Renčina červená knihovna

Dnes naposledy patří sobota Panství Doomsday a jeho hrdinům.

Děkuji čtenářkám, které mě podporovaly během PD až do konce  (298 stran!) Tento epilog je pro Vás.

Přeji příjemné čtení

Vaše Sirael

Grace stála před dlouhým zrcadlem a zálibně si prohlížela veledílo, které jí z vlasů vytvořila Faith za použití téměř všech vlásenek, které našla v domě.

„No rozhodně tě nikdo nepřehlédne,“ okomentovala její zjev Sophie-Claire, která se za ní objevila v zrcadle.

„Přesně to dnes chci,“ odpověděla a převzala od Faith kytici čerstvých růží. Možná, že růže jsou přece jen jako svatební kytice pro ženu, jež se vdává již po druhé, trochu extravagantní. Ale co, vždycky úzkostlivě dbala na veškerá společenská pravidla a co jí to přineslo? Dnes si bere Eustacha, muže, který stojí o stupeň níže na společenském žebříčku než ona, a vůbec jí to nevadí.

„Grace, já ti téměř závidím. Jsi mnohem krásnější nevěsta, než jsem byla já.“ Faith už byla tři roky šťastně provdána za Christophera Hughese.

„Nejkrásnější byla Sophie,“ Grace věnovala přítelkyni vřelý pohled. „To čekání na svatební den jí vysloužilo svatozář.“

„Ale dočkala jsem se.“ Sophie připnula Grace starý rodinný náhrdelník. „Tak, ještě něco půjčeného a jsi připravena.“

„Chci něco od vás obou, když máte tak šťastná manželství.“

„Klidně si půjč Chrise. I když nevím, co by na to řekl.“ Faith se zasmála. Antipatie mezi Grace a jejím manželem se nezmírnila ani po letech.

„Nepochybuji o tom, že je jako manžel úžasný – a Richard také – ale neměnila bych ani omylem.“

„Vezmi si můj kapesník.“ Sophie sáhla do svého prádelníku. Svatební přípravy se odehrávaly v její a Richardově ložnici. Když Eustach s Grace přemýšleli nad místem svatebního obřadu, přispěchala Sophie-Claire okamžitě s nabídkou svého domu. U Herrmanových nebyl dostatek místa a Vermont se zdál Grace vzhledem k minulosti nevhodný. Výběrem Doomsday rovněž usnadnili Sophii hlídání a obstarávání jejího a Richardova jednoročního syna Henryho.

„Mám vše?“ Grace se zadívala na své přítelkyně a v oku se jí zatřpytila slza.

„Jediné, co ti chybí, je ženich. Půjdu napřed a dohlédnu, aby se nikam nezatoulal.“ Faith se s potutelným úsměvem vzdálila a nechala starší ženy o samotě.

„Jaké je to být vdaná? Myslím doopravdy vdaná.“

„Jako najít svou ztracenou polovinu. S Eustachem se k sobě skvěle hodíte.“

„Sophie? Můžeš mi odpustit, že jsem tě zrazovala od sňatku s Richardem? Neměla jsem na to žádné právo.“

„Zapomeň na to,“ Sophie-Claire se usmála. „Mýlit se může každý. Pojďme, je čas.“ Otevřela dveře a nechala jít Grace jako první.

* * *

„Ještě whisku?“ Chris ochotně nabízel zásoby alkoholu, které na tuto příležitost opatřil.

„Raději už ne,“ Richard znepokojeně pohlédl na bledého Eustacha.

„Ani ty?“ Pochopil hrabě a zanechal Eustacha jeho nervozitě. Od té doby, co se přiženil do rodiny, tykal Richardovi i Sophii, protože si Faith přála, aby s jejími nejbližšími vycházel co nejlépe. Jediný, s kým opravdu nevycházel, byl jeho švagr William. Ten si ho nyní měřil podezíravým pohledem z rohu místnosti.

Richard nakonec přijal ještě jednu sklenku. Cítil se nepohodlně, vázanka ho škrtila a v teplém kabátu mu bylo horko. Navíc na sobě cítil pohledy některých hostí, pro něž byl stále jen obyčejným správcem.

„Neměl bys tolik pít.“ Caro Lanscombová prošla kolem něj a ani dnes nezapomněla nasadit výraz kyselých hroznů. Ten se však změnil jako mávnutím kouzelného proutku, když se přiblížila ke svému zeti. Caro si Christophera velice považovala a vždy ho bránila před svým manželem a synem. Chris se jí však za její snahu odvděčoval velmi zvláštním způsobem. Vždycky si dokázal v pravou chvíli vymyslet nějakou dvojsmyslnou poklonu. Ne že by svou tchýni neměl rád, ale nemohl jí zapomenout, že by svou dceru provdala za kohokoliv, kdo měl před jménem nějaký titul. To si Faith rozhodně nezasloužila.

„Alkoholem zásobuji Richarda já,“ usmál se roztomile. „Chtěl jsem vám zavdat důvod k tomu, abyste ho mohla pokárat.“

„Richard má vlastní rozum,“ vrhla na svého synovce vyčítavý pohled. Když se znovu obrátila na Chrise, už se zase usmívala.Vůbec si neuvědomila, že Chris chtěl svou poznámkou naznačit, že do Richarda ryje vždy a ani k tomu nemusí mít důvod. Eustach to však postřehl a vyměnil si s oběma muži výmluvný pohled.

„Tady jste.“ Faith se u nich objevila téměř jako duch. „Nevěsta je připravena.“

„Sláva. Tak jdeme.“ Chris nabídl rámě své tchýni a všichni společně se přesunuli do zahrady, kde na ně již čekal Benjamin Lanscombe, který měl obřad na starosti. Benjamin se povzbudivě usmál na Eustacha a několika slovy se pokusil uklidnit uplakanou lady Herrmanovou.

Eustach si za svědka vybral Richarda. Oba je spojovalo více věcí a největším pojítkem byla jejich mírná, spíše uzavřená povaha. Grace si za svědka zvolila Sophii, a proto byla nevěstina levá strana dosud prázdná.

Faith přelétla pohledem zahradní lavice plné hostí. Vše se zdálo být dokonalé, obřad mohl téměř začít. Ale co je to tam vzadu za rozruch? Nějaký muž se snažil získat poslední místo v zadní lavici. Faith přispěchala na pomoc starších dámám z Cliftonu, které byly neprávem přesazeny.

„Haló, pane, najdu vám jiné místo.“

Muž strnul a pomalu se k ní otočil čelem. „Ahoj, Faith. Nebo bych tě měl spíš oslovovat hraběnko Lancashirová?“

„Cedricu,“ na další slova byla příliš ohromená. Stál před ní elegantní mladý muž, kterého poznala jen díky nezměněným rysům v obličeji. Cedric byl vybraně oblečen a v rukou držel pěkný, nepochybně drahý klobouk. Kam se poděl ten mladík se slamákem, kterého znávala?

„Pojď,“ vyzvala ho, když se vzpamatovala z prvotního překvapení. Chtěla s ním mluvit alespoň trochu o samotě. Cedric ji poslušně následoval. Odvedla ho blíže k domu, aniž by si jich někdo všiml.

„Kde se tady bereš?“

„Projížděl jsem kolem a chtěl jsem pozdravit staré známé.“ Cedric mluvil nenuceným, ležérním tónem.

„Už jsou to tři roky,“ připomenula mu. Nejraději by ho objala, ale cosi v jeho chování ji varovalo, aby to nedělala.

„A já jsem se ani jednou nezastavil, co? Měl jsem spoustu práce.“

Faith pohasl úsměv na rtech úplně. Co to s ním je? Nikdy se tak arogantně nechoval. Rozhodla se, že to bude ignorovat a znovu se pokusila být milá. „Vypadáš dobře.“

„Trocha drahé látky a jaký je to rozdíl, že?“

„Nemluv nesmysly, Cedricu.“

„Pardon.“ Výsměšně se uklonil, tak, jak to dělával dříve. Nyní však v jeho výrazu četla ironii a zahořklost.

„Proč jsi takový?“

„Jaký? Bohatý nebo cynický?“

„Cynický. Chováš se naprosto nemožně. Jako by žádné tři roky neuplynuly.“ Tři roky od jejich posledního setkání.

„Pro mě doopravdy neuplynuly, Faith. Pořád mě bolí se na tebe dívat.“

„Snad si tedy raději neměl jezdit.“

„Asi máš pravdu,“ přikývl. „Jenže mě baví ubližovat sám sobě. S tím souvisí i mé bohatství.“

Faith na to nic neřekla, a tak pokračoval: „Oženil jsem se. S krásnou Irkou, která je ti velmi podobná. Jen její vlasy jsou víc nazrzlé. Její otec vlastní výnosný obchod s vínem. Pomáhám mu.“

„Přeji ti hodně štěstí, Cedricu. Už musím jít.“ Otočila se k odchodu, smutná a zklamaná z tohoto nešťastného setkání. Cedric ji však chytil za zápěstí.

„Už mě nebaví dívat se na tvou kopii, Faith. Chci mít originál.“

„Je mi líto. Měl bys jít.“ Poslední slova zdůraznila.

„Co se to s tebou stalo?“

„Spíš co se stalo s tebou? Kde je ten Cedric, který mě pokaždé rozesmál?“

„Zemřel. Ten večer u stájí.“

Faith si na ten den vzpomínala moc dobře. O žádném jiném dnu nemohla říci, že byl zároveň jejím nejsmutnějším i nejšťastnějším dnem v životě.

„Dobrá, tak já tedy pojedu. Pozdravuj Richarda a Sophii.“

„Ne,“ odsekla náhle. „Nechci, aby věděli, žes tu byl.“

„Jak chceš.“

Už odcházel, když za ním křikla: „Opravdu jsi tak nešťastný?“

Obrátil se s úsměvem na rtech. „Ne, ani ne. Možná jsem šťastnější, než jsem si myslel.“

* * *

Obřad proběhl s drobným zpožděním, ale jinak v naprostém pořádku. Eustach se s rolí ženicha statečně popral a nyní byl již novomanželem. Grace vedle něj celá zářila a rozdávala úsměvy na všechny strany.

„Sluší jim to. Jen aby se Eustach nenechal příliš sekýrovat.“ Chris podal své ženě skleničku vína a pozorně se na ni přitom zadíval. „Víš, co jsem teď říkal?“

Faith provinile zavrtěla hlavou. Neustále byla v myšlenkách u Cedrica a slovo za slovem si opakovala jejich rozhovor. Snad byla jeho poslední slova míněna vážně.

„Co se děje, miláčku?“

„Nic,“ usmála se na něj, ale neoklamala ho a dobře o tom věděla. O Cedricovi mu však povědět nemůže. Použije tedy něco jiného, co mu beztak chtěla dnes oznámit.

„Tak ven s tím. Začínám mít strach.“

„To nemusíš. Tahle novina se ti bude líbit.“

„Faith? Snad ne-,“ zarazil se v půli věty.

„Ale ano! Budeme mít dítě!“ Potvrdila mu se smíchem.

„Pojď sem!“ Pevně ji přivinul k sobě a vůbec mu nezáleželo na tom, že se na ně všichni dívají.

„Mají nás za nevychované,“ špitla mu Faith do ucha.

„K čertu s takovými pravidly, když mi nedovolují obejmout vlastní manželku!“

„Miluji, když kleješ. Ale před naším děťátkem to nedělej.“

„Jestli bude po nás dvou, tak myslím, že budeš ještě ráda jenom za klení,“ zasmál se a zatočil se s Faith dokola.

„Copak? Ještě jste neviděli šťastné manželství?“ Zpražil okolostojící svatebčany a políbil Faith na rty.

* * *

Cedric neodešel hned, ale ještě se nějaký čas procházel kolem domu. Občas se mu po Doomsday zastesklo, měl ten dům rád i přesto, že by potřeboval několik párů šikovných rukou a menší bohatství na opravy.

Přemýšlel nad Faith a nad tím, co mu řekla. Měla pravdu, byl zahořklý a nechoval se právě nejlépe. Ale nemohl jinak. Pohled na ni otevřel starou ránu. Neměl sem vůbec jezdit. Co ho to jen napadlo?

Pak si vybavil tvář své ženy Irene, která na něj doma vždy trpělivě čekala s večeří. Vždycky si myslel, jak moc je Faith podobná, ale teprve teď si uvědomil, že až na světlé dlouhé vlasy a zelené oči jsou naprosto rozdílné. A přesto Irene v hloubi srdce miloval, ale nevěděl o tom, protože stále toužil po krásné, zidealizované Faith. Nikdy si nekladl otázku, co by dělal, kdyby si Faith vybrala jeho místo Hughese. Rozuměli by si vůbec?

S Irene tohle řešit nemusel. Irene byla obchodnická dcerka, navíc Irka, a byla na svého muže hrdá. Jejich společné soužití se vyznačovalo klidným štěstím a blahobytem. Cedric si toho dosud jen nevšiml. Toužil po měsíci, aniž by věděl, co by s ním dělal, kdyby ho skutečně dostal.

Obešel dům a nasedl na koně. Doomsday bylo sice dlouho jeho domovem, ale jeho srdce teď bylo někde úplně jinde.

—————————————————————-

—————————————————————-