

Pozdě odpoledne se Faith rozhodla, že se vrátí na Doomsday. Chrisův druhý dopis ji zastihl už na odchodu a jen jí v jejím rozhodnutí utvrdil. Musí zpátky k Sophii.

Na Doomsday dojela kolem šesté. Bylo ještě hezky, slunce se již sice sklánělo k západu, ale vzduch, prašné cesty i stáje dosud vydechovaly příjemné teplo nastřádané za celý den. Faith seskočila z koně zcela neženským způsobem, který ji naučila Sophie. Vidět ji Caro, nejspíš by dostala histerický záchvat. Otec a bratr by ji však nepochybně pochválili.

„Vítej doma.“ Ze stínu vyšel Cedric a ležérně se opřel o vrata stájí.

„Polekal jsi mě,“ vyčetla mu jemně.

„Však ty nás taky. Byla jsi pryč celou noc a téměř celý den.“ Cedric hovořil klidně a tiše, přesto se Faith zdálo cosi na jeho chování podivné. Byl tak nepřirozeně vážný.

„Doufám, že Sophie o tom neví.“

„Ne. Bertha tě zapřela.“

„To je dobře. Dovolíš? Ustájím Fortunu a půjdu se na ní podívat.“

„O koně se postarám. Nejdřív chci s tebou ovšem mluvit.“

„Nepočkalo by to?“

„Myslím, že ne. Tak jak ses měla na Shady Hallu? Zřejmě dobře, když jsi tam zůstala téměř dvacet čtyři hodin.“

„Cedricu,“ Faith se zamračila. Tohle nečekala.

„Chci vědět, Faith, jak tohle dopadne. Musím to vědět, jestli si mám zachovat zdravý rozum.“

„Budu si Chrise brát. Ještě mě sice oficiálně nepožádal, ale je to jisté.“

„Dobře.“

Neviděla mu tak úplně do tváře, ale zdálo se jí, že se mu obličej na okamžik stáhl bolestí. Naplnil ji obrovský příval soucitu, který však nemohla nijak dát najevo. Nejraději by ho objala, ale tušila, že by mu tím ještě víc ublížila.

„Děkuji ti za upřímnost.“ Stáhl si slamák ještě hlouběji do čela.

„Je mi to líto.“

„Ne, Faith, nelituj. Ty budeš s Hughesem šťastná. Rozhodně šťastnější než bys kdy mohla být se mnou. Vím to od chvíle, kdy jsem vás viděl v zahradě. Jen jsem se o tom chtěl ujistit.“ Stále mluvil tak klidně a zvláštně, až jí z toho zamrazilo v zádech.

„A co ty?“

„Já? Nevím. Zřejmě si konečně začnu plnit své sny. Vždycky jsem se chtěl postavit na vlastní nohy. Někde daleko,“ dodal zamyšleně.

„Takže nás opustíš?“

Přikývl. „Nemám na vybranou.“

„Kdy?“ Nenápadně si z tváře setřela slzu.

„Co nejdřív, Faith. Už mě tu nic nedrží.“ Slunce s konečnou platností zapadlo a dodalo jeho slovům pochmurný podtón.

„Neodcházej,“ vyhrkla, vylekána představou, že dnes večer z jejího života zmizí možná navždy. Aspoň ne dnes, znělo jí v hlavě. Jestli teď odejde, zůstane tu úplně sama jen se Sophií. Služebné nepočítala.

„Rozhodla jsi o tom dávno předtím, než jsi včera odjela. Sbohem, Faith.“ Otočil se k ní zády a pomalu odcházel. Dívala se za ním, smutně a nevěřícně. Fortuna za ní netrpělivě zafrkala. Začala padat večerní rosa a ona chtěla svou stáj.

Faith si jí nevšímala. V duchu se loučila se Cedricem, který tak prazvláštně opustil scénu, aby se na ni už nikdy nevrátil.

* * *

Gracein stručný, poněkud zvláštní dopis zastihl Eustacha u snídaně. Protože poznal její rukopis na obálce, ihned se po něm vrhl. Lady Herrmanová ho počastovala vyčítavým pohledem, jakoby se ho ptala, kam se podělo jeho slušné vychování, které mu tak pracně vštípila.

Eustach si toho ani nevšiml. Jak četl, zdvíhaly se mu koutky úst stále výš. Když došel k podpisu, hlasitě se rozesmál. Stará dáma sebou polekaně trhla. Co se to děje? Takhle se její syn přece nikdy nechová.

„Nu, nedívej se tak na mě. Chtěla jsi svatbu, budeš ji mít.“ Eustach prudce vstal, až se celý stůl zakymácel. Cítil se najednou tak mladý a plný energie.

„Svatbu?“ Lady Herrmanová zapomněla zavřít ústa a v nevzhledných zelených šatech vypadala jako obrovská žába. Žádné odpovědi se však nedočkala. Eustach už byl z domu.

Jel poměrně rychle a nepříliš bezpečně. Maska vážného gentlemana, unaveného životem, mu definitivně spadla z tváře a on se cítil být konečně osvobozen. A to vše jen díky Grace.

Když vjížděl na vermontské pozemky, zpomalil. Během svých četných cest si nikdy nevšiml, že Grace vlastní tak skvostné panství. Jak jen byl slepý a nepozorný! Pak se znovu ostrým tempem rozjel k domu.

Zastavil koně až těsně pod schodištěm a hbitě seskočil. Teprve teď si uvědomil, jak musí vypadat. Než mu otevřela služebná, jen tak tak si stihl narovnat klobouk.

Grace seděla v pracovně nad účetní knihou. Protože Eustacha očekávala, vyměnila dnes černé šaty za bílé. Ať je její proměna dokonalá.

Eustach vešel a všecek udiven smekl. Grace vstala a obešla stůl, aby se o něj opřela z druhé strany.

„Pane Herrmane, co pro vás mohu udělat?“ Rozhodla se svou roli hrát až do konce.

„Lady Vermontová, musím se vám omluvit za svou včerejší neomalenost. Rád bych ji dnes napravil.“

„Prosím.“ Zacukaly jí koutky úst, ale zůstala vážná.

Eustach udělal tři rychlé kroky, přičemž upustil klobouk, a ocitl se v její těsné blízkosti. Nemohla mu jakkoli uhnout, protože za ní stál pevný dubový stůl.

„Takhle gentleman žádá dámu o ruku?“ Vytkla mu jemně, ale v duchu si pomyslela, jak je to příjemné být chycena do pasti někým, jako je Eustach.

„Takhle ne. Počkej ještě minutku.“ Jednou rukou ji chytil za bradu a zlehka ji políbil. Když mu jeho polibek oplatila, odvážil se znovu a znovu.

„Tolik jsi mi chyběla, miláčku,“ zašeptal jí do ucha.

„Nezlobíš se na mě?“ Zeptala se úzkostlivě.

„Kdybych se na tebe zlobil, myslíš, že bych udělal tohle?“

Tlumeně vykřikla, když ji nečekaně zdvihl do náruče. Grace mu spokojeně položila hlavu na rameno a nechala se nést. Eustach otevřel dveře na chodbu a neomylně s ní zamířil do ložnice. Tam ji položil na postel a  naklonil se nad ni.

„Drahá lady Vermontová, provdáte se za mne?“

„Ano. Ale pod jednou podmínkou.“ Oči jí jiskřily vzrušením.

„Ať je to, co je to, máte to mít.“

„Chci tebe.“ Přitáhla si ho za klopy kabátu a hladově ho políbila.

„Ach, Grace, tohle přání ti splním velice rád.“

—————————————————————-

—————————————————————-