Renčina červená knihovna

Lady Marchová pořádala již deset let pravidelně ve čtvrtek na své velkolepé zahradě čajový dýchánek pro své nejlepší přítelkyně. Nejinak tomu bylo i dnes, 18. srpna roku 1844.

Annabel Collierová se vyhřívala na slunci ve velkém slaměném křesle. Sluneční paprsky ji lehce polechtaly na obličeji. Bude mít pihy. Měla by si přesednout a schovat tak obličej do stínu.

„Slečno Castersová, nedáte si ještě šálek čaje?“

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že lady Marchová mluví k ní. Příště si zvolím jméno, které si budu pamatovat, pomyslela si.

„Ne, děkuji,“ odpověděla zdvořile a mile se na stařenku usmála. Tahle lady Marchová byla skutečná trefa. Zvala Annabel jednou týdně na čaj a občas ji vzala k nějaké té své bohaté přítelkyni na podobný dýchánek. Mladé ženě to více než vyhovovalo. Alespoň se tak jednou týdně pořádně najedla.

Zaslechla vrznout železná vrátka oddělující stinnou zahradu od malého parku, který patřil také lady Marchové. Vzápětí se na štěrkové cestě ozvaly těžké kroky. Annabel se skoro zapomněla nadechnout, když uviděla nového návštěvníka.

„Omluvte mě, lady Marchová. To slunce mi nedělá dobře. Na chvíli se projdu k domu.“ Vyskočila z proutěného křesla, aniž by počkala na svolení. Návštěvník se mezitím přiblížil na sto metrů od nich. Poznal ji?

Annabel se schovala za nedaleký strom a opatrně vykoukla. Muž došel až pod strom, kde před chvílí seděla. Ze svého úkrytu je celkem uspokojivě viděla i slyšela. Vyměnili si nejprve obvyklé společenské fráze a pak to přišlo.

„Co to bylo za mladou dámu, co přece mnou utekla?“ Zeptal se hlubokým sametovým hlasem.

„To je má chráněnka Mary Ann Castersová. Udělalo se jí nevolno ze sluníčka.“

„Na chvíli jsem měl pocit, že ji znám. Ale musel jsem se splést.“

„Její otec je plukovník u námořnictva,“ pronesla lady, jakoby to hovořilo za vše.

„Rád bych se s ní seznámil, když dovolíte.“

„Šla se projít někam do zahrady. Představím vám ji hned, jak se vrátí, drahý hrabě.“

„Myslím, že žádné představování nebude třeba. Když dovolíte, najdu si ji.“ Mladý muž spěšně odkráčel.

„To mládí nemá žádné vychování,“ šedovlasá dáma zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Jakoby nevěděli, co se sluší a patří.“

Annabel celý rozhovor vyslechla a teď se ukázala mladému muži mezi stromy. Došel až k ní s nečitelným výrazem ve tváři. V jedné minutě by přísahala, že má radost z toho, že jí vidí. V následujícím okamžiku se však radost změnila v zlost.

„Henry, jsem tak ráda, že tě vidím.“ Nasadila svůj nejzářivější úsměv.

„Škoda, že nemůžu říct to samé, slečno Castersová,“ pronesl uštěpačně.

„Pro tebe už navždy jen Bel.“

„Na co si to ksakru hraješ?“

„Snažím se trochu si přilepšit. To by ti snad nemuselo vadit.“

„Kdybych tě neznal, tak by mi to bylo úplně fuk.“ Díval se jí upřeně do očí.

„Už je to dva roky. To bys už mohl strávit.“

„To, že mi někdo poplete hlavu a dotáhne mě k oltáři pod falešným jménem a titulem? Nezlob se, drahoušku, ale to se jen tak strávit nedá.“

„Já už myslela, žeš mi odpustil.“ Vrhla na něj srdceryvný pohled, jakých měla ve svém rejstříku nespočet.

„To, že tě pořád miluju, neznamená odpuštění.“ Jen co to dořekl, obrátil se a rázoval dlouhými kroky pryč, zpět k lady Marchové. Annabel stála malou chvilku zcela ohromená Henryho prohlášením. Jakmile se vzpamatovala, vyrazila za ním a zastavila se až před lady Marchovou.

„Tak jakpak se vám líbí Henry, Mary Ann?“ Zašvitořila stará dáma nevinně.

„Je to okouzlující muž bez špetky taktu. Omluvte mě, lady, musím už jít. Moje služebná určitě spálila i odpolední čaj. Bylo mi ctí se s vámi setkat, pane hrabě.“ Naznačila lehkou úklonu a odcupitala pryč.

„Co se stalo? Vždycky je tak příjemná,“ podivila se lady nad Annabeliným chováním.

„Třeba ji štípla vosa.“

Lady Marchová si mladíka změřila přísným pohledem. Henry se omluvně pousmál.

Annabel šla pěšky až do Barkley street, kde měla se svou nejlepší přítelkyní pronajaté tři pokoje v horním patře starého domu. Nancy nebyla doma a Annabel si snadno domyslela, kde je.

Nancy se nedostalo slušného vychování a ani nebyla tak vynalézavá jako Annabel. Živila se dosti nevhodným způsobem – nechávala se vydržovat od pánů ze střední vrstvy. Díky tomu si ale mohly dovolit takové přepychové bydlení.

Bel se převlékla do jednoduchých domácích šatů. Zítra ji čeká další společenská akce, tentokrát pod jménem Anette Darlyová. Tahle postava se jí zamlouvala o něco lépe než slečna Castersová. Anette byla výmluvná bojovnice za ženská práva v Anglii. Nemusela si tudíž dávat takový pozor na svůj ostrý jazyk jako u lady Marchové. A navíc bylo nepravděpodobné, že by některá z urozených dam ztrácela drahocenný čas na pikniku nezávislých žen, a poznala ji. Stačí jen drobné úpravy a bude naprosto spokojena. Annabel Collierová, dcera londýnského kloboučníka, povoláním profesionální podvodnice, byla na sebe hrdá.

Podívala se do zrcadla a rozpustila si přísný drdol. Vodopád tmavých vln se jí rozlil po zádech, ale ona to nevnímala. Její myšlenky zabloudily k Henrymu. Stále ji miluje. I potom, co mu provedla.

Ani ona na něj úplně nezapomněla. Sedm měsíců strávených v jeho sídle bylo jako sen. Pozorný mladý muž, přepych obklopující ji na každém kroku, sloužící, vždy připraveni vykonat její rozkazy – a peníze. Drahé šaty, vybrané chování, pozvánky na plesy k nejvýznamnějším lidem své doby. To představovalo vše, o čem kdy Annabel snila.

A pak se sen rozplynul jako londýnská mlha. Vrátila se zpět do svého bytečku a začala znovu. Vzdala se identity lady Blendishové a vymyslela si jiné, méně nápadné postavy.

Jednoho dne se do vysoké společnosti vrátím, pomyslela si. A Henry mi v tom nezabrání.

Nasadila si na hlavu široký slamák a prohlédla si výsledek své práce v zrcadle. Anette Darlyová byla na světě. Kaštanové vlasy ze skrání přichytila železnou sponou na temeno hlavy, jinak ponechala svým krásným vlasům absolutní volnost. Obočí si lehce načernila sazemi z krbu a trochu jich nanesla i na řasy. Rty obtáhla nenápadnou rtěnkou a za uši si natřela kolínskou. Anette musí vypadat v souladu s tím, co hlásá: nezávislost a samostatnost žen. Uhladila si dlouhou kalhotovou sukni, poslední výstřelek módy. Taková Mary Ann Castersová by si ji na sebe nikdy nevzala, pomyslela si Annabel.

Vyšla na ulici a zastavila první prázdnou drožku jedoucí kolem. Jako cíl cesty udala Hyde Park. Právě tam se konal piknik Spolku pro boj za ženská práva.

Zahlédla skupinku žen hned, jakmile vystoupila a zaplatila drožkáři. Seděly ve stínu na rozložených dekách a vzájemně si prohlížely obsahy svých piknikových košů.

„Anette, drahoušku, jsem tak ráda, že tě vidím,“ ze strany se k ní přitočila korpulentní žena v podobné kalhotové sukni, jakou měla ona.

„Ach, dobrý den, slečno Morleyová. Děkuji vám za pozvání, ani nevíte, jak jsem se těšila. Ale málem jsem nedorazila. Zapomněla jsem svůj piknikový koš doma, představte si to.“ Annabel zalhala bez nejmenšího problému. Žádný koš s jídlem totiž nikdy neexistoval.

„To nevadí, jídla je dost pro celý regiment. Hlavně, že ty jsi tady. Dnešní mladé dívky se ženou jen za titulem a penězi. Vůbec je nezajímají takové věci jako volby a emancipace. Ale ty jsi výjimka!“

Annabel se v duchu zasmála. Kdyby tak věděla, kdo ve skutečnosti je. To by o ni tahle paní Morleyová a její spolek nezavadily pohledem.

„Pojď se posadit tamhle pod strom. Lady Droverová bude vyprávět jeden ze svých příběhů. Musíš si ji poslechnout, je opravdu báječná.“ zašvitořila slečna Morleyová a chytila Annabel za ruku. Bel se nebránila, i když u příběhů lady Droverové pravidelně klímala. Lady byla jedna z mála aristokratek, které Spolek podporovaly. Annabel ve společnosti mnohokrát zaslechla, že je tak trochu blázen.

Nicméně posezení ve stínu v blízkosti piknikových košů ostatních dam jí nebylo proti mysli. Od rána snědla jen dvě jablka. Veškeré peníze, které jí otec měsíčně posílal, utrácela za šaty do společnosti. Stravu a byt hradila Nancy, v současnosti na tom byla lépe než Bel.

Snažila se naslouchat altovému hlasu lady Droverové, ale brzy se její myšlenky zatoulaly jinam. Přemýšlela nad svou budoucností podvodnice. Nemůže se po zbytek života vydávat za bojovnici za ženská práva nebo za tichou společnici lady Marchové. Musí vymyslet něco jiného. Taková francouzská hraběnka, to by bylo něco.

Nepřítomně uzobávala hroznové víno z koše své sousedky. V hlavě se jí mezitím rýsoval plán. Jak nabýval pevných obrysů, objevily se i první překážky. Hraběnka musí mít krásné šaty. A také kočár, minimálně dvojspřeží, pokud chce zapůsobit. Peníze by si snad mohla vypůjčit od Nancy. Má jich teď víc než dost.

Lady Droverová dokončila svůj příběh a ostatní ženy jí zatleskaly. Annabel se opožděně připojila, i když z vyprávění zaslechla jen první větu.

„A teď dámy,“ začala slečna Morleyová, „bych chtěla požádat o laskavost Anette Darlyovou.“

„Jsem vám k službám,“ odpověděla Bel s úsměvem.

„Za čtrnáct dní vyjde náš první almanach a já bych byla ráda, kdybys do něj přispěla, Anette. Máš tak ostrý jazyk a dovedeš přesně vyjádřit naše hlavní ideje.“

„Bude mi ctí.“ Annabel se rozhlédla sebejistým pohledem po přítomných dámách. Dobře tedy, napíše program Spolku, jak nejlépe dovede. A přitom přivede k životu zhýčkanou francouzskou aristokratku. Anette Darlyová musí žít dál. Slečna Castersová odjede za svým otcem do Indie.

 

Pokračování příště

—————————————————————-

—————————————————————-