Renčina červená knihovna

Jana PRONSKÁ

vydalo Slovenský spisovateľ 2008

Anotace:

Ešte nikto u nás nenapísal taký romantický historický príbeh ako Jana Pronská. Ničím sa nelíši od podobných príbehov z pera anglických a francúzskych autoriek. Ibaže v ňom neožíva stredoveký Paríž či Londýn, ale územie stredovekého Slovenska a Poľska – Kremnica, Ľubovňa, Varínsky a Ľubovniansky hrad a Krakov.

Na Ľubovnianskom hrade sú prípravy na svadbu v plnom prúde, no nik nepozná skutočnú totožnosť zlatníckeho tovariša, ktorý vyrobil nezvyčajne krásne šperky pre syna krakovského kniežaťa a jeho nevestu z významného rodu. Mladý hradný pán, pospolitým ľudom nazývaný aj čierny rytier, má bystrý zrak, no keď odhalí tovarišovo tajomstvo, je stratený. Aj pre nádejného ženícha je ťažké odolať Arianinmu magickému čaru, ktoré skôr ako vo fyzických pôvaboch spočíva v jej osobnosti. Sobáš vpred dohodnutý mocnými je ohrozený…

Hodnocení: a 3/4

Moje kamarádka Iveta byla touhle knížkou velmi nadšená, takže mi ji poslala. Za to jí chci moc poděkovat!

První bariéru jsem překonala poměrně snadno. Jednalo se o jazykovou bariéru, a protože jsem vyrostla ještě v Československu, a Vinetua komplet čítala iba vo slovenčině, tak to opravdu nebyl problém. Některá slova jsou ve slovenštině hezčí než po našem, některá máme libozvučnější my. Například když se hlavní hrdina bojí, že jeho milá by mohla „oťarchavieť“, vyděsila jsem se nejdřív jakou hrozně ošklivou středověkou nemoc to asi mohla chytnout. No… je to ta nejsladší nemoc na světě, troufám.

Druhá věc, která mi ale už vadila víc, byla opravdu výrazná prvoplánovost a opakování klišé, které známe z jiných románů. Černý rytíř na černém koni, toho času na Černém hradě… Nebo když se „ich telá spojili v odvekom tanci rozkoše“. Našlo se jich spousta, a je to škoda, protože, paní Pronská, fantazie máte zjevně dost, aby se tam mohly objevit výrazy a spojení méně obvyklá nebo dokonce originální. A ještě poslední kritická připomínka: všechny postavy byly vlastně hrozně jednoduché, okamžitě procitaly ze svého nesprávného chování, byly plné pochopení pro druhé a padoucha člověk prostě nenašel. Škoda, miluju, když je hlavní padouch na konci pořádně potrestán. Proto mně padla do oka jako nejpropracovanější postava knížete Ladislava, protože mi přišel lidský včetně svých chyb a tvrdé palice.

Konec kritiky. Zápletka samotná se mi líbila, sice na tak krátkou knížku toho bylo až až, ale užila jsem si příjemné odpoledne a skončilo to šťastně. Hrdinům jsem moc a moc fandila. Docela se mi líbilo, jak bylo promyšlené téma „nalezené dědičky“, žádná vrozená urozenost, která nakonec uhodí do oka té správné osobě, jak je to zvykem u madam Cordonnierové. Poslední kapitola, která většinou bývá označována jako epilog, byla taky docela roztomilá. Každopádně se už moc těším na další knížky autorky, z uveřejněného rozhovoru jsem se dozvěděla, že druhá knížka je už u vydavatele, a třetí se klube na svět. Ale třeba nám to paní Pronská napíše sama A taky doufám, že se ozvou slovenští čtenáři! Co jste na knížku říkaly/i vy?

(zdroj anotace a obr: Slovenský spisovateľ)